Detektivky prof. Chrobáka: října 2014

eso

EDICE STATEČNOSTI A ODVAHY - Svazek 83.

Z anglického originálu Athabasca, vydaného nakladatelstvím Collins, Londýn 1980, přeložila Eva Marxova.

Odborný poradce Václav Strupek.

Obálku podle osnovy Pavla Broma navrhl Jiří Petráček.

Vydání 1., Praha 1986.

Vydalo Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih, n. p. v Praze, jako svou 5555. publikaci, stran 208.

Redakci beletrie řídí Antonín Hendrych.

Odpovědná re"daktorka Zuzana Staňková.

Výtvarný redaktor Jan Parkman.

Technický redaktor Petr Husák.

K tisku schváleno 27. 11. 1985.

Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. v Praze. AA 12,36, VA 12,77.

Náklad 90 000 výtisků. 28-017-86. 13/34.

Brož. 16 Kčs. 605/22/825.

Krátká ukázka:

Bylo půl třetí odpoledne aljašského času, téměř tma, ale viditelnost dobrá, rychlost větru deset uzlů a teplota třicet šest pod nulou, když proudové letadlo sedlo na jednu z přistávacích drah letiště v Prudhoe Bay. Jakmile Brady, Dermott a Mackenzie dostali onu zprávu z Houstonu, postupovali rychle. Vrátili se do Fort McMurray, zabalili nejnutnější, což v případě Bradyho sestávalo především ze tří lahví, rozloučili se s Jean a Stellou a jeli rovnou na letiště. Brady usnul, jak dosedl do letadla, a chvilku po něm zdříml i Mackenzie. Jen Dermott zůstal vzhůru a snažil se rozluštit záhadu, proč nepřítel při plnění toho, co mělo být a také bylo pouhou demonstrací síly, pokládal za nutné vraždit.

Jakmile se letadlo zastavilo, dojel k němu jasně osvětlený minibus a otvíral boční dveře. Brady, třetí z letadla, byl první v autobusu. Další naskočili za ním a dveře se rychle zavřely. Přivítal je muž něco mezi čtyřiceti až padesáti lety, rozložitý, podsaditý, se širokou masivní tváří. Vypadal neústupně, ale v jeho výrazu byl i smysl pro

humor – ačkoli teď se nebylo čemu smát, ani usmívat.

„Pane Brady, pane Dermotte a pane Mackenzie,“ řekl s neomylnou bostonskou intonací, „jsem rád, že vás poznávám. Pan Finlayson mě

poslal, abych vás přivítal – jistě chápete, že on sám je prakticky uvězněn v hlavním provozním středisku. Jmenuji se Sam Bronowski.“

Dermott dodal: „Hlavní bezpečák.“

„Se všemi svými hříchy.“ Usmál se. „A vy budete pan Dermott,

muž, který má převzít mé povinnosti?"

Dermott se na něj podíval. „Kdo, sakra, tohle povídal?“

„Pan Finlayson. Něco v tom smyslu.“

„Obávám se, že pan Finlayson musí být mírně přetažený.“

Bronowski se opět usmál. „To by mě nepřekvapilo. Mluvil s Londýnem a mám dojem, že bude mít trochu poškozené levé ucho.“

Brady řekl: „Nepřijeli jsme sem, abychom od někoho něco přejímali. To není náš styl. Ale pokud bychom neměli vaši spolupráci – a to bezvýhradnou – mohli jsme zůstat doma. Například tady pan Dermott s vámi chtěl okamžitě hovořit. Předseda správní rady vaší společnosti mi osobně přislíbil veškerou vaši odbornou pomoc.

Finlayson ale jednoznačně odmítl vyjít vstříc panu Dermottovi a Mackenziemu.“

„Byl bych přiletěl okamžitě, kdybych to byl věděl,“ řekl Bronowski rychle. „Na rozdíl od pana Finlaysona jsem celý život

pracoval jako bezpečák, vaše jména znám a znám váš věhlas. V této situaci potřebuji veškerou odbornou pomoc, kterou je možné získat.

Ale nezlobte se na něj. Není to jeho píseček. Zachází s ropovodem, jako by to byla jeho nejmilejší dcera. To, co se stalo, bylo něco úplně nového, co ještě nepoznal a neuměl si s tím poradit. Nechce vám v ničem bránit – ale také se nechtěl ukvapit dřív, než by se poradil s nejvyšším vedením.“

„Vám nemusí nikdo vykládat, že máte hájit svého šéfa, co?“

„Chci k němu být jenom fér. A doufám, že vy také. Jen si představte, jak mu je. Říká, že kdyby nebyl tak neústupný, mohli ti dva být ještě naživu.“

„To je úplná pitomost,“ řekl Mackenzie. „Vážím si jeho pocitů, ale tohle by se stalo, i kdyby přijelo padesát Dermottů a padesát Mackenzieů.“

„Kdy tam pojedeme?“ optal se Brady.

„Pan Finlayson vás prosí, abyste se nejdříve zastavili u něj a u pana Blacka. Vrtulník je připraven.“

„Blacka?“

„Generálního ředitele firmy Aljaška.“

„Vy už jste byl na té čerpací stanici?“

„Já jsem je našel. Lépe řečeno, já jsem byl první na scéně po tom útoku. Spolu s vedoucím jednoho mého oddělení Timem Houstonem.“

„Vy používáte své vlastní letadlo?“

„Ano. Ale ne tentokrát. Tenhle úsek pohoří Brooks Range je jako měsíční krajina. Přiletěli jsme vrtulníkem. Od té doby, co přišel ten zatracený výhružný dopis, jsme neustále kontrolovali čerpací stanice a uzavírací šoupátka s dálkovým ovládáním a včera jsme zůstali na stanici číslo pět. Zrovna jsme přijížděli k šoupátku číslo čtyři, které je přibližně něco přes kilometr tam odtud, když jsme viděli tu ukrutnou explozi.“

„Viděli?“

„Viděli jsme naftový kouř a plameny. Chcete říct, jestli jsme něco slyšeli? Ve vrtulníku neslyšíte nikdy nic. Ani nepotřebujete nic slyšet – rozhodně ne, když vidíte, jak letí střecha do vzduchu. Pak jsme

přistáli a vyskočili, já s puškou, Tom měl dvě pistole. Nemuseli jsme se ale namáhat. Ti mizerové zdrhli. Vy jste také naftař, a jistě víte, že potřebujete dost lidí a pořádné budovy pro bezpečné uložení a provoz několika leteckých turbín – každá o výkonu 13 500 koňských sil – nemluvě o monitorování a udržování spojení.

To, co hořelo, byla provozní místnost. Nebyl to sice žádný obrovský požár, ale dost velký, abychom tam s Tomem nelezli bez hasicích přístrojů. Zrovna jsme se začali rozhlížet, když jsme zaslechli křik ze skladu. Byl zamčený, samozřejmě, ale klíč zůstal v zámku. Přiběhl Poulson – ten tam šéfuje – se svými maníky. Měli hasicí přístroje a ve třech minutách bylo po požáru. Pro oba inženýry tam uvnitř bylo ale pozdě – den před tím přijeli z Prudhoe Bay, aby provedli běžnou údržbu turbín.“

„Byli mrtví?“

„Úplně.“ Bronowského tvář byla klidná, neprozrazovala žádné emoce. „Byli to bratři. Bezvadní kluci. Moji kamarádi. Timovi taky.“

„Nepokládáte za možné, že by zemřeli v důsledku té exploze?“

„Exploze člověka nezastřelí. Byli pořádně popálení, ale ani popálenina neskryje ránu od kulky mezi očima.

„Prohledali jste všechno kolem?“

„Samosebou. Podmínky nebyly zrovna nejlepší – byla tma a trochu padal sníh. Zdálo se mi, že jsem rozpoznal stopy vrtulníku na navátém sněhu. Ostatním to nepřipadalo. Naštěstí se mi podařilo navázat spojení s Anchorage, požádal jsem je, aby vyhlásili pohotovost na každém veřejném i soukromém letišti a na každé přistávací ploše v celém státě. Také jsem zařídil, aby rozhlas a televize vyzvali obyvatelstvo, aby oznámilo, pokud by kdo zaslechl

nebo zahlédl na nějakém neobvyklém místě helikoptéru. Nemám ale špetku naděje, že by výzva byla k něčemu dobrá.“

Ušklíbl se. „Většina lidí si neuvědomuje, jak je tenhle stát obrovský. Je větší než polovina západní Evropy, ale má jen něco přes

tři sta tisíc obyvatel, což znamená, že je prakticky neobydlený. A vrtulníky jsou na Aljašce všední záležitost, lidé jim věnují asi takovou pozornost, jakou byste věnoval vy autu v Texasu. A za třetí máme stále ještě jenom tři hodiny pořádného světla a představa, že

bychom vyhlásili vzdušné pátrání, je k smíchu. Potřebovali bychom na to padesátkrát víc letadel, než máme, a ještě pak by bylo velké štěstí, kdybychom je našli.

Zjistili jsme ale něco nepříjemného. Pro případ, že by se něco stalo na čerpací stanici, je tam instalován nouzový ropovod, který se může napojit přes obtok. Naši přátelé se o tohle také postarali. Uvolnili

regulační ventil.“

„Takže dojde k velikému úniku ropy?“

„To tedy nedojde. Ropovod od Prudhoe Bay po Valdez je přímo napěchován čidly a každá sekce může být okamžitě uzavřena a izolována. Ani opravy by normálně neměly být problémem. Ovšem, tyhle mimořádně nízké teploty neprospívají ani lidem ani kovu.“

„Což zřejmě neplatí pro sabotéry,“ pravil Dermott. „Kolik jich bylo?“

„Poulson říká, že dva. Jiní dva tvrdili, že tři. Zbytek nevěděl nic určitého.“

„Nejsou přehnaně všímaví.“

„Nemyslím, že tahle poznámka je fér, pane Dermotte. Poulson je slušný chlap a moc mu toho neujde.“

„Viděl jim do obličeje?“

„Ne, určitě ne.“

„Byli maskovaní?“

„Nebyli. Měli vysoko zdvižené kožešinové límce a klobouky stažené tak nízko, že bylo vidět jenom jejich oči. Ve tmě těžko rozeznáte barvu očí. A naši chlapi byli rozespalí, vytáhli je z postelí.“

„Na rozdíl od těch dvou inženýrů, protože ti už pracovali. Jak to že tak časně?“

Bronowski odpovídal zdrženlivě. „Pracovali totiž celou noc. Měli se vrátit ke svým rodinám do Fairbanksu na týdenní dovolenou. A já jsem pro ně měl časně ráno přiletět.“

„Nebyly Poulsonovi nebo někomu z chlapců povědomé jejich hlasy?“

„Kdyby byli poznali kohokoliv po hlase, seděl by už za mřížemi.

Límce měli zdvižené až k očím, proto i hlasy musely znít zastřeně.

Kladete hodně otázek, pane Dermotte.“

„Pan Dermott je školený zpovědník,“ vložil se potěšené do diskuse Brady. „Popravdě řečeno jsem ho školil já sám. A co se stalo pak?“

„Donutili je jít do skladu potravin a zamkli je tam. Zamykáme sklad kvůli medvědům. Pokud není medvěd vysloveně vyhladovělý, lidi ho vůbec nezajímají, ale velice ho zajímají pochoutky lidí.“

„Děkuji vám, pane Bronowski. Ještě poslední otázku. Slyšel Poulson nebo jeho muži výstřely?“

„Ne. Oba muži, které Poulson viděl, měli na zbraních tlumiče. To je velký úspěch těch moderních výchovných filmů.“

Ve výslechu nastala odmlka. Potom se ozval Brady: „Vzhledem k tomu, že jsem bystrý pozorovatel, Georgi, je mi jasné, že tě něco žere. Co je to?“

„Jen takový nápad. Uvažuji o tom, zda jsou ti vrazi zaměstnanci transaljašského ropovodu.“

Následovalo krátké, ale napjaté ticho. Potom řekl Bronowski: „To tedy překonává úplně všechno. Teď jsem promluvil jako doktor Watson, abyste rozuměl. Vím, že Sherlock Holmes uměl vyřešit zločin, aniž by vstal ze svého křesla, ale ještě jsem neslyšel a

nepoznal žádného policajta nebo bezpečáka, který by znal odpověď a vůbec ani nezahlédl místo činu.“

Dermott řekl klidně: „Netvrdím, že jsem něco vyřešil. Předkládám jenom možnost, možné řešení.“

Brady pravil: „A proč tě to napadlo?“

„Především vlastníci vašeho ropovodu nejsou jen největší zaměstnavatelé v kraji, jsou to jediní zaměstnavatelé. Odkud by tedy k sakru ti zabijáci přišli? Co jiného by mohli být? Lovci kožešin

nebo zlatokopové na severním svahu Brooks Range uprostřed třeskuté zimy? Zmrzli by hned první den. Nemohou to být zlatokopové, protože tundra je úplně zmrzlá a pod ní leží dva tisíce stop permafrostu. A co se týče lovců kožešin, těm by byla nejenom zima a byli by tu opuštění, ale také by vyhladověli, protože by do jara nenašli ani kousek potravy.“

Brady zabručel. „To, co říkáš, v podstatě znamená, že široko daleko není žádný jiný zdroj živobytí než tenhle ropovod.“

„A to je fakt. Kdyby se to stalo na čerpací stanici číslo sedm nebo osm, byly by okolnosti úplně jiné – tyhle stanice jsou z Fairbanksu

autem co by kamenem dohodil. Ale uprostřed zimy nemůžeš projet autem přes pohoří Brooks Range. A pěšky se v téhle roční době přes hory nepustíš, pokud nechceš rychle spáchat sebevraždu. Takže zbývá otázka, jak se dostali tam a zase zpátky?“

„Vrtulníkem,“ pravil Bronowski. „Vždyť jsem tvrdil, že jsem viděl stopy vrtulníku. Tim – Tim Houston – viděl ty stopy také, ale nebyl o tom přesvědčený jako já. Ostatní byli skeptičtí, ale připouštěli tuhle možnost. Ovšem já jsem létal vrtulníkem, co se vůbec pamatuji.“

Bronowski zavrtěl bezradně hlavou. „Jak jinak by se dostali sem a odtud, propánakrále!“

„Domníval jsem se,“ pravil Mackenzie, „že čerpací stanice mají omezený dosah radarů.“

„Ano, mají.“ Bronowski pokrčil rameny. „Ale sníh dokáže s radarem šprýmovné věci. Kromě toho se možná zrovna nedívali, nebo mohli zařízení vypnout, protože neočekávali v tak špatném počasí žádnou společnost.“