Krátká ukázka:
Posadili se do trávy. „Kdybyste si trochu namáhal mozek,“ pravil Exner k Žáčkovi tónem řídícího učitele, „a nemyslel pořád na jistou Květu Houškovou a na její domácnost, a co tam všechno zařídit, a neměl plnou hlavu svatby, která bude bůhví kdy, a přemýšlel raději, kde by se mladej Houšek dal najít ať živý, nebo mrtvý, to by bylo jedině správné, co bych vám doporučoval.“ „Těžká věc,“ řekl Žáček pochmurně. „Dyť ho hledali s celým aparátem. Nieder proslídil, co se dalo.“ „Nepochybuju. A co se proslídit nedalo?“ „Voda."
„Řeka byla zamrzlá. Koukejte, tady se všechno svádí na vodu,“ prohlásil Exner. „Lidi jsou z ní úplně tumpachoví. Klanec se utopil, Ticháčková se utopila, pomatená Zounová vlezla do vody a zmizela do nenávratna, Houšek, zcela opilý, tam spadnul, Homolka se vrátil k řece a skočil do ní ještě jednou po hlavě, aby se naposled před nástupem na služební cestu osvěžil a rozbil si hlavu o kámen a zůstal pod hladinou, Rosický, dřív než našel partu, si šel zaplavat a zůstal tam taky. Nakonec bude mít pravdu Vojtěch Pátek a je tady hastrman…“
„Možná že je, Pátek s ním diskutuje a vede s ním řeč, kdo by byl další nejvhodnější dušičkou pod hrníček toho jeho vodního mužíčka.“
„Ale vyloučit se to nedá,“ mínil Žáček. „Hastrman?“
„Voda. Řeka a jezero.“
„Nedá, ale vylučme to. Nestává se, aby se během necelých tří let z ničeho nic utopilo šest lidí. Na jednom fleku!“
„Když to vyloučím, na nic nepřijdu.“
„Zakopat v lese?“
„Při tom mrazu? Volovina. Pod sníh? Taky ne. Dravá zvěř tady není. A vůbec: zkuste v týhle půdě v okruhu pěti kilometrů někoho zakopat. Pane, to se zapotíte. A u řeky je písek. To se zapotíte ještě víc. Skála! Nahoře trochu zvětralá, ale skála.“
„Ve stržích…“
„Nesmysl.“
„V lomu, co byl zakopán štěpkovický archív.“
„Byl jste tam?“
„Byl.“
„A dopravil byste tam mrtvolu, která něco váží?“
„Možná…“
„To bych vás chtěl vidět,“ zapochyboval Žáček. „Volovina. Byl mráz, jen praštělo. A tady nejsou žádný osamělý lesy. Tady furt někdo courá. Pořádnou houbu nenajdete, protože když vystrčí hlavičku z mechu, tak kolem ní sedí pět houbařů a čekají, až povyroste. Lidí jak much.“
„V zimě ne.“
Žáček zavrtěl hlavou a vzdychl s výrazem: s tebou, kamaráde, není rozumná řeč. „Mrzlo. Copak ho někdo nechá jen tak a počká, až rozmrzne půda a von mu rozmrzne taky. Fuj! Prosím vás.“
S tímhle důvodem musel Exner v duchu souhlasit. „Pak se to ale vysvětlit nedá.“
„Jen vodou. A hastrmanem.“
„Nejste na tom zrovna nejlíp,“ usmál se Exner. „Máte sice dost slušné alibi, ale slyšel jsem, že Nožíř je neřád.“ Žáček se vesele zasmál. „Nožíř! Neřád! To teda je!“ Pochechtával se ještě chvíli a pak se zamyslel a řekl: „Hele, musím jít zase kroužit. Jestli na něco přijdete a jestli to uděláte brzy, jestli Vaška najdete a to další, víte, co myslím, jsem vám nadosmrti vděčnej. Já mám hlavu na traktor a možná na tu Květu, hloupou, pitomou,“ pravil laskavě, „ale abych vám luštil záhady, to nemůžete žádat. Jinak je na mě, pane, spolehnutí.“
Ťukl prstem do čepice, vstal a šel k dusajícímu stroji. Svižně naskočil, klaplo to, jak zasunul rychlost. Traktor se rozjel a Michal Exner zůstal sedět na pankejtu žvýkaje zamyšleně stéblo nechutné traviny.
U březového háje přibrzdil a zabočil na starou a mizernou cestu, která byla kdysi hlavní silnicí vesnice Hrádku. Stál před domem, ve kterém žila soudně nepotvrzená vdova Květa Houšková. Dům byl postaven blízko cesty a na okraji krátkého a prudkého svahu, přízemí bylo vzadu, nad zahradou, prvním patrem, pod ním dílna, ve které se ozývalo svištění hoblice. Na dvorku se potulovalo pár slepic. Za záclonou okna se mihl stín ženské postavy. Vystoupil a zamířil k brance.
Potkali se v předsíni, vyšla mu zřejmě vstříc. „Nepříjemná věc,“ omlouval se, „ale jistě chápete, že jsem musel přijít.“
„Ano.“ Nepodala mu ruku. Jen na okamžik mu pohlédla do obličeje a během rozhovoru se plaše vyhýbala jeho pohledu. „Můžu vás pozvat dál?“
„Budu rád."
