-RPR-
Tým kriminalistů řeší souběžně několik závažných případů - mimo jiné vloupání spojené s násilím a zmizení malého děvčátka.
Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace L. Dvořák. Grafická úprava Irena Vršecká. Adresa redakce Vlastina 710, Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p., závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs.
59-277-81
TS 13/33
Krátká ukázka:
Kapitán zastavil magnetofon a všichni čekali, co se bude dít. „No a co,“ prolomil ticho Knobloch. „To je pravda, co jsem řek.“
Kapitán beze slova pásek o kousek vrátil a znovu zmáčkl tlačítko.
„…podle jména neznám. Takže i kdybych ji potkal…“ Stop.
„Pane Knoblochu,“ pronesl kapitán Mašita vážným, klidným tónem. „Do tohoto okamžiku nikdo v této místnosti, ani nikde jinde nepronesl žádnou větu, žádné slovo, z nichž byste mohl usoudit, že zavražděným dítětem je děvče. A vy jste řekl ji. To mohl vědět pouze vrah.“
Knobloch stále hleděl do podlahy.
„To není všechno,“ pokračoval kapitán. Zvedl telefon, vytočil třímístné číslo a krátce řekl do mikrofonu: „Mašita. Přiveďte svědka!“
Všichni včetně Knoblocha se zvědavě zadívali ke dveřím, s napjatým očekáváním, kdo se v nich objeví.
Po několika vteřinách vstoupila štíhlá, přibližně šedesátiletá žena. Trochu se zarazila pod upřenými zraky tolika lidí, ale kapitán ji rychle vybídl, aby šla dál.
Její pohled se letmo svezl přes shromážděné muže v kanceláři a zastavil se u Rudolfa Knoblocha. Chvilku si jej pozorně prohlížela.
„To je ten člověk, kterého jsem viděla šestnáctého července u nás v ulici projíždět na kole. To je on, docela jistě!“
„Děkuji, paní Macháčková, můžete jít,“ řekl po krátké odmlce kapitán Mašita a otočil se ke Knoblochovi.
„ Já… já… jsem to udělal,“ zasípěl Rudolf Knobloch a zdálo se, jakoby se celý na židli zmenšil.
„Proč jste to udělal?“ položil jedinou otázku kapitán.
„Chodil jsem a koukal jsem na ně. Všude. Bylo to úplně jedno, jestli to byla Hanáková nebo jaká. Všude to bylo stejný. Ale pak dostali strach. Všichni! Stejnej, jako jsem míval já. Horší. Protože nevěděli proč. Konečně jednou taky voni… aby věděli…“
Knobloch se sípavě rozkašlal.
* * *
„To se vám povedlo, soudruhu kapitáne, všechna čest,“ řekl o něco později za všechny přítomné poručík Hlavatý.
„Já si myslím, že by byla na něj stačila ta krev,“ poznamenal nadstrážmistr Stárek. „Vždyť on byl vlastně hotový už po tom zjištění o krevních skupinách.“
„To je možné, ale na to jsem nechtěl spoléhat. Nezapomeň, že zjištění shodné krevní skupiny ještě neznamená důkaz individuální identifikace. To platí pouze v opačném případě. Když je krevní skupina skvrny odlišná od krve podezřelého. Pak je vyloučení jednoznačné a kategorické.
V našem případě by však stále šlo pouze o obvinění založené na důkazu, který by poukazoval na možnou přítomnost Knoblocha na místě činu nebo v jeho bezprostředním okolí a na možnosti, že přišel do styku s věcmi oběti, stejně jako krev, která se našla na jeho blůze, oběti pouze mohla patřit. Nebylo možno vyloučit nesprávný výsledek expertizy, tedy v tom smyslu, že krevní skupiny byly samozřejmě určeny správně, o tom nikdo nepochybuje, ale nemohly potvrdit, že jsou to právě věci Knoblocha a ne někoho jiného s krevní skupinou nula a že je to právě krev Terezy Hanákové a ne někoho jiného s krevní skupinou AB.“
„Jenže, když se to dalo dohromady…“
„Dohromady se toho mohlo dát ještě daleko víc. Kromě různých místních a časových shod si vezmi například tu identifikaci, podle níž se Knobloch pohyboval šestnáctého července v Přípotoční ulici. Je to sice moc pěkné, ale co to znamená?“
„Že mohl sebrat malou Hanákovou, odvézt ji a…“
„No vidíš.“ Správně říkáš mohl. I tento „důkaz“ však pouze dokazuje přítomnost podezřelého v místě, kde byl započat trestný čin. „Nepřináší však důkaz o tom, že oběť s podezřelým toho dne z místa odešla a tím méně, že ke zločinu skutečně došlo. Je to však nesmírně závažná indicie, dokonale zapadající do komplexu indicií ostatních a téměř klíčovým významem podpořila vypracovanou verzi.“
„Takže my jsme měli v rukou vlastně pouze indicie.“
„To měli, ale neříkej pouze. Jsou případy, kdy se podezřelého nepodaří na základě důkazů usvědčit, že trestný čin skutečně spáchal. Postačí ovšem, když podle souboru indicií dokážeme, že tento trestný čin nemohl spáchat ani nikdo jiný. Indicie ve svém komplexu ovšem do sebe musejí zapadat tak, aby ani jediná z nich nemohla být vyvrácena. Soud pak může uznat vinu obžalovaného i na základě souboru indicií.“
„Knobloch však nakonec přece jen udělal chybu.“
„To udělal. Chyba, jíž se dopustil při výslechu, ho usvědčila. Je to trochu potíž s těmihle duševně nevynikajícími. Inteligentní člověk by to dávno vzdal, protože by pochopil, že nemá šanci. Ale Knobloch do té pro něj osudné chyby mohl zatvrzele a do omrzení primitivně zapírat, a aniž by to tušil, opravdu by nás asi ještě nějaký čas držel ve slepé uličce. To uřeknutí však znamenalo v jeho psychice náhlý zlom. Respektive odhalení toho uřeknutí.
