Krátká ukázka:
Slunce nebylo vidět.
Nebe nebylo modré, ale ocelově šedé.
Malá terasa, na niž vedly dveře z obývacího pokoje Maternova domu, byla dosud horká vedrem uplynulého dne.
Vánek ustal. Bylo nehybně. Lístek se nepohnul a hluk města sem doléhal mdle.
Veselá, červenobíle pruhovaná plátěná střecha, jež byla nad terasou, zdála se být dusným příkrovem. Pod tím veselým
plátnem seděli u bílého stolu v bílých křeslech kapitán Exner a Klára Maternová.
Nerozvaloval se tentokrát ledabyle, jak bylo jeho nedobrým zvykem. Seděl nakloněn dopředu a lokty rukou měl
podepřeny o kolena. Zíral na semknuté prsty svých rukou. V zorném úhlu jeho pohledu kromě mramorových dlaždic
byly nohy toho bílého stolku a pak opálené nohy Kláry Maternové.
Byla bosa. Nad černou, poměrně krátkou sukní, narychlo nalezenou kdesi v šatníku, měla halenku, rovněž černou, ale
zcela transparentní. Zřejmě velice spěchala, aby mohla jít otevřít téhle nepříjemné a nečekané návštěvě.
Ostatně, Klára Maternová, které bylo v té době málo nad třicet podle přesných pozdějších záznamů poručíka Beránka jí
bylo čtyřiatřicet let, jedenáct měsíců a pět dní – vypadala (jak by řekl Jiří Steinburg) skvěle. Měla obličej s velkými rty,
nemalým nosem, na němž spočíval oblouček broučích brýlí (jejichž skla byla tónovaná do šeda, takže oči zůstávaly
nezřetelné), měla mírné propadlé tváře a byla ženou rozhodné přitažlivou. Jen paruka, z roztržitosti nasazená nakřivo,
přinášela do toho souznění smutku a nepotlačitelného ženského půvabu cosi nepříjemného.
Jako by Klára Maternová byla loutka, která ožila, ale jen trochu.
„Soudruhu kapitáne,“ říkala tiše, „vůbec mi nevadí, že ten pan Beránek přijde za mnou. Jste velice laskavi. Připadám si
jako v jiném světě. Dnes dopoledne mi velice pomohl soused. Jsem vlastně sama, protože můj otec už je stár a léčí se už
několik let…“
„Vážná choroba?“ zeptal se kapitán Exner sice účastně, ale bylo zřetelné, že nemá o zdraví inženýra Koudelky
nejžhavější zájem. „Skleróza. Je na tom prostě špatně s hlavou. Nedá si často říct, je rád sám a samozřejmě, mám obavy.
Když je takhle venku, mohl by si něco udělat, mohl by vůbec udělat něco nepředloženého. S námi dost často odmítal
být z důvodů zcela nepochopitelných. Léčil se u doktora Kloučka, víte, toho známého psychiatra. Ten vždy krčí
rameny a říká: co byste chtěli, na někoho to přijde dřív, na někoho později.“
Až dosud seděla naprosto vzorně, rovně, opřená, kolena u sebe, lýtka souběžně jedno s druhým, stejně tak chodidla,
teď to nepohodlné sevření kolen uvolnila a chodidla trochu posunula dopředu. Vzdychla. „Když pomyslím, co mě ještě
čeká…“
Kapitánu Exnerovi nezbylo než zasmušile přikývnout. „Potuluju se tak Prahou,“ díval se pořád na své ruce a v tom
zorném úhlu na její nohy, „hovořím s tím i oním, protože, jak víte, dolehly na mě v souvislosti s nešťastnou smrtí
vašeho manžela určité povinnosti.“
S porozuměním přikývla.
„Občas se někoho na něco zeptám,“ pokračoval, „a tak si to dávám různé dohromady… Poslyšte, paní Maternová, váš
manžel byl velice zaměstnaný člověk.“
„Velice.“
„Dokonce tak zaměstnaný – jak jsem se dověděl – že vlastně trávil často celé dny, večery a možná i noci mimo domov.
Chtěl jsem se vás zeptat, paní Maternová, – posledně jsme o tom hovořili – na jeho časový plán. Také za minulá léta.“
Vstala a odešla do domu. Za chvíli se vrátila a položila na stolek pět velkých sešitů, předtištěných časových rozvrhů.
Horní sešit mu podala.
Otevřel jej. Co den, to stránka, co hodina, to vodorovná kolonka. Různobarevnými tužkami vyznačena okénka, časové
úseky pracovního zaneprázdnění Borise Maternv. A uvnitř obdélníků bylo vždycky napsáno, co v ten čas bude Boris
Materna dělat a čím se bude zabývat, například: zkouška v divadle, Strýček Váňa, nebo: Barrandov – Dvě pětky, nebo
rozhlas – Tatuáci.
Naklonila se mu přes rameno.
„Co je tohle?“ zeptal se, ukazuje na poslední záhadné slovo.
„Tatuáci? Pohádka. A tohle je natáčení filmu, tady je televizní večerníček,“ ukazovala. Měla krásné ruce, její nehty byly
perfektní a temně rudé.
Ačkoliv byl podvečer velmi horkého dne, který byl pro ni velice namáhavý, cítil – jak se tak k němu bezděčně přitiskla –
lehkou svěží vůni mýdla.
A jak stála nad ním dost nepohodlně a neobratně nakloněná, trochu se zapotácela a bezděčně se dotkla hrudí jeho
vlasů. „Promiňte,“ mírně se opřela o jeho nadloktí, aby nabyla ztracené rovnováhy. „Je to zlé léto. Horké a zlé. Mohu
vám nabídnout něco k pití?“
„Trochu vody.“
Než se vrátila se sklenicemi, v nichž chrastily kostky ledu (zapomněl jí říct, že nepije studené minerálky, ale už bylo
pozdě), listoval plány práce Mistra Materny.
„Děkuju,“ vzal jí z ruky sklenici. „Je tady zaznamenáno všechno?“
„Od té doby co jsem mu tenhle plán vedla já, je tam téměř absolutně všechno,“
„Víte,“ říkal Exner se zaujetím, jakého si ten předmět jistě vůbec nezasluhoval, „je to zajímavé. Možná že by nám to
mohlo nějak pomoci. Kdybyste byla tak laskavá, já bych si těch pět sešitů půjčil.
„Samozřejmě, jenže nevím, soudruhu kapitáne, jak vám to pomůže.“
Vzdychl. Odmlčel se a potom prostince pokračoval: „Jedna věc mi vrtá hlavou. Mluvil jsem s některými jeho kolegy v
Divadle Pod věží, rozumíte? Byl jsem i na Barrandově… Samozřejmě je mou povinností nějakým způsobem obsáhnout
způsob a styl života člověka, který tak nešťastně zahynul.“
„A nezdá se vám soudruhu kapitáne, že to spíš byste měl…“ zarazila se, „promiňte.“
„Chtěla jste říct, že bych se měl spíš zajímat o život a způsoby toho pachatele, viďte? Ale když já o něm nic nevím, paní
Maternová. Omlouvám se, že dlouho a už podruhé zdržuju, a bohužel můj kolega poručík Beránek vás bude muset
obtěžovat ještě jednou. Jestli dovolíte, přijde za vámi zítra. Potřebujeme prostě vaši výpověď do protokolu. Je to naše
povinnost a možná, že nám něčím bezděčně pomůžete. Ale abych se vrátil k tomu, co mi říkali v divadle na Barrandově.
Říkali mi, že váš manžel na natáčení, do rozhlasu a vůbec všude, do divadla svým vozem nejezdil, že používal téměř
výhradně služebních vozů produkce anebo taxíků, anebo že jste pro něho dojížděla vy.“
,Mluvili pravdu. Když byl unaven, bál se, že usne za volantem. Jednou se mu to skutečně stalo, takže když jsem
opustila zaměstnání a šla do invalidního důchodu…“
„Vy? Do invalidního důchodu?“
Smutně se usmála. Natáhla levou nohu a ukázala mu kotník a patu. Nic tam nebylo vidět kromě pevné opálené kůže.
„Podívejte, ta ošklivá zlomenina kotníku je docela zřetelná. Měla jsem ho skoro rozdrcený a dlouho jsem kulhala. Ještě
dnes, když jsem unavená a nedám pozor, tak na tuhle nohu trochu napadám. A to je samozřejmě pro tanečnici
katastrofa. Naštěstí jsem byla pojištěna, ale s tancem je konec. Musí vám být jasné, že takový invalidní důchod v
devětadvaceti, třiceti letech není velký a jsou s tím problémy, a já jsem potom nijak zvlášť sociální výhody
neuplatňovala. Zůstala jsem prostě doma. Jemu v té době přibylo práce, dostával role, takže se nám to vlastně hodilo.
Rozhodla jsem se, že svou uměleckou kariéru budu obětovat. Udělala jsem jistě dobře. Vedla jsem tyhle jeho pracovní
plány, jezdívala jsem pro něj. Hlavně navečer, ale samozřejmě i během dne, když bylo potřeba. Jezdíval pochopitelně i
taxíkem, ale když mu končila nějaká frekvence pozdě v noci, tak mě zavolal a já pro něho přijela. To byla ovšem
maličkost. Koneckonců až na několik zimních dní to bylo většinou příjemné.“
Zarazila se. Byla zřejmě dojata. Stiskla rty, až skoro zbělely, zadržela chvíli dech. „Promiňte… Promiňte, ty zpáteční jízdy
domů byly vždycky velice, velice…“ Patrně pohnutím nedokončila větu.
Neměl, co by na to řekl.
„Promiňte,“ vstala a za chvíli se vrátila. Přidržovala si na rtech kapesník.
„Je mi to neobyčejně nepříjemné,“ omlouval se. „Hloupé, trapné povinnosti, paní Maternová. Je tu ještě jedna zvláštní
věc, paní Maternová. Trochu podivná, ale snad při Mistrově profesi pochopitelná. Užil si zřejmě lidí při práci za celý
den až nad hlavu. Podívejte: on se opravdu s nikým nekamarádil?“
Zavrtěla hlavou.
„A teď budu velice indiskrétní, paní Maternová, ale možná, že je to pro mne důležité. Prominete mi, že teď, v takové
chvíli, se ptám na věci naprosto – až mě to samotného mrzí…“ blábolil kapitán Exner, „že prostě musím. Víte: neměl
nějakou milenku? Myslím to tak,“ vysvětloval rychle, „že se třeba seznámil s nějakou vdanou ženou, její manžel žárlil, a
proto udělal tuhletu věc, rozumíte, taková věc se samozřejmě stává.“
„Vyloučeno,“ řekla s naprostou jistotou. Zvedla ruku, jako by se chtěla bránit i jen pomyšlení na takovou věc, nechala
obě ruce spadnout do klína, sklonila hlavu a dívala se na špičky svých bosých nohou. Přejela si oběma rukama tvář,
jako by stírala pavučinu. „Myslím,“ řekla velice potichu, „že byste to měl vědět. Myslím, že vy ano. Ne, soudruhu
kapitáne, že bych přeháněla, ale vaše chovám mě opravňuje…, věřím, že o té věci samozřejmě pomlčíte.“
„Tím si můžete být jista, paní Maternová,“ řekl Exner vážně a téměř důstojně.
„O takových věcech se špatně mluví, zvláště v kruzích, v nichž Boris pracoval. Víte, byl… byl, nevím, jak bych to řekla.
Byl prostě – nebyl prostě schopen… Byl prostě impotentní.“
„Léčil se nějak nebo u někoho?“
„Nevím,“ naklonila hlavu, jako by o tom přemýšlela. „Možná že se na to ptal doktora Kloučka. Doktor Klouček je náš
starý známý a občas k nám zašel nebo zajde, hlavně kvůli tatínkovi. Poznali se vlastně kvůli tatínkovi, víte, když tatínek
začal… když se u něho začala ta nemoc projevovat, tak ho Boris někde přes známé získal. Doktor Klouček je vynikající
psychiatr, možná, že se mu Boris svěřil, ale samozřejmě o tom doktor Klouček nikdy nehovořil.“
„Takže se domníváte, že bych doktora Kloučka mohl navštívit?“ zeptal se.
„Je to velice příjemný člověk. Poskytne vám jakoukoliv informaci. Můžete mu říci, že jsem souhlasila.“
„Děkuji. Takže jsme došli k tomu, že vlastně měl přítele. Doktora Kloučka.“
Usmála se: „Ale to byl jen takový známý. Pokud vím, tak měl v mládí a později jediného přítele, jistého… jistého,“
přemýšlela, „jak se ten člověk jmenoval, jistý Dřeštík, měl takové juposlávské jméno, jako Dragan nebo tak, Dragan
Dřeštík, ale nevideli se léta. Také o něm vůbec nemluvil. Ten Dřeštík pracoval v jakémsi ústavu Akademie věd,
zapomněla jsem už, co to vlastně bylo za ústav a jaké měl povolání. Bydleli spolu jako děti v jedné ulicí, chodili do
stejné školy až do maturity. Ale v posledních letech, v deseti letech, vlastně nedlouho po naší svatbě – bože, jak ten
čas letí – se přestali stýkat.“
„A toho Dřeštíka jste znala?“
„Viděla jsem ho dvakrát Dlouhán, velký nos, takový kolohnát, absolutně nezajímavý člověk.“
Nezamilovala si ho. Koneckonců není na světě člověk ten, aby se zalíbil všem.
Zvedal se z křesla. Sešit s pracovním rozvrhem Borise Materny z tohoto posledního roku položil na ostatní. „Už vás
nebudu obtěžovat,“ říkal měkce, „už opravdu ne.“
Zvedala se rovněž.
„Chtěl bych jen, paní Maternová…“ zarazil se. „Ať je to jakkoliv podivné,“ řekl, neboť si dodal zřejmě odvahy,
„dovolte, paní Maternová,“ sklonil trochu hlavu, „abych vám vyjádřil nad úmrtím vašeho manžela soustrast.“
Rozvzlykala se a padla mu hlavou na rameno.
Nebyl připraven na tak výrazný citový výbuch a trochu se zapotácel.
Plakala, ramena se jí chvěla pod tou zcela transparentní černou halenkou. Její hruď rovněž, a to na jeho předloktí.
Druhou ruku položil na její rameno.
