Dva detektivní příběhy komisaře Maigreta: Maigret chystá léčku a Maigret zuří. Dvě „maigretovky“ zaujmou logickou stavbou, dokonalou charakteristikou postav a přesvědčivým vylíčením pařížského prostředí, první zachycuje pátrání po maniakovi, jenž vraždí v odlehlé pařížské čtvrti osamělé ženy. Druhá objasňuje rafinovanou vraždu majitele nočních podniků na Montmartru.
Podle zcela nedávno uveřejněných statistik UNESCA má Georges Simenon několik miliónů čtenářů. Je to nejčtenější žijící autor píšící francouzský. Vydal několik set románů a všechny jeho romány vycházejí v obrovských nákladech.
Simenon pochází z chudobných poměrů, v šestnácti letech ztratil otce, ale nepostrádal nikdy silnou vůli a houževnatost, proto už v devatenácti letech odešel do Paříže, pevně rozhodnut, že bude psát. Svou literární dráhu začal jako žurnalista a pod různými pseudonymy uveřejňoval populární romány a povídky. Známým se stal teprve roku 1931, kdy poprvé podepsal svůj román vlastním jménem a kdy se v jeho tvorbě objevila osobnost komisaře Maigreta. Od té doby vytvořil celou řadu „maigretovek“ a mnoho jich bylo zfilmováno. Je zajímavé, že až dosud se žádnému ze slavných herců, dokonce ani Jeanu Gabinovi, nepodařilo s postavou tohoto proslulého komisaře plně se ztotožnit. To proto, že Maigret nepřikládá takovou důležitost materiálním důkazům jako tomu, aby pochopil psychologické prostředí, v němž se hlavní účastníci dramatu pohybují a žijí. Stejně tak činí čtenáři, kteří se při čtení sžívaji plně s komisařem a s hlavními postavami románu, takže vytvořit pak Maigretovu postavu jednoznačně je nemožné, komisař má tolik tváří, kolik je čtenářů.
Nejvíc se mu asi podobá autor, který se přiznává, že nikdy ani on, stejně jako Maigret, ve chvíli, kdy se rozhodne román psát, neví, jak všechno nakonec dopadne. Když pak už sedával u psacího stolu a psal, tak nikdy sám neurčoval jednání svých románových postav, nikdy netahal za nitky, jako by jeho hrdinové byli divadelní loutky, naopak, to on sám se jim vydával napospas, sice je pronásledoval, ale byl jimi i sám štván.
A právě v tom spočívá ona fascinující síla Simenonových děl. Simenon příběh pouze nevypravuje, ale prožívá ho a mezi ním a jeho hrdiny se vytváří pevné pouto. A tak když nakonec vyšetřování skončí a zločinec je odhalen, pocítí viník i vyšetřující velkou úlevu. Zároveň s nimi si oddechne Simenon, když odkládá pero, i čtenář, když zavírá dočtenou knihu. Oba nalézají uspokojení, že skončila ta hrůza, že se zbavili té tajné posedlosti. A jistě právě v tom tak usilovném pátrám v nejhlubších zákrutech lidské duše spočívá tajemství velkého úspěchu maigretovských románů. Zavádějí nás totiž mnohem dál než obvyklé policejní romány.
A tak i v našich dvou příbězích zůstává Maigret sice přísným, nesmlouvavým komisařem, ale současně i nesmírně citlivým člověkem. Vezměme si například montmartreského vraha Moncina. Celá Paříž, a jistě právem, mu spílá a odsuzuje ho. Nebo advokáta Gaillarda, kterého nesčetné finanční machinace přivedou až k vraždě. Všichni ho nenávidí. Maigret však po hluboké analýze odhaluje v montmartreském vrahovi Moncinovi ušlápnutého nešťastníka a v rafinovaném advokátovi Gaillardovi zlomeného člověka, závislého na své nemocné, zhýčkané ženě. Nakonec je Maigret rád, když Moncina odvádějí k psychiatrům a advokát vykoná spravedlivý soud nad sebou sám.
Dnes je Simenonovi čtyřiasedmdesát let. Změnil radikálně svůj způsob života, opustil Epalinges i Paříž, přestěhoval se do domku na břehu Lemanského jezera, je pyšný na svůj 250 let starý libanonský cedr a píše memoáry. Zkrátka je v penzi.
A Maigret ? Je taky v penzi. Nechrne tedy Maigreta, ať si ji v klidu užívá ve svém malém domku na Loiře. Je tam šťastný. Chodí na ryby, láskyplně opatruje zahrádku a večer hrává při bílém víně se sousedy karty.
Doslov napsala Jarmila Friedlová
-RPR-
