Stránky

Operace Elint - Minář Jan

Operace Elint - Minář Jan
-RPR-

Špionážní příběh. Nedaleko vojenského prostoru v Pošumavi, kde se rakety testují, je zraněn jeden z místních obyvatel. Zpočátku to vypadá jako nehoda, ale ukáže se, že mu k tomu někdo pomohl. Státní bezpečnost zahajuje pátrání. Zároveň sledujeme plánování a průběh souvisejících amerických zpravodajských akcí.

Případy němých svědků - Železný Oldřich

Případy němých svědků - Železný Oldřich


„Nejraději bych řekl: milý čtenáři, máš před sebou detektivku, čtyři detektivní příběhy. Ta knížka si nedělá nárok na věčnost. Chceš se pobavit? Prosím, posluž si, jsi na správné adrese. Psát detektivku, to je těžká řehole, hra s jasnými a zatraceně přesnými pravidly, jejichž porušeni poznáš právě tak dobře jako při fotbalu. Tyto čtyři příběhy autor vystavěl na motivech případů, které se skutečně udály,a přetvořil je po zákonech detektivního žánru. Takže, připomene-li vám některý něco, nejde tak docela o podobnost čistě náhodnou. Povídky dokazují sdostatek, že Oldřich Železný svou práci ovládá."


magnet — periodická řada. Vydává Vydavatelství Časopisů MNO, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, telefon 23 43 55—7. 
Šéfredaktor (Jaromír Hořec, zástupce Gustav Hajčík. 
Redakce: Praha 1, Jungmannova 24, tel. 23 43 55—8. 
Obálku navrhl Bohuslav Blažek. 
Grafická úprava Antonín Dvořák. 
Vychází ve spolupráci se Svazarmem, Svazem protifašistických bojovníků a ministerstvem vnitra. 
Rozšiřuje PNS; v Jednotkách ozbrojených sil VC MNO-administrace: Praha 1, Vladislavova 26. 
Objednávky přijímá každá pošta i doručovatel, v armádě každý distributor tisku. 
Vytiskl MlR, novinářské závody, n. p., závod 1 v Praze. Ročník pátý. 
Cena 8 Kčs.



Případy němých svědků - Železný Oldřich




Krátká ukázka:

Červnový den roku 1967.

 Podobal se ostatním jako vejce vejci. Porada stíhala poradu, k polednímu měl každý v sobě už dvě tři kávy. Továrna se jmenovala POFAG a její pozemky ležely na jihozápadním okraji Prahy.

 „Soudruhu řediteli, myslím, že gratulanti jsou už tady.“
Sekretářce Pavelkové bylo asi osmadvacet a vypadala pěkně.

 Ředitel Novák si promnul unavené očí. Měl vždycky unavené oči. „To to letí, to to letí,“ řekl, pohlédnuv na hodinky. Pak se usmál. „Když vy myslíte, Evičko, tak jsou jistě za dveřmi. Trochu si pospíšili, není ještě šestnáct patnáct, pracovní doba dosud neskončila,“ řekl trochu mentorsky, „ale
dneska to budu muset asi přehlédnout. Víte co? Pomůžete mi dát vedle do sálu na stůl ty… no ty potřebné věci.“

 „Už jsem to zařídila, soudruhu řediteli.“

 „Opravdu? Děkuji. Jsem rád, že jste si při všem shonu našla čas.“
Pak povstal, zapjal si sako, přitáhl kravatu. Byl to statný, rozložitý muž, trochu obtloustlejší, rysy tváře těžké, ustarané, ale sebevědomé, jako u člověka, který je už léta zvyklý přikazovat. Prožil svůj život v ostrých politických bojích a dovedl být přísný i lidský zároveň, zejména vždy věděl, co je správné a co ne, měl ve všem jasno a nikdy nepochyboval.

 Těžkým krokem devadesáti kilogramů došel ke dveřím, vedoucím z pracovny do konferenční místnosti, a doširoka je otevřel. Za nimi se už shromáždil celý zástup zaměstnanců a dělníků.

 Novák rozpřáhl ruce.

 „Tak pojďte dál, soudruzi. No, vy jste mě doběhli. Pořád jsem doufal, že na to přece jen zapomenete – copak padesátiny se také slaví?“ Bodře se rozesmál.

 V čele zástupu stál předseda závodního výboru Bláha. Byl asi stejně stár jako Novák a dokonce i fyzicky si byli podobní. Tvářil se neobyčejně slavnostně, skoro dojatě.

 „Františku – vezmu to za všechny: Jménem závodního výboru eróhá – jsme přece všichni odboráři – prostě – všecko nejlepší. Hodně zdravíčka, úspěchů, sílu k práci a – vždyť ty víš. Ale hlavně ti všichni přejeme to, co si i ty sám přeješ. Tak!“

 Ozval se potlesk.

 „No – tak – soudruzi a soudružky – upřímně děkuju – no…“

 Podávání rukou nemělo konce.

 „A ať vás nemusím nutit!“ zdvihl Novák sklenku jako první. „A hudbu, hudbu! Ať je tu veselo!“

 Kdosi spustil připravený magnetofon.

 Gratulanti přicházeli, snědli chlebíček, vypili sklenku vína, odcházeli.

 „Dost, dost, Evičko,“ řekl inženýr Zach, ředitelův ekonomický náměstek, když mu Pavelková nalévala sklenku. Každý tady věděl, že spolu chodí; nebylo ostatně co drbat, oba byli svobodní.

 „Copak to slyším!“ ozval se Novák. „Nejsme na poradě, soudruhu inženýre, takže mě snad aspoň teď budete poslouchat?“

 Oba se zasmáli.

 „Rád bych poslechl, ale vezu dnes bratra do nemocnice. Z Berouna.
Konečně mají na Karláku místo, díky soudruhu náměstku Horáčkovi, respektive jeho ženě – je tam asistentkou.“

 Novák se tvářil omluvně. „Promiňte, zapomněl jsem.“ Přiťukli si.

 „A to víte, že soudruh Horáček má novou lásku?“ oznamoval v jiné skupince odborník na předávání klepů soudruh Kvasnička.

 „Snad ne Slávii?“ řekl opovržlivě Doskočil. Každý o něm věděl, že má v hlavě jen samý fotbal.

 „Kdepak! Slávku!“

 „Že by toho zajíčka z účtárny?“ vypískla slečna Králová.

 „Už je to tak,“ dodal s uspokojením Kvasnička. Všem nad klípkem asvítily oči.

 „To jsem opravdu rád, soudruhu Bílý, žes taky přišel mezi nás,“ řekl v témž okamžiku Novák vcházejícímu revizoru z ministerstva. Byl v Pofagu už druhý měsíc pečený vařený a nikdo přesně nevěděl proč.

 Bílý se usmál a zdvihl sklenku. „Na mou duši, že v tom nebyly zištné úmysly. Vůbec jsem netušil, řediteli, že slavíš narozeniny. Prostě jsem jen potřeboval vaše poslední výkazy o plnění plánu, abych mohl svou zprávu konečně uzavřít.“

 „A dostals?“

 „Tady od soudruha Vašíčka,“ kývl na vedoucího odbytu, který si právě naléval červené. „Už bys nám konečně mohl říct, co na nás ministerstvo šije,“ usmál se Novák.

 „Soudruhu řediteli, zeptej se mě tak za hodinku. To už budu mít v sobě víc alkoholu.

 Na zdraví!“

 Opatrný soudruh Cílek se snažil tiše rozmlouvat se Zachem. Zach však prudce gestikuloval, a jako vždy neuměl mluvit o ničem jiném než o nové ekonomické soustavě. Bůhví proč. „Základním problémem je odvaha, kamaráde,“ řekl právě. „Nás všech.“

 „Co tím myslíš?“

 „Začal bych víc od podlahy. Uznáváme teď funkci trhu a tak dále, prosím, ale velkoobchodní ceny, například, řídíme direktivně. Polovičatost, amaráde! Ani ryba ani rak.“

 „Kdybychom udělali něco radikálnějšího, mohlo by to mít katastrofální následky.“

 „Jaké?“ zeptal se jízlivě Zach.

 „Radikalismus.“

 „Aha, jestli je radikalismem vyhazovat neschopné, jsem pro něj.“

 Cílek ostražitě pohlédl směrem ke skupince ředitele Nováka a vedoucího odbytu Vašíčka. Zach se znatelně opovržlivě usmál. „Oba to už ode mě slyšeli několikrát, žádný strach. Ale teď už opravdu musím jet.“ Rozloučil se. 
 „Čeká ho vojna, chudáka,“ pokynul v  v jiné skupině hlavou Bláha směrem k Novákovi.

 „Budeme mu muset pomáhat.“

 „Všichni,“ zahihňala se Honzová a ucucla vína.

 „Jo, dřív se dělalo z nadšení, a ne kvůli nějakým vymyšleným stimulům, měli jsme doma hádky se starou, ale tak nějak jsme věděli, že děláme všichni pro sebe. A věděli jsme, že každý má stejný žaludek a že všechny živíme jen my, dělníci. Kdyby byli všichni takoví jako já nebo František, tak už tady
dávno ten socialismus máme.“ Zhluboka se napil. „Víte, Franta je soudruh, chlap, znám ho, a kdyby mu to začalo klouzat v rukách, tak jsem tu ještě já.“

 „Ať žije Sparta!“ zaječel poněkud nevhodně dost opilý Řehák a přiťukl si s Bláhou.

 „A tu nejkratší znáte?“ ušklíbl se ironicky v druhém koutě místností Horáček. „Rozdíl mezi skřivánkem a vrabcem? Žádný; oba mají konzervatoř, jenže vrabec dálkově.“

 „To je přece na soudruha Nováka! Študuje dálkově vysokou ekonomickou!“ vynikl nad smíchem posluchačů ženský hlas.

 Kolem osmé večer se začala rozjařená společnost rozcházet. To už byl inženýr Zach přesně třicet pět minut mrtev.
  
 Neštěstí se stalo na třiadvacátém kilometru. Pod srázem našli převrácenou oktávii. Hlášení došlo na berounský okrsek v jedenadvacet nula čtyři. Asi za dvacet minut poté ozářily světlomety dvou vozů Bezpečnosti místo katastrofy. Fotografie, měřicí pásma, nákresy.

 Mezitím přijela sanitka a lékař konstatoval smrt. Fraktura lebeční kosti, další zranění, včetně vnitřních.

 Druhý den ráno odvezlo oktávii jeřábové auto k technické prohlídce.

 A ještě týž den po probírce denních hlášení si zavolal kapitán Tomek poručíka Vávru. „Mrkněte se na tohle,“ podal mu list papíru. „Třeba to nic neznamená, ale pro jistotu. Patnáctého ve dvacet tři čtyřicet jedna spatřila hlídka číslo osmadvacet u garáže v Jílkově ulici muže. Zamykal tu garáž. Patří
jakémusi inženýru Zachovi. Nic podezřelého, ale něco se jim přece jen asi nezdálo, jinak by to nedali do hlášení. Ten Zach se zabil. Včera. Havaroval na berounské silnici, jak je zřejmé z dálnopisu… Docela zajímavé, viďte, poručíku?“

 Šedivá a mohutná budova ministerstva se tyčila proti nebi. Déšť byl na spadnutí. Kancelář přednosty odboru Adama byla situována tak, že její okna hleděla na řeku, která se líně a netečně valila na sever.

 V nepohodlných moderních křesílkách, které i v tomto ročním období studily do zad, seděli proti sobě kapitán Tomek a doktor Adam. Na stolku před nimi dva šálky od kávy.

 „To je tedy výsledek šetření?“ zeptal se doktor Adam a povytáhl přitom poněkud nedůvěřivě obočí.

 Tomek přikývl. „Ano. Nepřiměřená rychlost.“

 Adam se zadumaně usmál, podal Tomkovi krabici s cigaretami a sám si také zapálil. „Ovšem… k vůli tomu jste přece nepřišel, soudruhu kapitáne?"

Nežádoucí důkaz - Schuster Rudolf

Nežádoucí důkaz - Schuster Rudolf


Vydalo Vydavatelství Naše vojsko; n. p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 261551, jako součást ediční řady Magnet, šéfredaktor Josef Gajda. 
Odpovědný redaktor Jiří Pražák. 
Obálka a ilustrace Miloslav Havlíček. 
Grafická úprava Irena Vršecká. 
Adresa redakce Vlastina 889/23,160 05 Praha 6 -Liboc, tel. 36 88 36. 
Rozšiřuje PNS. 
Do jednotek ozbrojených sil Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p„ závod 08, Praha. 
Cena výtisku 8,- Kčs. 59-372-87 TS 13/33

Krátká: ukázka:

 „Protože je trouba, nafoukanej na tu svou poslaneckou funkci," vykřikovala Kristýna.
 „Počkej, co ti vlastně řekl?"
 „Zesměšnil nás, že chodíme jako holubi nakupovat zeleni-nu na trh od soukromníků."
 Toto sdělení ho nepříjemně překvapilo.  „Tak vidíš . . . A já mu tady doslova zachraňuju kůži.. . právě měl v provozu pěknou havárku."
 „Doufám, že mu to vrátíš i s úroky . . . Nic jiného si nezaslouží."
 „Kristýno, mně se tomu pořád nechce věřit. Jano to určitě nemyslel zle . . . " pokoušel se
znovu ženu uklidnit.
 „Cože?! Ty mi nevěříš!?"
 „ . . . Věřím, ale
.. ."
 „Jaképak ale! Jseš jeho šéf nebo ne? Tak ho setři!"
 „Kristýno, to nejde jen tak . . . "
 „Co nejde? Ukázal se jako pěknej kamarád: A ty ho zatím taháš z nějakýho průšvihu."
 „Kristýno, pochop .. . "
 „Já nemám co chápat!"
 „Kristýno . . .
" Chtěl pokračovat v uklidňování, avšak manželka mu položila sluchátko.
 Bylo mu trapně.
Rozhlédl se po velínu, kde stáli Fero, Karol i Mišo a tvářili se nezúčastněně.
 „Stalo se doma něco, soudruhu vedoucí?" odhodlal se Karol.
 Otázka ho zmátla, rychle se však opanoval a zatvářil se, jako by všechno bylo v nejlepším
pořádku.
 „Ani ne .. . Kde má soudruh Kořeň tu veřejnou schůzi?"
 „V osvětové besedě."
 „Když je havárie, má být tady."
 „Hlavně, že už je nebezpečí zažehnaný," snažil se Mišo uklidnit vedoucího provozu. Vytušil,
že Veselý chce Jana Kořeně odvolat z veřejné schůze.
 „Musí se dostavit, bez pardónu! Zavolejte ho!" nařídil Veselý. Michal šel k telefonu, který
se v tu chvíli už pokolikáté rozezněl.
 „Co jste vyváděli s tou vodou?" ozval se přísný hlas vedoucího závodu Energetika.
 „Dělali jsme, co jsme mohli ..
 „A výsledek? Osm zničených forem . . . Je u vás vedoucí provozu Veselý?"
 „Je. Moment, hned ho předám," poděšeně odpověděl Michal. „Soudruhu inženýre, volá vedoucí
závodu soudruh inženýr Ďurica."
 Veselý se ohlásil jménem.
 „Jak se to mohlo stát?" chtěl vědět inženýr Ďurica.
 „Nezabrala zpětná klapka."
 „To je ale lajdáctví! Tam se přece nemá co pokazit."
 „Taky mně to bylo divné. Ještě štěstí, že jsem byl právě v té době nablízku, na závodním výboru.
Jinak by snad bylo po pecích . . . " neopomněl zdůraznit Veselý.
 „Jak to, že inženýr
Kořeň není na pracovišti?"
 „Bohužel. To víš, soudruhu, poslanecké povinnosti mu občas neumožňují být na místě, když je to třeba.

Po téhle poznámce všichni Janovi spolupracovníci jako na povel otočili hlavy a překvapeně
pohlédli na Veselého. Věděli, že Janovi křivdí. Odvrátil se od nich, jakoby se ho vyčítavé pohledy netýkaly.
 „Ve výkonu poslanecké funkce Koreňovi nebráníme, ale povinnosti na pracovišti musí
plnit," hřímal inženýr Ďurica.
 „Jsem téhož názoru, soudruhu vedoucí."
 „Tak ho zavolej a řekni mu to."
 „Ano, soudruhu vedoucí."
 „Současně tě jmenuji předsedou tříčlenné komise pro vyšetření a zjištění příčiny havárie,
protože z toho nic dobrého nekouká. Dalšími členy jsou po dohodě s hlavním inženýrem podnikový vodohospodář inženýr Matěj a směnový mistr z vysokých pecí inženýr Kraus. Jasné?"
 „Provedu!" odpověděl po vojensku Veselý a téměř se postavil do pozoru.
 „A začněte s šetřením hned ráno. Čest," končil inženýr Ďurica.
 „Čest práci, soudruhu vedoucí," vychrlil do sluchátka Veselý a na jeho tváři se zračila
spokojenost. Těšilo ho, že to bude právě on, kdo rozhodne o Janovi. Hned ho také napadlo, že jmenování náležitě využije, aby si udobřil ženu.
 Otočil se, podíval se po Janových spolupracovnících, kteří vycítili z jeho chování cosi nedobrého
a nařídil: „Zavolejte svého vedoucího, a to hned!"
 Michal šel k telefonu a s nepříjemným pocitem začal vytáčet číslo. Jelikož veřejná schůze
byla v plném proudu, nechtěli poslance odvolat, dokud Michal nesdělil důvod.
Informace o mimořádné události se tak dostala okamžitě mezi občany.
 Jan Kořeň hovořil v referátě o tom, co připravuje v nejbližší době zabezpečit ve volebním obvodě.
Když mu pošeptali, že se má okamžitě dostavit do závodu kvůli nějaké havárii, zbledl.
 Omluvil se lidem v sále a požádal předsedu občanského výboru, aby převzal řízení schůze.
 *
 
  „Co se stalo, Milane?" byla jeho první otázka, když vstoupil do velínu.

 „Máš havárii na pecích. Zrovna když jsi tu nebyl."
 „Hned tam letím  ... "
 „Letět už nemusíš, protože jsem za tebe nebezpečí šťastně zažehnal," odpověděl odměřeně
Veselý.
 „Díky," vydechl si Jano.
 „Kamarádi si přece mají pomáhat, nemyslíš?
 „Já musel být opravdu na té schůzi, Milane.
 „ . . . a z Kristýny si nic nedělej," učinil Veselý narážku.
 „Ale vždyť . . . "
 „Jaképak - vždyť!?
Urazil jsi ji."
 „Já to přece nemyslel zle!
 „Nic ti nevyčítám . . . "
 „Co se stalo u vysokých pecí?"
 „Shořelo několik forem pro nedostatek vody, odpověděl klidným hlasem Milan.
 Když v minulosti došlo k podobné události, shořely nejvýše dvě formy. Několik - to znamená více.

Smrtelný hattrick - Benedikt Martin


Nejlepší detektivní povídky roku 1994 - Různí


-RPR-

Eduard Martin – Smrt na golfu
Eva Kačírková – Noční strach
Jaroslav Kuťák – Rytířská inspirace
Ladislav Beran – Šupina
Milena Brůhová – Otázka důvěry
Radek Hala – Pohádka o červené Karkulce
Antonín Jirotka – Zázračnej svět
Lydie Junková – Stopy
Jiří Kohout – Sáhnout si na život je tak snadné
Kamil Šimon – Ďáblův advokát
Martin Kužel – Ostří noci
Bohumil Lipert - Chladná černá spoušť
Lubomír Macháček – Cikánova růže
Jitka Poledníková-Sani:  Roztržený papírek
Viktor Šlajchrt – Suché víno starců
Jaroslav Štrunc – Zpronevěra měsíčního svitu
Jan J. Vaněk – Aktovka
Oldřich Železný – Klasický případ




Tři detektivní příběhy Eduarda Fikera - Fiker Eduard

Tři detektivní příběhy Eduarda Fikera - Fiker Eduard

Nikdo není vinen
Zinková cesta
Kilometr devatenáct

Tři detektivní příběhy Eduarda Fikera - Fiker Eduard

Výstřely ze zálohy - Borovička V. P.

Výstřely ze zálohy - Borovička V. P.

Železný baron - Sanitas Jean


Krutost - Nilin Pavel



Krutost - Nilin Pavel

Akce Nový rok - German Jurij

Akce Nový rok - German Jurij



Akce Nový rok - German Jurij



Špionážní příběh.

Jak se připravuje únos ředitele výzvědné školy? 
Proč se Greife a Chorvat bojí legendárního generála Lokotkoffa? 
Kdo byli tři důstojníci, kteří navštívili waffenschule? 
Jak skončila akce Nový rok? 

Edice SATURN svazek 17.

Z ruského originálu Operacija „S Novým godom", vydaného v časopise Niva, č. 9 z r. 1964, přeložil Bedřich Lukeš. Verše F. I. Tutčeva na str. 34 a 35 přel. Jiří Mulač. Obálku navrhl a graficky upravil Jaromír Valoušek. Vydal Svět sovětů, nakladatelství Svazu československo-sovětského přátelství, jako svou 1067. publikaci. Odpovědný redaktor Jiří Barbaš. Písmem Primus vytiskl knihtiskem Tisk, n. p., Brno, provoz 4, Přerov. Formát papíru 84/108. AA 7,87, VA 8,43. 136 stran. D-04 50373. 
Náklad 40 000 výtisků. 13-34. 1. vydání.
Rozšiřuje PNS

26-002-66  13-34
Cena kart. 5,50 Kčs


Krátká ukázka:

  „Buďme přesní. To je celkem naivní metoda, Greife," už nechdával mister, začínal s obersturmbannführerem jednat jako se svým sekretářem, nebo dokonce lokajem. „Buďme upřímní. Vaše agentura teď už není tak kvalitní jako dřív. Pouhý strach před trestem je málo, přece vám to nemusím vysvětlovat. Polovinu, ale co polovinu, dvě třetiny vašich agentů můžeme odepsat už teď. V nejlepším případě zůstane třetina. Třetina průměrných pracovníků, ubohých vrahů, kteří nemají žádnou vůdčí myšlenku. Třicet ze stovky."
   „No no, mister Stein...," urazil se Greife.
„Tak nakolik je ceníte?" zeptal se Švýcar obchodní hantýrkou, jako by vůbec nepozoroval jiskřivé oči omládlého Greifa. „Zač je jich deset, tucet, zač je kus — nebo jak se budeme dohadovat?"
Kdesi hodně blízko, za jejich zády zapraskala suchá větev, Greife se ohlédl a poznal svého šoféra Sonnen-berga. Procházel se a prozpěvoval si.
   „Dobrá," řekl Greife a povstal, „ještě se uvidíme..."
   „Jenom se nepokoušejte vystrašit mě," odpověděl Mallwin G. Stein a zůstal sedět na lavici. „Kdybyste chtěl zapomenout, že je mezi námi džentlmenská dohoda, mohu si postěžovat v Berlíně. Mám styky i tam, třebaže se tomu budete divit. A rozjedou-li se kolečka, je s vámi amen. Ve vaší sympatické zemi lítají hlavy dost rychle, nebo nemám pravdu?"
Podal Greifovi ruku a zeptal se na rozloučenou:
   „A jak je to s tím ruským generálem čekistů Lokotkoffem? Když jsme byli naposledy spolu, říkal jste, že je s ním konec. Potvrdilo se to?"
   „Nepotvrdilo," odpověděl drsně Greife. „Nemám ještě žádnou zprávu. Tady to není tak jednoduché, mister Stein, není to vůbec tak jednoduché, jak se může zdát občanu neutrálního státu. Někteří Američané to dobře vyzkoušeli na vlastní kůži, dnes už jsou staří. Možná že znáte dobrodružství generála Grewse. To bylo v prvních letech existence sovětského státu. Američané tenkrát poznali, co to je, dobývat Rusko."
   „Je to těžké, viďte?" zasmál se škodolibě Švýcar. „Hodně těžké. Ale vy jste se jistě poučili z chyb hloupých Amerikánů. Vy přece bojujete jinak?"
   Za tohoto smíchu Greife odcházel.
„Čím dřív mi je dodáte, tím líp," volal za ním ještě Mallwin G. Stein. „Přijdu sem po Novém roce, později nemám zájem. K tomuto termínu bude už zboží připraveno, nebo ne?"
„Heil Hitler!" pozdravil Greife a otočil se.
„Heil, heil," odpověděl Greifův host se smíchem, „však přijedu a vyhledám vás. Jenom jestli tady ještě budete."
„A kde bych měl být?" zeptal se obersturmbannführer stroze. „Kde bych měl být?"
„Bože můj, dál na východ!" zvolal švýcarský občan. „Samozřejmě, že na východ. Zeppellin je pro ruskou otázku, to znamená, že jeho místo je v Moskvě..."
   A tak se rozešli.
   Greife usedl do vozu a utřel si šátkem čelo. Sonnenberg se na něho zkoumavě díval, ještě zkoumavěji než jindy.
   „Do Assari!" řekl šéf. „A nechoďte za mnou, když vás o to nežádám."
   „Pan obersturmbannführer zapomněl, že jsem jeho ochrana, když vás neprovázejí samopalníci," řekl řidič. „To patří k mým služebním povinnostem. Já za vás zodpovídám."
Greife najednou pocítil únavu. Sedý prášek vykonal své. Teď musí pykat. Nebo si má vzít ještě jeden?


   Vyšetřování s teroristy Ionovem a jeho pomocníky Šerým a Kozačkovem dál prováděl Igor. Lokotkovovi připadalo nějak nevhodné vyšetřovat takovou pitomou záležitost, jak říkal.
Bylo to opravdu k smíchu i k zlosti.
   Jednou, když Igor vyslýchal Ionova, nahlédl do zemljanky vousatý děda Trofim. Potřeboval od velitele nějakou radu ohledně lovu. Když ho Ionov uviděl, zbledl, uskočil a zády se přitiskl k písčité zdi zemljanky.
   „Pobíhá tu pořádný los," řekl děda Trofim. „Je to nějaký zuřivec, není tak plachý jako zdejší srnky. Byloby dobře sebrat partu a zastřelit ho... Bude hodně masa i sádla ..."
   „Dobrá, přijďte později," odpověděl mu Igor.
   Když odešel, Ionov ještě celý vylekaný zašeptal:
   „To je on, to je určitě on."
   „Kdo, on?"
   „Generál Lokotkov. Tak nám ho pan Greife popsal. Plnovous se sotva znatelnou šedinou, hustá čupřina, mluví prostě ..."
    Igor stěží utajil smích a pokračoval ve výslechu. Bylo vidět, že v Zeppelinu o veliteli zvláštního oddělení nic pořádného nevědí, a když vyslýchali zajatce, ti si vymýšleli vousatého generála.
   „Ať si jdou k čertu," řekl dobromyslně Lokotkov, když mu Igor vyprávěl komickou příhodu s dědem Trofimem. „Podívej se, Igorku, pošli je za linii fronty. Máme tu důležitější případy."
A dal svému zástupci balíček cigaret Severní palmíra ze zásilky od Rjachičeva a také módní poloceluloidový límeček do vojenské blůzy, druhý schovával pro Lazarjova. Ať tu ještě na poslední chvíli dělá trochu šviháka. Jemu dal také balíček cigaret a Inze lahvičku voňavky a tabulku čokolády — ať si zamlsá, až se bude procházet se Sašou.
   Ale Saša si límeček do blůzy nezašil a cigarety nevykouřil. Všechno to si schoval. Ženisti mu dali německou kytaru a zpíval sentimentální romanci, kterou si v těchto dnech oblíbil.
    Zpíval dojímavě, ale přitom jako by se vysmíval sladkým slovům a tklivé hudbě i svým smutným a dojatým posluchačům.
   „Měl bys omladit svůj repertoár," řekl děda Trofim. „K nám do Pskova přijížděli také všelijací estrádní umělci, ale takové pitomosti ještě nikdo nezpíval..."
   „Zpívej, Alexandře, neposlouchej dědu," říkal Zlatoustov, „ten se tak vyzná v umění."
Večer Lazarjov seděl na zápraží s Ingou a tiše vyprávěl:
   „Že tloukli, to nic nebylo, to se dá vydržet, ale používali prý i jiných metod; třeba naši organizovali skupinový útěk nebo ilegální organizace. Nemohli nikoho dopadnout, protože nikdo nikoho nejmenoval. V takových případech přivezli z jiného tábora ženu a dítě a mučili je před očima muže, aby promluvil. Ani to nepomohlo. Žádný nepromluvil. A fašisti z toho mají zábavu."
   „To je strašné, nemluvte už o tom!"
   „Ano, není to nic pro slabé nervy," souhlasil Lazarjov a jeho oči ve tmě najednou zajiskřily. „Víte co, Ingo, tak si myslím, že válka skončí, oslaví se vítězství a na tohle všechno se zapomene. Třeba někdo řekne, že i tihle mizerové měli ženy a děti a museli uposlechnout rozkaz. A budou je chtít pochopit a prominout jim. Ale co když já, Alexandr Ivanovic Lazarjov, je nechci pochopit? Nevím, jak se na to díváte vy, ale já si myslím, že bychom je všechny měli pobít bez milosti."
Inga položila svou teplou ruku na jeho zápěstí, podíval se na ni se strany, jako by nechápal, kdo vedle něho sedí, vstal a řekl nepochopitelně:
   „Promiňte."
 „Kam to běžíte?" podivila se Inga. „Ještě je brzy."
   Ale Lazarjov neodpověděl a odešel.
   Asi dva týdny se neukázal. Lokotkov se Inze zmínil, že Saša je v jiném táboře. Pak ho zase uviděla. Za tu dobu si nechal narůst kotlety a knírek, jeho obličej tím dostal výraz mizerného okresního hejska z minulého století.
„Proč jste to udělal?" podivila se Saninová. Saša v jejím hlase poznal, že se zlobí. „Copak mi to nesluší?" „Vy myslíte, že ano?"
„Dokonce jsem o tom přesvědčen," odpověděl Lazarjov. „Každá dámička se do mě zblázní..."
„Nevěděla jsem, že jste tak banální!" podivila se Inga a rty se jí zatřásly, jako by se užuž chtěla rozbrečet.
   „Jsem banální hanebník," ukázal bílé zuby Saša. „V životě žijeme jenom jednou ..."
   Když Inga odešla, řekl mu Lokotkov:
   „Proč jsi ji zarmoutil?"
   „Copak jsem ji zarmoutil?" znepokojil se Lazarjov. Podle nového Lazarjovova zevnějšku Lokotkov změnil jeho životopis — teď z něho udělal leningradského předměstského obchodního zaměstnance, který byl v Toskově odsouzen pro velké manko v prodejně.

Penalta smrti - Joneš Alois



-RPR-EK-

Krátká ukázka:

Ale vem čert prostituci, k té nebylo nikdy zapotřebí mnoho kumštu a obešlo se to bez velkého nebezpečí. Mnohem horší situace je v drogách. V drogách, kde jsme hromadili obrovský majetek.

Proto se o těchto problémech zmíním poněkud podrobněji. Drogy sloužily lidstvu odjakživa. Zabýval jsem se historií těchto látek, kterým se dnes říká, bohužel v pejorativním slova smyslu, drogy. Je nejapné, že prudérní ochránci lidských ctností nazvali věk našich pradědečků věkem drog. Drogy totiž sloužily jak primitivním, tak starým kulturním národům od těch dob, co se lidstvo smí nazývat lidstvem. Pomáhaly celým skupinám, rodům a později i jednotlivcům překonávat těžké životní krize, pomáhaly vytvořit nejvznešenější umělecká díla, jakými se lidstvo může pyšnit! Právě tak bych mohl hovořit o jejich úloze ve válkách nebo ve vrcholovém sportu. A totéž platí pro milostný život.

Kde by byli trpící nemocní, odsouzení k pomalému umírání v hrozných bolestech, bez drog!

To všechno nechtějí dnešní mocní této planety slyšet. Drogy byly a jsou odsuzovány a odsouzeny. Bohužel, pánové. Lidé mají strach dopřát si chvilku rozkoše, chvilku omámení, úniku z dnešního přetechnizovaného světa, který nedokázal vyřešit své krize. Drug dependence, jak definovala komise znalců v šedesátých letech minulého století návyk nebo závislost na drogách, prakticky mizí. Ne však proto, že by lidé po drogách netoužili. Spíše proto, že je stále obtížnější drogy si obstarat. Je to tak, přátelé. Přiznávám, že naše velkolepá distribuční síť stojí před zánikem. A přesto, až se chytí protidrogoví bojovníci za nos, počet sebevražd stoupá. Jak vysvětlí ti pánové tento jev? Nemohou a nechtějí jej vysvětlit! Sebevraždy stoupají totiž právě proto, že drog je nedostatek. Naše velkolepé plantáže na Blízkém východě jsou zničeny. Nevlastníme už ani píď půdy v zemích střední Ameriky a naše plantáže v Jižní Americe musíme rok co rok měnit. Jedině díky Zlatému trojúhelníku se držíme nad vodou. Ale na jak dlouho?”

Carpano se odmlčel, teatrálně vzdychl, napil se koňaku, otřel si pot z čela a pokračoval.

„Zatím jsem se zmínil pouze o jediném prvku, který nám brání v rozvíjení obchodu.

Jistě i vám je zřejmé, že dosažitelnost drogy se stala velmi obtížnou pro značnou většinu potenciálních spotřebitelů. Další faktory se rovněž vyvíjejí velmi nepříznivě. Mám na mysli prostředí, které ovlivňuje zájem o naše zboží. Je to především rodina. Děti, které se nám dříve snadno podařilo získat pro konzumaci drog, jsou pod silným vlivem rodičů. A ti dnes naopak žijí pod obrovským nátlakem společnosti. U mladých lidí platí totéž: vliv part, vrstevníků a spolužáků. Ti všichni ve snaze získat zajímavé místo a postavení ve společnosti se obávají drog. Ano, jdou na to chytře! Nabízejí mládeži sportovní a společenské vyžití v takové formě, že pro normálního mladého člověka je velmi lákavé. A pokud nepozná, jakou rozkoš nebo úlevu mu může poskytnout droga, ani ji neshání, nehledě k tomu, že nemá prostředky na to, aby si ji opatřil.

Výraznou složku našich zákazníků tvořila dříve takzvaná riziková povolání. Náchylnost beatových hudebníků, jazzmanů, malířů, spisovatelů a dalších umělců byla všeobecně známá. A právě tehdy vznikaly kulturní skvosty minulého století. To platí i o takových osobnostech, jako byl Picasso, Salvátor Dali, ale i jejich předchůdcích, například Modiglianim, jehož plátno mám čest vlastnit.”


Výstřel zblízka - Kucyj Valerij

Výstřel zblízka - Kucyj Valerij



Stín zmizelého Berta - Kraus Arno


30 mimo zákon - Různí


Chvíle před smrtí - Třešňák Zdeněk


Dům v zámecké zahradě - Michna Vladimír

Dům v zámecké zahradě - Michna Vladimír

-RPR-

Levné sešity detektivek 1995-06 - Různí


Sázka na zločin - Švarc Václav


Modrá a černá - Panov Nikolaj


Vrah dostal Goncourta - Gamarra Pierre


L´assasin a le Prix Goncourt, Les Editeurs Français Réunis. 1963

Volej mě o půlnoci - Štěpánek Vladislav


Hrobník nás rýčem zastele - Různí


Trhák - Sanders Lawrence


Výstřely z hranice - Šaroch Zdeněk

Výstřely z hranice - Šaroch Zdeněk

Tmavá studnice - Velinský Jaroslav


Tajemství liberatoru X 330 - Kaucký František


Nejcennější co mám - Loriotová Noëlle


Večírek ve vlčím doupěti - Rubin Szilárd


Případ třetí stopařky - Havlíček Karel

Případ třetí stopařky - Havlíček Karel


-RPR-
Edice magnet 11/1978.

Vydalo vydavatelství MAGNET, n. p., Praha 1, Vladislavova 26. tel. 26 15 51, jako součást periodické řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a Ilustrace Miroslav Havlíček. Grafická úprava Irena Vršecká. Adresa redakce: Praha 6 – Liboc, Vlastina 710, tel. 368 836. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil Magnet – administrace, Praha 1, Vladislavova 26 Vytiskla tiskárna Naše vojsko, závod 02, Praha. Cena výtlskuv8,– Kčs. 
 – 45 510 – 





Krátká ukázka:

   Třetí případ páchl na sto honů brutalitou, nekoordinovaným násilím a hanbou, že vůbec něco podobného může člověk udělat. Mladá žena na fotografických snímcích mohla být hezká a přitažlivá. Ovšem ještě předtím, než ji objektiv fotoaparátu zachytil, jak leží bezmocně a nehybně na jehličí, posázeném bílými tabulkami s čísly, označujícími polohu předmětů na místě nálezu. 
   Podle všeho bylo místo nálezu i místem činu. Nasvědčovala tomu na několika místech rozrytá lesní půda. Také na kmeni nejbližšího stromu bylo identifikováno několik markant, které pravděpodobně pocházely od rvačky pachatele s obětí. 
   Žena byla oblečena do světlých vycházkových šatů, silně potrhaných hlavně na pravém rameni. Krk, ruce i stehna oběti byly posety oděrkami. Podle názoru lékaře jen některé z nich vznikly ještě za života poškozené, kdežto ostatní byly způsobeny již po smrti. Pravděpodobně bylo příčinou jejich vzniku vlečení mrtvoly, čemuž odpovídal i jejich pruhovitý tvar. To ovšem do jisté míry odporovalo názoru, že k vraždě došlo na místě nálezu mrtvoly. Šaty ženy, jakož i poloha těla svědčily pro sexuální vraždu. Na zemi vedle mrtvé ležela prázdná bílá dámská kabelka s utrženým řemínkem a pod tělem se našlo kapesní zrcátko, které patrně vypadlo oběti z kabelky během zápasu. Několik kroků od mrtvého těla byl pohozen zánovní flaušový kabát. Nebyly nalezeny žádné peníze, legitimace, klíče či jiné předměty, které by také mohly usnadnit identifikací oběti a které podle všech předpokladů měly tvořit obsah kabelky. Daktyloskopické zkoušky byly neúspěšné. 
   Mrtvou objevil v pět hodin ráno dělník, který si krátil cestu z domova ke stanici trolejbusu. Naštěstí šlo o duchapřítomného člověka, který z nejbližší budky zalarmoval Bezpečnost a mezitím se postaral, aby žádní čumilové nezničili to minimum stop, které po nočním dešti na místě nálezu zůstaly zachovány. A mezi těmito stopami byla jediná, která opravdu stála za to. V měkké lesní půdě se zachoval sotva dva metry od mrtvoly obrys pneumatiky. Podle názoru techniků musel vzniknout nedlouho před nálezem oběti. Zkoušky prokázaly, že jde o pneumatiku nákladního vozu, pravděpodobně typu Garant. Technici určili tonáž vozidla, vyznačili několik poměrně zřetelných markant, jež bylo možno na odlitku stopy sledovat. 




   „Tohle tedy vedlo k názoru, že se zase jedná o stopařku?“ zeptal jsem se Běleše. 
   „Nejen to,“ mávl poručík rukou. „Nasvědčuje tomu i řada dalších okolností. Především – tu ženu se zatím nepodařilo identifikovat. V nejbližším okolí není nikdo takový pohřešován. Za druhé – lesík, v němž byla nalezena, leží tady,“ píchl prstem do nástěnné podrobné mapy. 
   „A tady je také místo na výpadovce, kde se nejlépe chytá stop. Sám jsem tamtudy několikrát jel a skoro vždycky tam někdo stopoval. Za třetí – stejně jako v obou předchozích dodneška neobjasněných případech se kolem věci motá náklaďák, zase jde o mladou osamělou ženu. K trestnému činu došlo podle lékaře mezi jedenáctou a jednou v noci z 11. na 12. listopadu. I to odpovídá přibližně době, kdy byly spáchány předchozí pokusy nebo dokonané trestné činy – to vlastně ani nevíme. Zase na výpadovce v těsném sousedství lesa a velmi blízko od města.“

   „Mně se to moc nezdá,“ zavrtěl jsem hlavou. ‚Jak to, že mu najednou takhle ujela ruka a vraždil? Kde je ta záhadná ztráta vědomí, jakmile oběť nasedne do vozu? To mu přece v prvních dvou případech zjednodušilo situaci a zmírnilo komplikace na minimum. Jestli ovšem ty dvě živé nefantazírují…“ 
   „Tak si to promysli,“ odporoval Běleš.




   „První oběť je ženská jako kyrysar. To není legrace zvládnout ji, i když je v bezvědomí. Když viděl, že nic nepořídí, vyhodil ji z vozu a ujel. Druhá je naopak mladá, štíhlá, drobná dívenka. Vůbec neví, co se s ní dělo, ale možná, že se v polovědomí aspoň trochu bránila. Tomu by nasvědčovaly i ty potrhané šaty. Ale pachatel nemohl být žádný silák, když mu i takováhle oběť dala tolik práce. A pak narazí na třetí. Ta třeba nechce do kabiny nastoupit. Chlap vyleze a napadne ji. Oběť se brání a protože útočník vidí, že by toho mnoho nesvedl, rozzuří se – nebo taky dostane strach – a praští ji něčím do hlavy.“       „Jenže to by mu mohlo stačit. A podívej se na charakter zranění. Já se sice moc nevyznám v histochemii, ale řada těch ran s nerovnými okraji a tupými úhly musela podle názoru lékařů vzniknout už po smrti. Vrah se nejspíš rozzuřil při pohledu na krev.“ V dálce nad městem se rozlehl hvizd lokomotivy a nárazy posunovaných vagónů na nádraží. Semafory bezcílně blikaly oranžovýma očima a ztichlými ulicemi jen sem tam přehučel poloprázdný trolejbus.

Třikrát Gregory a Yvonna - Hartog Jan de

Krysy na schodech
Panna a vrah
Tři mrtví trpaslíci