Vydavatelství Naše vojsko, n.p. Praha
128 stran.
Ilustrace a obálka: Josef Velčovský.
Cena výtisku 8,- Kč.
Kriminální román z pražského prostředí, v němž pracovníci psychiatrické léčebny a příslušníci Bezpečnosti sledují případy psychicky narušeného vývoje mladých dívek a řeší případ vraždy, pokusu o vraždu a vandalství.
„Bude skákat dolů, je to sebevrah,“ usuzuje starší pán.
„Jestli se lekne, spadne,“ uvažuje jiný.
„Zavolejte Bezpečnost, ať sem hned přijedou!“
„Na co Bezpečnost? Hlavně hasiče, aby natáhli plachtu. Co když zatím skočí?“
„Zatelefonujte pro záchranku!“
„Jestli skočí, bude stačit pohřební služba…“
Hlasy a názory se různí. Pavla stojí přimražená na místě, zděšená a roztřesená.
„Dyť je to nějakej blázen, podívejte, jak je vymóděnej!“
Skutečně, muž má na sobě jen špinavé kalhoty a zablácené tričko. Musí mu být zima. Nebo ji necítí?
Stojí na římse. Dav lidí, vítajících každé vzrušení, vůčihledně narůstá. Tlačí se v chumlu, v bezpečné vzdálenosti.
„Co se stalo?“ zeptá se Pavla polohlasně sousedky, která má na sobě navlas stejný baloňák jako ona. Žena se k ní otočí a pokrčí rameny.
„Spěchám do služby. Napadlo mě, jestli to není náš pacient…“
Pavla na ni zvědavě pohlédne.
„Vy jste z nemocnice?“
„No jo, z psychiatrie,“ kývne mladá žena ochotně.
Pavla má cosi na jazyku, ale netroufá si, jenom ještě jednou plaše pohlédne na mladou ženu v béžovém balonovém plášti.
„Jenže tenhle není od nás, nepamatuju si, že by u nás někdy byl.“
Člověk na římse hledí do propastné hloubky, která se pod ním rozvírá. Náhle se zapotácí a zařve, hlas zazní podivnou deformací, jako by unikal z hloubi, odněkud z neskutečna.
„Nedostanete mě!“
Kdo ho nedostane? Co se vlastně děje?
Kde jenom vězí nějaká pomoc, ať přijde včas! Jak dlouho ještě může ten člověk vydržet, než sklouzne a spadne dolů?
„Určitě to je sebevrah,“ ujišťuje další žena, stojící poblíž. Pavla se otřásá chladem, ale nemůže se odtrhnout.
„Kdepak, tohle není sebevrah,“ odporuje mladá žena v béžovém baloňáku a otáčí se směrem k Pavle, jako by právě ji chtěla přesvědčit, „to se pozná. Kdyby chtěl skočit, choval by se jinak. Tenhle je zmatenej.“ Pronesla to sebejistě a několik příležitostných posluchačů na ni zkoumavě pohlédlo.
„Uvidíte, že skončí na našem oddělení. Jestli ho včas zadrží. Aby nespadl…“
Vtom se konečně rozezněla siréna. Dva červené požárnické vozy zastavily přímo pod římsou.
„Potřebujeme dobrovolníky na plachtu,“ vyzývá velitel požárníků. Očima však sleduje muže na římse. Jakoby odhadoval časovou rezervu, která jim zbývá. Aniž by si to Pavla uvědomila, stojí i ona v řadě, která svírá okraj plachty a snaží se ji napnout. A dav sleduje se zatajeným dechem výsuvný žebřík s plošinkou, na níž se postupně vznáší výš a výš jeden z přivolaných zachránců.
Ale muž na římse kráčí dál, jako by se bál. Jak dlouho ještě může vydržet, než ztratí rovnováhu? Zaregistroval záchranný žebřík? Plachta na zemi sleduje nebezpečnou procházku, dobrovolníci se zakloněnými hlavami postupují krok za krokem. Pojednou se tělo nahoře zakymácí, odráží se a s rozpřaženýma rukama letí vzduchem. Jako nemotorný pták. Dav stačí jenom vydechnout úlekem, je to vteřina nebo možná dvě. Podivný let končí v rozepjaté plachtě.
Nad neznámým člověkem se již sklání lékař z blikající sanitky. Za naprostého ticha všech kolemstojících. Vtom se podivný muž posadí a nepřítomným pohledem bloudí kolem sebe. Potom se jeho pohled zastaví. Pavle stydne krev ve tváři a srdce se jí rozbuší jako zvon. Ten člověk se zase dívá na ni! Pavla se instinktivně schová v davu a skloní hlavu. Když se ji odváží opět zvednout, odnášejí už muže na nosítkách do sanitky, světlo se rozbliká ještě rychleji a hvízdavý zvuk doprovází nastartování motoru. Sanitka vyráží směrem k nemocnici. Je po všem.
Každý se vydává svým směrem, pokračuje v přerušené cestě. I Pavla vleče dál svou nákupní tašku.
Dům, do kterého se přistěhovali, lépe řečeno, kam jim bytový odbor přidělil náhradní byt za jejich původní, dávno zdravotně závadný, stojí na samém okraji sídliště.
Pavla složí nákup v kuchyni na stůl, spočítá drobné a několik korun si schová do kabelky. V rychlosti pohlédne na hodinky. Musí si ještě stihnout umýt vlasy.
Klapnou dveře, zavrzají táhle a pronikavě. Pavla trochu zbystří pozornost.
„To jsi ty, mami?“
„Jo.“
„Usušila bys mi vlasy?“ Pavla vystrčí hlavu mezi dveře koupelny, utírá si konečky dlouhých hnědých vlasů do ručníku.
„Jsem strašné utahaná,“ říká s povzdechnutím, jakoby se omlouvala, „ty někam jdeš, Pavlo?“
„Jasně, mami, copak jsi zapomněla? Máme přece prodlouženou.“
„Aha,“ připustí maminka, „a kde je Milan?“
„Já ho přece nehlídám! Asi někde venku.“
„A mluvila jsi s ním?“
„Ne, ještě nebyl doma, když jsem přišla ze školy. Asi neví, kolik je hodin.“
Matka nahlédne do koupelny, vlhká pára ji udeří přímo do obličeje.
„Děláš si tady parní lázně nebo co?“
Pavla se prohne a zase narovná, začíná oklikou.
„Půjdeš dneska večer se mnou, viď, slíbilas mi to!“ Přehazuje si přes nahá záda květovaný župan, který jen lehce přepásá.
„Tak mami…“ škemrá. Má strach, aby matka neodmítla.
„Moc se mi nechce.“
„Ale já bych se večer sama bála. Představ si, dneska tu bylo rodeo. Nějaký chlap skákal z římsy nad obchodem!“
„Odkud?“
„Jak je restaurace a dole se staví nová samoška.“
„To byl asi blázen,“ povzdychne matka, „anebo nešťastnej. Já mám taky někdy pocit, že bych měla radši skočit z mostu.“
„Ale mami!“
Vysoušeč vrčí.
„Víš mami, on se na mě tak díval, upřeně, bylo to děsný … br…,“ celá se otřese při pouhé vzpomínce. Vidí před sebou jeho oči příliš živě.
„A co se s ním stalo?“
„Někam ho odvezli, asi do nemocnice.“
„Kde je Milan? Pořád někde lajdá!“
„Co říkáš?“ ptá se Pavla a otáčí hlavu. „Neslyším tě.“
„Říkám, že Milan by zasloužil pár na zadek. Už je skoro sedm a ještě není doma.“
Pavla by si mohla trochu přisadit, ale neudělá to. Jako by podvědomě i ona toužila, aby matka zůstala v klidu, dokud jí nepodá rozlepenou obálku, schovanou zatím v kapse u kabátu.
„Říkal něco, že půjde s Jardou k nim, k Říhovým,“ nabízí své vysvětlení Pavla. Cosi ji nutí, aby se dnes bratra zastala.
„Stále nějaké kamarádšofty. Měl by se raději učit nebo si napsat úkoly a nenechávat všechno až na večer. A taky by mohl občas s něčím pomoci, je už dost velký,“ pokračuje matka. „Nakoupila jsi?“
Skáče od myšlenky k myšlence. Ráno vstává před pátou a je v krámě na nohou prakticky celý den.
„Jo, je to v kuchyni na stole.“ Dlouho se odhodlává jak začít. Ale někdy začít musí.
„Mami? Přijde dneska táta?“
Matka se celá nějak schoulí, na čele se objeví zachmuřené obláčky. „Copak vím?“
Nemá smysl se dál ptát. Nikdo, ani maminka nemůže předem znát správnou odpověď. Ještě se pořádně načesat, nastiňovat oči, obléknout. Opatrně se otvírají dveře.
„Milane, kde ses toulal?“ Chlapec stojí a mlčí.
Pavla netrpělivě podupává. „Mami, no tak, mami!“
„Dobře, už jdu!“ Ale ještě se obrací k Milanovi. „Až se navečeříš, učit! A žádná televize! Přijdeme asi v jedenáct, tak nikomu neotvírej. Zítra si spolu promluvíme!“
Milan jen zamrká a poslušně, bez jediného slova odmluvy, vklouzne do koupelny.
