Docet Petr Slezák pohlédl z postele na světélkující digitální budík. Uvědomil si, že se už bude muset začít oblékat. V bytě bylo díky staženým žaluziím šero, ale záře za oknem dávala tušit, že začalo slunečné léto. Slezák hledal po zemi své svršky. Jeho společnice, která s ním sdílela lože ve stavu stejně neoděném, si upravovala zlaté prameny svých vlasů a pracně sbírala sponky rozeseté mezi polštáři. Slezákovi se líbila i při této neobvyklé činnosti. Doktorka Marta Majerová, primářka oddělení patologie ve Valašských Teplicích, byla opravdu pohledná žena. Slezák zlostně zápolil s knoflíčky své košile a v duchu si spílal, že se s Martou dokázal předloni rozejít.
Tomuto pokročilému odpoledni ovšem předcházelo dopoledne. Slezák dnešní přednáškou ukončil něco po jedenácté výuku letního semestru. Vrátil se z posluchárny do pracovny a chvíli hleděl do zdi. Najednou na něj všecko padalo. Cítil se vrcholně rozladěný a znechucený. Vyřešil to po svém. Pod okny ústavu patologie lékařské fakulty stál jeho nový bílý favorit. Co je to sto kilometrů do Teplic? Houkl na mladou sekretářku, že musí do univerzitní knihovny. Během několika minut se vymotal z města na severní výpadovku. Pak sešlápl akcelátor skoro na podlahu. Hlavou se mu honily myšlenky, jak ho asi Marta po takové době přivítá. Dnes si je už jistý, že to byla ta nejideálnější partnerka jeho života. Před dvěma roky se stal Petr Slezák terčem anonymních dopisů. V překotném sledu událostí selhali s Martou oba. A on ji nakonec docela banálně „zradil" s kolegyní skoro o generaci mladší... Zpočátku byl na vrcholu manželského blaha. Teď se chvílemi stydí přiznat pravdu sám sobě. Manželství s Janou je v krizi aby to pocit bezvýchodnosti, který dnes odpoledne přivedl Slezáka bytu primářky Majerové v Teplicích. Musel vypadnout z fakulty i z domova. V poslední době kouří cigaretu za cigaretou.
„Petře, opravdu nepřeháníš?" ptala se ted už skoro celá oblečená a upravená lékařka.
„Znáš mě, že něco vydržím. Já si už ale opravdu nevím rády. To není manželství, ale psychiatrická klinika," zapaloval si nervózně další cigaretu."Moje žena začala napřed s malými dávkami a za rok to do sebe sype po hrstech. Navíc teď už tabletky zapíjí alkoholem. Říká, že prý se naše manželství nevyvedlo. Touží po ruchu společenského života, chce být středem společnosti, oslňovat. A já jsem zřejmě spíš ten padesátník v bačkorách."
„Zrovna jako bačkorový typ ses u mne neprojevil." „Marti, já fakt nemám náladu na legrácky... Je to vážné ta holka je sice se mnou neštastná, ale v blázinci skončím dřív já."
„Jo, milý hochu, každý svého štěstí strůjcem " Přimhouřila oči:
„Ale zde jsi vítán opravdu kdykoli. Vždyť to, Petře, přece dobře víš!"
Slezák si neklidnými prsty upravil pomačkanou košili, políbil svou přítelkyni a kvapně seběhl se schodů k autu.
Primářka Majerová vytáhla žaluzie a dívala se dolů, jak Slezák nasedá do bílého vozu. Zvedla pravou ruku a zamávala mu. Usmál se a pokynul. Bez ohledu na svůj věk, nemilosrdně zapsaný v občanském průkazu, měla stále dokonalou postavu a vůbec vypadala neuvěřitelně mladě...
„Volal mi Kamil Doležel, že nesmíme zapomenout na ten zítřejší večírek," říkala mdlým hlasem Jana Slezáková, rozená Volejníčková.
Slezák se vracel domů trochu s výčitkami svědomí. Před hodinou a něco byl ještě u Marty a teď bude muset bleskurychle přehodit výhybku. Situaci odhadl už ve dveřích. Namáhal by se zbytečně. Jana má zase svůj den...
„To víš, že si vzpomínám... Zase si jednou obleču bílou košili a budu šaškovat s těmi snoby, když ti to udělá radost. Ale pod jednou podmínkou."
„Jací snobi?" vřískala Jana a odhodila obklad z čela na zem. „Kamil Doležel je poslanec Federálního shromáždění, politik, prostě formát. Ingrid je trochu výstřední, ale uznej, že jako reprezentační manželka je taky jednička. A budou tam kromě nás už jenom Holečkovi. Pro tebe by to měla být čest, že si tykáš s profesorem Holečkem, prorektorem univerzity, a s jeho manželkou!"
„Jani, já vím, že Doležel je velice chytrý člověk. Ale já si ho pořád pamatuju jako opraváře televizorů, který chytil vítr v listopadu 1989 a začal řečnit na náměstí. Tak se díky svému hereckému talentu prořečnil až do parlamentu. A stejně mu ten jeho poslanecký plat nezávidím... Pokud jde o Holečka, hodnotím jeho intelekt i šarm. Nezlob se, ale on není žádné velké vědecké lumen. V osmašedesátém byl v ústavu marxismu mladým umírněným reformátorem, teď si zase hraje na sociologa made in USA. A z té jeho Veroniky mě bolívá hlava víc než třeba teď tebe..."
„Veronika je možná trochu upovídaná, ale uznej,že jako vedoucí galerie Díla má obrovský přehled o kumštu. Osobně zná celou naši výtvarnickou špičku. Já ji obdivuju! Co je na tom špatného, že se s ní a s jejím mužem ráda vidím? To jenom ty bys pořád seděl doma." Tak dost," přerušil ji rázně Slezák. „Půjdu na ten debilní sedánek, když po tom tak toužíš, ale večer si vezmeš maximálně jednu tabletku a alkoholu se v žádné formě nedotkneš. Omluvíš se, že máš migrénu a nemůžeš pít. Lhaní ti přece potíže nedělá!"
„Ty sprosťáku! Víš dobře, že mám nález na krční páteři. Jako bys nebyl taky doktor!
Brát prášky proti tak úporným bolestem hlavy, to je přece úplně běžné. Já se nenechám urážet! Místo, abys mi umožnil třeba snížit úvazek na klinice, musím zrovna já, manželka budoucího profesora, dřít jako poslední sekundářka! Nebo tě snad tím profesorem neudělají?"
„Ale jo, uklidni se. Jmenovací řízení už mám za sebou, čekám jenom na dekret. Profesory jmenuje prezident republiky, tak to nemůže být ze dne na den. Prosím tě, vydrž ještě chvilku jako žena docenta... Pokud mluvíš o snížení úvazku, mám pro tebe jiný návrh. Měla by ses léčit, oba víme proč. Nemá smysl uvažovat o dílčím úvazku. Půjdu za tvým šéfem a požádám ho, aby ti udělil rok neplaceného volna. Ze zdravotních důvodů. Něco si už vymyslím."
Jana Slezáková najednou sklapla. Takové náhlé přechody nálad byly teď u ní na denním pořádku.
„Děkuju ti, Péťo. To bude prima! Jsi na mě tak hodný. Já se opravdu chci léčit!" V očích doktorky Jany Slezákové se objevily slzy.
V nedopnutém županu vrávorala Jana obývacím pokojem.Slezák k ní byl otočený zády. Celé odpoledne soustředěně pracoval u psacího stolu. Když teď zaslechl ženiny kroky, prohodil: „Tak za hodinku abychom se začali oblékat..."
„Není mi dobře," řekla nezřetelně.
Slezák polekaně vzhlédl: „Tak tys mě neposlechla! Výslovně jsem ti říkal..." zarazil se. Pohled mu sklouzl na spodní lem krátkého župánku. Na koleně jeho ženy pomalu narůstala velká podlitina.
„Proboha, co se ti stalo?"
„Spadla jsem. Uklouzla jsem v kuchyni a spadla," odříkávala pomalu jako robot. „Co na mě tak zíráš?" vykřikla najednou hystericky.
„Uznej, že k Doleželům jít nemůžeš," řekl tiše Slezák. Musím se ovládnout, říkal si. Musím.
„Proč bych nemohla?" zvýšila hlas.
„Nebudu se předvádět s ženskou nacpanou prášky a nejspíš i alkoholem."
„Ne já, ty piješ jako duha!"
„Fajn. Nebudeme se přít. Běž si, prosím tě, lehnout, ať si neublížíš ještě víc." Slezák přistoupil ke komodě s telefonem. Nahlédl do kartičky s vypsanými čísly a pak jedno rázně vytočil.
„Nazdar, Ingrid. Tady Slezák. Ano, ano.„ Víš, ale budu muset tebe i Kamila zklamat. Jana je úplně z formy. Šla si lehnout, chudinka. Však víš, ty její věčné bolesti hlavy. Ta zatracená krční páteř..." chvíli poslouchal brebentění ženského hlasu a pak dodal rezignovaně: „No tak mi ho dej..." Potom pokračoval: „Zdravím, Kamile. Povídal jsem to už Ince. Musím omluvit Janu a tudíž i sebe. Cože? Ale ne, co bych tam sám dělal?" Chvíli mlčky naslouchal vemlouvavému tónu Doleželova hlasu.
„Domluvme se tak. Jestli Jana opravdu usne a nebude mě potřebovat, tak večer na chvilku, ale skutečně na chvilku přijdu. Jo, vím, že má v neděli Veronika narozeniny. Dobře, domluveno. Těším se." S povzdechem položil sluchátko.
Jana Slezáková stála ve dveřích do kuchyně, opírala se vratce o rám dveří a její tvář byla bledá a stažená bolestí.
„Petře, já si jdu lehnout," odříkávala poslušně. „Máš pravdu. Děkuji ti, žes neřekl Kamilovi a Ingrid, jak to se mnou ve skutečnosti je. Jsi hodný." Odbelhala se do ložnice.
Slezák za ní hleděl s výrazem úžasu nad proměnou, které byl právě svědkem. Zase je to hodná holčička se slzami v očích. Unaveně usedl zpátky za psací stůl. Právě dostal chut na hlt alkoholu. Nakonec ještě bude mít pravdu ona, že nasávám, pomyslel si trpce.
Zábava v horním patře secesní vily byla v plném proudu. Petr Slezák přišel okolo půl deváté do nejlepšího. Středem pozornosti byla Veronika Holečková, vedoucí prodejny galerie Díla na náměstí. O víkendu měla slavit narozeniny. Tak tohle je taková generálka na vlastní oslavu, pomyslel si Slezák.
Vrhl se k štíhlé čtyřicátnici ověšené zlatem a předal jí kytku, která mu zbyla poté, co první odevzdal při vstupu paní domu. Políbil Veroniku na tvář.
Profesor Holeček, olysalý, zdravě opálený pětapadesátník s vysloveně sportovní postavou, si s Petrem stiskl ruku. Uvítací ceremoniál s Doleželovými absolvoval Slezák už předtím u vstupních dveří, takže mohl klidně usednout na luxusní finskou sedačku a přijmout odlivku whisky. Vděčně se usmál na hostitelku.
„Mluvili jsme právě o Janě. Že ji to muselo, chudáčka, chytit zrovna dnes," prohodil Doležel. Než mohl Slezák cokoli přiměřeného podotknout, chopila se slova Holečková.
„Krční páteř, to je hrůza. Moje spolupracovnice, však ji znáte, Bety Senková, chodí na manipulace k docentu Vávrovi. A pomáhá jí to jenom na chvilku..." Veronika začala obšírně líčit zdravotní potíže své kolegyně. Slezáka hovory o nemocech nudily, tak vypnul příjem. Trhl sebou, až když pochopil, že na něj mluví Ingrid Doleželová.
„A tak jsem tu pornokazetu přinesla. Jenom kvůli těm lesbám. Mně to tedy připadá úplně nenormální. Nevím, co tomu řekneš ty, jako doktor..."
„Miláčku, nikdo z nás nepochybuje, že tobě každá lesba musí připadat velmi nenormální," pohladil jí obnažené rameno její manžel Kamil Doležek a obdařil ji příjemně vševědoucím úsměvem.
