Ano, a ta fakta vypadala v hrubých rysech takto:
Po obhajobě byl, jak je zvykem, banket. Skončil brzy, asi v
jedenáct hodin. Pak jel Tichomirov domů, lépe řečeno do bytu Rožděstvenského. A
v půl páté našel domovník jeho mrtvolu. Expertiza zjistila: smrt nastala v
důsledku pádu, nebyly objeveny žádné stopy zápasu nebo násilí. Mrtvola nebyla
ovšem v nejlepším stavu – marná sláva, páté poschodí. I v pokoji bylo všechno v
pořádku. Nic nebylo odcizeno, nic nenasvědčovalo násilné smrti. Ale taky žádný
lístek o dobrovolném odchodu ze života. Ale proč by lezl na okno uprostřed
noci? Ovšem opilý člověk je schopen ledasčeho. Jenže Tichomirov nepatřil mezi
ty, kteří se dovedou zlinkovat do němoty.
„Vždycky znal svou míru,“ řekl Rožděstvenskij. „Štamprle koňaku
nebo lahvička přírodního vína je na takového chlapa nic. Jenom se vždycky
trošinku rozveselil.“
„Ale tohle byl banket. Mimořádná příležitost.“
„Já bych tomu neříkal banket. Formálně nebyla Ještě disertace
potvrzena jako doktorská. A proto všecko probíhalo skromně. Prostě přátelská
večeře jako tečka za určitou etapou – a dost.“
„Lidi moc nebylo?“
„Oficiální osobnosti. Hlavně dědečkové. Naleznout se – to vůbec
nepřipadalo v úvahu.“
„A ženy?“
„Ženy žádné."
„Ani Světlana?“
„Když jsem řekl žádné…“
Všechno to působilo logicky. A souhlasilo s údaji ostatních…
„Účastnila jste se obhajoby, Světlano?“
„Ne.“
„Proč? Člověk, s nímž spojujete svůj život, vás nepozval na
takovou událost?“
Jeho otázka ji nepřivedla do rozpaků:
„Prosil mě, abych tam nechodila.“
„Dokonce!“
„Řekl, že obhajoba je odpovědná záležitost a že se musí pořádně
soustředit. Řekl doslova: Když tě uvidím mezi přítomnými, budu myslet víc na
tebe než na disertaci a ti dědkové jsou schopni mě na něčem zkoupat.“
Prosím, i v tom je kus logiky.
„Nezlobte se, a pak už jste Tichomirova neviděla?“
„Ne.“
Odmlka.
„Jenom telefonicky jsem s ním mluvila.“
„O čem?“
„Volal z restaurace. Povídal, že měl úspěch, že už ta večeře za
chvíli skončí… a zval mě, abych k němu přijela.“
„Do bytu Rožděstvenského?“
„Ano. Ale já jsem nejela.“
„Proč?“
„Prosím vás! V noci, sama, do cizího bytu?“
„A kam vám volal?“
„Do naší koleje.“
„Veřejným telefonem?“
„Ano.“
„Slyšel někdo váš rozhovor?“
„Bodejť by ne! Vy neznáte naši Cerberku! Tak říkáme vrátné. Ta
slyší i to, co si lidé myslí, natož co říkají do telefonu.“
„A nepohádali jste se? Nemohl ten rozhovor vašeho ženicha
rozrušit?“
„Ani nápad! Anton byl tak šťasten!“„Ale když jste odmítla…“
„Neodmítla jsem přece proto, že bych ho nechtěla vidět.“
„Prostě jste usoudila, že taková schůzka není vhodná.“
„Přesně tak. A on mě pochopil.“
„Nevzpomínáte si, Igore Anatoljeviči, jestli Tichomirov z té
restaurace někomu telefonoval?“
Po chvilce odpověď:
„Myslím, že ano. Ano, ano, telefonoval.“
„Nevíte komu?“
„Světlaně.“
„O čem mluvili?“
„Neposlouchám cizí rozhovory.“
„Promiňte. Ale vy jste poslední, kdo viděl Tichomirova živého,
takže vaše údaje jsou neobyčejně důležité.“
„Říkám všechno, co vím. Co nevím, nepovažuji za možné vykládat.“
„To je samozřejmě správné. Takže po banketu, nebo po té přátelské
večeři, jak jste se vyjádřil, odjel Tichomirov do vašeho bytu. A kam jste šel
vy?“
Místo odpovědi otázka:
„Souvisí to snad s případem?“
„Je to snad tajemství?“
Rožděstvenskij se ušklíbl:
„Jenom pro bezpečnost. Ale pokud ml zaručíte omilostnění… Tuším,
že u vás platí nějaké polehčující okolnosti pro kajícné zločince.“
„Podle toho, o jaký zločin jde.“
„Ve skutečnosti ke zločinu nedošlo. Ale z vašeho hlediska k němu
mohlo dojít.“
Mazin chápal, že z toho vyleze nějaká pitominka, ale nevěděl
ještě, Je-li pravdivá nebo vymyšlená.
„Dobře, riskněte to. Doznáni je polehčující okolnost.“
„Víte, zachoval jsem se poněkud lehkomyslně. Přijel Jsem do
restaurace vozem. No a zpátky jsem jel pochopitelně zase vozem, ačkoli jsem,
jak se u vás vyjadřujete, předtím požil určité množství alkoholických nápojů a
byl Jsem v mírně podnapilém stavu.“
„Jestli mírně…“
„Proto mě vaše otázka zaskočila. Ale předpokládám, že tento
přestupek je už promlčen.“
„Pokud slibujete, že v budoucnu…“
„Přísahám při vlastních chromozómech!“
Do Rožděstvenského vjel život, dokonce začal žertovat.
Je možné, že by byl opravdu dostal strach kvůli takové
malicherností? uvažoval Mazin.
„Kde jste spal?“
„Venku u táty.“
„Jel jste tam přímo z restaurace?“
„Ne. Zajel Jsem za jedním člověkem. Ale když dovolíte, nebudu ho
jmenovat.“
„Žena?“
„Ano. Ale nezastihl jsem ji, proto stejně nemůže má slova
potvrdit. Zato dál už mám spolehlivé alibi.“
„Vy potřebujete alibi?“
„Nejspíš ano, když se zajímáte o mou osobu. Tak poslouchejte.
Cestou jsem si vzpomněl, že venku na chatě nemáme ani kapku alkoholu, krámy už
měly zavřeno, tak Jsem se rozhodl zajet do hotelu Kavkaz a říci si o lahvičku
koňaku. S sebou, pochopitelně.“
„A to Je to vaše alibi?“
„Přesně tak. Velice příjemně jsme si tam popovídali s Admirálem.
To je takový majestátní pán – vrátný. Vypadá jako admirál Makarov.“
„V kolik hodin to bylo?“
„Čestné slovo, to nevím. Netušil Jsem přece, že to bude někoho
zajímat.“
Co zůstalo v zápisníku po tomto rozhovoru? Moc ne. Jen poznámka: „Admirál
všecko potvrdil.“
„Pracujete v hotelu už dlouho?“
„Dvanáctý rok.“
„Znáte Rožděstvenského dobře?“
„Chodívá k nám.“
„Prodali Jste mu koňak?“
„Uprosil mě. Nechtěl jsem mu ven nic nosit, máme to zakázáno. Ale
on pořád: Udělej mi to kvůli, tatíku, vždyť jsem štamgast. Kamarád zapíjí
úspěšnou obhajobu, No, tak Jsem mu to udělal kvůli… Když jsem viděl, jak je
promoklý!“
„V kolik to bylo hodin?“
„To si přesně nevzpomenu. Vím, že zrovna lilo, jinak nic.“
Byl v té době Tichomirov ještě živ? Půda pod jeho tělem zůstala
suchá. To znamená, že zahynul dřív, než začalo pršet. Ale byt Je daleko od
hotelu a nemuselo taky všude pršet současně. A jestli byl tou dobou Tichomirov
živ, kdo byl s ním v bytě. Nikdo? Že by byl sám?
Mazin si připomněl byt Rožděstvenského. Obyčejný moderní
dvoupokojový byt. Pěkně vyřešený. Pokoje se zvláštními vchody. Kuchyně. Dva
balkónky. Jeden u velkého pokoje, společný se sousedy, přehražený kovovou mříží
s drátěným pletivem. Na druhý, maličký, se vycházelo z kuchyně. Na dveřích
tohoto balkónku spatřil Mazin visací zámek.
„Proč je tady visací zámek?“ zeptal se Rožděstvenského.
„To sem dal Anton. Bál se, že mě vykradou.“
„V pátém poschodí?“
„Vedle na zdi vede požární žebřík. Já jsem říkal, že to je
nesmysl. Ale on na to: Opatrnosti nikdy nezbývá. Nespím tady každou noc a nemám
v úmyslu odpovídat za tvůj majetek. A koupil zámek.“
Tu noc byly dveře zavřené. Mazin si vzpomněl, jak otočil zámkem a
vystoupil na balkónek. Požární žebřík se táhl skutečně blízko. Vrátil se přes
kuchyni do po* koje, který Tichomirov opustil tak neobvyklým způsobem. Tam bylo
otevřené okno a na jeho rámu se ucho* valy nejasné stopy Tichomirovových
střevíců, vlastně jen jednoho. Déšť Je skoro spláchl.
Rožděstvenskému sloužil tento pokoj jako pracovna i ložnice. U
Jedné zdi stála válenda a psací stůl, u druhé police s knihami. Na stěně visel
portrét muže ve středních letech se starodávnými brýlemi bez obrouček. Gregor
Mendel. Prý na zahradě kláštera pěstoval hrách. Hrách pěstuje hodně lidí, ale
on si všiml toho, čeho si ostatní nevšimli: spatřil za náhodností zákonitost. A
Mazin cítil, že i on by měl v tomto obyčejném pokoji něco objevit.
Ale neobjevil.
Neobjevil stopy po člověku, jehož lístek se mu teď dostal do
ruky.
Jinak ovšem stop bylo habaděj. Podle špinavého nádobí,
zmuchlaných polštářů na válendě, nedopalků v popelníku nebylo těžké dojít ke
zjištění, že sem chodívalo hodně lidí. Ale to všechno byl jen obvyklý mládenecký
nepořádek, stopy lidí, kteří sem přicházeli v nejrůznější dobu, a co je
nejdůležitější, kteří své stopy nezahlazovali. Smůlu měl Mazin i pokud jde o
sousedy. Ti nejbližší odjeli ven na dovolenou. Druhý soused se toho dne vrátil
pozdě večer, šel hned spát a nic neslyšel. Nájemníci v bytě pod Rožděstvenským
slyšeli kroky po pokoji, ale nemohli s určitostí tvrdit, jestli to chodil jeden
člověk nebo dva.
Tak kdo sem tedy přišel? A má tato návštěva vůbec nějakou
spojitost s Tichomirovovou smrtí? To Mazin nevěděl. Ale existuje člověk, který
to ví. A ten poslal Mazinovi onen lístek. Proč?
Dál už musel jít naslepo. Lísteček mluvil o tom, že v den
Tichomirovovy smrti se s ním chtěl sejít nějaký člověk, zřejmě dost blízký, v
nějaké vážné záležitosti.
Nebo… někdo o tom chce přesvědčit Mazina a lísteček zfalšoval.
Tak či onak, člověk, který lístek poslal, má zájem na tom, aby vyšetřování šlo
takovým směrem, jaký on potřebuje.
V okolnostech Tichomirovovy smrti Je tedy něco, co se vymyká
prosté náhodě, a jsou lidé, kterým není lhostejné, k jakým závěrům vyšetřovatel
dojde. Ale chtějí pomoci odhalit pravdu nebo mají v úmyslu Mazina splést a
odvést tak eventuální podezření nepravým směrem?
To je asi první z dobrých deseti otázek. Důležitých i takových,
které nevypadají důležité, ale mohou se stát neobyčejně významnými.
Mazin se ovšem přikláněl k názoru, že lístek není falšovaný. Byl
napsán dávno. To je vidět 1 bez expertizy: v přehybech ošoupaný, vybledlá,
tužkou psaná písmena…
A co dál?
Jak se lístek dostal do ruky člověku, který ho teď odeslal?.
Četl ho vůbec Tichomirov?
Uskutečnila se jeho schůzka s I.?
Kdo je ten I.?
Nebo ta I.?
Rožděstvenskij se přece Jmenuje Igor, Krotovová Je Inna… Zatím se
na tyto otázky nedalo odpovědět. Bylo třeba najít fakta. Ale Mazin věděl, že štěstí
stejně jako neštěstí nechodí samo. Když led začne pukat, znamená to, že se brzy
dá do pohybu. A on nemá v úmyslu čekat na břehu, až se ledy samy pohnou. Vstal
z otomanu, přehodil si plášť a šel ven.
