Stránky

Lázeňský host z Norimberka - Horský Jiří

Lázeňský host z Norimberka - Horský Jiří


Vydalo vydavatelství Magnet n. p. Praha 1, Vladislavova 28, tel. 26 15 51, jako součást periodické fady Magnet, šéfredaktor JIH Pražek. Obálka Miroslav Březina, grafická úprava Irena Bartošová. Na obrazovou přílohu použito fotografii Jiřího Slapáka. Adresa redakce: Praha 1, lungmannova 24. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do Jednotek ozbrojených sil Magnet — administrace, Praha 1, Vladislavova 26. Vytiskla tiskárna Naše vojsko závod 02, Praha. Cena výtisku 8,— Kčs.
— 45 510 —


Vyšetřování činnosti agenta Skalitzera a jeho komplice taxikáře Zimy v okolí vojenských kasáren vyšetřuje kontrarozvědčík nadporučík Donát.



Lázeňský host z Norimberka - Horský Jiří




Krátká ukázka:

Donát se vydal za nadporučíkem Pavlovským, náčelníkem šlábu raketometného oddílu. Byli kamarádi. Měl štěstí. Oddíl stavěl stráže a směny, většina důstojníků odjela na instrukčně metodické shromáždění a nadporučík Pavlovský zpracovával pokyny k odjezdu do VVP, na ostré střelby. Na kus řeči si čas snadno našel.
„Co tě k nám vede, Donátku,“ zeptal se trochu plaše a zamrkal dlouhými černými řasami. To byl jeho zvyk odedávna, už v učilišti mu jinak neřekli než ‚mrkavý kostelník‘. Byl povaha trochu samotářská, zato však velmi jemná, výborný muzikant; na všechno co vzal do ruky, uměl hrát. S Donátem si dobře rozuměli.
„Budeš se divit, ale jen náhoda,“ zalhal nadporučík Donát. „Měl jsem tu u vás v posádce nějaká ověřování na národním výboru pro brněnskou kriminálku. A tak jsem se zastavil na kus řeči…“
„Už jsi viděl náš klub?“ vytasil se Pavlovský.
„Klub? A čí?“ zeptal se Donát. 
„Svazáků ze štábu pluku. Máme to v takovém krcálku za kinosálem. Ale dá se tam pěkně posedět, máme tam magnetofon a dokonce je to i s občerstvením.“ A nadporučík Pavlovský vytočil telefonní číslo, a když se nikdo neozýval, ještě druhé.
„Paducha, klub, slyším,“ ozvalo se na konci drátu.
„Co tam teď děláš, Padoušku,“ zeptal se nadporučík Pavlovský a bylo vidět, že formuluje otázku velmi, velmi mírně.
„Zakresluji základní situaci, soudruhu nadporučíku,“ ozval se topograf v roli kantýnského na druhém konci drátu. „Mám tu víc místa než na štábu a taky klid.“
„No dobrý,“ odvětil Pavlovský, čímž požehnal topografovo počínání. „Hele, my tam přijdem na jeden tonik, jo?“
„Tonik není, soudruhu nadporučíku. Je jen chito.“
„Dobrý. To je prašť jako uhoď. Tak my jdem…“
Nadporučík Pavlovský zavěsil, mrkl na kontrarozvědčíka, narazil si brigadýrku trochu do týla a už klusali z druhého patra velitelské budovy na kasárenský dvůr.
Klubovna nadporučíka Donáta příjemně překvapila. Svazáci ze štábu tu měli spoustu časopisů, gramofonové desky a také rádio a televizi.
„Vy se vzmáháte,“ řekl Donát. „Kde jste na to, člověče, sehnali prachy?“
„A na co?“ zeptal se Pavlovský.
„Rádio, televize, gramofon, desky, a taky nějaký ten stavební materiál, ne?“
„Desky jsme si přivezli z Artie, je to vyřazená sorta.
Byli jsme tam třikrát v neděli na brigádě. Na televizi jsme si vydělali v hutích. A magnetofon sem půjčila jedna žába, Zuzanka, taková hezká rotná, možná že si na ni pamatuješ…“
„Už ani ne, člověče,“ řekl nadporučík Donát a přejel si kapesníkem zpocené čelo.
   „Copak naše Zuzanka,“ ozval se polohlasně topograf Paducha, skloněný nad štábními mapami. „Ta je moc šikovná. A co má nápadníků. Já bych na to dal krk, že tady soudruh nadporučík Pavlovský…“
Náčelník štábu zrudl až po kořlnky vlasů.
„Paducha,“ řekl komisně „vy máte občas halucinace.“
„Já vím,“ odvětil topograf a po chvíli ještě nejistě dodal: „To já je mám už od malička, něco jako vrozená vada.“ Ale protože si vzápětí uvědomil, že asi překročil únosnou mez, rozběhl se do svéá kuchyňky, chvíli štrachal v lednici a pak přinesl oběma nadporučíkům velký pohár ledu.
„To je moc dobrý do toho chita,“ řekl.
„Vy jste ale opravdu padouch,“ řekl nadporučík Pavlovský a bylo vidět, že prostořekému topografovi už odpustil.
„Jářku, Karle,“ rýpl do něho Donát, „ty jsi zřejmě pořád ten váhavý střelec jako v učilišti. A kterápak je to Zuzanka?“
„Možná, že ji pamaluješ,“ řekl rozpačitě Pavlovský, „ta ze spisovny. Teď tu ale pár měsíců nebyla, právě se vrátila ze zdokonalovacího kursu vojenské administrativy.“
„Taková drobná blondýnka?“
„Drobná jo, ale odbarvená,“ ozval se zase od vedlejšího stolu prostořeký topograf.
Nadporučík Pavlovský nadsedl jako na jehlách. „To jsou všechno kecy,“ řekl zbytečně nahlas, „já s ní nikdy nic neměl. To tady záklaďáci by nejradši posílali dopisy přes spisovnu. Ale Zuzana už je zadaná. Má nějakého opraváře.“
„To jsou smutný věci,“ ozval se tentokrát trochu nakvašené svobodník Paducha. „Tady je takového vojska, a všeho všudy jedna hezká rotná, a přijde sem televizák opravovat Oravy a nakonec tu jednu rotnou ještě všem vypálí před nosem.“
„Tak dost, Paducho,“ řekl nadporučík Pavlovský rezolutně. „Vy tady mluvíte o rotné Machové, Jako by to byl nějaký kus zboží. Jsem moc zvědav, jak se budete tvářit, až vám to před ní připomenu.“
„To byste mi přece neudělal, soudruhu nadporučíku. To by přece byla mužská zrada,“ zaúpěl kantýnský. „tak zakresluj a nemluv. Ty mapy mi předložíš!“ 
„Víte, soudruhu nadporučíku, to byl opravdu jen takovej hec, ale já mám kamaráda, znáte Gaspara od první baterie, je to náš nejlepší dělovod u pluku, a ten je do Zuzanky udělanej úplně. Já mu to vysvětluju horem dolem, ale není to nic platný. A Gaspar je náhodou obrovskej válec, přece víte, že na cvičení velí vždycky prvnímu raketometu, kterým se zastřeluje oddíl. Na cvičení je to kanón, ale jak přijede do posádky, tak věčně bloumá kolem spisovny a má z toho jenom nepříjemnosti.“
„To je těžký,“ vstoupil rozšafně do diskuse nadporučík Donát, takto rovněž ještě svobodný. „Za to ho přece nikdo nemůže kázeňsky potrestat!“
„Leda odvelet,“ řekl překvapivě tvrdě nadporučík Pavlovský a Donát se musel otočit k oknu a chvilku se přemáhat, aby nevyprskl smíchy. Jak to tak vypadá, má rotná Machová bezmála regiment nápadníků. A to je také věc nápadná a nikterak zanedbatelná. Mnoho styků, mnoho informací… zapadá to do sebe jako ozubená kolečka. Sakra, na tu ženskou si budu muset posvítit!
Jenomže – silácká předsevzetí mladých svobodných důstojníků obvykle nedojdou plného naplnění. Tentokrát tomu osud chtěl, že rotná Zuzanka Machová právě vešla do klubovny.
Pavlovský nejdříve silně zamrkal, vibrace jeho dlouhých tmavých řas nabrala rekordní kmitočet. Vzápětí se mu od kořínků vlasů začínala po celé tváři rozlévat temná rumělka. Zuzanka Machová však nepřišla sama. Spolu se s ní objevila ve dveřích klubovny rotná Eva Tichá, účtovatelka z proviantu. Děvčata si koupila malinovku a zahnízdila se v rohu klubovny. Nadporučík Donát v té chvíli nasadil neproniknutelnou masku a kradmým pohledem si začal prohlížet dívčí objekty. Byl tak zabrán, že ani nezaznamenal dalšího příchozího. Byl jím svobodník Milan Gaspar. Ani jeho příchod do klubovny nebyl náhodný: na jedné z letmých obchůzek kolem epicentra svého milostného zájmu, jímž byla plukovní spisovna, měl konečně štěstí a tak dorazil do klubovny v patách své vytoužené. Není divu, že jeho pohled se musel záhy zkřížit s pátravým pohledem Donátovým a je nabíledni, že mladý kontrarozvědčík okamžitě rozšifroval žárlivý vzhled dalšího nápadníka. A jeho zájem o rotnou Machovou tím jen znovu stoupl. Požádal kantýnského Paduchu o černou kávu, zapálil si dutinku s tabákem značky Taras Bulba, vlastnoručně nacpávanou a v oblacích vonného dýmu se jal probírat všechny možné i nemožné kombinace ...


Lázeňský host z Norimberka - Horský Jiří




     V Kodýtkovic rodině panovalo dlouhá léta napětí. Jeho příčiny byly chronické. V podstatě šlo o disharmonii mezi manžely. První příznaky se počaly objevovat již asi před deseti lety. Paní Alena si vzala za muze člověka hodného a skromného, který byl pro ni ochoten udělat vše, co jí viděl na očích. Pracoval jako úředník v bance. V roce 1947 kdy se spolu vzali a zakotvili v pohraničí, bylo místo bankovního úředníka zaměstnáním více než slušným a společenským postavením bezmála honosným. Paní Alena, která pocházela ze zámožné rodiny živnostníků, snila o tom, jak jednou bude na lázeňské třídě otevřena banka Kodýtek a spol., jak bude dělat milostivou paní bankéřovou, chodit na noční sedánky do Lilu a přes den hrát golf, obskakována mladými nápadníky. Sen jí bohužel nevyšel. Její muž Josef Kodýtek zůstal poctivým bankovním úředníkem, ba možno říci i odborníkem v určitých oblastech peněžnictví, ale žádné další ambce si nečinil. Když přišel únor 1948 a soukromým podnikatelům vyschly zlaté žíly nejrůznějších pololegálních zdrojů a šmelin, zhroutila se i naděje paní Aleny na život ve vysoké společnosti. Docela se jich však nevzdala nikdy. V duchu si vytvořila velmi konkrétní představu o tom, jak by měla jejich rodina žít i za socialismu. Co nejmíň dělat, a hledat si nějakou šanci bokem, která by pořádně sypala. Josef je přece šikovný, může se stát soukromým konzultantem při všelijakých rodinných finančních transakcích. Dovedl by dobře poradit manželům, kteří se rozvádějí. Jak rozdělit majetek, jistě zná i všelijaké fígle, jimiž lze dlouho a beztrestně realizovat daňové úniky.
Josef Kodýtek však o takovou činnost nejevil vůbec zájem. Spořádaně docházel do banky a hned z banky zase domů, Jen jednou týdně chodíval hrát šachy, a to ještě do jakéhosi závodního klubu ROH. Nekouřil, nepil, byl skromný jak myška a bezmezně paní Alenu miloval.
Dámě, která chtěla být lvicí salónů, se však taková láska začínala po letech protivit, často si v duchu posteskla, že by už od toho průměrného a nudného člověka dávno odešla, nebýt malého Tomáše. Pro syna, ano, jen pro syna to všechno snášela. Rok od roku však rozpory mezi manžely narůstaly. Paní Alena nastoupila do zaměstnání, což bylo zcela v rozporu s jejími někdejšími představami o životě. Vydělávala teď však více než její manžel. Masérka v lázních si přijde na slušný peníz, když v tom ‚umí chodit‘. Dokonce několikrát sehnala muži prostřednictvím svých pacientů možnost lepšího místa, hlavně výnosnějšího.
Josef Kodýtek měl však svou stavovskou hrdost, hrdost bankovního úředníka, a její návrhy odmítal. Nejdřív laskavě a s provinilým úsměvem ve tváři, později však čím dál tím podrážděněji a rozhodněji.
Tomáš vyrostl, už se vrátil z vojny a napětí mezi manžely dál vzrůstalo. Teď však už měli společný majetek a navíc i rodinný domek. Paní Alena dobře věděla, že dělení majeiku je vždycky velmi svízelné. Proto definitivně upustila od rozvodu. Kodýtek pro ni začal být velkou nulou, člověkem, kterého více méně trpěla, jehož však nemilovala. Byl jí lhostejný.
A pak přišel den, kdy se seznámila s lázeňským hostem, s panem Skalitzerem z Norimberka. Byl to moc hodný pán, už v letech sice, ale stále ještě elegantní, a co hlavní – galantní a kavalír. Pozval ji na kávu, byli tančit, a ona se mu svěřila se svým životním osudem. Pan Skalitzer ji poslouchal velmi pozorně a občas si jen smutně povzdechl. Až to bylo paní Aleně nápadné.
„Vy jste asi, Herr Skalitzer, také neměl lehký život, že?“ otázala se paní Kodýtková diskrétně. A Skalitzer smutně pokývl prošedivělou hlavou a krátce jí vyprávěl příběh o tom, jak ve válce ztratil všechny příbuzné, na stará kolena zůstal sám, docela sám jako kůl v plotě a už nikdy se neoženil. Teď nemá nikoho na světě širém. Důchod má přitom velmi pěkný a srdcem ho to táhne do jeho bývalé domoviny, odkud musel po pětačtyřicátém roce odejít. Pan Skalitzer ovšem nepodotkl, že předtím si mohl pro Adolfa Hitlera uhajlovat ruku.
Paní Alenka byla naměkko, zvlášť když do té důvěrné pohody padla kytice růží, láhev sektu a nakonec francouzský koňak v luxusní vinárně Lil. S panem Skalitzrem se toho dne rozloučila v tklivé náladě a v duchu si pomyslela, že kdyby chtěl – mohl by být jejím přítelem, přestože je bezmála o dvacet let slarší.
Pan Skalitzer ovšem na něco podobného vůbec nepomýšlel. Ne že by si neuměl vyhodit z kopýtka, ale v tom případě by si určitě hledal partnerku mladší. Když už do pekla, pak na mladém koni! Jeho přitahovalo něco docela jiného. Měl totiž jiný zájem o celou rodinu Kodýtkových.
Trpělivost nakonec přinesla růže. Když přijel pan Skalitzer znovu do lázní, čekala už na něho paní Alena velmi netrpělivě. Uvedla ho do rodiny, když se spolu předem domluvili, že Skalitzer se bude vydávat za vzdáleného strýčka z otcovy strany. Je sám, bezdětný a má v NSR slušné jmění a pěkný důchod. Na stará kolena se začal shánět po příbuzných, neboť je ve dne v noci sžírán jedinou obavou: co bude s jeho jměnírn, až jednou zemře? A teď konečně, až teď může prožít léta svého stáří v klidu. Našel své dědice! Kdo by takovouhle příjemnou pohádku ochotně nevyslechl!
Pan Skalitzer pak přijížděl stále častěji. Z hotelu Esplanade se přestěhoval ke Kodýtkovým, jimž za prostorný a slunný pokojík platil královsky. K tomu přibyly americké cigarety, dobré pití a mnoho dárků. Zvlášť silně přilnul strýček Skalitzer (později důvěrněji strýček Willi) k mladému Tomáši Kodýtkovi. Rychle se domluvili, že mu značnou sumou vypomůže při nákupu auta. Za malou protislužbu. Když přijede do Československa, bude mít vůz občas k dispozici.
Co však paní Alenu udivilo, strýček Willibald byl nesmírné hodný i na jejího muže Josefa. Hrál s ním šachy, často při dobrém víně holdovali národohospodářským diskusím.
Strýček Willi byl člověkem, který sice patří do kapitalistické společnosti, ale navenek rád projevoval sociální cítění a horoval pro sociální spravedlnost a poctivost. Často vzplál mezi Kodýtkem-otcem a strýčkem Willim spor a pan Kodýtek se musel činit, aby vyvrátil všechny argumenty svého vzdáleného příbuzného. Ani si neuvědomoval, že jeho argumentace je v podstatě vyzrazováním tajných a důvěrných informací ekonomického charakteru.
V rodině Kodýtkovic zavládla opět pohoda. Paní Alenka se zase cítila být dámou a tak odpustila i svému muži, že je nepraktický člověk.
A to všechno dokázal za tak krátkou dobu zařídit hodný strýček Willibald.
„Jsem rád, moje děti,“ pravil jednoho dne Onkel Willi, „že ve vašem domě opět zavládl klid a mír. To bůh navštívil vaše duše.“ A při těch slovech se bývalý nacista zbožně pokřižoval.
Jedno leželo strýčkovi na srdci zvlášť: mladý Tomáš. Opravdu, šikovný, velmi šikovný chlapec. Kdyby to bylo možné, strýček by mu zařídil vlastní dílničku, opravárnu. Ale to komunisté nedovolí.
Strýček se začal zajímat i o to, kdy se Tomáš už konečně ožení. Rád by se prý dočkal ještě této radostné chvíle. Tomáš však před rodinou stále něco tutlal, nechtělo to z něho ven.
Až se jednoho dne svěřil právě strýčkovi Willimu: „Víte, strýčku, ona totiž Zuzanka Machová slouží v armádě, jako rotná z povolání. Moc hodné děvče, ale já se bojím doma říct, co dělá. To víte, maminka, a mít ‚vojandu‘ v rodině!“
Strýček Willi projevil naprosté porozumění pro starosti mladého muže. „Politika do lásky nepatří,“ pravil rozhodně. „Zatím doma nic neříkej, a jednou postavíme máti před hotovou věc.“ Dokonce projevil ochotu se se Zuzankou setkat. Byl na ni opravdu zvědav.
Nebylo divu.


Lázeňský host z Norimberka - Horský Jiří


  
Petr Zima řídil vůz s jistotou a spolehlivě, chvílemi si tiše pohvizdoval. Jeho zákazník, pan Skalitzer, seděl pohodlně rozvalen na zadním sedadle volhy a spokojeně oddechoval. Všechno běželo jako na drátkách. Taxikář hořel zvědavostí, když mu Skalitzer předal krabici kubánských doutníků, přímo od šéfa, jak se vyjádřil.
„Pan Parkins na vás moc drží, chlapče,“ dodal ještě a pak upozornil, že krabice má dvojí dno. Ale na to bude mít pan Zima dost času až doma…
(Doma Petr odlepil dvojité dno krabice a vyrovnal na stůl hromádku bankovek, každou v hodnotě 100 Kčs. Bylo to slušné jmění. Měl tam také zprávu od šéfa. Bylo třeba jen vyvolat tajné písmo. Pan Parkins mu blahopřál k návratu z kriminálu a přál mu, aby se mu práce dobře dařila. Oznamoval mu také, že polovina peněz je osobní dárek pro něho, polovinu má na různé výlohy. Příležitostně přijdou další. To bylo opravdu milé.)
„Tady chvilku zastavte, Herr Zima,“ přerušil Skalitzer Zimovo rozjímání. Petr zastavil a tázavé se ohlédl.
„Čeká nás tu menší práce,“ řekl pomalu a důrazně pan Skalitzer. „Já vystoupím a půjdu touhle lesní cestou. Je tam vojenský objekt. Nafotím si to z dálky a vrátím se za vámi dolů do města. Přijdu tam za vámi pěšky. Může to trvat tak dobré dvě hodinky. Vy si zatím sedněte v restauraci na náměstí. Je sobota poledne, hude tam hodně vojáků s dívkami.