Stránky

Krycí jméno Sigma - Kupka Jiří S.

Krycí jméno Sigma - Kupka Jiří S.

-RPR-

Inženýr, který se nevrátil z dovolené - Brož Ivan

Inženýr, který se nevrátil z dovolené - Brož Ivan


-RPR-

Edice MAGNET 9/1984

Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace M. Havlíček. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko, n. p. -administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., Praha, závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs.
59-208-84
TS 13/33




Krátká ukázka:

Přesto však radar OTH-B stačil získat první informace o přeletu jednoho neznámého letounu, pravděpodobně velkých rozměrů, jaké mívají mezikontinentální typy. Červené bombardéry, které provedly raketový útok, nyní ostře mění kurs směrem na jih a likvidují menší radiolokační systémy podél pobřeží Britské Kolumbie. Druhá skupina letounů mezitím pokračuje v letu ve zdánlivě nepochopitelně velké vzdálenosti od břehů. Teprve při signálu HODINA H MINUS 60 koriguje směr a nalétává do koridoru, který je zhruba vymezen padesátou rovnoběžkou. Tedy směrem na kanadský Vancouver. Jak vidět, budou brát Bangor obchvatem. Nikoliv z moře, nýbrž ze severovýchodu, z pevniny. Jeden z útočících bombardérů, jak Stephens pozoruje na obrazovce, se náhle odděluje od skupiny a míří opět do oceánu. Vysvětlení je ihned při ruce. 

HODINA H MINUS 50. UTOK RAKETOU DALEKEHO DOLETU Z RUSKÉHO BOMBARDÉRU PROTI AMERICKEMU AWACS, JENŽ SE NACHAZI 600 KILOMETRU ZAPADNĚ OD ABERDEENU, STAT WASHINGTON. 

Tohleto až pošlu do éteru, na velitelství se snad zblázní. Stephens se však rozhodl, že ostré hrany celé situace trochu otupí. V každém případě musí program odeslat včas. To znamená, že se pokusí dát upozornění i do počítačů v Bangoru. Spojí to s pokynem, aby obě ponorky rychle zvedly kotvy a odpluly do poplachových prostorů rozmístění v Pacifiku, jak to mají ostatně pro podobné případy ohrožení předepsáno ve směrnicích. Stephens si rovněž promyslil, jak celý poplach ukončí. Nechá vystartovat druhý AWACS, který bude muset jít do vzduchu okamžitě, jakmile jeho kolega dostane do počítačů zprávu o nalétávající skupině cizích bombardérů. Ten pak zjistí, že jde o chybu, o falešný poplach. Radiolokátor OTH-B sice dostane v hodinu H minus 100 od Stephense z Nevady pokyn, že probíhá strategická hra, podle níž musí nahlásit cizí letoun a pak být celou hodinu zticha, protože je cvičně likvidován. Stephens tak chtěl podvést i malého velkého šéfa. Nechat totiž vyřazen delší dobu z provozu takový systém, jakým je životně důležitý OTH-B, to by byla vlastizrada největšího kalibru, které se Stephens nemůže dopustit. Až bude hodina H minus 40, tedy po jedné hodině vyřazení aljašského radiolokátoru, vyšle do všech zaangažovaných počítačů zprávu, že šlo jen o strategickou hru vyššího velitelství a technickou prověrku dotyčných systémů. A tak se vlk nažere a koza zůstane celá. Spokojen bude náčelník gangu, protože strategické systémy utrpějí další technický šok.


 
Celou hodinu budou bez hlavního radiolokátoru a po tuto kritickou dobu budou přesvědčeni, že se na jejich elitní ponorkovou základnu neviditelně, neslyšitelně a nepostižitelně plíží vzduchem nepřátelské bombardéry. Spokojen bude i NORAD, protože selhání bylo tentokrát na Aljašce a v Kalifornii. Stephens jeho jménem všechno zařídí tak, že se vlastně nic nestalo. Byla to přece jen prověrka systémů. A tak veřejnost se nic nedozví a strategické síly tolik neutrpí na prestiži. Tak si to alespoň Stephens v duchu naplánoval. Nemohl tušit, že podcenil malého velkého šéfa, který pozorně sledoval jeho každý krok, každý tah. Spojil se se Stephensem těsně před odesláním programu na OTH-B, na AWACS i do Bangoru. Dal si vyložit plán. 

   "To musí vyznít,” křičel. Nemohl byste je, Stephensi, trochu déle držet na skřipci?” 
   "Myslíte s bombardéry?” naoko nechápavě se zeptal inženýr. 
   "Ale ne! Myslím ten moment, kdy jim oznámíte, že jde zase jen o falešný poplach. Ta vaše hodina H minus 40. Dejte jim zprávu až po delší době. Až se zapotí. Třeba v hodinu H minus 20. Jasné, Stephensi?” 
   "Zbyde jim pouhých dvacet minut. Obávám se, že je to příliš riskantní. Někdo by mohl udělat nějakou nepředloženost.” 

 Jen žádné strachy. Hodina H minus 20. Rozumíte? Dříve jim ten signál neposílejte.” Zaznělo to rozkazovacím tónem. Ostatně když Stephens rozjel program naplno a vysílal informace na aljašský radiolokátor, do letounu AWACS a na ponorkovou základnu v Bangoru, rozsvítila se současně horní obrazovka, která byla prostředníkem mezi malým velkým šéfem a Stephensem. Malý velký šéf chtěl být u toho. A také u toho zůstal po celý průběh akce. Pouze jedenkrát, na dobu několika minut, obraz i zvuk z horního monitoru domácí televize zmizely. Stephens byl tak zabrán do vlastní korespondence, že si toho ani nevšiml. Malý velký šéf totiž volal spojce do Tulsy v Oklahomě. Do mikrofonu řekl jen několik vět, samozřejmě krycích formulek. Jejich smysl byl jediný: spojka se svými lidmi co nejrychleji vstoupí do pouličních telefonních automatů a spojí se podle předem udaných čísel s ministerstvem obrany, Sborem náčelníků štábů, se senátory za stát Washington, Aljaška a Kalifornie, s guvernéry těchto tří států, s předsedou branného výboru Senátu, s ředitelem televizní společnosti NBC a se šéfredaktory Washington Post a New York Times. Úkol byl pro všechny stejný - tlumočit vzkaz: "Již padesát minut dezinformují systémy strategické obrany Spojených států.



Žádná ruská letadla neletí ani na Aljašku, ani neútočí na AWACS, ani nesměřují na Bangor. Opět po třech dnech katastrofální a trestuhodné selhání výstražných elektronických systémů.” Malý velký šéf informoval vojenské vedení země a čelné představitele tří států a dvou vlivných sdělovacích prostředků nikoliv, v čase, kdy to měl udělat Stephens, tedy v hodinu H minus 20, ale mnohem dříve. V hodinu H minus 50. Předběhl Stephense o plnou půlhodinu. Mohl si to samozřejmě dovolit. Je šéfem akce a Stephens jeho zajatcem.


Do noci zazněl výstřel - Antoliak Július

Do noci zazněl výstřel - Antoliak Július

-RPR-

Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace M. Havlíček. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., Praha, závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs.
59-207-84 TS 

Toto není detektivka, zařazeno z důvodu kompletace edice "magnet".

6 povídek - vzpomínání účastníků SNP:
Vagón smrti
Omyl pana generála
Horké chvíle
Na křídlech
Tri duby
Básník od Jelenské skály


Krátká ukázka:

   Zkoumám jejich tváře. Musím védét, jestli mi věří. Zdá se, že ano. Kdyby se ukázalo, že moje údaje jsou nepravdivé, lehko by mne označili za provokatéra a já bych navždycky zmizel z tohoto světa. To je osud provokatérů. S partyzány nejsou v téhle době žerty.
   „První zničený stroj byla stodvaadvacítka. Rozbil jsem ji nedaleko Horní Středy. Zachránil jsem se jenom zázrakem. Další byla B pétsetčtyřiatřicítka. Bouchl jsem s ní o zem u piešťanského letiště. Tehdy jsem se vážně zranil, nějaký čas jsem si poležel v nemocnici. Ale když jsem se z toho dostal, začal jsem znovu. Následoval messerschmitt. Záměrně jsem za letu shodil kabinu. Strhlo mi to z hlavy kuklu. Oči a vlasy jsem měl při té rychlosti plné motorového oleje. Přistál jsem po slepu a rozbil jsem letadlo. Mohl bych pokračovat. Vymyslel jsem dokonce vlastní osvědčenou metodu, aby se mi „práce" dařila a neupadl jsem v podezření.
   Označili mne jako nespolehlivého, ale pro frontu jsem byl dobrý. Naše letka nese označení 11 a jejím velitelem je pokrokově smýšlející setník Haluzický. Máme nahradit padlé piloty z letek 12 a 13, které jsou v Sovětském svazu od roku 1941. Setník Haluzický však s námi na Krym neodchází; před nedávnem jsem se dozvěděl, že bojoval hrdinsky u Telgártu. Říkám to jen proto, abyste měli alespoň představu o našich velitelích. Samozřejmě, že všichni takoví nebyli, ale to bych odbočoval.
   Posílají nás na Krym, kde dokončuji přeškolení na messerschmitt 109 G, které se snažím stále ničit. Počet havárií dosahuje už čísla 14. První zastávka naši letky je letiště u města Serabúzy. Tehdy si začínám všímat rozmístění německých letišť, skladů pohonných hmot, dislokace vojenských útvarů a podobně. Byl jsem pevně rozhodnut přeletět na sovětskou stranu a předat tyto informace příslušným orgánům.
   Současně jsou do messerschmittů montovány nejnovější radiostanice s vynikající slyšitelností, s dosahem, který umožňuje pracovat na velmi nesnadno od pošlouchatelných frekvencích. Tyto radiostanice se prý za žádnou cenu nesmějí dostat do rukou Rudé armády. Piloti mají příkaz, aby volili raději smrt, než aby se jen jediná radiostanice dostala do rukou protivníka. Tak záleželo okupantům na utajení. Kdyby totiž sovětská strana takovou radiostanici získala, mohla by odposlouchávat nejtajnější vojenské zprávy na frekvencích, které byly známé jen německé armádě a naladěné pomocí krystalů. Byla to cenná novinka, která znamenala velký technický pokrok v letecké spojovací technice. Já jsem se rozhodl, že tuhle věcičku odevzdám Rudé armádě zároveň s ověřenými informacemi o rozmístění německých ozbrojených sil.
   K rozhodujícímu kroku jsem se dostal až na frontovém letišti u Anapy, kam naši letku přeložili. Svolal jsem tajnou schůzku všech pilotů-poddůstojníků do staré opuštěné budovy. První přišel Dobrovodský, za ním Girič a postupné další. Předložil jsem jim svůj plán na přelet všech poddůstojníků-pilotů k Rudé armádě a odevzdání radiostanic orgánům sovětské kontrarozvědky. Dobrovodský, Girič a Geletko s plánem bez výhrad souhlasili. Ostatní váhali. Požádal jsem je, aby nevyzradili přelet těch, kteří se pro něj rozhodli, což nám slíbili.
   Ještě toho dne večer jsem osobné navštívil Tkáčika, který byl na těchto radiostanicích vyškolený v Berlíně, abych ho přemluvil k odchodu na sovětskou stranu. Tkáčik bez váhání a velkých řečí hned slíbil, že odletí, jakmile se naskytne příležitost. Navrhl dokonce, abychom odletěli hned příští den.
   Druhého dne se však situace mění. Já a Dobrovodský dostáváme rozkaz, abychom jako stíhači doprovázeli německý letoun Focke-Wulf 190, s nímž jsme se podle dohody měli setkat nad městem Temruk. Tak se nám dvěma naskytla první velká příležitost, jíž jsme se rozhodli využít. Plánujeme, že sestřelíme fockewulfa a potom přeletíme do sovětského vnitrozemí. Podle dohody nás budou následovat Girič a Tkáčik, případně další.
   Rolujeme na start, startér odmávne praporkem; Dobrovodský a já přidáváme plyn a naše messerschmitty se rozbíhají po travnatém letišti. Jsme ve vzduchu. Letíme na místo setkání s německým letadlem, kroužíme nad Temrukem. Čekáme marně. Po šesti minutách nasměrujeme letadla na východ. Simulujeme, že jsme přepadeni „nepřátelskými" letadly a že bojujeme. Zprávu podáváme rádiem na letiště, abychom uklidnili velitele letky majora Páleníčka a německého leteckého komisaře majora Kúlleho, který měl na starosti naše letky. Nemusí vědět, že se tak důležité radiostanice dostanou ještě dnes 9. 9. 1943 do rukou Sovětům. Pro dokreslení atmosféry boje stisknu na „kniplu" spouště všech čtyř kulometů a zapínám mikrofony. Do palby oznamuju výšku a polohu obou stíhaček našemu velení. Hned na to vypínám mikrofony, jako kdybych dostal zásah, a odmlčím se.
   Po 300 kilometrech letu vidím malé městečko. Později zjistím, že se jmenuje Novomalorossijskaja. Počasí je nádherné a pode mnou zelená plocha lučin. Hledám terén vhodný k přistání. Vidím stoh slámy a nedaleko mlátičku, dokončují výmlat.

Cestující z Expresu Praha-Paříž - Brož Ivan

Cestující z Expresu Praha-Paříž - Brož Ivan


R-PŘ


Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 261551, jako součást ediční řady MAGNET. 
Šéfredaktor Jiří Pražák. 
Obálka a ilustrace Mir. Březina. Grafická úprava I. Vršecká. 
Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. 
Rozšiřuje PNS. 
Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. 
Nevyžádané rukopisy se nevracejí. 
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., Praha, závod 08. 
Cena výtisku 8 Kčs.
59-111-86 
TS 13/33

Případ Aleš - Černý Václav

Případ Aleš - Černý Václav

-RPR- 

Edice Magnet 12/1988.

Příběh začíná případem podivné sebevraždy,mravenčí práce kriminalistů odhaluje postupně i špionážní pozadí celého případu.

Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Praha 1. Vladislavova 26, tel. 261551, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Josef Gajda. Odpovědný redaktor Jiří Pražák. 
Ilustrace Václav Šebek. Obálka s použitím ilustrace V. Šebka a grafická úprava Irena Vršecká. 

Adresa redakce: Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6 - Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., závod 08, Praha. 
Cena výtisku 8 Kčs.
59-154-88
TS 13/33

Krátká ukázka:

Major Vačer pohlédl na hodinky. Za deset minut sedm. Věděl, že profesor bývá přesný. Znal i jeho předchůdce, profesora doktora Hájka. Oba patřili k vynikajícím odborníkům a se svými asistenty nejednou pomohli kriminalistům pohnout i s nejsložitějším případem.
Vačer se rozhlédl po pitevním sále. Za své služební praxe sem přišel mnohokrát. Zde se dopisovalo curriculum vitae mnohých, kteří předčasně opustili svět. Leželi tu jeden vedle druhého. Muž vedle ženy. Dělník vedle intelektuála. Dítě vedle starce. I když jim samotným už nebylo pomoci, čekali na resumé soudního lékaře, které by pomohlo spravedlnosti a pravdě.
Otřesně působil pohled na sotva šestiletého chlapce, jehož život ukončila kola neopatrného řidiče nákladního vozidla. Obličej jakoby ještě teď jevil nechápavý úžas a úlek v posledním okamžiku žití.
Asi sedmdesátiletý stařec rovněž čekal, až soudní lékař prokáže, zda se skutečně oběsil nebo zemřel jinak a sebevražda oběšením byla jen zástěrkou na zakrytí zločinu.
Na jiném vozíku ležela mrtvola muže středních let. Vyvrhly ji vody Vltavy. O jeho totožnosti ani o příčině smrti zatím kriminalisté nevěděli vůbec nic. Některé tržné rány ve vlasaté části hlavy a zhmožděniny v obličeji vzbuzovaly podezření…
To byl obraz, který se kriminalistům při vstupu do pitevny naskytl. Na laika by působil otřesně. Pro ně tento pohled nepatřil k neobvyklým.
V sále čekala písařka a jeden z asistentů připravoval vše potřebné k obdukci. Pozdravili se s nimi a prohodili pár běžných vět.
Vačer popošel až k mrtvému tělu Zbyňka Aleše. Jeho obličej byl popelavě šedý a zející rána na spánku zčernalá od krve. Jedině on by mohl dát odpověď na otázky, které vyšetřovatele a kriminalisty tolik zajímaly. Jeho ústa však už nepromluví. Přesto ohledání těla a pitva mrtvoly mohou na některé z nich odpovědět.
Za zády zaslechl Vačer kroky a známý hlas.
Přicházel profesor doktor Tesař se svým dalším asistentem. Profesor byl vysoký, štíhlý člověk s mladistvým výrazem ve tváři. I když jeho bujnou kaštanovou kštici prosvítaly stříbrné nitky. V bílém plášti připomínal spíše primáře na vizitě než předního patologa.
Usmíval se mírným, jakoby zatrpklým úsměvem. Neměl ve zvyku příliš a rozsáhle hovořit. Ve svém projevu byl stručný, ale přesný.
Pozdravil se s Vačerem a oběma kriminalisty. Nebylo třeba se představovat. Viděli se už nejedenkrát. I když zpravidla jen zde, v nepříliš veselém prostředí soudní prosektury.
Kriminalistický technik ustoupil skromně stranou. Jeho úkolem bude zvěčnit objektivem fotoaparátu vše, co je z hlediska soudně lékařského a kriminalistického důležité. Kromě toho musí zajistit vzorek vlasů, zabezpečit zjištění krevní skupiny a sejmout otisky prstů pro další vyšetřování. Neméně důležité by mohly být i zbytky nečistoty pod nehty zemřelého. Co když se bránil a za nehty mu ulpěly částečky vrahovy kůže, krev nebo vlasy? Na to nesměli kriminalisté zapomenout.
Profesor Tesař mlčky vyslechl informaci, kterou mu podal major Vačer. Pokyvoval hlavou a jen občas položil upřesňující dotaz. Z požadavku kriminalistů vyplynulo, že by soudní pitva měla objasnit mechanismus zranění a příčinu Alešovy smrti. Zemřelý mohl být pachatelem rdoušen, otráven či ještě jinak před zastřelením napaden. Nebylo by to poprvé, kdy oběť, usmrcená jiným způsobem, byla dodatečně střelena do hlavy či jiné části těla.
 

Případ Aleš



Pro profesora byl takový požadavek samozřejmý.
Stejně souhlasně přikývl na žádost o zjištění přibližné doby exitu.
Kriminalistický technik podle majorových pokynů pořídil ještě před pitvou několik fotografických záběrů celku i detailů.
Inženýr Liška si pozorně prohlédl okolí vstřelu a také místo, kudy vyšla střela z hlavy.
Předpokládal, že pro další zkoumání o vzdálenosti střelby bude třeba části pokožky kolem vstřelu, na němž ulpěly zbytky střelného prachu, podrobit dalšímu zkoumání. A to v laboratoři balistiky a mechanoskopie, za pomoci speciální analýzy.
Kriminalistický technik věnoval i tomuto Liškově požadavku prvořadou pozornost.
Mezitím začal asistent chystat nástroje pro první nezbytné úkony k otevření dutiny lební, hrudníku a břicha. Písařka vsunula do válce stroje příslušné formuláře.
Když se profesor objevil v operačním úboru a gumových rukavicích, polohlasně oslovil majora:
„Jak vidím, usuzujete na vraždu a nikoli na sebevraždu, jak by se snad na první pohled zdálo.“
Vačer přikývl a s porozuměním se na profesora usmál. 
„Tady je vstřel… a je to na levé straně…“
„Chápu…“
„A zemřelý byl pravák.“
„Ale ani to není vyloučeno,“ odpověděl Tesař. „I pravák se může střelit levou rukou, když chce, aby to vypadalo jako vražda.“
„I my jsme tak uvažovali, ale v případě Aleše je to nepravděpodobné.“
„Tím nechci vyvracet vraždu,“ dodal soudní lékař. „Jen připomínám, že je to jedna z možností.“
„Proto chceme mít jistotu … snad se nám podaří určit vzdálenost střelby. Tady inženýrovi Liškovi se zdá, že bylo stříleno z větší vzdálenosti než by mohl provést sám zemřelý.“
Inženýr Liška se obrátil k profesorovi:
„Musíme to dodělat u nás v laboratoři. Řekl bych, že to vypadá nadějně. Dokonce i vstřel jde nezvykle šikmo dolů a ne přibližně vodorovně, jak by se dalo očekávat.“
Kriminalisté i soudní lékař dobře věděli, že to všechno jsou spíše indicie než důkazy, ale i s indiciemi musí umět kriminalista a vyšetřovatel pracovat.
„Ještě něco budete potřebovat?“
„Histologický rozbor.“
„Samozřejmě.“
„Není vyloučeno, že zemřelý před smrtí mohl požít nějaké uklidňující léky nebo mu mohly být nějaké látky podány,“ řekl major Vačer. Napadlo ho, že Aleš mohl absolvovat přátelskou návštěvu, při které se vždycky najde možnost podstrčit druhému uspávací prášek nebo jiné obdobné prostředky.
„Mohl také být pod vlivem alkoholu. Kdo ví?“ dodal.
Profesor Tesař přikývl. S histologickým rozborem i se zkouškou přítomnosti alkoholu v krvi počítal. Byla to obvyklá soudně lékařská praxe. 


Případ Aleš


Popošel k operačnímu stolu a před očima¨kriminalistů začal děj, jakých už tady sledovali desítky předtím. Soudní pitva má svoje pravidla, nic nesmí být opomenuto a musí být odpovězeno na všechny otázky, které obsahovalo usnesení o provedení pitvy.
Soudní lékaři pracovali jako dobře sehraný tým. Každý znal svoje místo. Profesor provázel postup stručným výkladem, občas odpověděl na otázky kriminalistů.
Kriminalistický technik zajistil nečistoty zpod nehtů pitvaného Aleše, vzorky vlasů a také otisky prstů. Požádal i o ampulku krve ke zjištění krevní skupiny.
Pokračovala vnější i vnitřní prohlídka, popis částí oblečení, které bylo svlékáno. Potom diktoval profesor popis pitvaného, výšku, stav vyživenosti, posmrtné skvrny, posmrtnou ztuhlost a další.
Byla odebrána krev na zjištěníá krevní skupiny a obsahu alkoholu v krvi, obsah žaludku, část tenkého střeva, obsah močového měchýře. Pro prosektory to byla rutinní záležitost.
Zvláštní pozornost věnovali spolu s balistikem předběžnému posouzení vzdálenosti, z jaké byla vedena střelba.
I když bude vykonáno další náročné zkoumání pomocí speciální techniky, mohli předběžně konstatovat, že pitvaný byl střelen ze vzdálenosti asi osmdesáti centimetrů, možná více.
Aleš si proto nemohl smrtelné zranění pomocíi pistole způsobit sám. Nemohl spáchat¨sebevraždu. Byl zavražděn.
Smrt nastala okamžitě a nebylo ji možno odvrátit ani okamžitým lékařským zákrokem. Jiná poranění u zemřelého pitva nezjistila.
Verze sebevraždy, kterou kriminalisté na počátku brali v úvahu jako jednu z možných, padla.
Bude ještě provedena Widmarkovou metodou zkouška přítomnosti alkoholu v krvi. Ethanol oddestilovaný z krve se oxiduje dvojchromanem draselným v kyselině sírové na kyselinu octovou a přebytek dvojchromanu se určí jodometricky.
Hladinu alkoholu v krvi prakticky neovlivní žádný prostředek. Při požití alkoholu na lačno se vstřebává za 20 až 30 minut, při pití s naplněným žaludkem až za 60 minut. Při rovnoměrném pití dostoupí maximum alkoholu v krvi asi půl hodiny poté, kdy zkoumaná osoba přestala pít. Za každou další hodinu se odbourává o 0,12 až 0,15 promile.
Nesmírně důležitý údaj, dobu exitu, určila pitva v rozmezí 21.-22. hodiny.
Tedy přibližně devět hodin před objevením mrtvého.


Případ Aleš



 
Je-li pro jakýkoliv trestný čin stanoven zákonem trest odnětí svobody s dolní hranicí pěti let, přísluší vyšetřování případu a pátrání po pachateli Krajské správě SNB.
Dolní hranice zákonné sazby za trestný čin vraždy je deset let.
„Potřebuji ale někoho přidat,“ pronesl napůl prosebně, napůl naléhavě major Vačer, když ho po vyslechnutí závažného sdělení uvědomil zástupce náčelníka krajské správy, že to bude také on, Vačer, kdo převezme vedení případu ‚Aleš.‘
„Do vyšetřovací skupiny si přibereš jednoho a do operativní taky jednoho u okresní správy. Víc nedostaneš. To ti musí s tvými lidmi stačit, Václave. Dohodli jsme se, že na tom budou s vámi dělat Hodoušek a Kartus.“
„Chtělo by to ještě zavolat okresákovi,“ přimlouval se Vačer. „Mají tam dost fofr a tak ať jim nedávají jiné úkoly.“

Major Vačer pohlédl na hodinky. Za deset minut sedm. Věděl, že profesor bývá přesný. Znal i jeho předchůdce, profesora doktora Hájka. Oba patřili k vynikajícím odborníkům a se svými asistenty nejednou pomohli kriminalistům pohnout i s nejsložitějším případem.
Vačer se rozhlédl po pitevním sále. Za své služební praxe sem přišel mnohokrát. Zde se dopisovalo curriculum vitae mnohých, kteří předčasně opustili svět. Leželi tu jeden vedle druhého. Muž vedle ženy. Dělník vedle intelektuála. Dítě vedle starce. I když jim samotným už nebylo pomoci, čekali na resumé soudního lékaře, které by pomohlo spravedlnosti a pravdě.
Otřesně působil pohled na sotva šestiletého chlapce, jehož život ukončila kola neopatrného řidiče nákladního vozidla. Obličej jakoby ještě teď jevil nechápavý úžas a úlek v posledním okamžiku žití.
Asi sedmdesátiletý stařec rovněž čekal, až soudní lékař prokáže, zda se skutečně oběsil nebo zemřel jinak a sebevražda oběšením byla jen zástěrkou na zakrytí zločinu.
Na jiném vozíku ležela mrtvola muže středních let. Vyvrhly ji vody Vltavy. O jeho totožnosti ani o příčině smrti zatím kriminalisté nevěděli vůbec nic. Některé tržné rány ve vlasaté části hlavy a zhmožděniny v obličeji vzbuzovaly podezření…
To byl obraz, který se kriminalistům při vstupu do pitevny naskytl. Na laika by působil otřesně. Pro ně tento pohled nepatřil k neobvyklým.
V sále čekala písařka a jeden z asistentů připravoval vše potřebné k obdukci. Pozdravili se s nimi a prohodili pár běžných vět.
Vačer popošel až k mrtvému tělu Zbyňka Aleše. Jeho obličej byl popelavě šedý a zející rána na spánku zčernalá od krve. Jedině on by mohl dát odpověď na otázky, které vyšetřovatele a kriminalisty tolik zajímaly. Jeho ústa však už nepromluví. Přesto ohledání těla a pitva mrtvoly mohou na některé z nich odpovědět.
Za zády zaslechl Vačer kroky a známý hlas.
Přicházel profesor doktor Tesař se svým dalším asistentem. Profesor byl vysoký, štíhlý člověk s mladistvým výrazem ve tváři. I když jeho bujnou kaštanovou kštici prosvítaly stříbrné nitky. V bílém plášti připomínal spíše primáře na vizitě než předního patologa.
Usmíval se mírným, jakoby zatrpklým úsměvem. Neměl ve zvyku příliš a rozsáhle hovořit. Ve svém projevu byl stručný, ale přesný.
Pozdravil se s Vačerem a oběma kriminalisty. Nebylo třeba se představovat. Viděli se už nejedenkrát. I když zpravidla jen zde, v nepříliš veselém prostředí soudní prosektury.
Kriminalistický technik ustoupil skromně stranou. Jeho úkolem bude zvěčnit objektivem fotoaparátu vše, co je z hlediska soudně lékařského a kriminalistického důležité. Kromě toho musí zajistit vzorek vlasů, zabezpečit zjištění krevní skupiny a sejmout otisky prstů pro další vyšetřování. Neméně důležité by mohly být i zbytky nečistoty pod nehty zemřelého. Co když se bránil a za nehty mu ulpěly částečky vrahovy kůže, krev nebo vlasy? Na to nesměli kriminalisté zapomenout.
Profesor Tesař mlčky vyslechl informaci, kterou mu podal major Vačer. Pokyvoval hlavou a jen občas položil upřesňující dotaz. Z požadavku kriminalistů vyplynulo, že by soudní pitva měla objasnit mechanismus zranění a příčinu Alešovy smrti. Zemřelý mohl být pachatelem rdoušen, otráven či ještě jinak před zastřelením napaden. Nebylo by to poprvé, kdy oběť, usmrcená jiným způsobem, byla dodatečně střelena do hlavy či jiné části těla.

Krycí heslo Regensburg - Hajdúk Peter, Niňaj Ján


-RPR-

Krycí heslo Regensburg
Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 261551, jako součást ediční řady MAGNET. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Miloši. Havlíček. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., závod 08 Praha. Cena výtisku 8 Kčs.
59-294-86 TS 13/33


Hra naostro - Kupka Jiří S.

Hra naostro - Kupka Jiří S.

-RPR-

Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n.p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace F. Králík. Grafická úprava I.Vršecká. 
Adresa redakce Vlastina 710, Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Informace o předplatném podá a objednávky přijímá každá administrace PNS, pošta a doručovatel. 
Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS-ústřední expedice a dovoz tisku Praha, závod 01,administrace vývozu tisku, Kafkova 19, 160-00 Praha 6. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje vydavatelství Naše vojsko,n.p. - administrace, Vlastislavova 26, Praha 1. 
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. závod 08. AA 8. 
Cena výtisku 8 Kčs.
59-145-82
TS 13/33

Hra naostro

Krátká ukázka:


„Spiknutí?" otázal se Morávek, když jsme s Janem pověděli, k čemu jsme dospěli. „Nitky až do velení armády? Do zahraničí? Budu informovat velvyslance. Není problém, aby mě přijal šéf státu Nessim. Ale Oldo, musím mu povědět něco konkrétního!"
,,U tohohle praporu," řekl jsem, „vyrostl skutečný velitel, který má odborné i morální kvality - Hasan Chajjíb. Najednou ho odvelí. To musel zařídit někdo v Mahalle. Aby tu pětadvacátého nebyl, aby nepřekážel, aby klika Džamala Talaata a Nabi Ramšahra měla volné ruce."
„Hlavní štáb uložil vojenským okruhům vyhledat schopné důstojníky k vyšším službám. To je logické vysvětlení Hasanova odchodu. Jako důkaz spiknutí to nikdo neuzná ... Dál."
„O případu Talaatova citroenu jsem tě už informoval. Teprve potom jsem se dozvěděl, že tajným společníkem obchodníka s automobily je Alain Sávali. Mansúr Tarhuni mohl kapitánu Talaatovi zaplatit za jeho ojetý vůz o 130 dinárů víc, protože mu to Sávali nahradil. Pro Talaatovy krásné oči to Sávali nedělá."
„To je velmi zajímavé. Kdo to dosvědčí, abych mohl případ citroen předložit jako důkaz podivných obchodních styků důstojníka s francouzským obchodním zástupcem?"
„Svědek je mrtev. Adnan Badíja. Byl zavražděn."
„Ale je tu protokol sepsaný bezúhonným důstojníkem, že si ten voják způsobil smrt sám, neopatrným zacházením se zbraní. Dál."
„Protokol se opírá o výpověď desátníka Salama Issy. Víš jaký je to člověk? Společnost Esso si ho dva roky cvičila ve Spojených státech. A Talaat si ho vybere za poskoka. Ofoto-grafoval písemné přípravy Hasana Chajjíba a Talaat měl pak při hodnocení přirozeně výtečné výsledky. Smál se mi do očí. Nedokáže velet ani četě!"
„A v našich vojenských školách se neopisuje? Nedal ty jsi nikdy opsat kamarádovi přípravu když to nestačil? Ani tohle jako důkaz spiknutí neobstojí. Dál."
„Adnan Badíja mi den před svou smrtí řekl: Zpozoroval jsem podivné věci, effendi."
„Jaké věci?"
„To mi nestačil říct. Zarazil jsem ho, měl jsem strach, že osoba, která našemu hovoru naslouchá, může umět arabsky."

Hra naostro



„Která osoba?" „Livie Dugasová." „A umí?"
„O tom nepochybuji," řekl Jano.
„Já si tím tak jist nejsem."
„Zatím to necháme stranou," pravil Morávek. „Dál."
„Rolníci v Bir Sochna posuzovali na veřejné schůzi rozdělování feudální půdy. Nebyli spokojeni, že malí dostávají málo, velcí hodně. Na to se vztyčil bývalý starosta Ramšahr a řekl: Jen poshov nevěřícím a krátkým jim popřej odklad."
„Zní to jako verš koránu."
„Ano, je to poslední verš súry ,Nocí putující'. Verše, které předcházejí, zná zpaměti každý muslim. Večer po té schůzi v Bir Sochna si je určitě všude opakovali: Tito lidé věru strojí úklad, však já rovněž chystám lest.
„To je velmi složitý výklad, než abych to uznal jako věštbu nacházejícího převratu," řekl Morávek. „Dál."
„A že ten bývalý starosta Ramšahr je otec poručíka Nabi Ramšahra, ani to neukazuje na plán převratu? Ani to, že Ramšahr ve společnosti svých nejbližších ted vždycky umlkne, když jsem na doslech, přesto, že to dříve nedělal?"
„Když se dříve bavili o kátarských prostitutkách, věděl, že jim nerozumíš. Ale teď ses naučil arabsky a tak ti nebudou vykládat, jak se utvrzují ve svém mužství.. .Chápej, Oldo, játo nezlehčuju, ale odpovídám ti jako člověk, který nebude ochoten dívat se na věci tvýma očima"
„Z kormidelny Ostravy jsme se dívali jak panamský tankán vykládá bedny a Mac Kubrick si je ve Steamer pointu uskladňuje," řekl Jano.
Vylíčili jsme Morávkovi svou návštěvu na palubě československé námořní lodi.
„Viděli jste pušky?" otázal se Morávek. „Neviděli. Viděli jste bedny a kapitán Zich prohlásil, že v podobných bednách viděl někde v portu dopravovat pušky M.I.6. Dál."
„Mac Kubrick najednou létá ob den na family beach a navštěvuje Savalla."
„Příznačné, ale jako důkaz to neobstojí."
„Přes ně mají spiklenci spojení se zahraničím, anebo obráceně - zahraniční intervent má přes ně spojení s domácí pátou kolonou."
„Dokaž to ... Dál."



„Livie Dugasová tu měla zůstat do konce prázdnin, ale Savall jí hned po příjezdu rezervoval zpáteční let natřiadvacátého. Proč tak dlouho dopředu a proč třiadvacátého? Protože pětadvacátého se tu začne střílet... Proto jsem tě prosil, abys přes naše aerolinie zjistil jak je to s lety do Paříže."
„V tom případě by Sávali musel vědět, že závěrečné cvičení bude pětadvacátého a že se ho zúčastní Nessim."
„A nemohou mít spiklenci spojence v hlavním štábu? Ještě se to nikdy nestalo?"
„Podařilo se mi získat údaje o letech," řekl Morávek. „Dvaadvacátého a třiadvacátého letí převážně ženy a děti."
Ukázal mi seznam těch jmen. Četl jsem: Dugasová L, Savallová C, Riordanová L, Jacksonová C ...
„Jsou to ženy a děti evropských zástupců a specialistů z kátarské provincie."
„Je doba dovolených," řekl Morávek.
„Ale že tak najednou?"
Morávek vstal, prošel se a napil vychladlé černé kávy. Jano zapjal vařič, že si uvaříme čerstvou. Vypadalo to, že hned tak spát nepůjdeme.
„Tvá úvaha je perfektní, Oldo," řekl Morávek. „Jenže fakta, o která se opírá, lze vyložit stejně přesvědčivě úplně jiným způsobem."
„Jestliže je posuzuješ odděleně... Jano jednou na pláži řekl: Stačí jen vyměnit cvičné náboje za ostré ... Všechny jevy, kterých jsem si dříve nevšímal, začaly najednou dostávat jiný smysl. Dohromady jsou vyložitelné jen jediným způsobem: Skupina lidí, z nichž známe čtyři, připravuje atentát na předsedu Revoluční rady Nasúfa Nessima."
„Potíž je v tom, že toto není naše armáda a naše vláda, kterou budeme informovat... Až budu hovořit s Nasúfem Nessimem, nemohu obvinit důstojníky jeho armády na základě domněnek."
„Všechno do sebe zapadá."
„Jestliže někoho přesvědčíš, aby uvažoval naším způsobem. Ale bude tak uvažovat?" „Nemůže jinak."
„Ne? Minule se mi zdálo, že ani vy dva nejste schopni uvažovat stejným způsobem, když jde o tu Francouzsku."
Jano odpověděl dříve než já: „Ale ano. Olda už není tak bezvýhradně přesvědčen, že Livie Dugasová je dětsky bezprostřední, bezelstná a nevinná... Dokonce už mě ani neokřikl, když jsem usoudil, že je navíc dobrá herečka... že se dovede přetvařovat a že ví, jaká partie je tady rozehraná."

Morávek na mé se zájmem pohlédl, co tomu říkám. Odpověděl jsem:
„Všechna fakta kolem Livie se také dávají vyložit dvojím způsobem. Mně se Livie jeví čím dál víc jako jedinečná, citlivá a dětsky upřímná dívka. Ale v sázce je ropa a základny a strategické postavení ve Středomoří. Takže nemohu vyloučit ani druhou eventualitu, že Livie Dugasová je velmi rafinovaná osoba."
„Já dám pozor," řekl Jano, „aby Olda tuhle možnost nevyloučil. Protože jestli dojde na ostré, v sázce je taky hlava jednoho každého z nás."
Řekl jsem: „Ať je jaká chce, má pro nás klíčové postavení: Žije v Savallově rodině."
Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Ten zvuk v tu chvíli zněl
zlověstné.
Otevřel jsem dveře do předsíňky. Stál tam správce motelu. „Telefonický rozhovor pro tebe, effendi."

Venku již noc pokročila. Měsíc docházel skoro do úplňku. Zdvihl jsem sluchátko ve správcové kanceláři. „Malý Oldo," slyšel jsem známý hlas. „Nemohu spát." „Já také ne."
„Půjdete do staré pevnosti poslouchat ticho?" . „Nevím."
„Musím vám něco říct... Budu tam za čtyřicet minut."
A zavěsila dříve, než bych jí to mohl rozmluvit. Správce umí jen arabsky. Jak se s ním dorozuměla?
„Opakovala pořád tvé jméno," vysvětlil mi správce, „a říkala - prosím k telefonu, prosím k telefonu."
Radista desátník Košiar ještě nespal. Otázal jsem se ho:
„Jak jste daleko se svým detektorem?"
„Jsem v podstatě hotov."
„Co znamená - v podstatě?"
„Nemohu tomu dát, co si to zaslouží."
„Teď přijede auto. Za třicet minut. Pravděpodobné bílý peugeot-combi. Někde poblíž tu zastaví. Možná přímo na parkovišti motelu. Chci vědět, jestli je v tom automobilu zamontován odposlech."
Košiar se netvářil příliš odhodlaně.