Hrdelní pře majora Zemana - Procházka Jiří
Sedm z Třiceti případů majora Zemana
Společné vydání knih Hon na lišku a Hrdelní pře.
Společné vydání knih Hon na lišku a Hrdelní pře.
Hon na lišku
Vrah se skrývá v poli
Konec osamělého střelce
Bílé linky
Klauni
Hrdelní pře
Studna
Kronika našich let
Obálku podle osnovy Pavla Broma navrhl Jiří Petráček.
Vydání 2., v Našem vojsku 1., Praha 1984.
1. vydání knihy Hon na lišku vyšlo 1978.
1. vydání knihy Hrdelní pře vyšlo 1978.
Vydalo Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih, n. p., v Praze jako svou 5415. publikaci, stran 400. Redakci beletrie řídí Antonín Hendrych.
Odpovědný redaktor Petr Balajka. Výtvarný redaktor Jan Parkman. Technický redaktor Petr Husák.
K tisku schváleno 12.9.1984.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. v Praze.
AA 25,54. VA 26,15.
Náklad 100.000 výtisků. 28-125-84. 13/33. Brož 23 Kčs. 601/22/825.
R-PŘ
Smrt na kolejích - Slovin Leonid
Edice Saturn - Lidové nakladatelství.
26-043-82/13-34
Přeložil Jaroslav Piskáček ml.
Kčs 13,-
Originální název: Dopolniteľnyj pribyvajet na vtoroj puť, 1978.
Dva kriminální příběhy spojené hlavním hrdinou-kriminalistou a místem zločinu, oba se totiž odehrávají v rychlíku.
Ve vlaku 169: Moskva - Astrachaň, odjezd 26.srpna, vagon 11, zemřel neznámý muž na následky zranění...
Pět dní a ráno šestého - Slovin Leonid
-RPR-
Mrtvola sedmnáctileté dívky u trati. "Nesekej do živého, Brouku!"
Podezřelá parta. Kam zmizel Dima.
Láska až za hrob.
Žánr: Literatura světová, Detektivky, krimi, Romány
Vydáno: 1984, Lidové nakladatelství, edice SATURN
Z ruského originálu: "Pjat’ dnej i utro šestogo" vydaného v časopise Smena, č. 9-13 (1979, Moskva) přeložil Jaroslav Piskáček.
Počet stran: 120.
Jazyk vydání: český
Edice: Saturn (Svět sovětů, Lidové nakladatelství) (128.)
Ilustrace/foto: Jiří Petráček
Autor obálky: Jaroslav Faigl
Odpovědná redaktorka Renata Vlčková. Výtvarný redaktor Pavel Hrach. Technická redaktorka Alena Bláhová.
Vazba knihy: měkká / brožovaná, vytiskl Mír, n.p. Václavské nám. 15, Praha 1.
AA 6,98; VA 7,59. 1. vydání.
ISBN: 26-021-84
Náklad: 75 000 ks
Cena 13 Kčs.
Krátká ukázka:
„Ať odejdou všichni z pátého a šestého nástupiště!
Nebo všecko zkazíte."
Operační důstojník se docela opravdově vylekal: „Z pátého a šestého nástupiště všichni odejít!
Hlídky pozor! Opakuji: z pátého a šestého nástupiště všichni odejít!"
Po chvíli KKK řekla:
„Vidím je v šestém vagónu. Sedí tu opilec, má u sebe kufr. Jsem na plošině sedmého."
Teď Děnisov pochopil, proč mladíci na zastávce Moskva-nákladové nádraží tak dlouho stáli a nechávali projíždět vlaky. Vyhlíželi si oběť.
„Rozumím," odpověděl Děnisov.
Vzdálenost mezi stanicí Moskva-nákladové nádraží a Astrachaňským nádražím je velice krátká, po nějakých dvou minutách už elektrický vlak vpustili na odlehlou neosvětlenou kolej, poblíž plotu, oddělujícího úsek poštovní dopravy od volné pláně.
Strojvedoucí stáhl pantografy, ve vagónech nastala tma. Několik cestujících prošlo kolem Děnisova směrem k nádražní budově, k metru.
„Jdu k tobě," řekl Děnisov, když zůstal sám. „Samozřejmě ne po nástupišti..."
„Samozřejmě. Mohli by tě vidět oknem."
Děnisov roztáhl křídla dveří na druhé straně plošiny (při stažených pantografech je pneumatické zařízení nedrželo při sobě), seskočil na násep a rozběhl se při plotu kupředu k volnému prostranství.
Ve třetím vagónu otevřela KKK dveře a stála v nich nyní na úrovni Děnisovovy hlavy.
„Ticho?" zeptal se Děnisov.
„Zkoušejí, nakolik je opilý."
Jednou rukou svírala Kolychalovová držadlo, druhou, jemnou a pevnou, podala Děnisovovi. Vyhoupl se do vozu.
Společně došli opatrně na spojovací plošinu. V matném světle uvnitř vagónu spatřil Děnisov dvě postavy sklánějící se nad třetí.
„Šacujou mu kapsy," zašeptala KKK, jako by to Děnisov na vlastní oči nemohl vidět. „Vytahují věci z kufru, házejí je pod sedadlo ..."
Děnisov nechal Kolychalovovou na můstku mezi vajóny, vrátil se na plošinu sousedního vozu a přehrnul si bundu přes hlavu: „Růže! Zde dvě stě jedna. Obsaď únikové cesty osmé koleje. Rychle! Jak jste rozuměli? Ti dva krátkých kožíšcích jsou ve vlaku!" „Rozumím!" vykřikl operační důstojník. Děnisov vypnul vysílačku. Už nestihl vrátit se na můstek mezi vagóny. Kolychalovová spěšně odskočila stranou. Děnisov zaslechl kroky — oba mladíci už byli tady. Procházeli soupravou směrem k Dubninovskému mostu.
Situace s Ankudinovovou a Gorjainovem, jak ji zapsal vyšetřovatel, se opakovala téměř do písmene, jen s tím rozdílem, že vlak tentokrát nebyl v pohybu. Stál bez hnutí ve vzdáleném, odlehlém koutě stanice. A znovu, jako v případě Gorjainova, se první, vysoký a silný mladík zeptal: „Nemáš cigaretu?"
Děnisov udeřil levou na hlavu, pravou do zubů. Mladík krátce vyhrkl, ale udržel se' na nohou, jen vteřinku zaváhal. Ale i ta stačila — Kira přiskočila ke dveřím. „Vyskoč!" křikl Děnisov. „Volej Růži!" Kolychalovová seskočila na koleje a rozplynula se lve tmě. Druhý mladík chtěl seskočit za ní, ale Děnisov ho popadl za kožíšek. Ozvalo se zapraskání — v ruce mu zůstal kus ovčí kožešiny. Škoda že tu není Anton, mihlo se Děnisovovi hlavou. Sehnul se pod paži prvního mladíka, chtěl ho chytit za předloktí a prudkým trhnutím si ho přehodit přes záda. Ale podlaha na plošině byla kluzká. Děnisov nenašel dostatečnou oporu a trhnutí nemělo patřičnou sílu. Mladík se zhroutil na podlahu a stahoval Děnisovi a na sebe.
Mladíci si navzájem překáželi. Ten, který podrážel Děnisovovi nohy, bránil druhému vyskočit do kolejiště, íde kousek odtud Kolychalovová hlasitě volala o pomoc.
„Utíkej!" Děnisovovi se podařilo vyprostit se. Stále ještě se bál, že k ní některý z mladíků zamíří.
Náhle pocítil silný úder, jen instinktivně si před ním kryl hlavu. Protivník v té chvíli zaúpěl — Děnisovovi se zřejmě podařilo zasáhnout ho špičkou boty do slabin.
Hledejte vlka! - Sapožnikov Leonid, Stěpanidin Georgij
-RPR-
Saturn svazek 130.
Z ruského originálu Iščitě volka, vydaného v časopise Junosť, č. 10-12/1980, Moskva, přeložila Milada Misárková. Obálku s použitím kreseb Jiřího Petráč-ka navrhl a graficky upravil Jaroslav Faigl. V roce 1984 vydalo Lidové nakladatelství, vydavatelství Svazu československo-sovětského přátelství, Václavské nám. 36, Praha 1, jako svou 2140. publikaci. Výtvarný redaktor Pavel Hrách. Odpovědná redak-torka Alena Vlčková. Technická redaktorka Alena Bláhová. Vytiskl Mír, n. p., Václavské nám. 15, Praha 1. AA 9,83, VA 10,48. 168 stran. 13-34. Náklad 76 500 výtisků. 1. vydání. Rozšiřuje PNS.
26-034-84. Cena kart. 13 Kčs.
Krátká ukázka:
A vymlouval se přitom vždycky stejně že prý náhodou Na jednom soustředění někomu z účastníků odcizil košili z dovozu a nějakou exotickou kravatu Asi před rokem se začal blíže stýkat s jakýmsi Valentinem Petuchovem, který také boxoval za Spartak. Oba dvakrát porušili disciplínu, naneštěstí právě před důležitým utkáním. Zkrátka, napili se a do ringu nesměli Tím byly šance mužstva značně ohroženy. A pak tu byl ještě jeden případ, poslední. V listopadu se Kazakov popral se dvěma chlapy před kinem Plamen. Jednoho z nich, nějakého Michaila Usova, knokautoval a způsobil mu komplikovanou frakturu čelisti Proto ho vyloučili z oddílu. Měsíc nato vyrazili i Petuchova. Čertkov se domnívá, že to byl právě Petuchov, kdo měl na Kazakova neblahý vliv. Mám pocit, že bychom se na toho Petuchova měli podívat důkladněji."
„To bude taky vaše práce, soudruhu Gorjunove" přikývl jsem „Napište si Petuchovovu adresu."
„Adresu? Jeho adresu" Grigorjev vytřeštil překvapením oči. „Odkud.. "
„Odkud to víme?" usmál jsem se „To víte, ani my tu nelenošíme. Tak si tedy pište: Gogolova čtyřicet dva, byt číslo dvacet sedm Jeho rodiče odjeli přednedávnem do Norilska. Teď žije sám A ještě něco: zjistěte, zda nemá tetování. Pod palcem pravé ruky .. No a v pondělí dojděte za Mílou Sněgirjovovou Nikolaji Solenovovi a Felixi Protalinovi pošleme předvolání."
Gorjunovův pomocník Boris Pavlov zavolal až před půlnocí. To už jsme byli na odchodu. Dověděli jsme se, že se v listopadu minulého, tedy devětašedesátého roku, Ge-rard Kazakov opravdu popral u kina Plamen s osmnáctiletým Michailem Usovem. Další vyšetřování bylo zastaveno, neboť svědkové tvrdili, že 1 Usov udeřil Kazakova jako první a že se Gera vlastně jen bránil, a to hned dvěma útočníkům najednou. Usov je v sídlišti znám spíše pod přezdívkou Kanec a má záznam na bezpečnosti
Kanec! Tak jsme ho konečně našli! Chvíli jsem váhal bylo už přece jen pozdě, ale pak jsem se odhodlal a vytočil jsem číslo Kazakovových.
„Tady Bizin z kriminálky. Odpusťte, že vám volám tak pozdě, ale musím se vás na něco zeptat."
„To je samozřejmé. Ptejte se!" řekl Kazakov sevřeným hlasem.
„Víte o tom, že Geru vyloučili z oddílu?" „Jaký to má teď význam?" „Víte, proč k tomu došlo?" „Hm, loni měl Gera takový nepříjemný případ.. „Rvačka?"
Ano. Stalo se to poblíž kina Plamen." „Na jméno postiženého se nepamatujete?" „Ne..., to už si nevzpomenu." „Jmenuje se Usov. Michail Usov." „Máte pravdu, myslím, že se tak jmenoval." „Tehdy měl jít Gera před soud, že?" Zpočátku to tak vypadalo."
„Jenže k soudu nedošlo. Tehdy jste se do toho vložil vy osobně, že?"
„Proboha! Copak si myslíte,že to může teď někoho zajímat?" Hlas se mu zachvíval rozhořčením.
„Pane Kazakove, dnes jste mě spolu s vaší ženou ujišťoval, že jste ochoten při hledání vrahů vašeho syna spolupracovat."
„No ano, máte pravdu. Pokusil jsem se tehdy tu záležitost nějak urovnat. A úřady mi v tom vyšly vstříc."
„Jak dlouho ležel Usov v nemocnici?"
„Dva týdny, pokud vím."
„Dal jste mu tehdy číslo vašeho telefonu?"
„To Nina. Denně k Usovovi jezdila. Nosila mu ovoce a slepičí bujón a nakonec mu taky dala mou navštívenku."
„Volal vám potom často?"
„To už nevím. Několikrát volal určitě."
„Proč?"
„Požadoval finanční náhradu... Jakési bolestné." „No a co vy na to?"
„Pomysleli jsme si s manželkou, že na ni má koneckonců jistý nárok... No a tak jsem mu jednou zaplatil dvě stě rublů. Pak se s ním setkala ještě Nina a dala mu další stovku. Požadoval od nás dokonce něco jako rentu... Jednoho dne se sešel s Gerou ..."
„Kdy se to stalo?" skočil jsem mu do řeči, „a kde? U vás doma? Ostatně odkud to víte?"
„Usov tehdy zavolal a řekl, že k nám zajde, že si chce promluvit s Gerou."
„Kdy k tomu došlo?"
„Loni, tuším v prosinci. O čem spolu mluvili, to opravdu nevím, ale když Usov vycházel z Gerova pokoje, spokojeně se usmíval a plácal Geru po rameni. Mně tehdy řekl: Odpusťte, víckrát už vás otravovat nebudu. Gerovi jsem odpustil. Moje poklona... Poslyšte, nemyslíte si snad, že se mohl Usov Gerovi pomstít po tak dlouhé době?"
„Pane Kazakove, hledáme vrahy vašeho syna. Prověřujeme přitom pochopitelně nejrůznější verze případu. Zatím vám děkuji za vaši spolupráci. Dobrou noc..."
„No, rozhovor to byl velice zajímavý," ozval se Gorjunov.
„Podle všeho Geru zmlátila parta Michaila Usova."
„Ale jak si potom vysvětlujete jeho nanejvýš mírumilovné chování. Gerovým rodičům se tehdy dokonce omluvil ..."
„Není vyloučeno, že to jenom předstíral. A ve skutečnosti ..."
„A pak ta Gerova věta: V tom jste se oba zmýlili... Dala by se ještě pochopit, kdyby Usov i nadále vydíral Kazakovovy. Ale podle Kazakova Kanec přestal chtít peníze ... Hm, komplikuje se to. Ale fakta jsou fakta. Gerard Kazakov styky s Michailem Usovem udržoval. To je teď ze všeho nejdůležitější."
„Hotový kolotoč!... Ale ať už je to jak chce, Usova bychom měli vyhmátnout co nejrychleji."
„To je mi jasné," odpověděl Gorjunov důstojně.
V pondělí ráno si mě k sobě pozval Zorin. „Něco tady pro tebe mám... Na vem si to!" „Co je to?"
„Seznam chlapů ve věku od pětačtyřiceti do šedesáti, kteří byli odsouzeni v různých letech za loupežné přepadení a banditismus. Všichni si už svoje odseděli a v současné době žijí a pracují ve Volžansku. Máš tady taky jejich zaměstnání a domácí adresy... Mám pocit, že bychom měli začít Vlka hledat mezi nimi. Komu to svěříš?"
Povzdechl jsem si:
„Každý má práce až nad hlavu. Ale nejspíš to dám nadporučíku Maximovovi. Ten se teď o práci přímo rve. Náš Maximov se v poslední době hodně změnil."
„Možná taky, že ty... nebo že my jsme se změnili ve vztahu k němu." Zorin se mi podíval do očí. „Jo, abych nezapomněl. Už by bylo načase napsat návrh na Maximovovo povýšení. Tři hvězdičky už nosí nějak dlouho. Bude jen správné, když ho povýší."
„To určitě," řekl jsem a najednou se mi zničehonic ulevilo.
„Jo, volal Gorjunov. Zrovna mluví s Věrou Pimenovovou. A Petuchov by měl přijít každou chvíli."
Z PÍSEMNÉ VÝPOVĚDI ŽÁKYNĚ 10. TŘÍDY VĚRY PIMENOVOVÉ
Geru Kazakova jsem znala od páté třídy. Nějakou dobu se mi líbil. Ale přátelé jsme rozhodně nebyli. Rok od roku byl domýšlivější a hrubší. Když začal boxovat, nebylo to s ním už vůbec k vydržení. Ale přesto jsem ještě o něho měla zájem. Proto jsem se taky seznámila s jeho kamarády. Překvapilo mě, že každý z nich byl docela jiný. Ne zevnějškem, ale intelektuální úrovní. Gera v jejich středu vynikal. Nejhorším dojmem na mě zapůsobili dva — Sergej Rodin a Valerij Pachomov. Pachomov totiž koktá a ti jeho „kamarádi" se tomu smáli. Nejčastěji se mu vysmíval Gera a to mě hrozně rozčilovala Abych ho naštvala, začala jsem předstírat, že jsem se do Valery zamilovala. Byla jsem k němu pozorná, usmívala jsem se na něj a pořád se kolem něho točila. Tak jsem pořád víc a víc „štvala" Geru, až jsem si najednou uvědomila, že se mi Valera opravdu začíná líbit... On je takový tichý a nesmělý kluk. Jednoho dne mi řekl: „Se mnou je konec, Věrko. A východisko nemám žádné." Ptala jsem se ho, co to má znamenat, ale on na to řekl: „Já ti opravdu nemůžu nic říct, jinak to se mnou bude úplně na levačku." Takže ani nevím, co měl tehdy na mysli. Jednu dobu za mnou dolejzal Serjožka Rodin. V době, kdy jsem chodila s Gerou, si Rodin, který se Kazakova bál jako čert kříže, příliš nedovoloval. Ale jakmile zjistil, že jsme se s Gerou rozešli, začal otravovat znova. To už jsem ale věděla, že to válí s Milkou Sněgirjovovou. A tak jsem mu řekla: „Běž si za Miluškou a mě nech laskavě na pokoji." A on mi na to povídá: „Když budu chtít, budu chodit s Milkou i s tebou. A jestli nebudeš chtít, tak toho budeš zatraceně litovat." No a příštího dne jsem se dověděla, že se poprali s Valerou a Sergej že ho bodl nožem. Začalo se mluvit o tom, že se porvali kvůli mně. Ale copak já za to můžu? ... O smrti Kazakova jsem se dověděla v pátek. Ale to už věděli vlastně všichni. Nemluvilo se o ničem jiném. Někdo, už si opravdu nepamatuji přesně, kdo to byl, řekl, že Geru zastřelili bandité, se kterými se spřáhl. Prý to byla pomsta Tehdy jsem si vzpomněla, že jsem jednou viděla Geru s vysokým, postarším mužem ve větrovce. Bylo to u vchodu do parku kultury. Ten chlap měl zlý pohled a cosi Gerovi vyčítal. A Gera před ním stál se sklopenou hlavou a mlčel. Ten člověk měl opravdu takový těžký pohled, ze kterého šla hrůza, a tak jsem raději utekla, aby mě náhodou neviděli... To je všechno, co o tom vím. Věra Pimenovová.
Z MAGNETOFONOVÉHO ZÁZNAMU VÝSLECHU VALENTINA PETUCHOVA
Otázka: Vyhrožoval jste prodavačce obchodu číslo deset Saryčevové, když vám odmítla prodat vodku?
Odpověď: Co by sem jí vyhrožoval? Otázka: Mluvil jste s ní? Odpověď: A vo čem jako?
Otázka: Ptám se vás, zda jste se setkal se Saryčevovou?
Odpověď: A jak je ta mašle stará?
Otázka: Mohla být klidně vaše matka, Petuchove.
Odpověď: Tak to jsem ji sichr neviděl.
Otázka: Takže jste jí nevyhrožoval?
Odpověď: Depak!
Otázka: My ale máme poněkud jiné informace.
Odpověď: To mě teda moc mrzí. Vo co vám vlastně de?
Otázka: Chceme si s vámi promluvit.
Odpověď: A to vám nevadí ten generační rozdíl? Vo čem bysme tak asi mluvili?... Hele, já vám na to kašlu! Jestli proti mně něco máte, tak to vyklopte. A dyž ne, tak já teda du!
Otázka: Asi se budete muset chvíli zdržet, Petuchove.
Odpověď: No dyž teda jinak nedáte, tak co bysem se nezdržel. Tak vo co vám sakra de?
Otázka: Jak jste strávil večer sedmého srpna?
Odpověď: Vy ste srandista! Já si nevzpomenu, co sem dělal včera... To se mi rači zeptejte na něco lehčího.
Otázka: Byl jste toho večera na Mendělejevově ulici? Odpověď: Možná že jo a možná taky že ne. Otázka: Jel jste taxíkem?
Odpověď: Z vás by jeden umřel. Já jezdím taxíkem denně. Otázka: Máte sportovní košili? Takovou tu károvanou, kovbojskou?
Odpověď: Jo, a džíny mám taky. Jenom ten kolťák mi furt ještě chybí. Otázka: Z čeho žijete?
Odpověď: Z prachů, z čeho jinýho? Matička s tatíčkem se starají vo svýho synáčka. Otázka: Proč jste byl vyloučen z oddílu Spartaku? Odpověď: To sou kecy, vodešel jsem sám. Už mě to tam
štvalo.
Otázka: Co můžete říct o svém příteli Gerovi Kazakovovi?
Odpověď: Vo mrtvejch dycinky jenom to dobrý. Otázka: Odkud víte, že Kazakov je mrtev?
Odpověď: Ptáci nebeský vo tom švitořej. To už sakra ví každej, ne?
Náramně sympatický mladík, že? A to je mu teprve sedmnáct. Dokonalý cynik! A navíc vychytralý. V podstatě nám toho moc neřekl... Zato ve výpovědi Věry Pimenovové je jeden velmi zajímavý detail. Sdělila, že viděla Geru v parku kultury a oddechu s nějakým vysokým postarším mužem ve větrovce ... Vysoký chlap ve větrovce se přece objevil taky před hotelem Zarja, a zrovna toho dne, kdy se střílelo na Surina. Ve větrovce jednou zahlédl Maximov i Grigorije Astachova. Ale v tomhle bodě už máme jasno: Astachov nemohl být tehdy poblíž hotelu Zarja. Jezdil totiž v přesčase do skladu potravin daleko za městem, aby získal náhradní volno na cestu do Krasnodalska, kam se měl vydat po dohodě se Surinovým příbuzným Kureninem. Tohle už jsme měli dávno zjištěno, prověřeno a potvrzeno. Proto se také dostal Astachov domů až ráno. A hned nato odletěl do Krasnodalska, kde ho objevil poručík Vasjutin. Ostatně Grigorij byl toho večera oblečen docela jinak. Větrovku si vzal až ráno, když zaskočil na chvíli domů k Soně Kozyrjovové.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)