Podivná diagnóza - Žák Miroslav
-RPŘ-
Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 2615 51, jako součást ediční řady MAGNET. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Josef Benedikt. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje Vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., závod 08 Praha. Cena výtisku 8 Kčs.
59-296-86 TS 13/33
Krátká ukázka:
Prošli několik desítek metrů lesem. Nevadilo jim, že se prodírali hustým mlázím. Pak se nad nimi opět rozklenula maskovací síť.
Vstoupili do prostoru kompresorové stanice. Sem se přesune zkompletovaný celek rakety. Tady naplní tlakové nádrže inertním, netečným plynem. Vojáci v bílých pláštích, oblečených přes uniformy, prověřovali tlakovým vzduchem hermetičnost všech potrubí i pneumatických systémů.
V rohu stanice další vojáci už nakládali celkově připravenou raketu na mobilní zařízení.
„Tady se raketa připravuje a piplá jen v rukou techniků."
„Kdo chystá její odpal?" zeptal se Knotek.
,,To je další velká skupina lidí, vlastně skupiny," opravil se Levý, „příslušníci průzkumné a rekognoskační skupiny. Ta vyměří a vytyčí místo odpalu s takovou přesností, jako by tam měl stát mrakodrap. Meteorologická skupina zjišťuje nejen všechny faktory počasí, ale každou minutu ze speciální pušky vystřeluje meteorologické náboje. Zjišťují jimi směr a sílu větru v přízemních výškách a proudění vzduchu ve vrstvách vyšších. To už nemluvím o skupině topografické a o počtářích.
Všechny skupiny zásobují počítač daty..." Levý pohlédl na hodinky na zápěstí.
„Soudruhu podplukovníku, pohled do zákulisí končí. Za chvíli budou rakety najíždět z vyčkávacího postavení do palebných. Musíme se přesunout jinam," vyzval Knotka velitel oddílu.
Nasedli do terénního vozidla, známého pod zkratkou ,uaz'. Po chvíli jízdy lesní cestou zařadil řidič redukci a nastala strastiplná pouť přes muldy a jámy náhorní planiny.
Dorazili na místo včas. Z lesa právě s hlubokým bručením a hukotem najížděly' obrovské ,mazy'. V lůžkách si hověly pastelky, nastříkané krycí zelenou barvou.
„Za chvilku uvidíte protagonisty našeho příběhu. Už si ani nevzpomenou na nějaký syndrom. Jsou to chlapi jak ze žuly," řekl s pýchou v hlase Levý. „Teď sledujte tu souhru. Co souhru, skutečný koncert!" Podal Knotkovi dalekohled.
Osmikolové transportéry MAZ-453 se z kolony rozvinuly do řady a každý neomylně mířil ke své vytyčovací, topografické značce.
Těsně před vjetím do palebného postavení zpomalily.
Z kabiny vyskočili velitelé a naváděli těžké stroje přesně na určená místa.
Pak se otevřely pancéřové dveře kabin a vyběhli i ostatní příslušníci odpalovacího zařízení. Desátník absolvent Majerčík řídil spuštění startovacího stolu, aby přesně dosedl. Pak se nad něj začala vztyčovat raketa, pomalu s celým lůžkem. Když dosáhla kolmé, vertikální polohy, lůžko se odpojilo a kleslo zpět dolů.
Podplukovník Knotek si povšiml, že v kruhu kolem palebných postavení najela a zamaskovala se další pomocná a velitelská vozidla. Major Levý uchopil Knotka lehce za loket.
„Nemyslete, že se teď jenom vztyčují pastelky kolmo do nebe. Největší šrumec mají na počítači.
Zhltal stovky údajů a čísel a teď se musí prokousat k výsledkům. Příslušníci výpočetního střediska upřesňují palebné prvky podle meteorologické situace a známých souřadnic místa odpa-lu a cíle. Na tuto operaci navazuje další, zamíření rakety. Ale nemá to vůbec nic společného se starým zamířením klasického dělostřelectva. Teď vidíte naše známé z odpalovacího zařízení. Majerčíka, Janíka i Hornycha."
„Kroutí nějakými šrouby ..."
„Máte postřeh! Obsluha nyní seřizuje raketu do absolutně vertikální polohy. Povšimnul jste si velmi správně, že obsluha vyrovnává raketu na startovacím stole pomocí šroubů tak dlouho, až se všechny seřizovači značky rakety v zorném poli obou teodolitů kryjí s vertikálními nitkami jejich záměrných křížů ..."
„Kdybys, veliteli, stručně řekl, že jde o sesouhlasení hlavní roviny symetrie rakety s rovinou její stabilizace a rovinou střelby, bylo by to jasnější," dovolil si ke svému veliteli impertinentní poznámku špaček. „Já bych vás chtěl, soudruhu podplukovníku, upozornit na to, v jak neustálém psychickém a časovém tlaku pracuje výpočtová skupina i operátor. Ten je koneckonců poslední instancí a tiskne tlačítko: START! K tomu přidejte vědomí a pocit odpovědnosti, pramenící z nutnosti zasáhnout cíl a neminout se ..."
„Zadrž Mirku," povzdechl Levý. „Nech soudruha Knotka nerušené sledovat, co se právě děje. Teď probíhá poslední etapa, takzvaná justace gyroskopického systému řízení, spočívající v seřízení inerciální roviny tak, aby vnitřní závěs gyroskopu zaujal polohu shodnou s rovinou střelby. Současně s tím je raketě zadán definitivní program letu a pastelka je připravena k odpalu ..."
„Veliteli, mě napomínáš a sám jseš zas v odborné terminologii. Myslíš, že ti náš host může ve všem rozumět?"
„Pokouším se, soudruzi, aspoň přibližně pochopit. Je to fantastický," vydechl s neskrývaným obdivem Knotek.
„Přichází hlavní chvíle, odpal rakety," zvýšil hlas Levý.
Po ukončení závěrečných prověrek zazněl z prostoru palebného postavení ostrý klakson. Výhrůžným zvukem řezal do uší.
„Za čáru bezpečnosti!" duněly decibely z ampliónu. Zvuk se nesl nad hlavami všech. Povel jednoznačně znamenal: Všichni pryč! Vyklidit palebné postavení!
Vojáci urychleně opouštěli prostor startu a spěchali do okopů.
Vojín Hornych, který byl postižen vířivými vlnami nejvíce, odvíjel zručně z kotouče odpalovací kabel. Ostatní i s Majerčíkem se skryli v okopu. Operátor na přenosném pultu naposledy překontroloval všechny systémy, bezpečnostní zajištění i přesný program letu pastelky k cíli.
Raketa spočívala bez hnutí na startovacím stole a speciální zámky bezpečně zajišťovaly její polohu. Zámky se uvolní, až stisk tlačítka START! uvede do chodu automatický cyklus startovací sekvence. Ve stanoveném pořadí se pak zapojí palubní zdroje elektrické energie, natlakují se nádrže a otevřou ventily přívodu pohonných hmot...
Major Levý zvedl ruku. Také desátník absolvent Majerčík v okopu podle domluvy zvedl ruku a pak ji položil operátorovi na rameno.
Do vstřikovacích čerpadel začalo plným průtokem proudit palivo. Odjistily se systémy řízení rakety. Do vstřikovačů se dostalo i okysličovadlo. Po jejich smísení ve spalovací komoře naskočil motor.
Jen hučení a stoupající řev motoru dával najevo, že uvnitř probíhá děj.
Tah motoru postupně narůstal. Ryk stoupal, až si přihlížející i v dostatečné vzdálenosti museli zacpat uši.
Levý Knotkovi něco vysvětloval, ale nebylo mu rozumět ani slovo. Podplukovník naznačil, že neslyší. Levý mávl rukou.
Tah motoru postupně překonal uzavírací zámky, pak překonal celou váhu rakety a ta se zvolna, zlehka nadzvedla nad startovací stůl a začala stoupat k zamračenému nebi.
Zkřížené linky - Kovář Antonín
-RPR-
Kriminální příběhy Magazínu Haló sobota.
Obálka, grafická úprava a ilustrace Zdeněk Papeš.
Redakce edice Jaroslav Michálek.
Vydalo Rudé právo, vydavatelství ÚV KSČ, Praha.´
Rok výroby 1988.
Cena výtisku 9 Kč.
Vytisklo Rudé právo, tiskařské závody Praha.
Rozšiřuje Poštovní novinová služba.
162 stran.
Obsah:
Hezký den
Semanova vazba
Zrnka kmínu
Zaječí pysk
Říman a krasavice
Pillardova nemoc
Judith
Císařský řez
Dálkoví letci
Šťastná neděle
Vila Marta
Práskač
Zatykač na královnu - Skočdopole Bedřich
-RPR-
Grafická úprava edice Miloslav Fulín
Obálku navrhl Jaroslav Faigl
Vydání I. Praha 1970
Vydalo nakladatelství Svoboda v Praze
jako svou 3017. publikaci
Odpovědný redaktor Vladimír Přibský
Technická redaktorka Helena Tomková
Vytisklo Rudé právo, tiskařské závody,
Praha
AA 8,99, VA 9,25 Cena kart. výt. Náklad 39 600 11,— Kčs
Tematická skupina 13/33
25 — 091 — 70 66/601 — 22 — 8.6
Anotace:
Zatykač na Královnu není a nechce být klasickou detektivkou. Není tedy postaven na schématu šachových partií, i když královna tu hraje dost velkou roli. Bedřich Skočdopole ovšem tak nechce čtenáře připravit o napětí, naopak, na své si tu přijdou i milovníci detektivní zápletky, ale i čtenáři, kteří mají nároky na slovesnou podobu literárního díla. Detektivové u Bedřicha Skočdopole nejsou výjimeční lidé, kteří jsou si jisti úspěšným výsledkem, ale snad jen zkušenější psychologové. Tato znalost je však nechrání před omyly v jejich soukromém životě, který se tu neustále proplétá s pátráním po vrazích. I vražda je v autorově pojetí snahou po řešení lidských vztahů, a není jen onou neznámou v matematické rovnici.
Krátká ukázka:
Herr Korinek přijede tehdy a tehdy, těší se na milou společnost, děkuje za milou společnost — láska za punčochy, svetříky a tuzexové bony, všechno řádně objednáno, vyúčtováno a potvrzeno.
„A tohle si vezmu nahoru," řekl Záruba a ukázal na stoh dopisů svázaných modrou stužkou.
Vrátil se do kanceláře s vybranými trofejemi. Kubátova korespondence měla nečekanou úroveň, žádné milostné blábolení, žádné amatérské veršotepectví, ale dobře stylizovaná zpověď člověka, který upadl do milostného otroctví, nemohl se jej zbavit a věděl o jeho bídě a beznaději.
Skutečnými perlami byly však dva dopisy zhrzené manželky, které začínaly oslovením „Ty k ...." a kde se dáma vyjadřovala jako trhovkyně, ale s neobyčejnou vynalézavostí a v jakémsi barokním stylu. Hned v úvodu vyhrožovala své sokyni žalobou za rozvrácení manželství, potom zapomněla na předehru a přeladila na úpěnlivé nářky a prosby, ale na závěr se autorka vzpamatovala — prý Dagmaru probodne řeznickým nožem na ulici před všema lidma, protože co s takovou štětkou. —
V pět odpoledne přivezl Habart paní bytnou, Marii Hálkovou. Záruba mezitím stačil prostudovat spisy druhé skupiny, která tehdy vyšetřovala koženkové bundy, a věděl, že to bude lov na úhoře holýma rukama.
Paní Hálková kývla na pozdrav a předvedla svlékání kožichu jako striptérka. Měla přiléhavé vínové šaty, byla to velmi nápadná, menší černovlasá žena s úzkýma šikmýma zelenýma očima. Žena k láhvi drahého vína. Umělé světlo jí slušelo. Bylo jí už ke čtyřiceti, ale to se dalo poznat jen z občanského průkazu.
„Dagmar Královou jsme našli zavražděnou," sdělil jí stručně kapitán Záruba.
Jako by jí projel elektrický proud; rozšířily se jí zornice a upřeně se zahleděla na Zárubu. Za nějakou vteřinku zastřela oči dlouhými řasami, snad to byl
projev smutku; pak otevřela kabelku a položila na stůl papír psaný na stroji* „Co je to?"
„Seznam pánů, kteří u mne Dagmaru navštěvovali."
„K čemu jste si to pořizovala?"
„Věděla jsem, že se jednou přijdete zeptat. A já jsem pořádná ženská. Od té doby, kdy jste mi rabovali byt, si zapisuji každý krok."
Kapitán se zahloubal do seznamu: data, jména, popisy, časové údaje, dílo jakoby soukromé detektivní kanceláře, věc obdivuhodná svou důkladností, špivavá záměrem.
„Aha. Vy jste chtěla přijít dřív, než to praskne, že?"
„Ne. Já nejsem udavačka. Ale chtěla jsem mít od vás pokoj. Tohle jednou prasknout muselo."
„Ano, tak tedy mazaný kompromis. To je zajímavý přístup. Víte, jak se říká vaší bohulibé činnosti?"
Ušklíbla se.
„Kuplířství? To mi nepřišijete."
„Dokonce jste sjednávala některé návštěvy. Taky jste si je poznamenávala?"
„Nezkoušejte to na mě, pane kapitáne, Králová měla takovou pověst, že o tom mohla tak dlouho nevědět jedině Bezpečnost. Žádné kuplířství, kdepak, pánové. Pronajala si u mě pokoj, protože se špatně snášela s matkou, a platila mi dvě stě měsíčně. Víc ani halíř. Když je hrtvá, nemusíte s tím alespoň nic dělat. Jestli se nechcete dostat do války se zdejšími hlavouny."
„My nejsme obecní strážníci závislí na milosti pana starosty."
Neodpověděla, jenom se smála, tiše a drze. „Tak vy jste to tušila, že vás sledujeme?" „Mě? Snad Dagmaru! Samozřejmě." „Proč jste Královou nevarovala a proč jste tu živnost nezavřely?"
„Prosím vás, nechte toho množného čísla. Dagmara mi řekla sama, že po ní slídíte."
„A odkud to věděla ona?"
„To nevím. Třeba jste to nedělali dost šikovně."
Záruba přikývl. „Asi. My vůbec děláme spoustu věcí nešikovně. Ale vy jste si vedla záznamy dřív, než jsme se prozradili. Ale zase ne od začátku, Králová u vás přece pobývala už dva roky."
„Já rozumím. Vy chcete vědět, proč jsem začala právě v prosinci."
„Tak."
Opřela si hlavu o otevřenou dlaň, měla jemné štíhlé ruce s úzkostlivě pěstěnými nehty, ale ruce už její věk prozrazovaly.
„Když jste mi obrátili byt, rozhodla jsem se, že si budu zaznamenávat všechny návštěvy, tedy i návštěvy u Dagmary. Metody policie znám, mohli byste si vymyslet, že mi tam nosí třeba kostelník od Všech svatých kradené relikvie."
„Jakou měla Králová taxu?"
„Nevím o žádné taxe, nevím ani o prostituci. Nemohu zakazovat své známé, která mi řádně platí, žádné návštěvy. Namáháte se zbytečně, pánové."
Záruba jí vysvětloval, že policie nemá zájem stíhat ji za kuplířství, když nemůže Královou stíhat za prostituci. Právně by to sice možné bylo, ale dnes už to nemá cenu.
„My hledáme vraha," řekl. „A v tom byste nám měla pomoct."
Záruba si s ní nějak nevěděl rady. Ačkoliv na něho takové lasičky nepůsobily, výslech nevedl nikam. Hálková si Zárubu prohlížela, ale pak se pousmála a řekla:
„Dobrá, já vám nebudu povídat, co vím, protože toho skutečně nevím moc. Jestli se spokojíte s mými dojmy a názory, tak prosím. Jistě jste jí už přehrabali byt. Měla slušný standard, ale zase žádné nabité šatníky ani přepychové věci. Potřebovala sice provozní kapitál a určité podmínky, ale celkem žila skromně, nekouřila, skoro nepila, jedině se ráda cpala. Byla trochu hubená a jedla jako zedník. Dagmar byla posedlá touhou po velkém majetku. Ta mířila výš. Šetřila a někdy i škudlila. Měla možnost vdát se například do ciziny. Jezdili sem různí zamilovaní paprikové. Kdysi o tom uvažovala, ale jenom nakrátko, nechtěla být na nikom závislá a sloužit jako reprezentační atrapa něčím rozmarům. Kromě toho si nemyslete, že muže zvlášť milovala. Mluvila o nich hrozně. Skoro je nenáviděla, k tomu názoru se asi dopracovala v posteli. Nepředstavujte si ji jako typickou prostitutku, která si vydělá dvě stovky a vyhodí je hned za krajkové kombiné. Dagmar, to byla pyšná královna, samotářská, žádný pouliční aušus. — My jsme nebyly přítelkyně, jenom dobré známé. Dobří známí si taky leccos řeknou. Ale ta mi neřekla nikdy nic. A o sobě mluvila málo."
Hálková připomněla Zárubovi její původ; byla v pohraničí dlouho a znala výborně celou Královu rodinu, i otce, který spáchal sebevraždu.
„Svůj život považovala za provizórium a tak s ním i zacházela. Při svých známostech mohla chytit dobré místo, to by se bylo nějak sfouklo. Reprezentábl sekretářka, která otvírá dveře, vaří kafe a baví návštěvníky. Ani ji nenapadlo. Mohla mít vlastní byt. Sedlmayer, předseda byťáku, ten ožrala, úplatkář a zloděj, ten by ji byl určitě sehnal něco parádního. Kdepak, nevyužila toho. Neříkali jí Královna jenom kvůli jménu nebo zjevu. Byla nevzdělaná, studená jako psí nos, snad i frigidní, ale veliká herečka v posteli, jestli vás to zajímá — aby to mužské nezajímalo — neposlouchala jsem sice za dveřmi, ale nebudu si kvůli ní brát vatu do uší, když jdu po předsíni. To byste měli magnetofonové nahrávky! Unikáty! Co bych vám lhala, ráda jsem ji neměla. Tyhle typy mi neimponují. Ale jestli byl někdo doslova stvořený pro nějakou tragédii, tak Dagmara. Tu mohl zabít kterýkoli chlap, protože ona ho vyvedla z míry a pak se mu klidně vysmála, nebo ho vykopla, když mu došly peníze. Mohla taky někoho vydírat anebo se do ní někdo zbláznil, jistě jste už slyšeli o Kubátovi; i ta ochechule Hanáčková jí byla schopna vrazit kudlu do zad. Kubátová by zaplatila jmění, kdyby našla řemeslného lumpa, který by Dagmaru zamordoval."
Záruba ji konečně přerušil: „Kdo myslíte, že zná heslo její vkladní knížky?"
„Že by Králová někomu svěřila vkladní knížku? Kdepak. Aby na ni ukládal jejl peníze? To je vyloučená věc. Určitě nikdo neznal to heslo."
„Co Hanáčková?"
„Určitě ne. Dagmar věděla, že jí Hanáčková závidí i jak ji nenávidí."
„Jak to tedy bylo s jejich přátelstvím při takové nenávisti?"
„Spíš vzájemný podpůrný spolek než přátelství. Dagmar byla krásná holka, úplně fantastická vedle Hanáčkové. A ta jedla drobty, které spadly se stolu. Prostě ošklivá služka ..."
„Na psychologii prostitutek nejsem odborník, ale schází mi v tom pořád nějaký milenec."
„Vám vězí v hlavě heslo té knížky. Já vám rozumím. Někdo, komu by dělala otrokyni, pasák, tak, ano? Ani nápad. Poslyšte, v tomhle já se nevyznám."
Kapitán se nakazil jejím úsměvem.
„A Vaněček?"
Zamyslela se. „Tady přihořívá. Jejich vztahům dvakrát nerozumím. On je tedy výstavní blbeček i přes svůj titul a funkci. Jenomže ona taky chytrosti nepobrala. Ale pokud vám leží v hlavě to heslo, nevěřím, že by právě Vaněček ..."
Hálková dokázala změnit výslech v rozhovor mezi mužem a ženou; opravdu tady chyběla už jen láhev vína. Protáhla se, vrhla na Zárubu přímý a jakoby obdivný pohled, který by zlomil každého policajta.
Záruba jí nepodal kožich, měl k tomu závažný důvod. Zdřevěněla mu mezitím noha a byl by musel k věšáku odkulhat. Zůstal proto sedět, rychle se s ní rozloučil, vstal až po jejím odchodu. Došel ke kaktusům, prohlížel si je a drolil v prstech hlínu. Potom nacpal do aktovky seznamy, které musí večer pro
studovat, a právě když si oblékal kabát, zabzučel telefon. Ozvala se ústředna, přepojují Městečko. "Máme trumfy," slyšel Záruba Stárka. „Můžete přijet?"
"Necháme to na zítřek, přijedu ráno. Zapomněl jsem na oběd a mám hlad, že bych spořádal půl husy a deset knedlíků."
ČTVRTEK
Vůz zvonil na silnici k Městečku. Od rána svítilo slunce a slabě mrzlo.
„Tudy jsem jel kdysi pro bábu sanitkou a trefil jsem vám autem tři koroptve na jeden zásah," řekl Habart.
„Odevzdal jste je?" ptal se Záruba.-
„Já jsem tehdy nevěděl, kam se to odevzdává. Ale jindy jsem měl zase smůlu. V Dubnici jsem vjel do zatáčky pikolou a za přední blatník se mi chytla pěkná husa. Coural jsem se pomalu přes vesnici, chybělo sotva sto metrů a za předposledním barákem mi ta mrcha spadla."
„Vyprávěl jste to, když vás brali k Bezpečnosti?"
„On se mě nikdo neptal."
Bylo devět hodin. Stárek s Koťátkem čekali na okrskové stanici v Městečku. U stolku seděl děda s hůlkou, Antonín Přidal, důchodce, kdysi kapelník zdejší dechovky. Kapitán si ihned vzpomněl; před léty tady vyšetřoval jeden násilný čin, nějaký mladík bodl milou při venkovském bále, kde ta dechovka vyhrávala.
Objeli náměstí a Stárek ukázal za Kulturní dům do uličky, která vedla ke škole.
Zastavili nad svahem, kterým se klikatila sotva znatelná vozová cesta, značkovaná švestkovými pláňaty. Středověká nedobytnost se tady městu vymstila. Bylo jako ve svěrací kazajce a mohlo se natáhnout jenom jako guma připevněná na skalním výběžku, obloukem přes bachratý kopec k nádraží.
Anglický kód - Hůla Jan
V bytě nově jmenovaného náměstka ředitele ve velkém státním podniku dojde v jeho nepřítomnosti k výbuchu. Nechá se naverbovat ke špionáži?
Muž, který zmizel - Lipert Bohumil
Edice Magnet 4/1983.
Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace M. Havlíček. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 710, Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje vydavatelství Naše vojsko, n. p. — administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. Praha, závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs.
59-344-82
TS 13/33
Při práci vězňů na stavbě se zjistilo,že odsouzený Bělka zmizel.Později byl nalezen zavražděný v jedné rozestavěné stavbě.Vyštřování zjistilo,že spolu s ním byl v jedné věznici i jeho spolupachatel loupeže Vícha.Peníze z loupeže se nenašly.Bělka se rozhodl,že se přizná,kam peníze ukryl a to mu pomůže k snížení trestu.Vícha jej proto vylákal do opuštěné stavby a zavraždil.
Krátká ukázka:
Pavel Vršecký se chvilku motal v chodbě, ale potom se rozhodl a stiskl tlačítko zvonku. Nepřišel mu otevřít poručík, ale jeho žena. Vtáhla ho do předsíně, kde ho nechala stát. S utěrkou v ruce zmizela v otevřených dveřích kuchyně a odtud volala na Vršeckého: „Pojďte, Jirka už na vás čeká. Kde je Igor?“
„Nevím,“ odpověděl a váhavě překročil práh pokoje.
„Jedl jsi už něco?“ byla první otázka, kterou mu Mašek položil hned po pozdravu.
„Já, ano…“
„Tak ano nebo ne?“ žádala Jitka z kuchyně.
„Spíš ne. Ale nedělejte si se mnou starosti.“
„Na to se tě nikdo neptá. Večeře bude v momentě. Jitka je zase zcela naopak zvyklá servírovat v pravidelný čas. Pokud má ovšem komu, viď,“ řekl Mašek na manželčinu adresu.
„To není nic, čím by ses mohl chlubit,“ zněla odpověď. „Počkáte na Igora, nebo se do toho dáte sami?“
„Záleží na tom, jak dalece nám Pavel ještě vydrží, aniž by omdlel hlady,“ smál se Mašek.
Zazvonil zvonek.
Igor nedočkavě nahlížel do kuchyně a nebýt Jitčina okřikování, jistě by i zvedl pokličky.
„Ty až se jednou oženíš,“ vyčítavě prohlásila Mašková, „bude tvoje ženská chudák. Přijdeš poslední a první bys chtěl mít nandáno. Že se nestydíš.“ V koutcích úst jí vesele hrál úsměv.
Jedli mlčky. Vršecký proto, že mlčeli ostatní a on sám se nedokázal osmělit, Mašek o čemsi přemýšlel. Jedlička měl plná ústa smažených pomfritů a Mašková, ta s trochou obav pozorovala, jak bude trojlístku mužů chutnat musaka z lilků a vepřového masa, do kteréhožto experimentu se dnes pustila jaksi premiérově. Ale podle spokojených tváří bylo patrné, že se večeře povedla. Začala se proto věnovat i vlastnímu talíři.
Když spolkli poslední sousto, Jedlička obřadně vstal, políbil ruku hostitelce a drmolil jednu vzletnou frázi za druhou, až se všichni museli docela pobaveně smát. Jenomže po chvíli nezávazného vtipkování Mašek prohlásil, že na legrácky není bohužel čas, pokud se chtějí koukat na fotbal. Předtím si totiž musí ještě pár věcí probrat. Mašková se opět zavřela v kuchyni, odkud za chvilku přinesla šálky kávy.
Zeptala se sice, kolikátá že to dnes už bude, ale odpovědi se jí nedostalo. Jirka seděl soustředěně nad popsanými stránkami poznámek a poslouchal Jedličku, který líčil svoji návštěvu u Vavřince Doláka a Oldřicha Bárty.
Mašek ho nepřerušoval. Teď to nebylo třeba. Jakkoli byl Igor povahy spíše upovídané, v momentě vážné práce dokázal naprosto spolehlivě oddělit podstatné od balastu a jeho postřehy se vyznačovaly přesností a logikou.
„Mám tedy za to,“ končil, „že z mého hlediska jsou tady tři lidé, kteří mohli mít s Bělkou nějaké konflikty. Netroufám si tvrdit, že byly toho rázu, aby někoho z těchto tří donutily k vraždě, ale musíme je vzít v úvahu. Dolák, Doláková, Hejkal. Dolák jako podváděný manžel, Doláková, která si nakonec všechno rozmyslí a tímto způsobem se nepohodlného vztahu zbaví, Hejkal, který byl s Bělkou zapleten do finančních machinací a jemuž se z nich nakonec nepodařilo vytěžit tolik, kolik doufal. Pak ještě dostal výprask. Proto bych se na ně zaměřil. To je prozatím všechno.“
„Trochu jsi mě předběhl, Igore. Ale to vůbec nevadí,“ řekl pomalu Mašek. „Chtěl jsem vám vlastně úvodem něco ukázat,“ dodal a otevřel tašku, opřenou o nohu sedací soupravy. „Tady v těch deskách je doplněná lékařská zpráva a zpráva technika. Obě dvě potvrzují, že Bělka nesletěl z konstrukce rozestavěné budovy náhodou.“
„To jsme přece už věděli,“ oponoval Jedlička.
„Předpokládali, Igore. Jak vidět, správně, ale doposud nám to nikdo nepotvrdil. Až teď.“
Zalistoval v papírech, vložených do desek.
„Doktorovi se nelíbila zlomenina, tedy příčná zlomenina prstů Bělkovy ruky. Už v první fázi uváděl, že pravděpodobně nemá nic společného s úrazy, způsobenými pádem. Napadlo mne, jestli to někdo nemohl mrtvému způsobit dupnutím botou, nebo třeba údery přes prsty. V té chvíli jsem si vzpomněl na cihlu, asi proto, že je jich na stavbě všude dost. A náhodou jsem měl pravdu. Poškozená kůže a tkáň podle prachu a drobných úlomků, které zůstaly zaryté Bělkovi do rukou, hovoří zcela jasně. Několik okamžiků předtím, než zemřel, mu nějaká cizí osoba způsobila cihlou zlomeniny prstů. Vím, že u vězňů nelze sebepoškozování nikdy vyloučit, ale technik zpracoval další stopy, které tuto eventualitu prostě vylučují. Bělka totiž visel na konstrukci. Držel se jí rukama.
Jestli do něho někdo strčil, nebo uklouzl a padal, není zatím jasné, ale je fakt, že se dokázal ještě chytit spojovacích tyčí. Teprve potom ho někdo uhodil přes ruku tak silně, že se pustil a zabil se. Stopy po cihle jsou totiž na tyčích patrny. To by bylo asi zhruba vše, co jsem vám měl říci hned úvodem. Protože pak bych se nejspíš zeptal, zda by to žena vůbec dokázala, Igore. Co říkáš?“
„Vyloučit to nelze. Ženské svedou i horší věci. Ale jak můžeme tvrdit to či ono, když s ní nikdo z nás do téhle chvíle nemluvil?“
„Nejenom souhlasím,“ ujal se Mašek opět slova, „ale beru tu výtku celou na sebe. Myslel jsem si, že tam odtud vítr nefouká a tak jsem návštěvu u ní odložil na zítřek. Kromě jiného taky proto, že se na ten rozhovor musím pořádně připravit. Mohl by nám ledacos osvětlit.“
„Jejího muže, myslím Doláka, můžeme jako podezřelého taky vynechat,“ ozval se najednou Vršecký.
„Počkej, Pavle,“ zarazil ho Mašek. „Jak to můžeš s takovou jistotou tvrdit?“
Byl jsem za těmi svými kumpány z hospody, soudruhu poručíku. Zlikvidovat své detektivní ambice, jak by tomu řekl kapitán Záruba. A i když na mne napřed koukali dost nevraživě, nakonec jsme se přece jenom dohodli. A tihle tři potvrzují Dolákovo alibi. Alespoň na dobu, o kterou nám jde, tedy mezi patnáctou a šestnáctou hodinou.“
„Jak to?“ nevydržel Jedlička. „Dolák sám mi nic takového neříkal.“
„On totiž v tu dobu pašoval přes plot pytle s cementem. S multikárou tam stál jeho soused, s ním si prý staví na zahradě rekreační domek. Mají to u řeky a…“
„Jestli je to pravda, tak s Dolákem zatočím, že se nebude stačit ani pořádně rozhlídnout,“ vyletěl Jedlička.
„Počkej,“ zarazil ho Mašek. „Tohle oznámíme klukům z hospodářské kriminálky. Ale až se to potvrdí. Ti chlapi, co ti to řekli, Pavle, nemohli se splést?“
„Asi ne. Vlastně Doláka nachytali. Měli u toho spoustu řečí a strašili ho, že hned zavolají stavitele. A on jim slíbil, že když budou mlčet, zaplatí jim v hospodě útratu za tři dny. Prý je ale ve skutečnosti ani nenapadlo někomu něco hlásit. Vědí, že se to nemá, ale podle nich se na stavbě prošustruje daleko víc materiálu, než ta trocha cementu. Tak co prý z toho dělat problém.“
„Moment,“ přerušil Vršeckého poručík Mašek. „A proč ti to tedy vyslepičili?“
„Nějak jsem jim asi musel naznačit, že považujeme Doláka za možného pachatele. Vědom si toho sice nejsem,“ díval se omluvně na Maška i na Jedličku, „ale oni to tak pochopili a pak mi řekli tohle.“
„Jak vidím,“ vzdychl Jedlička, „je po fotbale. Mám za to, že mne teď pošleš k sousedovi toho povedeného Doláka, abych ověřil, jestli to hraje. Pokud možno, mám také zjistit, zda vůbec nějaký cement na zahradě mají. Číslo šarže by pak bylo jistě záhodno srovnat s čísly ve skladu na stavbě a zjistit, zda se vyskytují, je to tak?“
„Je. Ovšem s tím rozdílem, že tohle všechno si vezme na starost Pavel. Ty pojedeš do Rychmanic za nadporučíkem Strachotou. Nezapomeň, že máme jména čtyř Bělkových spoluvězňů, jimž, alespoň podle nich, zmařil plán útěku. Ani o nich vlastně ještě moc nevíme.“ Mašek se najednou chytil za hlavu: „Nějak se nám to rozrůstá. Místo, abychom docházeli k opačným závěrům.“
„Neboj se, náčelníku,“ uklidňoval ho Jedlička. „Prověříme ještě nějakých padesát šedesát lidí a hned budeme moudřejší.“
Přiveďte svědka! - Michal Jan
-RPR-
Tým kriminalistů řeší souběžně několik závažných případů - mimo jiné vloupání spojené s násilím a zmizení malého děvčátka.
Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace L. Dvořák. Grafická úprava Irena Vršecká. Adresa redakce Vlastina 710, Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs.
59-277-81
TS 13/33
Krátká ukázka:
Kapitán zastavil magnetofon a všichni čekali, co se bude dít. „No a co,“ prolomil ticho Knobloch. „To je pravda, co jsem řek.“
Kapitán beze slova pásek o kousek vrátil a znovu zmáčkl tlačítko.
„…podle jména neznám. Takže i kdybych ji potkal…“ Stop.
„Pane Knoblochu,“ pronesl kapitán Mašita vážným, klidným tónem. „Do tohoto okamžiku nikdo v této místnosti, ani nikde jinde nepronesl žádnou větu, žádné slovo, z nichž byste mohl usoudit, že zavražděným dítětem je děvče. A vy jste řekl ji. To mohl vědět pouze vrah.“
Knobloch stále hleděl do podlahy.
„To není všechno,“ pokračoval kapitán. Zvedl telefon, vytočil třímístné číslo a krátce řekl do mikrofonu: „Mašita. Přiveďte svědka!“
Všichni včetně Knoblocha se zvědavě zadívali ke dveřím, s napjatým očekáváním, kdo se v nich objeví.
Po několika vteřinách vstoupila štíhlá, přibližně šedesátiletá žena. Trochu se zarazila pod upřenými zraky tolika lidí, ale kapitán ji rychle vybídl, aby šla dál.
Její pohled se letmo svezl přes shromážděné muže v kanceláři a zastavil se u Rudolfa Knoblocha. Chvilku si jej pozorně prohlížela.
„To je ten člověk, kterého jsem viděla šestnáctého července u nás v ulici projíždět na kole. To je on, docela jistě!“
„Děkuji, paní Macháčková, můžete jít,“ řekl po krátké odmlce kapitán Mašita a otočil se ke Knoblochovi.
„ Já… já… jsem to udělal,“ zasípěl Rudolf Knobloch a zdálo se, jakoby se celý na židli zmenšil.
„Proč jste to udělal?“ položil jedinou otázku kapitán.
„Chodil jsem a koukal jsem na ně. Všude. Bylo to úplně jedno, jestli to byla Hanáková nebo jaká. Všude to bylo stejný. Ale pak dostali strach. Všichni! Stejnej, jako jsem míval já. Horší. Protože nevěděli proč. Konečně jednou taky voni… aby věděli…“
Knobloch se sípavě rozkašlal.
* * *
„To se vám povedlo, soudruhu kapitáne, všechna čest,“ řekl o něco později za všechny přítomné poručík Hlavatý.
„Já si myslím, že by byla na něj stačila ta krev,“ poznamenal nadstrážmistr Stárek. „Vždyť on byl vlastně hotový už po tom zjištění o krevních skupinách.“
„To je možné, ale na to jsem nechtěl spoléhat. Nezapomeň, že zjištění shodné krevní skupiny ještě neznamená důkaz individuální identifikace. To platí pouze v opačném případě. Když je krevní skupina skvrny odlišná od krve podezřelého. Pak je vyloučení jednoznačné a kategorické.
V našem případě by však stále šlo pouze o obvinění založené na důkazu, který by poukazoval na možnou přítomnost Knoblocha na místě činu nebo v jeho bezprostředním okolí a na možnosti, že přišel do styku s věcmi oběti, stejně jako krev, která se našla na jeho blůze, oběti pouze mohla patřit. Nebylo možno vyloučit nesprávný výsledek expertizy, tedy v tom smyslu, že krevní skupiny byly samozřejmě určeny správně, o tom nikdo nepochybuje, ale nemohly potvrdit, že jsou to právě věci Knoblocha a ne někoho jiného s krevní skupinou nula a že je to právě krev Terezy Hanákové a ne někoho jiného s krevní skupinou AB.“
„Jenže, když se to dalo dohromady…“
„Dohromady se toho mohlo dát ještě daleko víc. Kromě různých místních a časových shod si vezmi například tu identifikaci, podle níž se Knobloch pohyboval šestnáctého července v Přípotoční ulici. Je to sice moc pěkné, ale co to znamená?“
„Že mohl sebrat malou Hanákovou, odvézt ji a…“
„No vidíš.“ Správně říkáš mohl. I tento „důkaz“ však pouze dokazuje přítomnost podezřelého v místě, kde byl započat trestný čin. „Nepřináší však důkaz o tom, že oběť s podezřelým toho dne z místa odešla a tím méně, že ke zločinu skutečně došlo. Je to však nesmírně závažná indicie, dokonale zapadající do komplexu indicií ostatních a téměř klíčovým významem podpořila vypracovanou verzi.“
„Takže my jsme měli v rukou vlastně pouze indicie.“
„To měli, ale neříkej pouze. Jsou případy, kdy se podezřelého nepodaří na základě důkazů usvědčit, že trestný čin skutečně spáchal. Postačí ovšem, když podle souboru indicií dokážeme, že tento trestný čin nemohl spáchat ani nikdo jiný. Indicie ve svém komplexu ovšem do sebe musejí zapadat tak, aby ani jediná z nich nemohla být vyvrácena. Soud pak může uznat vinu obžalovaného i na základě souboru indicií.“
„Knobloch však nakonec přece jen udělal chybu.“
„To udělal. Chyba, jíž se dopustil při výslechu, ho usvědčila. Je to trochu potíž s těmihle duševně nevynikajícími. Inteligentní člověk by to dávno vzdal, protože by pochopil, že nemá šanci. Ale Knobloch do té pro něj osudné chyby mohl zatvrzele a do omrzení primitivně zapírat, a aniž by to tušil, opravdu by nás asi ještě nějaký čas držel ve slepé uličce. To uřeknutí však znamenalo v jeho psychice náhlý zlom. Respektive odhalení toho uřeknutí.
Vrah prchá k hranici - Mandát František
Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet.
Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Pavel Meheš. Grafická úprava I. Vršecká.
Adresa redakce Vlastina 710, Praha 6-Uboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Informace o předplatném podá a objednávky přijímá každá administrace PNS, pošta a doručovatel.
Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS — ústřední expedice a dovoz tisku Praha, závod 01, administrace vývozu tisku, Kafkova 19, 160 00 Praha 6.
Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje vydavatelství Naše vojsko, n. p. — administrace, Vladislavova 26, Praha 1.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs.
59-142-82
TS 13/33
Krátká ukázka:
Když se nad tím zamyslel, byli mu lhostejní vlastně všichni, kromě otce. S matkou si nikdy nerozuměl, nebo spíš nerozuměla, podle jeho názoru, ona jemu. Květu považoval za vychytralou děvenku, která otce dokázala zblbnout a ještě na tom vytřískat co se dalo.
Obejít se bez ní ale zatím nejde, pomyslel si hořce. Zbýval otec, který mu vždy imponoval.
Uměl se v životě orientovat, dokázal odhadnout, co doba a situace přináší a přizpůsobit se.
Petr se nejednou přistihl, že se snaží otce napodobovat, vypůjčil si jeho gesta, způsob řeči, myšlení. Jediné, co otci vyčítal, bylo, že do VELKÉHO PLÁNU zasvětil Květu. Když nad tím teď rozjímal, musel přiznat, že i v tom byl kus otcovy prozíravosti. Když nic jiného, byla Květa nucena držet jazyk
za zuby. A třebaže Petrovu nynější situaci nemohl otec předvídat, připravil mu v osobě Květy společníka.
Po chodbě dál korzovali odsouzení a Lanc se vzdal původního rozhodnutí, pokusit se o rozhovor se strážným. Musel chtě nechtě vyčkat na
jinou příležitost. Zastavil se u okna a zahleděl se na nádvoří nápravného zařízení. Utápělo se v kalužích. Zalétl pohledem až ke kotelně a skládce uhlí, pár desítek metrů za dvojitým plotem. Pozorný průzkum terénu ukončil na zdi vedlejší budovy. Zakrývala mu výhled dál do kopcovitého kraje. Jen tak, pro sebe,
se usmál. Dobře věděl, že za domem, v němž sídlila správa nápravného zařízení, je výběžek lesa a za ním pole, rozříznuté klikatou čárou řeky, která se ve směru po proudu, od Boru, nezadržitelně valí rázovitou krajinou k sousednímu Mostu.
Lanc se odlepil od okenní tabulky a vydal se zpět na světnici. U stolu uviděl sklíčeného Sejčka, zalezlí v rohu místnosti o čemsi diskutovali Béďovi kumpáni.
„Neděle jsou tady hrozný, jak pomalu utíkaj, viď?“ přisedl si Lanc k Sejčkovi, protože i on potřeboval zabít čas, než ruch na chodbách přece jenom utichne.
Sejček s hlavou dál zabořenou ve dlaních jen neznatelně přisvědčil.
„Tak jsem měl návštěvu,“ hlesl po chvíli. „Jak já se na mámu těšil a ona mi přinese takový zprávy.“
To jsem si vybral společnost, pomyslel si Lanc, ještě se rozbrečí.
„Představ si, Maruna si do bytu nastěhovala toho frajera a chce se nechat rozvést,“ řekl zničeně Sejček.
„A cos čekal?“ pověděl Lanc. „Stejně bys požádal o rozvod, přece nebudeš s takovou ženskou žít, ne?“
Sejček chvíli mlčel.
„To máš těžký, když jsou děti,“ usoudil nakonec. „Tohle Marie dětem neměla dělat, tohle ne. Možná bysme to mezi sebou nějak urovnali, vždyť ona to nebyla zase tak špatná ženská. Vařit uměla, o děti se postarala…“
„A mužský si zvala do pelechu,“ doplnil ho Lanc, „tebe dostala do kriminálu.“
„To jsem si zavinil sám, neměl jsem toho fráju zmlátit,“ ohradil se Sejček.
Lanc nevěřícně zakroutil hlavou a zvedl se ze židle.
„Ty si nezasloužíš lítost, ty ne,“ řekl a zamířil na chodbu.
Sejček za ním ani nevzhlédl.
Vyhlásili kontrolní nástup. Návštěvy skončily a odsouzení se shromáždili na světnicích.
„Kdo má povolenou televizi, seřadí se na chodbě a strážný Hýs odvede odsouzené do klubovny. Ostatní pokračují podle denního řádu,“ přikázal mladičký strážmistr a přečetl jména těch, kteří televizní výhodu požívali.
Jméno Petra Lance bylo mezi nimi.
„Kluci, pořádně se koukejte, abyste nám nepochybné vítězství Sparty mohli vylíčit,“ nabádal odměněné odsouzené Mlíko a bylo cítit, jak ho štve, že fotbalový přenos neuvidí.
Strážný Hýs nechal odsouzené seřadit do dvojstupu, přepočítal je a zavelel k odchodu. Když se rozsadili v klubovně, zeptal se přítomných neformálně: „Jak to tipujete?“
Několik mužů spustilo své úvahy a Lancovi neušlo, že Hýs, který patřil ke starším a ostříleným členům personálu nápravného zařízení, je v dobré náladě. Uvažoval, jak by se s ním dal navázat hovor. Fotbalový zápas Lance pramálo zajímal, takhle nějaký dobrodružný film, kdyby dávali. Úkosem sledoval strážného, jak prožívá herní situace pražského derby.
Lanc vycítil, že je Hýs fanouškem letenských a už proto si přál, aby Slávie prohrála a Hýse dobrá nálada neopustila. Do ruky mu nahrál samotný Hýs. Když Sparta završila hubené vítězství, televizní přenos skončil a odsouzení se hrnuli na chodbu, zeptal se strážný:
„Máme dobrovolníka na úklid? Je třeba srovnat židle a vyvětrat.“
„Já to zkusím,“ nabídl se Lanc a podbarvil ta slova ne příliš nadšeným tónem.
„Dobře, odvedu ostatní a vrátím se pro vás,“ řekl Hýs a vyšel na chodbu, odkud se za okamžik ozvaly rázné povely.
Lanc rychle otevřel okna a v několika minutách zařezávaly řady židlí jako na přehlídce.
Hýs se vrátil, přelétl očima uklizenou klubovnu a vyzval Lance, aby okna zase zavřel. Lanc splnil jeho příkaz a cítil, že se chvěje vzrušením.
Teď nic nepokazit, přikázal si a odhodlaně vykročil ke strážnému.
„Mohl bych vás minutku, dvě zdržet?“ zeptal se a Hýs na odsouzeného se zájmem pohlédl.
„Prosím, máte nějakou žádost?“
„Žádost ani ne,“ nejistě začal Lanc a působil dojmem ustrašeného člověka. „Já bych se jenom nerad dostal do nějaké nepříjemnosti.“
„Do jaké nepříjemnosti?“ otázal se nechápavě strážný.
„To já zatím nevím,“ nastrojil omluvnou grimasu Lanc. „Já jenom,že se mě někteří odsouzení snaží zatáhnout do něčeho nedovoleného a já mám strach, abych se nedostal do nepříjemností,“ rozváděl zmateně Lanc a ve tváři se mu rozeběhly chmury.
„Mluvte konkrétně.“
„Vyhledal mě odsouzený Bedřich Jansa,“ pokračoval pomalu Lanc, „a taky Beneš, co mu říkají Mlíko.“
Hýs pokýval hlavou: „Známé firmy …“
„… a naznačili mi, že bych měl na pracovišti od někoho převzít nějakej balíček.“
„Od koho?“ zeptal se věcně Hýs.
„Jo, to nevím. Béďa, tedy Jansa, povídal, že se všechno včas dozvím. Já samozřejmě odmítl, ale oni mi vyhrožovali, že si to se mnou vyříděj jinak. Chtěl jsem, ať si vyberou druhýho parťáka, ale oni tvrdili, že to nemůže nikdo jinej zprostředkovat, a tak mi došlo, že to bude souviset s mým pracovním
zařazením.“
„Kde děláte?“
„Na stavbě, však tam taky jezdíte s námi. U betonáže,“ vysvětlil
Lanc.
„Při ukládáni betonu?“
„Ano.“
„Tak to je jasný,“ usmál se Hýs, „sčuchli se s některým z řidičů.“
„O tom mi nic neřekli.“
Strážný se zamyslel, nato se otázal: „Co máte podle nich dělat pak?“
„Mluvili v hádankách, akorát prý přeberu, až mi daj vědět balíček, ukryju ho a potom jim ho mám v přestávce nepozorovaně předat. Víc prý není moje starost.“
Hýs přikývl a chvíli mlčel.
„Kdybychom na ně vyrukovali teď, všechno zatlučou, znám je. A taky by jim došlo, odkud to vím.“
„No právě,“ hrál dál roli ustrašence Lanc.
„Pro ně platí jediný důkaz, chytit je při činu,“ usoudil zkušeně strážný a pohledem zrentgenoval Lance. „Nejlepší bude, když na jejich návrhy přistoupíte a v okamžiku, kdy jim ten balíček předáte, nenápadně mě uvědomíte.
Nebojte se,“ všiml si Hýs Lancovy roztržitosti, „uděláme osobní prohlídku u všech, nebudete v podezření.“
„A co když mě do toho při vyšetřování namočí?“ otázal se Lanc, spokojený s vývojem rozhovoru, neboť byl přesvědčen, že v tom okamžiku se už nezúčastní žádného vyšetřování.
„Nemějte strach. Jak je znám, cennější pro ně bude neprozradit kanál, než někoho potopit a prozradit spojení ven. A vás necháme na stejném pracovišti, budete pro ně nadále jediným, kdo může zprostředkovat styk s řidičem.
A toho chlápka od volantu si samozřejmě podáme. Vy budete tvrdit, že odmítá spolupráci a podezření padne na řidiče.“
Lanc horlivě přitakával.
„Celý příští týden mám dozor na stavbě, nemusíte mít obavy,“ uzavřel Hýs.
„To jsem opravdu rád.“ Lanc předstíral obrovskou úlevu. „Víte dostal jsem se sem pro blbost a pořád se nemohu smířit s tím, že bych měl v budoucnu žít tak, jako někteří tady.“
Hýs uzamkl klubovnu a odváděl odsouzeného na světnici. Nemohl tušit, co se odehrává v Lancově hlavě.
~
Petr Lanc byl spokojen. První část plánu vyšla přesně podle předpokladů. Roli ublížence a vzorného odsouzeného sehrál dokonale. Ovšem ještě neměl vyhráno. Čekal ho další důležitý rozhovor, s Béďou. Neprokoukne jeho taktiku?
Ta otázka ho zaměstnávala, když večeřel kolečko salámu a dvě vajíčka na tvrdo. V neděli večer se v nápravném zařízení nevydávala teplá strava. Sotva spolykal poslední sousta a odnesl zbytky do koše na odpadky, zastoupil mu Béďa cestu.
„Tak pudem, mladej,“ rozkázal a měl se ke dveřím.
Zezadu ho postrčili Mlíko a ještě jeden z Béďových kumpánů, který zpravidla za svého šéfa vyřizoval „špinavou“ práci. To bylo zlé znamení. Lanc si uvědomil, že se na něho chystají zostra, chtějí ho zastrašit. Zároveň mu blesklo hlavou, že jim na akci asi hodně záleží. V tom byla zase jeho šance.
Na umývárně se opakoval ceremoniál s puštěnými kohoutky. S tím rozdílem, že Lance přitlačili mezi sebe k odtokovému žlabu. Z jedné strany Béďa, z druhé jeho kumpán. Mlíko hlídal.
„Tak spusť, mladej, chci slyšet tvý slovo,“ začal Béďa.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)