R-PŘ
.jpg)
.jpg)
Valutová záležitost - Lipert Bohumil
-RPŘ-
Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p„ Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51 jako součást ediční řady MAGNET, šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace J. Jarešová. Grafická úprava I. Vršecká.
Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36.
Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko, n. p. — administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., Praha, závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs.
59-171-85 TS 13/33
Krátká ukázka:
Sobotní ráno začalo dětským úžasem. Stačilo podívat se z okna na bílé nadělení, rozprostírající se kam oko dohlédlo. Do toho znělo cvakání domovnických škrabek a lopat a občas i podrážděný hlas, hudrující, že zima přišla letos nějak brzy a jestli to takhle půjde dál, pak bude nejlepší se vším seknout, protože za těch pár korun ať si jde ty haldy uklízet kdo chce…
Dopolední televizní program, na nějž se většina dětí ze sídliště docela těší a u kterého tráví chvíle před obědem, ztratil rázem přitažlivost. Zato byly vzaty útokem sklepní kóje a komory a na světlo putovaly zaprášené sáně a barevné pekáče. Matky se sháněly po sněhulích a rukavicích a nabádaly své ratolesti, jež nebylo možné udržet doma, ke klidu a opatrnosti.
Kousek za sídlištěm, z jehož okraje byl nádherný výhled téměř na celou Prahu, se tyčilo malé návrši. Nikdo z těch, kdo se sem přistěhoval, nevěděl, zda se jedná o útvar ryze přírodní, či pozůstatek po zemních pracích prováděných stavbaři. Ale ať tak či onak, dětem to bylo jedno. V létě se do těchto míst utíkaly ke svým hrám, v zimě to byla ideální sáňkařská dráha, jaké nebylo v sídlišti rovno.
Sjížděly dolů za pokřiku a smíchu, neohrabané v oteplovačkách a zachumlané do šál, padaly a znovu vstávaly a drápaly se opět na vrchol, aby okusily slasti spouštět se dolů rychlostí na koloběžkách nebo tříkolkách nedosažitelnou.
Martin s Luckou se drželi stranou ostatních. Byli tu noví, rodiče zde dostali byt docela nedávno, a tak ještě neměli kamarády, s nimiž by se za jízdy vyhazovali z pekáčů a bobů a se smíchem si strkali za krk koule mokrého sněhu. Navíc měl Martin obavu, že by mladší sestřička mohla na uježděném sněhu snadno upadnout a on by měl spoustu starostí utišit její pláč, do něhož neměla nikdy daleko. Vyhledal proto místo dosud nepoznamenané kolejemi saní. Posadil Lucku před sebe, odrazil se nohama a pomalu sjížděli svahem. Až pod kopec však nedojeli. Přibližně v polovině se sáně zastavily o malý pahrbek. Martin seskočil a chtěl překážku objet. Jak se snažil vyprostit sáně, něco se mu pod nohama začernalo. Zprvu tomu nevěnoval pozornost, ale když podruhé šlápl na vyvýšeninu, zdálo se mu, že tohle místo není tak pevné jako okolní terén. S vervou deseti let nakopl hromádku pod sněhem, aby se přesvědčil, do čeho vlastně narazili. Od kozačky vylétl vlhký gejzír a když se usadil, uviděl Martin rukáv kabátu. Spíš mechanicky, než vědomě, kopl do sněhu ještě jednou. K rukávu patřily i prsty lidské ruky.
„Kluci, tady někdo leží,“ křičel a mával, aby upřesnil místo nálezu.
„Je vožralej?“ zeptal se kdosi.
„Nevím,“ odpověděl Martin. „Byl celej přikrytej. Narazili jsme do něj saněma.“
„To bude asi mrtvej,“ konstatoval kluk zhruba dvanáctiletý. Najednou bylo ticho. O pár kroků couvli, ale nikdo neodcházel.
„Co se děje?“ vykřikl dole pod kopcem jeden ze skupinky otců, doprovázejících své ratolesti do místa her.
„Je tu mrtvola,“ tvrdil kluk opětovně. Hlouček poměrně mladých mužů se dal do pohybu.
Drápali se do svahu obtížně, většinou v polobotkách, smekajících se při každém kroku. Dva z nich se drželi zcela úmyslně vzadu, protože o podobnou podívanou ani trochu nestáli. Zůstat dole však bylo pod jejich důstojnost.
„Hergot,“ zněl hlas jednoho z otců, „skutečně to vypadá, že ten chlap je studenej,“ odhrnoval ležící postavě sníh z obličeje.
„Nesahejte na něj,“ nabádal druhý. „Jestli myslíte, že už má po smrti, měli bychom odtud všichni vypadnout a zavolat kriminálku.“
Dali mu zapravdu a opustili kopec. Děti, ať už svoje nebo cizí, poslali domů. Nic veselého už se tady dneska dít nebude.
Výjezdová skupina kriminalistů obvodní správy SNB dorazila na místo za půl hodiny. Polovina toho času padla na vrub hledání fungující telefonní budky, jelikož soukromé stanice nebyly dosud v sídlišti zapojeny. Několik minut poté se pod osiřelým kopcem objevilo další služební auto. Vystoupili z něj kriminalisté z městské správy Veřejné bezpečnosti, kteří jsou zváni ke všem případům závažné trestné činnosti. Bez dlouhých řečí si rozdělili úkoly a každý se věnoval svému úseku. Dva technici, po pořízení nezbytné fotodokumentace, začali opatrně vyprošťovat tělo.
„Není pod ním sníh,“ oznámili kapitánu Lehmanovi, který jen kývl hlavou na znamení, že vidí a bere fakt v úvahu.
Lékař se u mrtvého muže příliš nezdržel: „Je to jasné, Ervíne,“ obrátil se ke kapitánovi, k němuž se soustřeďovaly všechny informace. „Má to za sebou. Nejmíň osm hodin. Ale tenhle údaj,“ ukázal omluvně na sníh pod nohama, „ber, prosím tě, s rezervou.“
„Příčina smrti?“ ptal se kapitán stručně.
„Nevím,“ zněla lékařova odpověď. „Na zadušení to nevypadá, žádnou krev zatím nevidím. Ale pokud bych měl říci pravdu, raději bych se o tomhle bavil, až ho budu mít na stole.“
Kapitán Lehman souhlasil. Pozoroval psovoda, jak se snaží navést služebního psa na nějakou stopu, ale předpokládal, že v místech, kde se před chvílí pohybovaly desítky párů nohou, to nebude vůbec jednoduché. Psovod nutil Urra k opětovnému revírování, ale ovčák po nějakém čase zvedl hlavu, jako by chtěl svému pánovi naznačit, že neví, co se od něj očekává.
Kriminalisté se vyptávali nejenom otců, kteří nález ohlásili, ale zašli i do nejbližších domů, odkud bylo na pahorek vidět, zda si některý z občanů nevšiml večer nebo v průběhu noci něčeho podezřelého. Odpovědí jim bylo většinou jenom krčení ramen.
Počkali, až mrtvého muže naloží do černé skříňové Avie Pohřební služby, a odjeli. Krátce po nich opustili místo trestného činu i kriminalisté. Ještě předtím však padlo rozhodnutí, že na případu bude pracovat obvodní správa SNB, přičemž městská jí poskytne veškerou pomoc.
Nadporučík Veber z toho neměl žádnou velkou radost. Pracoval na kriminálce už téměř deset let, ale pokaždé, kdy se dostal do styku s mrtvolou, měl divný a obtížně definovatelný pocit těžkého žaludku a vyschlého krku. Ne snad, že by se s vraždami setkával denně, tak zlé to v jeho obvodu samozřejmě nebylo, ale stačily mu zcela ty, jimiž se musel zaobírat. Naposledy například před několika měsíci, kdy trhací stroj odkryl na smetišti mrtvolku novorozeného dítěte. Odpadky se sem svážely z celé Prahy a mrtvé dítě se do těchto míst dostalo prokazatelně v některém z popelářských vozů. A hledejte matku, která pravděpodobně i vraždila. Podařilo se mu to po deseti dnech a i když od nadřízených sklidil nejedno uznání a pochvalu, zůstal v něm velice smutný pocit.
Uběhla sobota a neděle, aniž se hnul o krok dál. Nevěděl zatím to podstatné, totiž kdo je oběť. A bez této znalosti se vrah ani najít nedá. Teprve v pondělí ráno dostal na stůl svazeček listin, na který netrpělivě čekal.
Otevřel papírové desky a začetl se do hustě popsaných stránek. Přitáhl si blíž blok, vzal tužku a poznamenal si několik údajů, o nichž byl přesvědčen, že s nimi bude v budoucnu, lépe řečeno do ukončení případu, často pracovat.
Pohlaví mužské, výška sto sedmdesát osm centimetrů, černé vlasy na skráních prošedivělé, černé oči, štíhlý, zvláštní znamení žádné. Alkohol v krvi nezjištěn, otisky prstů sejmuty, ale nenacházejí se v žádné kartotéce, tudíž v minulosti netrestán. Na těle mnohočetné zhmožděniny. Pravděpodobná doba smrti byla patologem určena na pátek šestnáct hodin. Příčinou smrti bylo vniknutí kulky, kterou laboratoř po vyjmutí identifikovala jako kulku z pistole ráže sedm šedesát pět, do pravé srdeční komory. Vstřel by veden zezadu a šikmo, jako by oběť seděla na židli a vrah za ní stál. Krevní stopy byly nalezeny na saku i košili zavražděného. Nikoli však na kabátě, z toho důvodu je lékař ani technici na místě činu nemohli zaregistrovat. Kabát nebyl střelou poškozen.
Nadporučík Veber si tuto poznámku podtrhl vlnovkou. Bezpochyby to znamenalo, že mrtvolu kdosi do kabátu musel obléci. A to všechno dohromady dávalo určitou představu. Oběť byla nejspíš zavražděna někde jinde a na místo nálezu nějakým způsobem dopravena. Sněžit začalo v pátek v šestnáct hodin a dvacet minut. Soudní lékař se jistě o víc než o pět minut nezmýlil. Patřil k odborníkům, o nichž se s úctou zmiňuji nejenom kriminalisté, ale i jejich kolegové. Pod mrtvolou nebyl sníh. Znamená to, že někdo musel za dvacet, nanejvýš za pětadvacet minut spáchat vraždu, obléci mrtvolu do kabátu a odvézt ji, pravděpodobně v autě, na pahorek za sídlištěm. Nemohl to tedy být nikdo z druhého konce Prahy, protože za tak krátkou dobu by to nestihl…
Nadporučík se na chvilku zamyslel, škrtl část poslední poznámky a opravil ji: Vražda se nemohla stát na druhém konci Prahy, pachatel však může být odkudkoli.
Odečetl deset minut na oblékání, nakládání a vykládání mrtvoly. Zbylo jich ještě patnáct. V pátečním provozu v době odpoledni špičky neujede řidič ve městě za tuto dobu více, než nějakých osm deset kilometrů. Dvanáct je absolutní maximum. Vzal kružítko, odpíchl na měřítku vzdálenost a na mapě, která ležela před ním na stole, opsal kružnici, v jejímž středu ležel okraj sídliště. Pak zhluboka vydechl. Ve vyznačeném prostoru žije nejméně sto tisíc obyvatel. Opět k sobě přitáhl zprávu a blok. Muž byl oblečen, četl a poznamenával si dál, v tmavé vlněné sako, kalhoty téže barvy a materiálu, světle modrou košili, měl šedivou vázanku, šedivé silonové ponožky a černé boty značky Salamander. Kabát byl tmavý flaušák raglánového střihu. Zpráva nekončila nikterak optimisticky. V jejím závěru stálo: Nalezený mrtvý muž u sebe neměl žádné doklady ani průkazy totožnosti. Jediné, co se našlo v jeho kapsách, byl kostkovaný kapesník, plynový zapalovač, dvanáct spart v pomačkané krabičce. V kapsičce košile pak byly nalezeny tři tisíce západoněmeckých marek.
„Sedni si a povídej,“ nabídl nadporučíku Vebrovi židli náčelník obvodní správy SNB podplukovník Kulíšek.
Veber se sice posadil, ale do řeči mu příliš nebylo.
„No tak, Slávku, to tě mám snad prosit?“ zvedl náčelník zkoumavě obočí.
„Ne,“ vzpamatoval se nadporučík. „Já jenom, že toho k chlubení moc nemám.“
„O ničem takovém také nebyla zmínka. Zajímá mne, a nejenom mne,“ mávl rukou ve směru, kde by podle něj mělo sídlit vedení městské správy Veřejné bezpečnosti, „jak jsi daleko.“
Nadporučík podobnou otázku očekával už od okamžiku, kdy mu sekretářka vzkázala, ke komu se má okamžitě dostavit. Ještě na schodech si sumíroval jak začne, aby nevypadal trapně, ale teď se mu najednou mnohomluvný úvod, který si připravil, vůbec nezdál použitelný. Rozhodl se proto pro přímou a ráznou odpověď: „Zatím jsem z toho dost vedle, soudruhu náčelníku.“
Podplukovník Kulíšek nehnul ani brvou. Věděl, že Veber má už svá zelená kriminalistická léta dávno za sebou a patří k těm, jimž bez nádechu hanlivosti říkával buldoci. Zakousnou se do případu a nepustí, dokud nejsou s to předložit návrh na závěrečnou zprávu. Pravda, někdy se zdá, že postrádají eleganci, kterou se vyznačuje jiná část jejich kolegů, napohled vypadají i neohrabaně, ale to všechno je pouze klamné zdání. Snad ho tak trochu vzbuzují i tím, že mají své problémy a trápení vepsány do tváří a více než kdo jiný o sobě občas pochybují. Podplukovník o Vebrovi, stejně tak, jako vlastně o všech lidech z operativy, nejednou přemýšlel. Když přišel po absolvování praporčické školy na správu, jíž Kulíšek ještě nebyl náčelníkem, běhal jako vyhledavatel po ulici s brašnou a nosil jeden poznatek o trestné činnosti za druhým. Nabídli mu po čase místo na kriminálce. Přijal ho po určitém váhání. Měl obavu, zda bude zkušeným kolegům stačit. Stejně tak, to jest se strachem, podával přihlášku na důstojnickou školu. Kdo ví, jak to zvládne. Je vyučený zámečník, o studiu nikdy moc nepřemýšlel… Zvládl obojí najednou s výsledky, za které se nemusel stydět. Přitom všem se stačil ještě oženit, pořídit si dvě dcery a pár kilogramů nadváhy, což jeho nevysoké postavě dávalo charakter pohodlnosti a pomalosti a spolu s předčasně vysokými kouty v řídnoucích vlasech i směšnosti. Bylo mu dvaatřicet let, vypadal o něco starší a kriminalistu by v něm nehledal snad ani ten nejprozíravější recidivista. Přesto jim byl a patřil mezi opravdu dobré. Tohle se promítlo podplukovníku Kulíškovi hlavou v okamžiku, kdy Veber dal jinými slovy v podstatě najevo, že toho zatím příliš hotového nemá.
„Nebude to snad tak zlé,“ uklidňoval ho náčelník. „Co zatím víme?“
Nadporučík mu zopakoval všechno, co si den předtím zapsal do poznámkového bloku.
„Botičky Salamander, říkáš?“ Podplukovník zvedl telefon a objednal dvě kávy, což bylo pro každého příslušníka správy znamením, že se z náčelníkovy kanceláře jen tak nedostane. „Myslíš, že by to mohl být cizinec?“
„Vyloučit to stoprocentně nelze,“ začal Veber trochu zeširoka, „ale přesto bych ho odhadl na našince. Salamandry koupíte v Německé demokratické republice zcela bez problémů a mnoho našich lidí tam pomalu kvůli ničemu jinému nejezdí. Všechno ostatní je však tuzemské výroby, šaty, košile, zkrátka každá nitka. Pouze zapalovač je cizí. A marky, to dá rozum.“
„Co navrhuješ rozjet pro zjištění totožnosti,“ zajímalo podplukovníka Kulíška.
„Nechal jsem pořídit posmrtnou fotografii. Mohli bychom požádat o její zveřejnění televizi a Signál v rubrice FKÚ pátrá.“
Náčelník sice pokývl hlavou, leč nebyl to souhlas zcela jednoznačný. „Ano, ale až později. Mnoho rozruchu někdy škodí. Co dál?“
„Dneska je středa. Zabit byl v pátek. Někdo by ho měl pohřešovat. Rodina, zaměstnavatel, sousedé v domě. Měli bychom proto z celé Prahy stáhnout hlášení o pohřešovaných osobách za posledních pět dni.“
„To sice uděláme,“ potvrdil Vebrova slova podplukovník Kulíšek, „ale úspěch to nezaručuje. Mohl bydlet sám, v práci dobírat dovolenou, což by před vánoci nebylo nic divného, ale hlavně, nemusel být vůbec z Prahy. Což znamená, že budeme muset prostřednictvím kluků z okresů prověřit všechny pohřešované muže, odpovídající alespoň přibližně popisu, na území celé republiky.“ Náčelník se zamyslel a zvolna míchal kávu, kterou před oba sekretářka postavila. „Z jaké vzdálenosti na něj vrah vystřelil?“
„Těžko říci s absolutní přesností. Látka na saku nebyla spálená. Určitý odstup tedy musel být. Ale řekl bych, že byli v téže místnosti.“
„Počkej, abychom neuletěli,“ zarazil nadporučíka náčelník. „Kde jsi vzal jistotu, že to bylo skutečně v místnosti?“
„Ve čtyři hodiny odpoledne bylo venku na nule. A mokro. Určitě by se neprocházel jen v saku a v naprosto nevhodných botách,“ argumentoval Veber.
Třistajednička hlásí... - Jirotka Antonín, Šafhauser Ivan
.jpg "Třistajednička hlásí... - Jirotka Antonín, Šafhauser Ivan")
Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51 jako součást ediční řady MAGNET.
Šéfredaktor Jiří Pražák.
Obálka a ilustrace M. Havlíček.
Grafická úprava I. Vršecká.
Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36.
Rozšiřuje PNS.
Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., Praha, závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs.
59-445-84
TS 13/33
Krátká ukázka:
Za okny horského hotýlku řádila vichřice, celá stavba skřípěla pod jejími nápory, vypadalo to téměř jako zázrak, že mrazivý uragán už dávno neodnesl střechu. Mizerné počasí na začátek prosince. A přitom všechno začínalo tak báječně.
První sníh napadl už v polovině listopadu a proti všemu očekávání neslezl, ale naopak, každý den dokázalo připadnout takových pět šest čísel jiskřivého, alpsky lehkého prašanu. Rolby zpevnily povrch sjezdovek a lyžařské vleky se rozklapaly.
Václav Hlavsa vytušil příležitost. Tržba, plán, prémie – zkrátka podnikatelský duch zvítězil nad pokušením oddat se předvánočnímu klidu. Rozdrnčel telefony. Volal na podnik, hovořil s Rekreou i Sportpropagem. Nakonec se mu podařilo během krátké doby zaplnit hotýlek až po střechu. Sezóna v Landsingerově sedle mohla začít o měsíc dřív než obvykle.
Do vánoc se dá najezdit víc, než za zbytek zimy, hlásalo heslo v lyžárně, vonící běžeckým voskem, a první tři dny provozu dávaly propagačnímu sloganu stoprocentně za pravdu. Fronty před kotvou vleku a sedačkami lanovky téměř žádné a i když byly dny kratičké, vraceli se hosté odpoledne báječně unaveni.
Sobota, neděle, pondělí. V noci na úterek se nebe zatáhlo temnými mraky a vítr rozčísl koruny horských stromů…
„Vážení,“ hlásil vedoucí hotýlku Hlavsa při snídani, „pro dnešek na výlety zapomeňte. Horská služba vyhlásila zákaz vycházení. Je mi líto, ale nedá se nic dělat. A abyste tu neměli tak dlouhou chvíli, je naše vinárna otevřená už teď, od devíti hodin ráno…“
Návštěvníci hotelu přijali den vynucené pauzy celkem poklidně. Jen osmnáctiletý Zdeněk Valášek se tvrdohlavě rozhodl, že si vyrazí na běžkách. Převlékl se do lehké silonové větrovky, namazal skluznici modrým skivem a otevřel dveře lyžárny. To neměl dělat. Vichr se opřel do veřejí a v několika málo vteřinách zavál vydlaždičkovanou chodbu přemrzlým sněhem. Mladý muž se pokoušel vrata přirazit, ale už to nešlo. Po desetiminutovém zápolení s rozhněvanými živly byl nucen přivolat pomoc.
„Co tu vyvádíš?“ zajímal se dobrácky topič, když těžkým železným hrablem očistil rám dveří a začal likvidovat sněhovou spoušť uvnitř.
„Já se chtěl podívat jen kousek ven.“
„Zasloužil bys pár… Když Horská služba zakáže vycházet ven, platí to pro každého.“
Od té příhody se už nikdo o nic podobného nepokusil.
Sklenky cinkaly u barového pultu, společenská místnost propadla nejrůznějším hrám od kanasty až po bridž, barevná televize běžela od rána do večera.
Ve středu vichřice polevila alespoň natolik, aby se do restaurace dostalo osazenstvo chat, ležících v Landsingerově sedle. Zákaz vycházení ovšem trval dál.
„To bylo jako na objednávku, šéfe,“ pravil spokojeně číšník, „takovýhle tržby jsme neměli ani loni na Silvestra…“
Václav Hlavsa pokrčil rameny a neřekl nic. V duchu prokalkuloval zásoby jídla a nápojů, uvažoval o tom, zda zatelefonovat do některé z okolních chat, které předčasný nástup zimy nevyužívaly a půjčit si od nich část zásob, připravovaných na začátek sezóny.
Čtvrtek se od středy příliš nelišil až na to, že v hodinových intervalech vypínala elektřina a svíčky se staly pro každý stůl v restauraci naprostou nezbytností. Vinárna hučela dlouho do noci, téměř všichni hosté se zúčastnili jakési podivné hry, kterou zorganizoval číšník Martin a kde se místo fantů vykupovali hráči šampaňským. Bublinky vyvolaly veselí, spát se šlo až téměř k ránu. Vítr zatím zavál jinak slušně udržované cesty, sněhové přesypy změnily ráz krajiny.
V pátek večer se živly zklidnily a v sobotu ráno se opřelo do oken hotýlku oranžové zimní slunce. Nálada stoupla o dvě stě procent…
„Přátelé,“ oznámil radostně provozní Novák – a měl na to oslovení nárok, při čtvrteční šampaňské bitvě se s téměř všemi hosty pobratřil, – „za hodinu odjíždím dolů do městečka, s tržbou a pro zboží. Pokud chcete něco přivézt, poslat pohledy a podobně, neváhejte. Najdete mě v kanceláři…“
Slunce svítilo a netknutý bělostný sníh připomínal zázračně měkkou peřinu.
V půl desáté protáhla fréza cestu, spojující Landsingerovo sedlo s okolním světem.
Provozní natočil motor obstarožního gazu a usedl za volant.
„Kdyby tam měli klistr, vemte mi, ano?“
„Jasně, nezapomenu.“
Pak padl na hory klid, dole pod strání skupinka školních dětí ušlapávala sjezdovku, z dálky přinášel vítr tichounký klapot lyžařského vleku.
Ve dvanáct byla jídelna poloprázdná. Hosté, přesycení pobytem pod střechou, se rádi vzdávali oběda.
Vedoucí Hlavsa sháněl provozáře, ale topič mu vysvětlil, že se Novák dosud nevrátil.
Odpoledne srovnával číšník v opuštěné vinárně pečlivě umyté skleničky, v kuchyni se drhlo nádobí, vedoucí hotelu vyplňoval výkazy na archaickém psacím stroji. Ve tři zařinčel telefon.
„To je pro vás,“ hlásila pokojská Alena, která pletla svetr v provizorní recepci.
„Hlavsa,“ představil se vedoucí.
Pak velmi dlouho mlčel.
„Ano, rozumím,“ řekl nakonec, „chápu.“
Zůstal stát s nezavěšeným sluchátkem v ruce a s podivně vytřeštěnýma očima.
„Stalo se něco?“ zajímala se Alena.
„Provozáře prý cestou do města někdo přepadl.“
„A co je s ním?“
„Je mrtvý…“
* * *
Major Ševčík měl za sebou nelehký den. Dvě porady, jedno školení, vlekoucí se případ násilného přepadení, korektury odborného článku pro Kriminalistický sborník a teď ještě nějaká paní, kterou kdovíproč ústředna propojila na Ševčíkův stůl.
„Otrávit? Koho?“
Hlas na druhém konci drátu s chvěním oznámil, že o život je ukládáno jistému tříletému tvoru, který je kocour. To bylo trochu moc.
„Poslyšte, paní, my tu nejsme pro legraci. Tady je kriminální služba…“
Chvilku před tím, než chtěl praštit sluchátkem do vidlice, zaslechl pláč. Pochopil, že neběží o nejapný žert.
„Dobře, tak my si to tady poznamenáme. Jistě. Můžete se spolehnout. Nemáte vůbec zač. Na shledanou…
K povinnostem Bezpečnosti rozhodně nepatří starat se o nedotknutelnost domácích zvířat. Nicméně málokdo ví tak dobře jako kriminalisté, co s sebou přináší stáří a samota.
Bylo půl páté, budova se pomalu vyprazdňovala, v ulicích už byla dávno tma a výklady zářily nadýchanými vánočními ozdobami.
Pak se ozval náčelník, který si neodkladně potřeboval promluvit s majorem Ševčíkem.
Unavený kriminalista sundal napůl oblečený kabát a klobouk vrátil na věšák. Bylo jasné, že tenhle únavný pracovní den ještě zdaleka neskončil.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Akce Kavalír - Knopp Jiří
Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, státní podnik, Praha 1, Vladislavova 26, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet.
Šéfredaktor Josef Gajda.
Odpovědný redaktor Jiří Pražák.
Obálka Miroslav Březina, ilustrace Josef Benedikt.
Grafická úprava Irena Vršecká.
Adresa redakce: Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6 - Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS.
Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, státní podnik, závod 08, Praha.
Cena výtisku 8 - Kčs.
Celková vzdálenost činí, zaokrouhleno 700 kilometrů. Kdyby jeli, teoreticky vzato, neustále rychlosti 70 km za hodinu, urazili by tuto vzdálenost za deset hodin. Jenže průměrná rychlost, když vše půjde podle plánu, dosáhne tak 50 km za hodinu. K tomu nějaká ta přestávka na odpočinek a jídlo ... Budeme-li tedy počítat krátkou přestávku po každých dvou hodinách jízdy, půl hodiny na oběd, půl hodiny na večeři-vycházelo mu, že budou rádi, když stihnou dojet do Košic před půlnocí.
Propletli se městem a vyrazili na dálnici. Krajina kolem ležela místy zasněžená, ale ve vzduchu už bylo cítit předjaří.
Na Dyntara šla dřímota. Ale spánku se bránil.
- Jestli jste zvyklý kouřit, tak kuřte, mně to nevadí, prohodil k řidiči.
- Jé, děkuju.
Vojín Prášek vytáhl odněkud ušmoulaný balíček startek a cvakl zapalovačem. Dálnice do Brna byla v nedělním ránu téměř prázdná. Ručička tachometru přeskakovala číslici osmdesát. Nadporučík nic nenamítal. Přemýšlel o Michaele. Objevila se mu v životě zčistajasna a nečekaně. Dokud ji nepoznal, dělil čas na zaměstnání a na zábavu s počítačem doma. Teď se mu pomalu, ale stále častěji vtírala do myšlenek v pracovní době i mimo ni.
Martin Dyntar neměl u dívek příliš štěstí. Nebyl atraktivní typ. Spíš zamlklý, tančil nerad. S oblibou četl poezii, cítil v ní protiváhu svého technického myšlení. Snil o ideálu tiché, jemné dívky, spíš nesamostatné a bezradné, které by rytířsky pomáhal. A bác ho - najednou je jeho nitro plné hezké dívky, veskrze moderní, zdravé drzé, která rozhodně o žádnou pomoc a ochranu nestojí. Nerad si přiznával, že se před Michaelou cítí nejistý. Na jeho vkus se mu zdá příliš suverénní, ale snad právě to ho k ní přitahuje. A zdá se mu, že ani jí není zcela lhostejný.
Podíval se po očku na řidiče. Ručička se ustálila na devadesátce. Dálnice byla stále téměř prázdná. Dělal, že nic nevidí a v duchu počítal, kolik asi tímto způsobem po dálnici najedou oproti vypočítanému průměru. Potom si uvědomil, že by měl s řidičem také promluvit.
- Vy jste z Prahy? začal banální otázkou.
- Kdepak. Ze Semechnic, to je u Opočna, teda blízko Dobrušky. Do Opočna jsem chodil na hnojárnu. Dělám v družstvu opraváře zemědělských strojů.
- Tak trochu to tam znám, překvapil vojína Dyntar. - Opočenský zámek, v Dobrušce plavečák, párkrát jsem si tam zaplaval. O Semechnicích náhodou vím, že se tam hraje dobrý hokej.
- No jo, hraje se to na zimáku v Opočně a když hrajou blbě, je u toho alespoň sranda.
Vida, jak se Prášek rozhovořil. Musí ho pobídnout, jen ať mluví, alespoň nezaspí.
- Tak povídejte o hokeji, to mě zajímá.
Prášek si zapálil a vyprávěl. Dyntar ho však neposlouchal. V duchu zalétal k Michaele. Snažil se znovu vyvolat nádherný pocit, když spolu jeli vlakem do Pardubic.
Nadporučík si oddechl, když vojín Prášek nazítří vepsal do rozkazu rubriky jízdního rozkazu Košice - Praha. Mikropočítač převzali, uložili do přepravních bedýnek, zabalili do dek a uložili na molitanovou matraci. Zdrželi se vypisováním dodacích listů, potom se shánělo razítko - nikdy nejde všechno tak, jak se předpokládá. Účtovatelka materiálu, která měla razítko a příslušné listiny, si odběhla k zubaři a hned se jim zdržení prodloužilo ke dvanácté hodině. Dyntar proto rozhodl, že dnes dorazí pouze do Žiliny, tam přespí na posádkové ubytovně a druhý den budou pokračovat. Stále je provázelo hezké předjarní počasí a až do Prešova řeka Torysa. V Prešově odbočil řidič doleva. - Kdepak rovně, podotkl, to bysme dojeli do Sabinova. Tam bych se nechtěl dostat. Jeden supermazák od nás tam už kroutí třetí měsíc.
- Za co?
- Za šikanu.
- U vás mazáci taky šikanují?
Jak by vojín Prášek uvítal, kdyby teď nad ním visela cedulka s nápisem - nemluvte za jízdy s řidičem. Jenže nevisela.
- U nás mazáci, to byla mafie.
- A už není?
Odpověď byla nepřímá: - Já to těch pár neděl vydržím, než mazáci odejdou. Už se na to těším.
- Jak bude mazák zase z tebe, co? A bažanti, třeste se!
Prášek pokrčil rameny. - Na rajóny rozhodně už nemáknu. Ale šikanovat nikoho nebudu. To není v mý povaze.
Umlkl a Dyntar se dál nevyptával. Vytušil, že kluk po jeho levici nemá chuť na toto téma víc hovořit.
Zanedlouho projeli Levočou a přiblížili se k Popradu. Martin už podruhé během týdne. Již z dálky viděl panoráma Vysokých Tater. Rozeklané štíty, pokryté sněhem a ledem, se třpytily ve slunečním jasu.
Martin přemýšlel, jak by to bylo prima, vydat se do Tater s Michaelou, když tu ještě nebyla. Vzpomněl si na její návrh, že by ho vzala s partou do Krkonoš. Co asi teď dělá? Mimoděk pohlédl na hodinky. Pomalu bude balit a třeba ji ani nenapadne, že na ni právě myslí on, Martin Dynstar, roztřesený a unavený nekonečnou jízdou ...
Ze Žiliny vyrazili ještě za ranního šera. Třetí den cestování neměl Dyntar už ani chuť vnímat krásu okolní krajiny. Těšil se na konec cesty, ale ten byl stále ještě v nedohlednu. Vojín Prášek jel rychle, ale spolehlivě a tak na něho a na tachometr přestal dávat pozor. Několikrát se přistihl, že ho přepadají mikrospánky.
- Tady zastav!
Kousek od silnice plynula řeka Morava. Dyntar vystoupil a zhluboka se nadechl.
Najednou ho napadlo, zda by nebylo lepší, přihlásit se ve zdejším kraji do některého JZD, které pěstuje víno. To převtělené životodárné slunce, které dovede potěšit, zahřát a povznést. A zatím on zestárne u počítačů, stane se možná kandidátem věd, třeba i doktorem a nakonec mu ze života zůstane
- co?
Skeptické úvahy prolnul obraz Michaely. Dívky, která ho poprvé dokázala odtrhnout od klávesnice počítače.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)