Taková tichá dívka - Wittgen Tom
-RPR-
Detektivní román řešící násilnou smrt sekretářky obchodního domu, rozvíjí dramatický příběh dívky, která se v situaci beznadějné lásky k ženatému muži dostává na šikmou životní plochu.
Proč musela Aňa zemřít? Naivní mladá dívka - ženatý milenec - žárlivý soupeř. Nosí slečna Vogelová paruku? Dvakrát vystavené faktury. Neznámá blondýnka za volantem tmavě modré škodovky.
Žánr: Literatura světová, Detektivky, krimi, Romány
Vydáno: 1977, Lidové nakladatelství
Originální název: Das sanfte Mädchen, 1975
Překlad: Jana Ondřejčková
Počet stran: 160
Jazyk vydání: český
Edice: Saturn (Svět sovětů, Lidové nakladatelství) (94.)
Ilustrace/foto: Jiří Petráček
Autor obálky: Jaroslav Fajgl
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 26-047-77
Náklad: 70 000 ks
Krátká ukázka:
Hostinský odpověděl záporně a Simoš vytáhl z kapsy Aninu fotografii. „Znáte tu dívku nebo viděl jste ji někdy ve společnosti pana Hopfera?“
„Pěkná,“ potvrdil hostinský, „ale pro Artura moc mladá. Ten drží spíš na kočky mezi třiceti a čtyřiceti. Bohužel, tuhle jsem nikdy neviděl.“
Simoš zastrčil Aninu fotografii zpátky do kapsy a položil na stůl jinou, s tváří Wilfrieda Rennhaaka. Hostinský se na ni pozorně zadíval a pak znovu zavrtěl hlavou. „Neznám.“
„Dík, to je všechno.“
Hostinský vstal. „Tak to máte šestkrát pivečko.“ Simoš zaplatil a řekl Rückertovi: „Zajdu teď do zdejší družstevní prodejny. Vy si vemte vůz a objeďte v okruhu šesti až osmi kilometrů všechny okolní vesnice. Na každé stanici autobusu mi zjistěte, dá-li se jet o půlnoci do města a časně ráno zpátky.“
„Tohle mi tedy ještě scházelo!“ ulevil si Rückert.
„No právě, a co schází, musí se udělat.“
Někde vzadu zazvonil telefon. Vzápětí se ozval ženský hlas: „Oto, jsou tady ještě ti dva z města?“
Simoš už byl zpátky u výčepu, když hostinský odpo-věděl: „Jo! Moment!“ Otevřel nadporučíkovi dveře do tmavé chodby. Na stolečku stál telefonní přístroj. Simoš se ohlásil.
„Tak už vstal,“ řekl kdosi na druhém konci, „a jede v trabantíku směrem na Birkenwalde.“
„Fajn. Až se tady objeví, uvidíme se. Pokud ne, snažte se mě sehnat buď na tomto čísle nebo na okrsku. Nechám tam vzkaz, kde budu. Dík!“ Zavěsil a řekl hostinskému: „Kdyby se někdo, kdo se nemůže prokázat jako policista, ptal po panu Hopferovi nebo po nás, pak prokažte čest vašemu vývěsnímu štítu!“
Hostinský se tiše zasmál a kývl na souhlas.
Simoš s Rückertem vyšli na ulici. Venku nadporučík řekl: ,Wilfried Rennhaak je na cestě do Birkenwalde.“
Na dveřích, jež byly pouze přivřeny, byl lísteček Vstup pouze dvě osoby najednou. Simoš nahlédl dovnitř, viděl, že je v krámku jen jediný zákazník, a vstoupil.
Žena za prodejním pultem byla vysoká, světlovlasá a skutečně kus. Simoš odhadoval, že nedávno překročila třicítku. Právě říkala zákazníkovi: „Bohužel vám nemůžu slíbit, že vápno bude. Ale zrovna jsme dostali čerstvou rašelinu a jde na odbyt lip než čerstvé housky! Tak berte, dokud je!“
Muž u pultu ujišťoval, že nemá zájem ani o rašelinu, ani o čerstvé housky, nýbrž pouze a jedině o vápno. Mluvil nesměle, téměř prosebně, nespouštěje přitom zrak z pěkné prodavačky.
Důvěrně se na něj usmála. „Koukejte, s tím vápnem to máte tak: kyselou půdu s tím můžete samozřejmě neutralizovat, jenže jako zahrádkář jistě taky víte, že fůra rostlin vápno nesnáší — je to tak?“
Muž byl opravdu zahrádkář a souhlasil. „Jenže, víte, já ... to vápno nechci na zahrádku, ale chtěl bych nabílit strop.“
„Jo tak! Vy tam máte taky domek?“
Horlivě přitakal.
„No výborně! Za šest až osm týdnů vápno určitě bude. Přijďte se občas zeptat. Ale do té doby přece nenecháte zahrádku jen tak!“
Jemná výčitka se muže zjevně dotkla. Zavrtěl roz-hodně hlavou.
„Zdravá půda, na které se všechno zelená a kvete a na podzim čistě obílený domeček — to bych pak sama ráda viděla!“ zatoužila.
„Opravdu?“ zaradoval se zákazník.
Přikývla a už psala účtenku. „Řekněme — pět pytlů? Tím byla pro ni celá záležitost vyřízena a prodavačka se obrátila k Simošovi. „A kolik smím napsat vám? zeptala se s očekáváním.
„Je ml líto,“ odpověděl pobaveně Simoš, „ale já jsem spíš z těch, co se nedají opít ani rašelinou, ani rohlíkem!“
Kousla se do spodního rtu a zvědavě se na něj zadí-vala. Po chvilce řekla: „Tak takového už jsem tady dlouho neviděla.“
„Ale teď jsem tady.“ Vytáhl služební průkaz.
Když pochopila, že je od policie, odstrčila se na židli a stiskla rty.
„No tak, to vám nesluší!“ pokáral ji s úsměvem.
Prudkým pohybem odhodila tužku na pokladní blok. „Neudělala jsem nic nezákonného! Rašelina musí pryč, potřebujeme místo ve skladu! Příští týden přijde konečně cement a ten jak známo nemůže ležet venku. A kromě toho je rašelina ... “
„V pořádku,“ přerušil ji Simoš, „vy prostě rozumíte svému řemeslu. Jenže mě nezajímá ani váš cement, ani vaše skladiště. Já jsem z komise pro vraždy.“
Opakovala nechápavě a s úžasem jeho poslední slova. „A to jdete za mnou?“ vypravila ze sebe konečně.
„Můžeme si tady spolu někde v klidu pohovořit?“ „Jistě.“ Vzala z regálu cedulku s nápisem „Přejímka zboží“ a pověsila ji na dveře.
„Není to trochu přehnané?“
„Chcete si přece se mnou v klidu pohovořit,“ řekla, „a kromě toho stejně za chvíli zavíráme.“ Odklopila desku pultu, aby mohl projít, a nabídla mu židli.
„Chtěl bych se od vás dovědět něco o panu Hopfero- vi,“ začal nadporučík.
„A to zajímá komisi pro vraždy?“ zeptala se udiveně Renáta Beierová. Náhle polekaně vyhrkla: „Stalo se mu něco?“
„Nebojte se, pan Hopfer žije. A teď vy!“
„Seznámili jsme se před třemi lety na jarní slavnosti, v hospodě U tichého Oty. Od té doby jsme přátelé.“
„V čem spočívá vaše přátelství? Totiž...
„Vždyť já vám rozumím. Heleďte se, já tady den za dnem prodávám kamení, rašelinu, vápno a večer pak doma na mě všechno padá. Pro svaz mládeže jsem už kapánek stará, na akce pro důchodce zas příliš mladá. Mám taky za sebou tři roky bezdětného manželství a nechci tady zkysnout. Na dovolenou jezdím do zahraničí, jenže to jsou jen tři neděle do roka. A jinak ... Když chci jít třeba do kina, musím do sousední vesnice. A najednou do tohohle hnízda zapadne Artur Hopfer, pinďa, šeredka, ale s naditou prkenicí, který se navíc přímo chorobně rád vytahuje. Zpočátku jsem se trochu žinýrovala, ale pak jsem si řekla, že malý muž ozdobou jest ženy velké, a přestala si všímat narážek. Vyplatilo se to. Artur je štědrý a v podstatě mě slušně vybavil. Jeho ženě ničeho neubírám, říkal, že jí dává dost.“
„On vám řekl, že je ženatý?“
„Proč ne? Říkáme si všechno otevřeně. On nepomýšlí na rozvod, já nepomýšlím na vdavky, takže spolu dobře vycházíme. Já dokonce vím, že má i jiné ženské, ale většinou jen tak, navenek. Proč by mi to mělo vadit? Přicházejí a odcházejí a naše přátelství trvá dál. Jen jedno nesnáší: když přijedu do města. To kvůli jeho ženě.“
„Společný čas trávíte tedy ve vašem bytě?“ zeptal se Simoš.
Zasmála se. „To by byla otrava! A co on by z toho měl? Artur Hopfer nechce ke mně do postele, on se chce se mnou ukazovat! Kdepak doma! On zavolá, řekne, kdy přijede, a čeká pak se svým vozem někde za vesnicí. Pak zajedeme někam do města a dáme si bene.“
„Jaký vůz má pan Hopfer?“
„Tmavě modrou škodovku.“
„Číslo taky jistě znáte, že?“
Řekla mu číslo vozu a Simoš si je zapsal do notýsku. Pak vstal a šel k telefonu. „Dovolíte?“
Rychle ho spojili a Simoš nařídil, aby okamžitě zjistili majitele uvedeného vozu a sdělili mu jeho jméno a adresu. Pak opět přisedl k mladé ženě.
„Tak nevím, jestli vám ještě vůbec něco řeknu,“ pravila. „Pan Hopfer se ke mně vždy choval slušně a velkoryse. Nemám zájem ho do něčeho namočit.“
„Do ničeho ho nenamáčíte, leda do vlastního bahna, v kterém stejně vězí až po krk. Vyprávěl vám někdy o své práci? O spolupracovnících, sekretářkách...“
Pohněvaně ho přerušila: „Vím jen, že je účetní tělem i duší! A jestli mi chcete snad namluvit, že má poměr s tou či onou, můžete si tu klidně ušetřit! Nezajímá mě to.“
„Ani to, že je starý mládenec?“
„Artur Hopfer?“ zeptala se nevěřícně. „Nesmysl! lo bychom se přece nemuseli tak schovávat!"
Pěkná holka po Hopferově boku, pomyslel si Simoš, to by poskytlo důvod k různým drbům, šuškání, dohadům. Tím by jeho nimbus vzorného, i když snad trochu zkostnatělého hlavního účetního utrpěl.
„O letošní jarní slavnosti tu byl taky vozem?
Sekáč a pavouk - Creasey John
RPR-EK
© John Creasey, 1965
Z anglického originálu The Toff and the Spider vydaného nakladatelstvím Hodder and Stoughton přeložil Ladislav Smutek, 1969
Obálku a grafickou úpravu navrhla Markéta Prochová.
Odpovědná redaktorka Alena Vlčková.
152 stran.
Náklad 70.000 výtisků.
V roce 1969 vydalo jako svou 1304. publikaci Lidové nakladatelství v edici Saturn č. 49.
26-069-69 13-34
Cena kart. 9 Kčs
V londýnském parku je nalezena mrtvola neznámého muže. Scotland Yard nemůže identifikovat mrtvolu. Detektiv Rollison, zvaný Sekáč se náhodou zamíchá do pátrání a od toho okamžiku je neustále vystaven smrtelnému nebezpečí.
seznam.bat
Krátká ukázka:
Právě v době, kdy se policie ujala dívky v bílém, ani ne půl míle od Piccadillského náměstí seděl Richard Rollison (kterému se pro jeho detektivní i jiné schopnosti říkalo Sekáč) pohodlně ve svém velkém pokoji, který mu sloužil jako obývací pokoj, pracovna a síň trofejí. K pokoji rovněž patřila malá jídelna. Rollison odpočíval v pohodlném křesle. Jemný vánek z otevřeného okna mu laskal šíji.
Opálený obličej a mírně zarudlé oči prozrazovaly, že příliš užíval sluníčka. Skutečně dnes celý den hrál na hřišti kriket. Teď byl rád, že si může trochu odpočinout a trochu zapřemýšlet, neboť dospěl k prostému, byť trochu smutnému závěru, že už není zdaleka tak mlád, jak býval. Brzy přijde den, kdy bude musit ustoupit mladším ztřeštěncům ve flanelových kalhotách a udělat jim místo na kriketové ploše. Tato představa ho však nijak netrápila. Před chvíli se navečeřel. Teď si líně prohlížel stránky Evening News a občas se napil piva.
Jeden titulek na první stránce pravil:
BYL NALEZEN ZASTŘELENÝ MUŽ.
Zpráva pak zněla takto:
Dva školáci, kteří vybírali ptačí hnízda v Hampstead Heathu, nalezli dnes ráno mrtvolu neznámého muže. Oběť byla pravděpodobně zastřelena ranou zblízka do hrudi. Vrchní komisař Grice s dalšími detektivy ze Scotland Yardu se ihned dostavil na místo činu. Rovněž kriminální lékař dr. Horace Wall byl přítomen.
Rollison nalistoval poslední zprávy. Četl:
Zastřelený muž v Hamp. Heathu. Policie se domnívá, že jde o vraždu. Bylo použito pistole ráže 22.
Rollison se podíval nad velký psací stůl, kde většinou pracoval. Visely tam nesčetné suvenýry, přesněji řečeno trofeje z lovu, na který se už mnoho let specializoval: vražedné nástroje. Byly tam smrtící zbraně všeho druhu: pistole, nože, tupé předměty a jedy. Byly tam také předměty, které samy o sobě byly zcela neškodné a nikterak nebezpečné, jako například hedvábné punčochy, tkaničky od pyžama, peří z kuřat a mnoho dalších věcí, kterých vrahové dovedli s větším či menším důvtipem použít jako nástroje vraždy. Byla tam také drobná pistole ráže 22, šedivá a bachratá. Mohl z ní vystřelit muž i žena, jediná střela znamenala jistou smrt. Nevstal, aby si ji prohlédl. Přemýšlel, kde se asi povaluje zbraň, z níž dnes ráno neznámy pachatel vystřelil.
Má ji stále ještě u sebe nebo ji už někam odhodil?
Byl v pokušení zavolat Yard a zeptat se, ale neudělal to. Opravdu stěží kdy odolal nutkání, aby se zajímal o podrobnosti vraždy; vypadalo to, jako by ho každá vražda přímo hypnotizovala. Ale dnes se ho zmocnila letargická nálada. Dobrý přítel Grice toho má asi za celý den taky dost. A Rollison vynaložil za dnešek dost sil, než aby mohl plýtvat ještě dalšími. Nakonec se rozhodl, že na místo činu nepojede a že se ani nepodívá po okolí, kde byla vražda spáchána.
Dopil pivo a uslyšel, jak v zámku hlavních dveří zaharašil klíč. Vracel se sluha Jolly, který dnes měl volný den. Pak se objevil ve dveřích, v pravici držel černou buřinku a tiskl ji k vestě. Měl na sobě černé sako a proužkované kalhoty a kravatu. Vypadal upraveně jako ze škatulky.
„Dobrý večer, pane.“
„Nazdar, Jolly. Bavil ses dobře?“
„Bylo to zajímavé v mnoha směrech, pane.“
„To jsem rád. A co jsi viděl zajímavého?“
„A jak se dařilo vám, pane?“ zeptal se Jolly tak rychle, aby to vypadalo, že položil otázku současně s Rollisonem.
„Dobře,“ odpověděl Rollison.
„Slyšel jsem, že jste trefil dvě šestky ze sedmdesáti osmi bodů,“ pravil Jolly.
Rollison se ušklíbl.
„Tvojí zvědové ti opomněli sdělit, že jsem třikrát minul a že jsem měl být jednou vyřazen. Jak se daří tvé tetě?“
Jolly, který se už po dvacet let vydával za šedesátníka, měl osmdesátiletou tetu. Navštěvoval ji příležitostně, vždy když bylo hezké počasí. Bydlila v Saint John’s Wood u rodiny, ve které po celý život sloužila.
„Velmi dobře. Dnes se chtěla projet po Hampstead Heathu a vypít čaj v přírodě. Bylo to velmi příjemné.“ Jolly jezdil v malém austinu, druhém Rollisonově voze.
„Hampstead,“ opakoval Rollison nostalgicky.
„Velmi zajímavé, pane,“ řekl Jolly.
Po chvíli se Rollison zeptal: „Našli už tu pistoli?“
„Ne, pane.“
„Našli vůbec něco?“
„Pokud vím, jsou úplně bezradní. Celou noc budou hledat zbraň, protože má svítit úplněk. Pan Grice svěřil tento úkol detektivům z okrsku, ale bude s nimi neustále v kontaktu. Velice mě to bavilo dívat se na ně zpovzdálí a moje teta – ta byla přímo u vytržení.“
„To je hrozné,“ řekl Rollison. „Osmdesátnice by se neměly tak rozrušovat. Vědí už, kdo je ten zavražděný?“
„Ne, pane.“
„Viděls mrtvolu?“
„Ano, pane, ale jenom když ji dávali do vozu. Zahlédl jsem pouze temeno mužovy hlavy. Měl šedivé vlasy. Byla tam spousta lidí, přilákalo je hezké počasí a přirozeně policii překáželi v práci. Dověděl jsem se taky, že fotografie mrtvého muže byla zaslána novinám a že se snad objeví i v dnešních televizních zprávách.“
„Zapni televizor,“ nařídil Rollison.
Za chvíli tvář mrtvého muže uviděli. Byl to zajímavý obličej. Rollison měl dojem, že jde o vzdělaného člověka. Smrtelný zápas zanechal v jeho rysech pouze jakýsi melancholický nádech smutku. Hebké vlasy se mu trochu vlnily. Fotografie ho ukazovala z profilu, měl orlí nos a pevnou bradu.
„Má v sobě něco římského,“ poznamenal Rollison. „Myslím, že by podle toho mohla policie poznat, odkud je.“
Příštího rána v půl deváté si Rollison prohlížel patery noviny, které pravidelně odebíral. Jenom Times neuveřejnily fotografii zavražděného muže. V půl desáté telefonoval Rollison do New Scotland Yardu a žádal Grice.
3x seržant Cribb - Lovesey Peter
Tři detektivní příběhy zasazené dobově do pozdně viktoriánské doby a využívající charakteristického dobového koloritu a společenských vztahů:
1. Tři muži ve člunu (o mrtvole nemluvě);
2. Detektiv v lamé šortkách;
3. Voskové figuríny.
Doslov překladatele Miroslava jindry "O podivných třech mužích ve člunu, ilegálních pěstních zápasech, krásné travičce a samolibém katovi, ale vlastně o něčem zcela jiném" .
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)