Z francouzského originálu L'Abonné de la ligne U, vydaného nakladatelstvím Mercure de France, Paris 1964.
Přeložila Eva Outratová.
Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Václav Bláha.
Vydal ODEON, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 2358. publikaci v redakci krásné literatury.
Praha 1968. 249. svazek edice Klub čtenářů.
Odpovědný redaktor Jan Binder.
Vytisklo Rudé právo, tiskárna vydavatelství ÚV KSČ, Praha 1 — 19,95 AA, 20,28 V A - 602 22 865 - D-15*70214.
Vydání první.
Náklad 172 000 výtisků.
13/34 — 01-038-68 — Vázané 22,— Kčs
Krátká ukázka:
Tisk je vskutku velký umělec! Podařilo se mu zpřevracet naruby všechny zásady literárního umění, které jsme dosud považovali za neotřesitelné. Nemám tu na mysli jeho opovržení k skladbě a pravopisu. Obojí je z nouze ctnost, a to je to jediné, v čem povinné vzdělání tříbí jazyk. Ten, kdo jím opovrhuje, navazuje jen na slavnou literární minulost: Rabelais, Montaigne ani paní de Sévigné, jak známo, pravopis neznali a naprosto jim to nevadilo. Nemám na mysli ani patos a slzy, jimiž se s takovým opojením vzdouvá sebemenší sloupek. Bossuet, René, Lamartine dávno proklestili a urovnali cestu, po níž dnes pero našich novinářů tak bezpečně cválá. Nejde tu o styl: jde o metodu. Příklad našich předků nás učil, že příběh má jen tehdy správnou stavbu, když ponechává místo pro záhadu, když připravuje a stupňuje své efekty. Pomalým a důkladným postupem dospíval děj ke kritickému zvratu. Také noviny se zpočátku řídily touto posvátnou zásadou. O vraždě, z níž se zrodí podivuhodný příběh, o němž se zde dočtete, byl by titulek řekl jen: „Vražda na Champs-Elysées“ a dost. Každé další vysvětlení by se tehdy považovalo za nehoráznou neobratnost. Titulek musil vzbudit zvědavost, nadhodit záhadu, lapit. Dokonce si nejsem jist slovem vražda. Patrně by zněl spíš: „Tragédie na Champs-Elysées". Proti ,,Champs-Elysées“ nelze nic namítat: je to kulisa. Opona se zvedne a odhalí diváku dějiště události, jejíž podstata zůstává však i nadále utajena. Kolik tragédií se může odehrát mezi Vítězným obloukem a náměstím Svornosti! Ale ponechme slovo vražda. Stále ještě vyvstávala řada otázek: Ve dne, nebo v noci? Muž, nebo žena? Zasáhla policie? Byl vrah na místě lynčován? Nebo uprchl? Věrní čtenáři Petit Sou se vrhli na článek, aby se to dověděli. Aktualita nahradila krvák, bohatší o skutečnou krev a vášně a o to, že jména jejích hrdinů figurovala ve Společenském adresáři, Telefonním seznamu nebo v almanachu Paříž se baví.
Dnešní noviny to všechno postavily na hlavu. Tři věty, a víte
všechno. Láska k ctnosti, odpor k zločinu, nové použití biblického roucha, nebo touha ušetřit počestným občanům hrůzy, které lidské srdce s každým tepem vyměšuje? Dejme tomu — s tím rozdílem, že to bude spíš naopak. Neboť, a v tom se tisk projevuje jako geniální psycholog, jako Kolumbus, Magalhaes, Cartier lidské povahy, tyto tři věty, jimiž je řečeno vše, dráždí dychtivost čtenáře tisíckrát víc než ta jediná věta, která ponechává volné pole fantazii. Tisk pochopil a osvojil si onu základní pravdu, že se nikomu nemá věřit, že je třeba vzít si za vzor největšího hlupáka a omezence a že se na otazníky nikdo nenachytá.1 A nejen to: hned zpočátku vrhá před zraky čtenářů názorné obrázky křížku na chodníku, bezvládného těla oběti, vchodu do metra, kudy vrah zmizel. Čím bude titulek obsáhlejší, čím budou obrázky hojnější, tím větší počet řádek si může článek dovolit: milovník senzací z nich nepřeskočí ani jedinou. Pokud jde o čtenáře, který nemá zločiny rád, jemuž je nepříjemné o nich číst, ani ten neunikne oněm třem klíčovým větám, i on bude chtě nechtě vědět, že ve dvě hodiny odpoledne uprostřed Champs-Elysées beze stopy zmizel vrah, když předtím skolil šesti ranami z revolveru ředitele velké prodejny automobilů. Zajímavý předmět úvah pro autory románů. Nic jim nebrání, aby přizpůsobili románu estetiku, která se už po půl století třikrát denně skvěle osvědčuje. Ráno, v poledne a večer přináší pěkná vražda novinám vždy další kapitolu. V knize může každá kapitola přinášet zlomek dne, jehož zhuštěný obsah uvede hned na začátku. Doporučuji tuto novou metodu našemu dosud počestnému, ač mírně dýchavičnému cechu. Zkouším ji nyní sám podle zásady, že člověk nepřenechává jiným práci, z které může sám sklidit slávu. Přesto však si neosobuji právo si tady něco vymýšlet. V tomto příběhu je všechno skutečné. Je to jen zpravodajství, kronika, úřední spis.
A ještě něco: Neměl jsem svůj chvalozpěv na denní tisk omezit pouze na titulky... Ale „Abonent44 ho doplní lépe než já."
V pondělí 3. října 19.. v jednu hodinu padesát pět minut odpoledne — toho rána otevřel své brány Autosalón — vystupoval pan Etienne Tavernier, ředitel hlavní prodejny automobilů značky Gascogne, z autobusu trati U (Levallois - Gobelins), v němž cestoval první třídou ze stanice Porte de Champcrret do stanice Rond-Point na Champs-Elysées. Právě když se chystal přejít třídu Victora Emmanuela, jiný cestující, který vystoupil v patách za ním, vytáhl pistoli (byla to pistole, a nikoli revolver) a vypálil mu celý zásobník do zad. Pan Tavernier upadl před kola taxíku. Taxíkář zabrzdil tak prudce, že nákladní auto, které jelo za ním, mu rozmačkalo zadek.
Hluk srážky odvedl pozornost přítomných. Jedině průvodčí, který zůstal sám na plošině, odkud všichni cestující seskákali a obstoupili pana Taverniera, měl příležitost vidět, jak vrah zastrkuje pistoli do kapsy a rychlým, ač ne kvapným krokem mizí v davu. Průvodčí později prohlásil, že by byl běžel za ním, ale že bohužel zvědavci obklíčili jeho autobus, nabouraný taxík i zastřeleného muže tak hustou hradbou, že by se skrz ni nebyl mohl prodrat. Celá frekvence se zastavila. Houkačky stojících aut si odpovídaly s pronikavými píšťalami strážníků na Rond-Point. Do pěti minut byly na místě auto policejní hlídky a sanitka první pomoci. Výkon to byl nadlidský, a přesto o čtyři minuty pomalejší, než bylo třeba k dopadení vraha. Zanedlouho nato přivezl černý automobil dva policejní inspektory.
Když se strážníci a saniťáci protlačili k oběti, lékař už konstatoval smrt. Mrtvolu odvezli, strážníci se rozběhli směrem, který jim naznačil průvodčí, taxík odtlačili k chodníku a po sepsání škody propustili nákladní auto. Cestující z autobusu požádali o jména a adresy, ačkoli všichni svorně prohlásili, že nic neviděli ani předtím, ani potom. Všichni, až na dva cestující první třídy, pána a paní Coletovy, kteří poskytli několik důležitých podrobností. Pan Tavernier nastoupil až po nich, ačkoli se nepamatovali, kde to bylo. Sedl si na jediné volné místo v oddělení první třídy naproti paní Coletové a vedle nějaké paní. Na místo té paní si později přisedl muž v šedém obleku a šedém klobouku, který se krátce nato obrátil k panu Tavernierovi a řekl mu: „Dobrý den přeju, pane...44 Pan Colet slyšel: Tabanrier, paní Coletová Tavernier. Pan Tavernier zvedl hlavu od novin a řekl: „Ale!“ Muž v šedém obleku se k němu naklonil, a dál už pan Colet ani paní Coletová neslyšeli nic. A protože už je to dál nezajímalo, vrátili se k vlastnímu rozhovoru. Ten v šedém byl vrah, prohlásil průvodčí. Sám ho viděl jen odzadu, až potom, co vystřelil, a odhadoval jeho postavu na trochu vyšší než střední. Paní Coletová vypověděla, že to byl hladce oholený mladší člověk, dosti elegantně oblečený, a že měl ošklivé ruce. Víc že toho říct nemůže, protože „popisovat lidi není její silná stránka14, ale že by ho snadno poznala, kdyby ho zase viděla. Všimla si také, že měl v kravatě „spíš nevkusnou*4 jehlici v podobě kobylky.
Inspektoři poděkovali svědkům, rozloučili se s nimi mnohoslibným „na shledanou44, a když si zapsali číslo autobusu — 197 — a poznamenali přesné místo, kde zastavil, dovolili mu konečně odjet. Pak vyslechli taxíkáře, Camuse Fernanda, 45 let. Uslyšel výstřely, ale „pomyslel jsem si, že to taky může bejt něco jinýho. Hlavně jsem neměl vůbec čas pře-mejšlet. Viděl jsem, jak mi ten pán upadl sotva na metr od předního kola, a řekl jsem si: Kristepane, já ho přejedu! Vlastně jsem to měl radši udělat, když už bylo beztak po něm, ale to jsem nemoh vědět. Jen se koukněte na ten zadek! Eště že jsem zrovna vyložil pasažéry, jinak je to mohlo rozmačkat...44 Vraha ani nezahlédl. A ještě se třásl jako osika.
V Ústavu pro soudní lékařství prohledali inspektoři kapsy mrtvého. Zjistili jeho jméno, zaměstnání, bydliště a adresu jeho podniku. A s touto kořistí se vrátili na Quai des Orfěvres.
Článek v Grand Journalu, z něhož čerpám, je ze všech článků, které vyšly nazítří po vraždě, nejúplnější a nej dojemnější. Autor v něm líčí svou návštěvu u rodiny zabitého, výstavný dům na bulváru Gouvion-Saint-Cyr, s měkkým kobercem až na ulici, výtahem, který „se tiše a plavně vznesl do čtvrtého patra44, panskou, „jejíž zarudlé oči svědčily lépe než nejtkli-véjší slova o jejím žalu nad krutou ztrátou nebohého zaměstnavatele44. Zprávu o vraždě přinesli paní Tavernierové z prodejny firmy G... (Grand Journal zásadně nedělá reklamu zdarma), kam se inspektor Bělot odebral jako první. Zástupce ředitele prodejny, mladý Roux, ihned všeho nechal a bez ohledu na příliv návštěvníků, kteří se sem hrnuli z Autosalónu, běžel zvěstovat zlou novinu na bulvár Gouvion-Saint-Cyr. Zatímco tam proléval slzy s paní Tavernicrovou, dal se ohlásit inspektor Bělot. Ti tři zůstali v salónku, reportér Grand Journalu zůstal v předsíni. Ať už uvnitř mluvili hlasitě, nebo ať měl reportér zvlášť jemný sluch, jisto je, že ve svém článku uvádí tento rozhovor do všech podrobností. Paní Tavernie-rová, statečná ve svém zoufalství, odpovídala na inspektorovy otázky pevným hlasem. Ne, pokud ví, pan Tavernier neměl žádné nepřátele. Ne, nepodezírá nikoho z mužových přátel. Je ovšem pravda, že nezná jeho obchodní známosti; ale tady mohl mladý Roux potvrdit, že nebožtík vycházel vždy znamenitě jak se zákazníky, tak se zaměstnanci své prodejny i mateřského závodu, od nejnižšího do nejvyššího. Pan Tavernier zastával u firmy G... důležité postavení — prodejna na Champs-Elysées byla hlavní — a své povinnosti plnil vždy příkladně.
Vrchní inspektor Bělot znenadání odbočil a zeptal se na podrobnost, která po dosavadních všeobecných otázkách vzbudila jisté překvapení: Jak to, že ředitel prodejny automobilů nedisponuje vlastním vozem a jezdí autobusem?
Žal paní Tavernierové propukl s novou silou.
— Když si pomyslím, že by byl živ, kdyby mě byl poslechl! Ovšem že máme vůz, pane inspektore! Podívejte se z okna, tamhle stojí. Manžel mi ho půjčil na nákupy, že prý by mu v den zahájení Autosalónu jen překážel.
— Před prodejnou stojí našich osm předváděcích vozů, řekl mladý Roux.
Paní Tavernierová pokračovala:
— Řekla jsem mu: „Vezmi si alespoň pro tentokrát taxi... On můj manžel nebyl lakomý, pane inspektore, jenom šetrný, velice šetrný... Odpověděl mi, že mu připadá hloupé dívat se, jak v té zácpě naskakuje taxametr. Vždycky mi odpovídal trochu podrážděně, když jsem mu radila něco, co by stálo peníze. Jako bych ho slyšela, jak říká: „Já chci jet Učkem, a taky pojedu!44 A pak se na mě usmál a políbil mě...
