Stránky

Kačírková Eva - Po sezóně se nevraždí (krátká ukázka)

Informace o knize

 Zvonek vyzváněl v pravidelných intervalech a já jsem konečně pochopil, že to není budík. Vstal jsem, klopýtl o huňatou předložku a vypadl do předsíně. S rukou na klice domovních dveří jsem zřetelně uslyšel to vytrvalé vyzvánění. Ozývalo se odkudsi zleva, kde v černě natřené stěně tyrkysově svítily dveře, které jsem předtím už neměl odvahu otevřít.

     Vstoupil jsem do prostorného pokoje s velikým oknem, které prozařovala lampa z ulice. Dosahovala právě k němu a zalévala studeným svitem strohý moderní nábytek, samé sklo a kov. Na průhledné ploše stolku stál původce toho zvonění a v rezonanci rozechvíval tlustou skleněnou tabuli.

     Zvedl jsem sluchátko. „Haló… tady Smolák,“ řekl jsem mechanicky a současně zatáhl za šňůrku lampy, tyčící se vedle stolku jako květina na útlém stvolu.

     Lampa se rozsvítila, telefon mlčel. „Haló,“ opakoval jsem a pootočil se, abych se, když už jsem tady, rozhlédl kolem.

     Měl jsem se na co dívat. Mezi oknem a ohromným katafalkem, potaženým bílou látkou, ležel tváří dolů muž. V divné, nepohodlné poloze, ruce rozhozeny, černou kučeravou hlavu nepřirozeně zvrácenou. Třeštil jsem na něj oči a říkal si, proč ten člověk spí na zemi, když má k dispozici to bělostné kanape, poházené červenými polštářky.

     Zavěsil jsem sluchátko a pokročil blíž, abych se ho na to zeptal. Jedna ta rudá skvrna na kanapi měla trochu jiný odstín. Nebyla karmínová, spíš dohněda. A nebyl to polštářek.

     Sklonil jsem se a opatrně se dotkl jeho ruky. Nic se nestalo. Proč, to jsem pochopil, teprve když jsem ho obešel a pohlédl do bezkrevné tváře s přivřenýma očima. Na propadlých lících vyrážely černé vousy, brada strmě trčela vzhůru, pod ní se něco matně třpytilo. Byla to tepaná rukojeť ozdobného nože.

     Telefon zazvonil znovu.

     Napřímil jsem se, málem stejně ztuhlý jako ten mrtvý u mých nohou. Rozhlédl jsem se slepě po pokoji, byl studený, nablýskaný, jako právě dostavěná hrobka. Zvonek vyzváněl jako umíráček.

     Otočil jsem se a porazil stojací lampu. Zhasla. Ve tmě jsem proběhl tou černou a tyrkysovou předsíní a vyběhl na chodbu. Dveře za mnou zapadly s hlasitým třesknutím. To mě trochu vzpamatovalo.

     Chodba byla prázdná a tichá, jako bývají chodby slušných činžáků pozdě v noci. Podíval jsem se na hodinky, bylo půl třetí.

     Ohlédl jsem se na ty dvoukřídlé dveře se staromódním mechanickým zvonkem a černým okem kukátka. Štítek na nich nebyl.

     Je to v prvním patře, řekla mi Marléna. Nemůžeš se splést, jsou tam jenom dva byty. Ve druhém bydlí nějaký Salomon.

     Zalétl jsem očima k těm druhým dveřím. Někde, snad za nimi, snad na schodech, se ozval tichý zvuk. Rozběhl jsem se dolů. Teprve u domovních dveří jsem si uvědomil, že ten zvuk způsobily klíče, které mi Marléna dala a které jsem, když jsem přišel a odemkl si, mimoděk strčil zpátky do kapsy.

     Vinohradská třída byla jako vymetená. Přešel jsem na druhou stranu ulice a pomalu šel dolů k muzeu. Proti mně jel taxík. Když mě míjel, zpomalil a hned zase přidal. Byl obsazený a já stejně neměl peníze. Ten taxikář si možná myslel, že viděl mrtvolu prchající z Olšanských hřbitovů. Nebo vraha – a teď ujíždí na policii.

     Rozklepal jsem se. Třas se šířil od ramen k nohám, které mě přestaly poslouchat. Zabočil jsem do ulice k Riegrovým sadům, zalezl do jakéhosi temného a hlubokého domovního výklenku, opřel se o dveře a zavřel oči. Na víčka se mi promítla ta voskově žlutá tvář. Rychle jsem oči otevřel. Tvář mrtvého zmizela, ostatní zůstalo a bylo to daleko hrůznější než to neživé tělo, od něhož jsem utekl jako vyděšené dítě před bubákem. Zaťal jsem zuby. Já blbec. Do čeho jsem se to zapletl? Jak vysvětlím, proč jsem se nezachoval jako každý normální člověk – proč jsem aspoň nezavolal lékaře? A vysvětlit to budu muset. Představil jsem se přece do toho telefonu jménem. Kdo to vlastně volal, proč se nehlásil, když jsem zvedl sluchátko? Na okamžik mě popadla bláhová naděje, že to byl omyl. To přece lidi dělají, že beze slova položí telefon, když se ozve někdo jiný, než čekali.

     Jenže ten člověk nezavěsil, když uslyšel moje jméno. Vyčkával. Třeba byl překvapený. Telefon jsem položil já. A on volal znovu, takže to nebyl omyl. Zachoval jsem se jako hysterická ženská, jenomže té by to možná prošlo, kdežto mně… Jako blesk z čistého nebe mě zasáhla myšlenka na Marlénu. Co si bude proboha myslet, když nenajde doma mne, ale mrtvolu – co udělá? Co když se už vrátila – co když mě už hledají!

     Rozběhl jsem se z kopce krátkou strmou uličkou zpátky na Vinohradskou. Já tuplovaný blbec, spílal jsem si v duchu. Když už jsem utekl, měl jsem na ni počkat před domem nebo někde poblíž. Poprvé od toho úděsného okamžiku mi bleskla hlavou nesobecká myšlenka. Měl jsem Marlénu ušetřit toho strašlivého nálezu, pohledu na její válendu poskvrněnou krví. Neměl jsem ji tam nechat přijít samotnou.

     Utíkal jsem šikmo přes vozovku a téměř padl na masivní dveře domu číslo čtyřicet dva. Byly zamčené. Sáhl jsem pro klíče a s rukou v kapse se zarazil. Nebyly tam. Nechal jsem je v zámku těchto dveří, zevnitř, když jsem si jimi při svém bezhlavém útěku odemkl. Pak je ale někdo musel vzít. Někdo, kdo se vracel v noci domů, našel dům odemčený a… Popošel jsem k okraji chodníku a pohlédl vzhůru. To veliké okno v prvním patře svítilo.

     Byla to Marléna, kdo v té krátké chvilce, co jsem se klepal v tom páchnoucím výklenku, vstoupil do domu a objevil v zámku nezamčených dveří svoje klíče? A teď je tam sama s tím neznámým mrtvým – neznámým? Co by dělal cizí muž v noci v jejím bytě? Jistě ho zná, třeba mu taky někdy půjčila klíče. Co člověka víc vyděsí – cizí, nebo známá mrtvola? Kdo to vlastně byl… Pokud se to dalo poznat, nebyl o moc starší než já. Najednou jsem měl silný pocit, že jsem ho už někde viděl.

     Vrátil jsem se k domovním dveřím a zapátral po zvoncích. Žádný tam nebyl.

     Zazvoním si potom, řekla mi Marléna v Maroku, když s úsměvem odmítla můj doprovod a odešla sama do noci. Myslel jsem si, že zazvoní u dveří, pokud jsem vůbec v tom okamžiku myslel na takové nepodstatné detaily. Ale dole zvonek nebyl, takže jestli neměla ještě jeden klíč od domu, musela tím myslet, že mi zavolá. Takže v tom telefonu to byla ona. Proč se ale nehlásila? Vysvětlení mě napadlo ihned: nechtěla, aby ji slyšel ten, od koho volala. Říkala mi přece, že si jde dojednat kšeft. Snad využila chvilky, kdy byla sama, vytočila svoje číslo, a když se ten člověk vrátil, zavěsila. Potom volala znovu, třeba z budky na ulici, co já vím.

     Telefonní budka. Že mi to ale trvalo, než jsem na ni pomyslel. Znovu jsem se rozběhl dolů, kde, jak jsem věděl, o dva bloky níž stojí to spásné zařízení. Cestou jsem se modlil, aby v ní byl telefonní seznam.

     Byl tam a navíc i dost světla, pronikajícího sem z osvětleného výkladu nedalekého krámu. Nalistoval jsem příslušnou stránku a hledal Marii Magdalénu Zemanovou. Marně. Nenašel jsem ani Magdalénu. Marií tam bylo třináct – nešťastné číslo – ale žádná nebydlela na Vinohradech. V tom sinalém světle jsem pročetl všechny Zemany i Zemanové, ale žádnému z nich nepříslušela známá adresa. Sklapl jsem seznam, sklapl jsem i já.

     Pak jsem dostal nápad, tak zoufalý a naivní, že jsem ho okamžitě zavrhl. Vzápětí jsem se k němu vrátil. Co riskuju – nic. Nanejvýš mi někdo vynadá 


Znovu jsem otevřel seznam a vyhledal pana Salomona Františka. Byl na svém místě. Sáhl jsem po sluchátku a druhou rukou zašmátral v kapse. Byla prázdná – poslední drobné jsem vysázel na barový pult před toho vrchního okrádače. Současně jak jsem vyvěsil sluchátko, v kastlíčku to cinklo. Neznámý dobrodinec mi tu nechal padesátník.

     Vytočil jsem číslo pana Salomona a čekal. Po nekonečně dlouhém vyzvánění mi do ucha zavrčel podrážděný hlas.

     „Prosím.“ Byla to žena.

     „Dobrý večer,“ řekl jsem chvatně, „prosím vás, nezlobte se, že vás obtěžuju, ale mám k vám naléhavou prosbu.“

     „Kdo volá?“ zeptala se udiveně. Díky bohu, nezavěsila.

     „Jsem příbuzný vaší sousedky,“ lhal jsem plynně, „projíždím Prahou a nemohu se k ní dovolat, totiž… ztratil jsem číslo…“

     „Koho voláte?“ přerušila mě užasle.

     „Vás – byt pana Salomona,“ vysvětloval jsem zoufale a v duchu ji prosil – vynadej mi, ale nezavěšuj, „já vím, že je to bezohledné vás budit, ale potřebuji s ní nutně mluvit…“

     „S kým?“ přerušila mě znovu, už docela probuzeným hlasem.

     „Se slečnou Zemanovou. S Marií Magdalénou Zemanovou – bydlí u vás…“

     „Neznám žádnou Marii Magdalénu Zemanovou,“ řekla ostře.

     „Ale…“

     „Ledaže bych probudila manžela,“ pokračovala, bůhvíproč jedovatě. „Říkáte, že bydlí u nás?“

     „Ano. V sousedním bytě – v prvním poschodí, Vinohradská 42.“

     Žena se zasmála. „To je nějaký omyl,“ řekla skoro vesele, a jak se zdálo, s úlevou. „Tam žádná Zemanová nebydlí. Je to byt pana Macháčka – Viktora Macháčka, toho muzikanta.“

     „To není možné,“ koktal jsem. „Prosím vás – počkejte ještě okamžik!“ Tušil jsem, že chce zavěsit. „Myslím ten byt proti vám, ty dveře bez štítku.“

     „Ano,“ přisvědčila. „Tam bydlí Macháček. Štítek nemá proto, protože ho slečny pronásledují až domů.“ Pak se jí do hlasu vrátilo podezření. „Poslyšte, jak to, že voláte k nám? Jak vůbec znáte naše jméno? Zemanová jste říkal?“

     Zavěsil jsem. Pan Salomon se dnešní noci asi už moc nevyspí. Vyšel jsem z budky a loudal se k rozhlasu. Kolem přeřinčela tramvaj, od hlavního nádraží se ozývalo dunění vlaku. Okolo parlamentu spěchala na metro dvojice s kufrem. Vrátil jsem se mezi živoucí lidi.

     Zastavil jsem se před plakátovou tabulí kousek nad muzeem. Z pestrobarevné plochy vynikal jeden plakát, černobílý, na němž se v prázdnotě vznášela hlava muže s trochu mefistofelskými rysy, jako tvář čerta v zrcadle zlé královny z pohádky o Sněhurce. Pod ní byl jeden skromný, nenápadný řádeček – jméno a datum koncertu ve velkém sále pražské Lucerny.

     Tu tvář nebylo třeba uvádět palcovými titulky. Patřila showmanovi nejen na pódiu, ale i v životě, výtržníkovi a – prý – klukovi se zlatým srdcem. Milionáři, při němž se živili a bohatli tři skladatelé, jeden význačný textař a nezjistitelný počet drobných příživníků. Každý ji znal – i já. Dvakrát jsem ji dokonce viděl zblízka. Poprvé asi před dvěma týdny, na jakémsi jam session, kam přišel s jednou známou herečkou. Podruhé za okolností, které mu zabrání, aby vystoupil na tom koncertě v Lucerně – na všech koncertech jednou provždy.

     Vzpomněl jsem si, jak kterýsi kolega vyprávěl, že Macháček hrál na kremaci mladého básníka, který se nedávno zabil v autě. Kdopak asi zahraje jemu?