Dáma v autě s brýlemi a puškou - Japrisot Sébastien
La Dame dans l´auto avec des lunettes et un fusil, Denoël, Paris 1996
V detektivce z francouzského prostředí není hrdinou detektiv, nýbrž mladá žena, na niž chce vrah zločin svést. Tato krátkozraká dáma, která jede v šéfově luxusním autě na víkend a záhy veze v kufru vozu pušku a mrtvolu, brzy pochopí hru a začne mařit vrahovy kalkulace.
Smrt má hluboké kořeny - Gilbert Michael
-RPR-
Slovenské vydání
Detektivní román Smrt má hluboké kořeny, jehož autorem je zkušený anglický spisovatel tohoto žánru, je koncipován jako soudní proces s Vicky Lamartineovou, Francouzkou žijící v Londýně, která je obžalována z vraždy majora anglické výzvědné služby Thosebyho, spáchané v londýnském hotelu. Na samém počátku procesu požádá Vicky o změnu obhájce a svěří svou věc do rukou mladého advokáta Rumbolda, který se rozhodne prokázat její nevinu. Tento úkol je spojený s důkladným pátráním ve Francii, kde za druhé světové války Vicky pracovala jako členka odboje a kam Rumbold odjíždí a prožívá tu nebezpečné dobrodružství. Příběh se tak rozvíjí střídavě v soudní síni, kde žalobce s obhájcem svádějí úporné a zároveň vtipné slovní šarvátky, na různých místech v Anglii a Francii, kde probíhá pátrání po minulých dějích.
Neobvyklý námět a zdařilé propojení tří dějových rovin zvyšují poutavost této zajímavé knihy, která dobře vystihuje poměry po druhé světové válce a je varováním před válečnými zločinci.
22-014-86
13/34 Kčs 26,-
Kde je třetí král - Alex Joe
Detektivní román, evokující ovzduší klasické anglické detektivky, se odehrává na starém zámku v Polsku. Polská Bezpečnost zde svádí souboj s mezinárodním lupičským gangem, který se z galerie zámku snaží ukrást obraz starého mistra, přičemž dvojice polských detektivů objevuje vraždu a pokus o další.
Výstřel do zad - Leonov Nikolaj
-RPR-
Z ruského originálu Vystřel v spinu, vydaného v časopisu Junosť č. 7—9, Moskva 1979, přeložil Vojtěch Jestřáb.
Obálku s použitím kreseb Jiřího Petráčka navrhl a graficky upravil Jaroslav Faigl.
V roce 1980 vydalo Lidové nakladatelství, vydavatelství Svazu československo-sovětského přátelství, Václavské nám. 36, Praha 1, jako svou 1937. publikaci.
Odpovědná redaktorka Alena Vlčková.
AA 9,26, VA 9,94. 152 stran. 13-34. Náklad 70 000 výtisků.
Vytiskly Východoslovenské tlačiarne, n. p., Košice. 1. vydání. Rozšiřuje PNS.
26-057-80. Cena kart. 12 Kčs
Krátká ukázka:
Při úvodní prohlídce nebylo na. dveřích bytu zjištěné žádné poškození.
Předsíň má rozměry dva krát tři metry, dveře do pokoje jsou vlevo od vchodu, do kuchyně přímo proti němu.
Vedle vchodu je na pravé stěně věšák, na němž visí pánský plásť velikosti č. 50—52, který patří majiteli bytu. V předsíni na podlaze se nezachovaly žádné identifikovatelné stopy. Dveře do pokoje nemají zámek, jsou otevřené. Pokoj měří čtyři krát pět metrů, proti dveřím je jedno okno s výhledem na jihozápad.
Mrtvé tělo leží téměř uprostřed pokoje, hlavou ke dveřím, na zádech (fotografie přiložena).
Z protokolu o prohlídce místa činu
Teplota těla, teplota okolního prostředí a taktéž přítomnost, velikost a rozmístění mrtvolných skvrn a interval jejich znovuobjevení po předchozím stlačení svědčí o skutečnosti, že smrt nastala přibližně před osmi či devíti hodinami.
Ze závěru lékařské expertizy
Tvar a velikost otvoru, kterým vnikla pod levou lopatkou střela, šířka odřené kůže, šířka ožehliny a také rozmístění zbytků zplodin spáleného střelného prachu a neshořelých částeček svědčí o tom, že výstřel byl veden ze vzdálenosti kratší než jeden metr.
Ze závěru experta kriminalistického ústavu
Tyto dokumenty se objevily na stole inspektora Moskevské kriminální služby kapitána bezpečnosti Lva Gurova až druhého září. Prvního září si však Lev vykračoval po Strastném bulváru směrem k Petrovce a pobrukoval si písničku. Právě dnes bylo Lvovi pětadvacet, a proto nazíral na svět blahosklonně. Spolu s ním kráčeli po bulváru školáci. Malí kluci s taškami na zádech se stydlivě vytrhávali hrdým babičkám a matkám. Děvčátka v bílých zástěrkách tiskla k prsíčkům kytky a připomínala baletky, děkující se před oponou. Žáci vyšších tříd, lidé už zmoudřelí a přiměřeně zbavení iluzí, šli s rozvážnou nedbalostí.
Lev se přestěhoval do Moskvy už před rokem. Nejprve bylo vysokými úředními místy rozhodnuto o přeložení jeho otce - generálporučíka Ivana Ivanoviče Gurova. Potom nečekaně přeložili do Moskvy i Lvova náčelníka, plukovníka Turilina, který vymohl přeložení taky pro Lva. Ale otec pořád ještě předával funkci.
Rodiče a hlava rodiny hospodyně Klava, jež Lva vychovala, měli přijet až v říjnu.
Prvního půl roku žil Lev v internátě, potom přidělili Gurovovi staršímu velký byt v novostavbě. Lev s dvěma kufry přesídlil do prázdných prostorných pokojů, koupil si rozkládací lůžko, dlouho je přetahoval z pokoje do pokoje a nakonec je umístil v kuchyni. Do několika týdnů dorazily dva kontejnery s nábytkem rodičů. Ted byl byt přeplněn bednami vytvářejícími labyrinty. Lev zavřel dveře do pokojů a ponechal si pro sebe kromě předsíně jen koupelnu, záchod a kuchyni. Tím chtěl podtrhnout, že ke zbývajícímu území nemá žádný osobní vztah a že za ně nehodlá nést nezmenší zodpovědnost.
Moskva a Hlavní správa kriminální služby přijaly Lva chladně. Byl zařazen do Turilinova oddělení. Ve skupině byli čtyři další muži.
Inspektor podplukovník Petr Nikolajevič Orlov působil na kriminálním oddělení už celé čtvrtstoletí, tedy tolik let, kolik uplynulo od Lvova narození. Byl to energický a panovačný muž a choval se dost nadutě. Stroze ukázal Lvovi jeho stůl a sejf, nařídil mu, aby se bez otálení obeznámil s agendou a pustil se do práce, protože prý nikoho ani nenapadne, aby „makal" za něho. Aťsi je mu náčelník oddělení sebevíc nakloněn a jeho otec ať je třeba maršál, jestli řádně nezabere, pozná, zač je toho loket.
Kancelář byla určena pro dva, u stolu proti Lvovi seděl Serjoža Novikov, který před rokem dokončil univerzitu, díval se na život přes své brejličky s jinošským nadšením a přivítal nového kolegu s otevřenou náručí.
Čtvrtý muž ve skupině — pětatřicetiletý major Viktor Ivanovič Kirpičnikov — rozuměl své věci, sloužil spolehlivě, téměř všechen pracovní čas trávil za stolem a horlivě psal. Lev nebyl s to pochopit, jak je možné vykonávat operativní práci a nevycházet při tom z kanceláře. Nicméně Kirpičnikovovy pracovní záležitosti byly v pořádku, a jak se ukázalo o něco později, major byl považován za solidního pracovníka.
Skupina měla na starosti jeden z moskevských obvodů, počtem obyvatel skoro tak velký jako rodné Lvovo město. Co znamená „měla na starosti"? Podplukovník Orlov, a pochopitelně i jeho podřízení, odpovídal za vypátrání všech zločinů spáchaných na území obvodu.
Lev si sehnal plán Moskvy i obvodu a připíchl je na stěnu. Obvod začínal u kremelské zdi a končil u okružní cesty. Moskva byla jako veliký kulatý piroh rozřezána na dílky. Jeden z takových dílků — klínek obydlený málem půl miliónem lidí — byl svěřen do péče Orlovo-vy skupiny. V obvodě byla řada odboček ministerstva vnitra a oddělení bezpečnosti, ale zvlášť nebezpečné zločiny ... Jasný, ne?
Orlov jednou Lva přistihl, jak studoval plán obvodu, a suše poznamenal: „Moskvou dennodenně projíždí víc než milión lidí. Skoro celá třetina z nich prochází naším panstvím. A jestli se mezi těmi tři sta tisíci vyskytne jen jediný vyvrhel, tak jistě chápeš, že ..."
A dnes prvního září kráčel Lev po Strastném bulváru a vzpomínal na tenhle rozhovor, vesele si pohvizdoval a neměl ani tušení, že zítra ho čeká vyšetřování vraždy.
Přízemí výškového domu na Kalininově třídě zaujímala kavárna. Vysoká okna přes celou stěnu byla způli zatažena poloprůsvitnými závěsy. Stoly a křesla s tenkými kovovými nožkami byly lehké a vratké. Byla tu samoobsluha: prodávaly se tu saláty, párky, vaječné omelety a mizerná káva.
Navečer prvního září tu seděli Jevgenij Sutin a Pavel Větrov u rohového stolku a pili kávu.
Když Žeňka Sutin dovršil desátý rok, uměl virtuózně zahrát sonátu Čajkovského. Nikdo neměl pochyby o chlapečkově nadání a jeho skvělé budoucnosti. Sám Žeňka o tom nepřemýšlel, líbilo se mu hrát na klavír a tak tedy hrál. Žeňovi rodiče byli učitelé, otec vyučoval dějepis, matka literaturu. Milovali svého syna, ale vychovávali ho přísně. Chlapec si před každým jídlem myl ruce, skotačil v mezích normy, učil se svědomitě, s věcmi zacházel pečlivě, k dospělým byl uctivý. Hodně četl, věnoval se sportu, jako všichni hoši v jeho věku se zamilovával a zase odmilovával. Když Žeňa ukončil hudební školu, už nikdo, dokonce ani matka, nehovořil o jeho příštím turné po Evropě. Dostat se na konzervatoř se mu rovněž nepodařilo a mládeneček začal cho-dit do Vysoké jazykové školy — talent pro řeči měl Žeňa nevšední.
Ve třetím ročníku se Žeňa zamiloval. Jeho ideál zatlačil do pozadí i četné mejdany a zimní stadión na Petrovce.
Paška Větrov byl Žeňkův kamarád. Celé hodiny dovedli prostát ve dvoře před jejím domem, kde si pokaždé ujezdili klouzačku, aby nezmrzli. Láska byla na první pohled ta pravá, Zeňkovo přátelství s Paškou nerozlučné.
Paška od sedmé třídy horoval pro lyže a místo do školy chodil na celé půldny na Vrabčí hory. Zjara, před rozhodující bitvou o maturitní vysvědčení, splnil Pavel podmínky pro první výkonnostní třídu, a postoupil do juniorského reprezentačního družstva. K jeho úspěchům ve sportu přistupovalo okolí s nedůvěrou: nejspíš nám něco nalhává. Paška taky skutečně ve lhaní vynikal, ať lhal plánovitě, nebo jen tak mimochodem, vždycky lhal s fantazií. Na prahu dvacítky měl Paška přečteného Londona, 0'Henryho a Ilfa i Petrova, naučil se způsobně mlčet v inteligentní společnosti, do které ho někdy vodil Žeňka Sutin, zacházet nepříliš hlasitě s vidličkou a nožem a pozorně poslouchat.
Miloval hory a rozuměl jim, byl dobrý sjezdař, dvakrát se pořádně rozbil a třikrát se natloukl lehce, ale dál pokračoval ve sportu. Ostatně tahle část jeho života byla pro jeho známé vzdálená a nepochopitelná Nikdo si nevšímal toho, že je Paška prvotřídní lyžař a že ani jedenkrát nevzdal závod. Pětkař a rváč teď dělá přemety! To je toho! Je to snad důvod k obdivu a hrdosti?
Na podzim si zlomil nohu. Sezóna byla ztracena, ale Paška neochabl, pracoval jako trenér ve Spartaku, doručoval Žeňkova milostná psaníčka a ošoupával si podrážky pod okny Lenočky Veselovové — tak se jmenovala Žeňova nastávající — na uježděné klouzačce.
Otec Sutin postavil synovi družstevní byt. Paška do něho pomohl nastěhovat ledničku a nábytek, ale na kamarádovu svatbu pozván nebyl: Lenočka Sutina juniora příliš milovala, než aby se o něho dělila s kamarády.
Kamarádi se rozešli a znovu se setkali až po sedmi letech. Pavel se stal mistrem sportu, odbyl si vojnu, pracoval jako trenér a studoval dálkově fakultu žurnalistiky. Proč právě žurnalistiku? Sám Paška to vysvětloval tak, že k žurnalistice došel vylučovací metodou. „Diplom člověk mít musí, jinak ničeho nedosáhne. Ale jaký diplom? Exaktní vědy automaticky odpadají, matika ani fyzika si na žvásty nepotrpí, nedají se oblafnout — buďto umíš, nebo ne. Pedagogická dráha se pro mě nehodí, takových jako já je všude dvanáct do tuctu, navíc mi role kazatele nesedí.. . Cizí jazyky jsou samozřejmě dobrá věc, ale musíš je biflovat od rána do večera. Moh bych taky studovat tělesnou výchovu, ale já už jsem se na horách tak nakutálel, že o žádné další kotrmelce nestojím. A tak jsem se dal na žurnalistiku, vždyť jsem se sportem projezdil celou vlast a dostal se i do zahraničí. Něco jsem už v životě viděl, všelijaké lidi jsem potkal, psát se snad naučím, když se to naučili ti druzí." Tak mluvil Pavel Větrov, ale ve skutečnosti bylo všechno jinak. Paškovi ještě nebylo osmnáct, když se jednou u Sutinu seznámil se slavným spisovatelem. Celý večer proseděl Paska tiše v koutku, pozorně poslouchal a zapisoval si za uši.
„Naučit se psát může prakticky každý," řekl tehdy spisovatel. „Celá věc je v tom, má-li co říct lidem. Zná-li něco, co ostatní neznají! Je-li zajímavý člověk a budou-li mu ti druzí naslouchat!"
Paška se rozhlížel kolem sebe zkoumavě, dlouze pozoroval tváře, studoval je, dokonce se v nich pokoušel číst. A na univerzitu vstupoval s předsevzetím, že diplom je sice diplom, ale bez vzdělání, které prozatím podceňoval, se daleko nedostane.
Odkaz královny Nefertiiti - Głowacki Jerzy
-RPR-
Edice Napětí svazek 98
Jerzy Głowacki - ODKAZ KRÁLOVNY NEFERTIITI
Z polského originálu Testament królowej Nefertite, vydaného nakladatelstvím Panstwowe Wydawnictwo „Iskry", Varšava 1971, přeložil František Nechvátal
Obálku a grafickou úpravu navrhl Leo Novotný
Vydáni I., Praha 1974 Vydalo Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih, n. p. v Praze, jako svou 4134. publikaci, stran 168
Odpovědná redaktorka Lída Hanzlíková
Výtvarný redaktor Jiří Mikula
Technický redaktor Václav Vlach
Vytiskly Tlačiarenské závody Pravda, závod Bratislava
AA 9,80. VA 10,18 Náklad 90 000 výtisků
28—045—74. 13/34 Brož. 12,— Kčs — 804/22/825
Krátká ukázka:
„Záleží na tom, do jaké míry už stačil náš nepřítel prosadit své plány, Jestli už rozšifroval mapu, kterou ukradl v muzeu a určil, kde je ukryt poklad. Má sice k dispozici vše, co potřebuje, ale jistě narazí na nějaké překážky. V každém případě bude potřebovat určitý čas, musíme ho využít ve svůj prospěch. Když jsme neuspěli jednoduchou cestou přes muzeum, půjdeme na to oklikou."
Radon si mnul čelo a tvářil se nešťastně.
„Už jsem vám říkal, že nejsem pověrčivý, ale občas se mi zdá, že tu působí nadpřirozené síly. Pronásleduje nás smůla."
„Spíš bychom měli mít na paměti, že náš nepřítel je jako had, který pohotově proklouzne kam potřebuje a nemá žádné zábrany. Zasahuje rychle a přesně, disponuje lidmi, kteří jsou schopni všeho," vzpomněl si Wojnar na kobru ve svém pokoji.
Na zpáteční cestě do tábora neměl nikdo chuť se bavit. Na dovršení smůly nemilosrdně pražilo slunce, obtěžovaly je mouchy a v očích měli plno písečného prachu.
Wojnar v duchu přemítal o tom, co si pověděli s Radoněm.
Nemá cenu utíkat před pravdou. Je zle. Nepřítel má v rukou všechny potřebné údaje. Už nás nepotřebuje, může jednat samostatně. A my jsme na tom teď obráceně. Pokud s ním nenavážeme spojení, nemůžeme nic podnikat. Kolem nás je najednou prázdno. Musíme hledat nepřítele. Snadno se to řekne, ale kde? Jak ho vypátrat? Možná že by bylo snazší přilákat ho na sebe nějakou lstí. Co vymyslet, aby sedl na lep? Na koho by nejspíš naletěl nebo co by mohlo posloužit jako návnada? Wojnar se z ničeho nic usmál. Není snad ze všeho nej-snazší postavit se mu do rány a nastavit krk? Když už přišel na to, kdo jsem a považuje mne za nebezpečného protivníka, jak dokazuje dáreček, který mi věnoval v baru Sfinga, a hned nato kobra pod polštářem, jistě se chopí příležitosti mě klepnout. Jde zkrátka o to, nastavit mu šikovně vlastní krk.
Wojnar se spokojeně zavrtěl, odkašlal si a pohodlně se uvelebil na sedadle.
„Říkal jste něco?" zeptal se Mazur za volantem.
„Ne, jenom jsem z dlouhé chvíle přemýšlel, jakou cenu může mít moje hlava." Mazur se na něho neklidně podíval. „Nechytil jste úžeh? Někdo je k tomu náchylný, a navíc se zvedá chamsin, který působí přímo zhoubně. Ještě chvíli to vydržte, brzy budeme doma."
Při večeři se samozřejmě bavili o událostech. Doliň-ská spínala ruce.
„Bože, to je strašné. Myslíte, že se ještě dá něco zachránit?" optala se Wojnara. „Potěšte mne aspoň slovem!"
Wojnar vstal od stolu a nenápadně se podíval z okna. Venku na lavičce seděl Jako obyčejně Mustafa el Hakim. Vrtal se šroubovákem ve starém budíku. Wojnar se rozhodl využít této chvíle k vypuštění prvního zkušebního balónku.
„Sedíme tu všichni pohromadě, řeknu vám svůj názor. Když jsme se dnes vraceli z Káhiry, rozebral jsem znovu celou situaci a dospěl jsem k novým závěrům. Na první pohled se zdá všechno beznadějné, ale ve skutečnosti na tom nejsme zdaleka tak zle. Náš nepřítel udělal jednu zásadní chybu. Ještě o tom neví, ale ta osudná chyba ho může zničit. Zatím to ještě neoznámím policii, budu jednat na vlastní pěst."
Mazur zíral na Wojnara jako na svaté zjevení.
„Pane redaktore," vydechl, „vaše slova jsou pro mne jako posilující injekce — bez toho bych snad umřel. Náš případ si přece vyžádal už tolik námahy a takový skvělý člověk jako byl profesor Sulima na něj doplatil životem. Bylo by strašné, kdyby to všechno bylo k ničemu. Jestli budete mít úspěch — a já věřím, že ano — proslavíte se ve světě vědy. Můžete mi prozradit, jaké chyby se dopustil náš nepřítel?"
Wojnar došel k oknu a otočil se k němu zády.
„Milý doktore," řekl schválně hodně hlasitě, „věřím vám a všem ostatním taky, ale raději o tom nebudu mluvit, naší věci to jenom prospěje. Za pár dní se vše dozvíte."
„Nemám právo naléhat," rezignoval Mazur. „Chci vás o něco požádat," řekl mu Wojnar. „Zítra ráno musím kvůli té záležitosti do Káhiry. Musím tam zařídit spoustu věcí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)