Operace dědictví - Voldán Jan
Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n.p. Praha 1, Vladislavova 26, tel. 261 551, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Miloslav Havlíček. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6-Liboc, tel. 368 836. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil Vydavatelství Naše vojsko, n.p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n.p., závod 08 Praha. Cena výtisku 8 - Kčs.
59-168-87 TS 13/33
Krátká ukázka:
Infield se při poslední Pavlově větě ušklíbl.
„Ano, Raymond nám celou akci podrobně popsal. Ve vedení jsme ocenili vaši rozhodnost a odvahu. Ve zkoušce jste obstál. Mám však ještě jednu otázku, Rainerové jste skutečně vzal jen to pouzdro s penězi? Žádné jiné věci, nebo doklady?"
„Naprosto přesně vím, že v kabelce měla ještě svůj pas a nějaké osobní propriety. Ale já potřeboval hlavně peníze, protože všechny moje věci včetně peněženky a pasu zmizely.
Vzali mi je když jsem byl v bezvědomí."
Infield už další otázky nekladl. Jen zamyšleně hleděl před sebe. Proplétali se hustým provozem na dálnici z letiště směrem do centra New Yorku. Po dvaceti minutách projeli
Lincolnovým tunelem a za ním řidič odbočil doprava po West Street. Jeli tedy směrem, kterým měl jet podle instrukcí Bundesnachrichtendienstu i Pavel s pronajatým chevroletem.
V kabině se ozval bzučák radiotelefonu. Infield zvedl sluchátko a chvilku soustředěně poslouchal. OK, pokračujte," řekl rázně, a zavěsil. Pak se obrátil k Pavlovi.
„Čekali na vás. Muž a žena v uniformách letecké společnosti TWA. Měli průkazky pro vstup do celního prostoru. Když jste se nedostavil pro zavazadlo, odebrali se na parkoviště služebních automobilů a nyní jedou směrem k letišti Newark. Moji lidé se jim přilepili na paty.
Prověříme si jen jejich jména a ostatní udělají naši přátelé z FBI. Raymond je třída! Nebýt jeho ostražitosti, měl byste nyní v New Yorku značné potíže, chlapče." Infield se zájmem očekával Pavlovu reakci, upřeně se mu díval do očí, jakoby studoval každý rys jeho tváře.
O Raymondových kvalitách jsem nikdy nepochyboval. Vděčím mu za mnohé. A samozřejmě nyní i vám, pane Infielde. Děkuji vám ..."
Infield jen odmítavě mávl rukou. Vozidlo vjelo do podzemní garáže hotelu Vista v komplexu budov World Trade Centre. Prošli mezi zaparkovanými auty k rychlovýtahu.
Infield stiskl tlačítko s označením 7. patro. V několika vteřinách byli na místě. Zamířili ke konci chodby. Infield zastavil u pokoje s číslem 772. Místo kliky a zámku byla na dveřích kovová deska s číselnými tlačítky a miniaturním displayem. Infield stiskl kombinaci čtyř čísel a dveře se s mírným klapnutím otevřely.
„Váš pokoj, Paule. Zámek je automat, řízený mikroprocesorem. Pokud jste nový host, je vždycky nastavený číselný kód 1111. Po otevření dveří stiskněte tlačítko N a okamžitě si můžete nastavit svůj vlastní čtyřmístný kód. Zevnitř se dveře otevírají stisknutím tlačítka OPEN. Dám vám půl hodinky na osprchování a spláchnutí únavy po cestě. Mezitím vám přivezou i vaše zavazadlo. Za třicet minut vás vyzvednu."
„Děkuji," zamumlal Pavel. Když osaměl, jeho první kroky vedly k oknu, odkud byl nádherný výhled na ústí řeky Hudsonu a jižní část Manhattanu. Pak se svlékl a sundal náramkové hodinky. Měl na nich stále ještě středoevropský čas. V Evropě bylo deset minut před půlnoci.
Teprve teď si uvědomil, že už je téměř čtyřiadvacet hodin bez odpočinku na nohou, pokud nepočítá čtyři hodiny horečnatého spánku v motelu u dálnice při cestě autem z Hamburku do Frankfurtu.
V koupelně si napustil do vany teplou vodu a s blaženým pocitem se do ní ponořil. Vička se mu klížila únavou, ale znovu neúprosně zabušily v mozku události posledních dnu.
Rainerová a lidé z izraelské špionáže mají zřejmě nesmírně vážné důvody pro své poslední akce. Otázkou však zůstává, proč čekali několik týdnů a nesnažili se získat pouzdro Elke Rainerové ihned po incidentu v Paříži. Odpověď zřejmě leží v zašifrované Schmutzerové zprávě pro centrálu Mossad, nad kterou si teď jistě láme hlavu tým expertů v Praze a spolu s nimi i major Adam s poručíkem Bednářem. Teď by Pavel nesmírně potřeboval slyšet hluboký Adamův hlas a hlavně pak jeho radu, jak postupovat dál. Za poslední měsíce sice prožil nejednu horkou chvilku, ale to vše je v porovnání s tím, co prožívá teď, úplná selanka.
Vnitřně cítil, že nejhorší chvíle má teprve před sebou.
Rychle se umyl a střídáním horké a studené sprchy se snažil vypudit únavu z těla. Z ledničky vytáhl plechovku vychlazeného piva a s chutí ji vypil. Přesně po uplynutí třiceti minut uslyšel rázné zaklepání na dveře.
Infield byl nyní oblečen do šedivých kalhot a tmavomodrého saka s klubovým znakem harwardské univerzity. V límci rozepnuté bílé košile zářil bordově rudý šátek uvázaný na moderní uzel. Vedle Infielda stál hotelový zřízenec s Pavlovým kufrem.
Vidím, že jste se osvěžil. Ale oči máte stále zarudlé od nevyspáni. Aklimatizace na časový rozdíl mezi Evropou a Amerikou vám potrvá tak tři, čtyři dny. Potom už bude všechno v pořádku. Přivezli vaše zavazadlo..." Infield dal pokyn zřízenci, aby kufr uložil do skříně. Po jeho odchodu nastavil Pavel svůj vlastní číselný kód na zámku. Nerozhodně pohlédl na Infielda.
„Zůstaneme zde v hotelu, na stejném patře," vysvětlil Infield a přátelsky položil ruku Pavlovi na rameno. Pomalu kráčeli širokou hotelovou chodbou až k pokoji číslo 756. Infield zabubnoval prsty na dveře, které se ihned otevřely. Potom pokynul Pavlovi, aby vstoupil.
Pokoj číslo 756 jsem měl volat podle Bossenových pokynů, uvědomil si Pavel.
Na rozdíl od jeho jednolůžkové místnosti šlo o větší apartmá. Z předsíně vstoupili do luxusně zařízeného salónku s koženými křesly, barovým pultem a mohutným psacím stolem. Celou jednu stěnu zakrývala starodávná dřevěná knihovna s policemi pečlivě urovnaných knih, které zřejmě plnily funkci pouhé dekorace.
Přivítal je muž kolem čtyřicítky, urostlý, v šedivém obleku. Na Pavla se přátelsky usmál. V lenošce seděl další muž, poněkud starší. Husté šedivé vlasy na zátylku mírně zvlněné, pod nosem úzký šedivý knírek. Oblečen byl do tmavomodrých šatů s podélným světlým proužkem. Pavlovi hned padla do oka jeho nápadná podobnost s anglickým hercem
Davidem Nivenem. Muž se zvedl a s napřaženou pravicí zamířil k Pavlovi: „How do you do?"
Arthur Infield zahlaholil: „Pánové, dovolte, abych vám představil našeho milého hosta, inženýra Paula Hartmana. Paule, pánové Eddy Fernyhough a James Thompson."
Nejdříve stiskl ruku staršímu z dvojice, Thompsonovi a potom Fernyhoughovi. Oba se mu při představování podívali upřeně do očí. Chvilku všichni mlčeli. Ticho opět přerušil Infield.
,,Eddy a James jsou členové stejné studijní skupiny jako vy, Paule. Nebudeme chodit kolem horké kaše, pracují v Langley. Ale od Raymonda vím, že vás podrobně do celé záležitosti zasvětil.''
Ano, pánové, jsem vám k službám," odpověděl Pavel uctivě. Cítil, jak mu vnitřní napětí prostupuje celým tělem. Bylo to dobré znamení, únava z cesty a z probdělé noci ustoupila.
Teď bude potřebovat mít všech pět pohromadě.
Arthur nás informoval o jistých problémech, spojených s vaším příjezdem do New Yorku. Je mi to opravdu líto," zahájil rozhovor muž připomínající herce Nivena. „Tady jste sice v bezpečí, ale musíme urychleně celou záležitost urovnat. Proto bych vás prosil, ještě jednou se důkladně zamyslete nad příčinami zájmu lidí z Mossadu o vaši osobu, říkám zcela záměrně lidí z Mossadu, protože jsme mezitím prověřili dvojici, která na vás čekala na Kennedyho letišti. Jejich uniformy letecké společnosti TWA byly v podstatě jen herecké kostýmy. Oba pracují pro jistou pojišťovnu v Newarku, jejímiž klienty jsou převážně židovští velkoobchodníci. Podrobnosti teď nejsou důležité, faktem je, že tato pojišťovací společnost je krycí služebnou Mossadu."
Pavel se nerozhodně podíval na Infielda, jakoby ho žádal pohledem o souhlas, zda může otevřeně hovořit.
Paule, mluvte zcela bez zábran. James a Eddy jsou naši němečtí soukmenovci. Jejich americká příjmení a příslušnost k Ústřední zpravodajské službě USA má pro naše hnuti nesmírnou hodnotu. Chtěli jsme, aby vás osobně poznali a společně s vámi posoudili možnosti využití německé národnostní menšiny v Československu."
Eddy mezitím vstal a od barového pultu přijel se servírovacím vozíkem plným lahví renomovaných značek. Tázavě pohlédl na Pavla: „Co budeš pít, Paule?" zeptal se německy.
„Prosím skotskou s ledem a sodou," odpověděl rovněž německy Pavel.
xxxx
V pracovně plukovníka Vladyky zavládlo po hlášení majora Adama napjaté ticho. Vladyka seděl se sklopenou hlavou a usilovně přemýšlel. Adam se napřímil na židli a kapesníkem setřel z čela pot. Už několik dní zápasil s chřipkou, cítil se mizerně, ale události posledních hodin jej donutily, aby vylezl z postele a vrátil se na pracoviště.
Cítil, jak mu po zádech stéká nepříjemný pramínek potu, neklamné znamení, že zvýšenou teplotu dosud nezažehnal.
Třetím v místnosti byl poručík Vládo Bednář, který první dostal do rukou fotokopie materiálu na mikrofilmu, zaslané Pavlem Hartmanem na krycí adresu v Západním Berlíně a jejich originály, přivezené spojkou z Hamburku. Také on měl za sebou noc téměř beze spánku, naplněnou horečnou činností.
Není sporu o tom, že se Pavel shodou náhod dostal k velmi závažným informacim, určeným pro izraelskou špionážní centrálu Mossad. Na druhé straně se tím pro jeho osobní bezpečnost vytvořila velmi riskantní, řekl bych, že dokonce extrémně vyhrocená situace. Z toho musejí vycházet všechny naše další úvahy a návrhy na řešení,“ přerušil napjaté ticho Vladyka. Pomalu vstal a začal přecházet po pracovně. Adam, který s ním pracoval už léta, věděl, že Vladyka nerad zbytečně riskuje a prioritu v jeho úvahách vždy hrála starost o bezpečnost pracovníků. Bezesporu dobrá vlastnost.
Doteky pekla - Clarkson Wensley
Soubor autentických kriminálních případů z pera londýnského novináře popisuje 10 nejotřesnějších vražd, které spáchaly v Anglii ženy od roku 1980 Primitivně napsané příběhy mají dokázat, že životní realita je mnohdy daleko hrůznější, než sebevětší umělecká fikce.
Paklíč - Fiker Eduard
Naše vojsko Praha 1969. 28-047-69. 13/33 - brož. 13,50 Kčs.
Známý spisovatel detektivních románů přináší tentokrát se zajímavou zápletkou i veselou zábavu při sledování komplikací, které nastanou panu Ludvovi Lácemu, autoru 321 detektivek, jeho ženě Lole a policejnímu inspektorovi Kamilu Čepelákovi. Tito hrdinové jdou zachránit Lácovu víkendovou vilu od loupeže, jejíž plán byl přece jen předem vyzrazen, ačkoliv pečlivě připravován pražským zločineckým podsvětím.
Krátká ukázka:
Paní Lola štíhlou rukou v rukavici rychle otírala zamlžené sklo.
„Proboha!" vyjekla a už padala, „havárie!"
Inspektor Čepelka se moudře uhnul. Vystoupil druhými dvířky a skákal k Pikolce. Řidič už tam stál.
„Mrtvola žádná," hlásil a hrozně se mračil.
Nikdo z nich ovšem nemohl tušit, že Pikolku odstrčila banda Paklíče, aby mohla s vozem pana Fordsona projet. Že jim při tom náhodně sklouzla do příkopu, z toho si těžkou hlavu nedělali.
„Tak mám dostat tisícovku," hučel taxikář, „nemám ještě nic, ale bude to asi stejně málo. Takhle se nezachází se svěřeným majetkem."
„To se vytáhne," odsekl inspektor.
„Já vím, ale bez koleček. Dneska stojí surový blatník dvě stě, pane."
Svěží ranní vzduch, proudící do vozu, paní Lolu probudil. Položila hezoučkou nožku na stupačku a vyškrábala se ven.
„Kde je Ludva?" úpěla, „hledejte Ludvu!"
„Není tady, milostivá," řekl inspektor zasmušile.
„Díval jste se do kufru?" pravil posupně taxikář, „není-li v kufru, pak odtud asi po anglicku zmizel. Tady je pořád o něco strach a já se bát nemám. Čím teď budu živit ženu a děti?"
Inspektor netrpělivě podupával.
„Ručíme za náhradu škody," uklidňoval ho, „vlezte si ke kormidlu. Musíme pokračovat. On to zatím nikdo nezvedne, nebojte se."
Paní Lola se dívala k vile. Nebylo tam znát nic pozoruhodného.
„Zavřete dvířka," poručil inspektor, když opět všichni vlezli dovnitř, „nebo nastydnete. Počkejte ještě. Co se plašíte? Zastavit a vpadnout do vily by byla neprozřetelnost. Nevíme, jak to tam vypadá. Máte klíče, milostpaní?"
„Nemám. Ludva má."
„Tak dobře. Však se dovnitř dostaneme. Já tam s vámi nemohu, mne znají. Já nechci, aby se polekali, že v tom má nos policie. Půjdete tam vy, milostpaní, a tadyhle náš přítel vás pro ochranu doprovodí. Já počkám dole ve voze."
„Heleme se," řekl taxikář, „to mi nějak nevoní. Nejsem zbrojnoš."
Spustil si větrák na teplý vzduch, poněvadž mu v Ludvově svrchníčku byla zima.
„Dostanete dobře zaplaceno."
„A proč," rozčilila se paní Lola, „proč už by se té komedii neudělal konec? Vraťme se pro četníky, nebo vytáhněte revolver a vtrhněte na ně.“
„Milostpaní, bude-li to nutné...“
„Zdá se mi, že už je to nutné."
Inspektor vzdychl. Jak jenom ten spisovatel mohl s touhle ženskou žít pod jednou střechou.
„To se ukáže za chvíli, milostpaní. Budu čekat dole. Jakmile bych něco tušil, uděláme tomu podle vašeho přání rázný konec. Ale prozatím zůstaňme při mém plánu."
„Mně je to jedno," řekl taxikář, „tu drožku mi stejně zaplatíte."
Pak se hnul z místa a zastavil až těsně před vilou.
Nejevila známky života. Možná, že tam dosud všichni spali. Paní Lole se chvěla kolínka, když vystupovala. Taxikář vylezl rozvážně.
„Nebojte se, milostpaní," pravil, „mám v kapse kudlu."
„Hej...“ hučel inspektor, spouštěje okénko, „nezvoňte. Zkuste, není-li otevřeno."
Bylo. Paní Lolu to neznervóznilo, nýbrž spíše naopak. Zlost v ní rostla. Měla jen strach o Ludvu.
Jejich příjezdu si nikdo nepovšiml, neboť okna haly k cestě nevedla. Uvnitř stále ještě svíral gentleman z Ameriky láhev za hrdlo. Mlčky jedl šunku s vejci, podávaje si sousta pouze jednou rukou. Chutnalo mu výborně. Na bolest hlavy již zapomněl. Zlatovlasá Mili, prohledavši zásoby ve spíži, našla i konzervu s kalifornským ovocem, jehož používáním si nyní spravovala žaludek. A Ludva Láce měl ovšem na jazyku jenom roubík a polykal hrozně nasucho.
Když zaslechli, že někdo vchází (s poměrnými obtížemi, neboť gentleman silně mlaskal), měli za to, že je to slíbená policie.
„G-men,“ pravil pan Fordson spokojeně, „brigáda contra gangsterstvo. Budéš mít eléktrickou stolici."
Slečna Mili odložila rozčileně otevřenou konzervu a vyšla. S paní Lolou se setkala dole v malé předsíňce, hned za venkovními dveřmi.
Otevřela ústa údivem. Zdejší poměry podle všeho příliš dobře neznala, ale takhle v této zemi asi četnictvo nevypadalo.
„Co si přejete?" řekla.
Paní Lola zůstala klidná. Také taxikář prozatím kudlu sklapl. Toto děvče zde bylo nevinně. Avšak paní Lola nevěděla, že trojka Paklíče již zde není.
„Hledám...“ odvětila, „hledám jednoho muže...“
Přemítala, jak vysvětlit, že se zajímá o šoféra, jenž včera měl ve vile na Kofilův příkaz garážovat a jenž místo do garáže zajel do příkopu o kilometr dál. Ale zlatovlasá Mili si náhle na něco vzpomněla.
„Ach!“ zvolala, „vy jste příbuzná pana Láce!“
„Jsem," přiznala paní Lola mimoděk.
„Vy jste žena misionáře z Polynésie!"
Paní Lola se proměnila v solný sloup po vzoru manželky Lotovy. Ani ve snu jí přirozeně nemohlo napadnout, co včera Roura Kofila brebtal před její svatební fotografií.
„A vy jste ten misionář!" obrátila se Mili k taxikáři, „jsem Milifred Fordsonová. Těší mne velice."
„Misionář?" podivil se taxikář, „co vás vede."
Mili hned žvatlala dál, neboť taxikář v Ludvově čepici a svrchníčku vypadal dosti důvěryhodně jako cestovatel.
„Odpusťte, že vás zdržuji zde. My God. Ihned vás povedu nahoru, ale musím vás na něco připravit, na nezvyklé okolnosti. Pan Láce se vrátí před polednem. My jsme od něho tuto vilu koupili — totiž — právě to sjednáváme, ale to nevadí — jste mými hosty. My God, až z Polynésie. My jsme z Ameriky, já a můj papa. Papa je nahoře. Složil pětkrát sto tisíc korun zálohy a pan Láce si jel dát proplatit šek ...“
Ani Mili ani její papa si nepamatovali, že tu pitomost provedli v dolarech.
„Já vím, pane misionáři," pokračovala Mili, „poznala jsem vaši paní choť už včera v tom — v té, v tom bufet... seděla u sýra. Já si vzpomínám."
Misionář s kudlou v kapse mrkal děsem.
„Měli jsme takovou nehodu... příhodu... ten člověk, který přivezl pana Láce malým taxi, víte... také seděl včera v bufet — to byl gangster, kidnapper, bootleger."
Nově jmenovaný misionář často čítal na štaflu pokoutní literaturu, a věděl tedy, že zlatovlasá slečna má na mysli výkvět podsvětí. Zachvácen dojmem, že tu někdo něco tropil na jeho účet, postoupil o krok. Ale paní Lola, krásná a chladná, energicky vztáhla ruku. Podle toho byli misionáři v Polynésii pod pantoflem.
„Pokračujte, slečno."
„Ach ano. Velice nepříjemné. Šofér zde měl přespat, ale pak se vloupal do haly a zamýšlel ukrást vystavený šek. Byl přistižen a vykázán z domu. Pak se patrně opil... neboť...“
„Opil?“ užasla paní Lola nelogicky.
„Opil. Vloupal se sem znovu, vlezl do mé ložnice — ach, ani bych to snad neměla říkat, paní misionářová — líbal mne, když jsem spala...“
„Líbal vás?“
„Ano. Cítila jsem na ústech protivně alkohol — to mne probudilo. Představte si — kousal mi vlasy!"
„Kousal vám vlasy!"
„Ano, a stáhl mne za nahou nohu s lůžka. Musel být opilý. Věděl přece, že nejsem v domě sama a že budu křičet...“
„A křičela jste?"
„Co jsem měla síly. A pak ho tajemník pana Láce spráskal a přivázal ho na židli a jeli pro policii."
Paní Lola neomdlela. Byla jen hrozně bledá.
„To není možné!" zasténala.
„Ach ano, u nás v Americe ano."
„Tady není Amerika, slečno Fordsonová."
„Tak vidíte."
„A kde je ten šofér? Na policii?"
„Ne na policii. Pan Láce se ještě nevrátil."
„Jste tu tedy sami s panem Fordsonem?"
„A s tím bootlegerem, ano. Ale ten je přivázaný k topení."
Paní Lola se obrátila k taxikáři. Nebyla již bledá, nýbrž hořela jako vysoká pec.
„Dojděte pro inspektora!" poručila úsečně.
Zděšený taxikář uposlechl. Misionáři v Polynésii si asi přinášeli křesťanskou pokoru i do manželství.
„Nic si z toho nedělejte, slečno," řekla paní Lola, „počkám na návrat pana Láce, dovolíte-li..."
„Ó, s radostí."
Mili vedla hosta půvabně do haly, kde zatím gentleman domlaskal svůj ham-and-eggs.
„Papa —" volala, „je tu paní misionářová z Polynésie. Dovol, abych tě představila. Musíme do Polynésie na prázdniny. Je to asi velmi zábavné. Myslím, že tam muži myjí nádobí a drhnou podlahy.“
Román byl také zfilmován.
Film Paklíč měl svou premiéru 22. prosince 1944. Režíroval jej Miroslav Cikán, který společně s Jaroslavem Mottlem napsal také scénář. Hudbu k filmu složil Josef Stelibský. Představiteli stěžejních rolí byli Oldřich Nový (spisovatel detektivek Gabriel Anděl), Jiřina Steimarová (jeho žena Lola), Jaroslav Marvan (Vilibald Škarda), Vlasta Hrubá (Lilian, alias Fróny Škardová), Miroslav Homola (podvodník Kofila), Antonín Jirsa (podvodník Halama) a Ferenc Futurista (Čechoameričan Fordson alias Šajna).
Děj románu i filmu je zasazen do českého prostředí a nejen to, přímo do domácnosti českého spisovatele detektivek „v županu". Ludva Láce (ve filmu Gabriel Anděl) a jeho nápaditá a rozmarná žena Lola (Fiker se roku 1936 oženil s herečkou Lolou Inemannovou, jíž je také kniha věnována) se zapletou do skutečné detektivní historie. Autor využívá své už osvědčené kombinační schopnosti, umění živého dialogu, pracuje s přesně načasovanými zvraty děje a s originální charakteristikou postav podvodníků i drobných podvodníčků z podsvětí. V románu Paklíč zvolil formu, která snad lépe odpovídá duchu českého čtenáře než obvyklý detektivní žánr — detektivní humoresku, v níž se po způsobu opravdových humoristů dokázal smát i sám sobě.
Jupiter s pávem - Hanuš Pavel
Frontispice a kresba na obálce Karel Teissig. Obálka a vazba Václav Sivko. Grafická úprava Jan Wild. Vydala Mladá fronta, nakladatelství ČSM, jako svou 1679. publikaci. Edice Smaragd, svazek 15. Odpovědná redaktorka Alice Kantorová. Vytiskl Mír, novinářské závody, n. p., závod 2, provozovna 22, Legerova 22, Praha 2. 12,25 AA, 12,45 VA. 0-13*10077. Náklad 30.000 výtisků. Them. skupina 14-5. Druhé vydání. Praha 1961. Stran 192. Cena vázaného výtisku Kčs 16,—. 63/VII-10.
Krátká ukázka:
Na pilotově čele viditelně vyvstával pot. Rozhodil rukama:
„Nervy...“
„Mladý stihač a nervy? Nu, soudruhu nadporučíku, jděte k lékaři, jděte!“ — Velitel se obrátil k pobočníkovi: „Zavolejte ihned poručíka Bláhu!“
A zamyšleně sledoval, jak nadporučík Zdeněk Matouš zvolna odchází...
Šest korun deset, prosím, zašveholil pan Šmatlík.
Ruka ozdobená prstenem s velkým černým kamenem mu podala peníze. Host se zvedl, unuděně zazíval a liknavým krokem opustil restauraci „U trnu“.
Pan Šmatlík oprášil stůl. Vysypal popelník na cínový tácek a udiveně zavrtěl hlavou; devět, jedenáct... čtrnáct cigaret vykouřil ten mladý blonďák za ďvě a půl hodiny...! Inu jo, člověk se stává otrokem svých vášní!
A ten pan Jiřička zrovna nevolal...
* * *
Z navršeného popelníku přepadl polozdušený nedopalek a doutnal na desce stolu. Koukol ho hbitě zamačkl. Závoje dýmu se vlnily nad hlavami mužů, ale nikoho nenapadlo, aby otevřel okno.
Kapitán Kotrbatý zamyšleně prohlížel malý stříbrný peníz.
„Jupiter s pávem...“ pravil s údivem a zavrtěl hlavou.
„Je tady jedna věc,“ ozval se Homola, skloněný nad svými poznámkami. „Ten pan záloha ujel ze Šumařova na kole, ale podle výpovědi železničáře přišel na stanici bez kola.“ Vojta si promnul oči.
„Ano, už jsem na to myslil. Nelíbilo se mi, že by to kolo někde odložil, ale vzpomněl jsem si: před Vranovem u cesty je malý rybníček. Jestli ho budou někdy vypouštět, asi se podiví, až tam najdou bicykl...“
Koukol nahlížel přes rameno kapitánovi, který listoval ve Vojtových zápiscích.
„To je historie!“ zasmál se zrzavý staršina. „Člověk by netušil, že je třeba jet na rekreaci, aby se něco pořádného zažilo.“
„Nu-u,“ protáhl náčelník a zadíval se s úsměvem na Vojtu, „je to opravdu zajímavé, a na dva dny je toho až dost.
Kdybyste byl, soudruhu poručíku, ve službě, byl bych nucen vyslovit vám pochvalu. Ale takhle, Vojtíšku, musím se ti přiznat: nevím dobře, co s tím.“
„Já jsem přesvědčen, že Vojtovy závěry jsou správné!“ namítl neobvykle rozhodně Homola.
„Dobrá, já celkem taky, ale ted na místě nemohu rozhodnout, budeme-li se tímhle případem zabývat. Musím si to celé pročíst ještě jednou pořádně... Pak bude třeba identifikovat mrtvolu, budou ji mít pravděpodobně v Plzni — a budu muset předložit celý případ náčelníkovi, a teprve pak se rozhodne, až zkrátka uvidíme, jaká je to vlastně hra.“
„Přimlouval bych se za to, neztrácet čas,“ podotkl Vojta zasmušile.
„Samořejmě,“ souhlasil Kotrbatý a pohlédl na hodinky. „Ale teď musíme dokončit poradu o případu Pittermann. Zůstaň, Vojto, zůstaň!“ řekl rychle, vida, že se poručík zvedá. „Až skončíme, pohovoříme si ještě.“ Vojta se odklidil do rohu místnosti.
Přepadla jej náhlá únava, spíše duševní než fysická.
Po kolikáté již cestou po této stopě stanul na konci...! Vždycky se ještě utrhl dál, ale ted — ted už je opravdu konec. A Vojta resignoval : ano, tuhle partii nedohraje. K matu ji povede jiný hráč, šťastnější...
Zvrátil hlavu do lenošky a zavřel oči. U stolu vykládal náčelník o nějakém ztraceném Pittermannovi. Vojta neznal žádného Pittermanna, nikdy o něm neslyšel. Nezajímalo ho to, poslouchal jen jako v polosnu. Slyšel, jak Karel Kotrbatý vysvětluje, že Pittermann byl vyslán s mimořádně významným úkolem: provést těžkou politicko-špionážní diversi v československém vojenském letectvu. Prý...
Co se stalo ?
Vojta kvapně otočil hlavu: proč Standa tak podivně, násilně vyhekl?
Náčelník tomu nevěnoval pozornost, ale Vojta viděl, jak taršinovy oči těkají ve zvláštním zmatku, jak jeho tvář . purpurověla, jak se zmateně drbe v ryšavých vlasech. \no, Stanislav má brouka! Copak tak najednou? Vojta opět přivřel oči a očekával, kdy Koukol promluví; ale až do konce porady, konečně už velmi kratičké, se staršina neozval.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)