-RPR-
Kniha obsahuje tři případy : 1. Roseana. 2. Muž, který se vypařil. 3. Muž na balkóně. Ze švédských originálů (P. A. Norstedt & Sönners Förlag, Stockholm 1965, 1966, 1967) přeložil František Frölich. Doslov „Švédské romány o zločinu“ napsal František Frölich. Vydání první.
Švédské romány o zločinu.
Martin Beck nehraje na housle, nepěstuje orchideje, nesbírá starožitnosti a není podivín. Je to obyčejný člověk, mívá často rýmu, nerad se tlačí v podzemní dráze, zato se rád dívá na lodičky, nerozumí si se ženou, občas si neví rady s výchovou dětí a svůj úmorný a kormutlivý život stockholmského kriminalisty žije jednotvárně a šedě. To, co kolem sebe vidí při výkonu svého povolání, ho nenaplňuje valnou radostí a optimistickým pohledem na svět, a není tedy divu, že zrovna nehýří veselím a vtipem. Na první pohled nepříliš sympatický suchar přicházející do let, který má hodně daleko k pohádkovým supermanům nebo originálním výstředníkům.
Když se Martin Beck objevil poprvé, bylo to roku 1965 v Roseanne, vzbudil se svými kolegy ze stockholmské kriminálky okamžitě značnou pozornost. Přinesl totiž do skandinávské detektivky něco zcela nového: střízlivý, suchý, místy sarkastický, především však kritický, věcný, realistický a při zemi se držící tón.
Mladí švédští autoři Maj Sjöwaílová a Per Wahlöö se rozhodli napsat sérii „románů o zločinu“ (jejich vlastní žánrové označení pro příběhy s Martinem Beckem a jeho kolegy) a pokusit se v nich setřít falešné pozlátko romantického podivínství, dobrodružnosti a výlučnosti, jaké detektivky tolika směrů a druhů čtenářům sugerují a pro něž je možná také mnozí lidé čtou. Jinými slovy, rozhodli se napsat sérii společensky kritických románů, v nichž by zločiny a ti, kdo se jich dopouštějí, byli nasvíceni ze sociálního hlediska a uvedeni v souvislost se společenským systémem. Jejich knihy mají opravdu dosti výrazně pokrokovou tendenci, i když se v tom někdy (pokud jde o švédské poměry a lék na tyto poměry) nedokáží vyhnout jisté naivitě. Jejich knihy nenechávají nikoho na pochybách, proti komu se obracejí - nejen proti jakým lidem, ale také proti jaké společnosti. Většina lidí, s nimiž parta stockholmských kriminalistů přijde do styku, jsou chudáci a vyvrženci, trosky hozené na břeh, mimo proud života, který z jejich hlediska nestojí za nic a který nechápou. A na druhé straně společenského žebříčku stojí lidé, kteří těmto troskám ničí život, mohou si to dovolit, protože na to mají, jsou na tom líp a bezmezné sobectví je jediným zákonem jejich života. A těmto lidem se v naprosté většině případů policisté nedostanou na kobylku, setkávají se jen s jejich oběťmi. Z toho - a z nedokonalosti lidské spravedlnosti -pramení také nemluvný a hořký smutek Martina Becka.
V této knize máme před sebou první tři práce švédského manželského páru na tomto poli: Roseanna (1965), Muž, který se vypařil (Mannen som gick upp i rok, 1966) a Muž na balkóně (Mannen pa balkongen, 1967). Po těchto třech knihách vyšlo dosud dalších šest příběhů: Noční autobus (Den skrattande polisen, 1968 - česky 1974; první neanglicky psaná kniha vyznamenaná slavnou cenou E. A. Poea za nejlepší detektivku roku), Ztracená stříkačka (Brannbilen som fórsvann, 1969), Policie, pivo pije (Poliš, poliš, potatismosl, 1970), Odporný muž Ze Saffle (Den veder-várdige mannen frán Saffle, 1971), Uzavřená místnost (Det slut-na rummet, 1972) a Vrah policisty (Polismórdaren, 1974).
Per Wahlöö začínal jako novinář a píše také sám, má za sebou řadu sociálně kritických románů (m. j. Vražda v 31. poschodí, česky 1974, Úkol, Nákladní auto a Generálové, ocenění cenou deníku Svenska Dagbladet). Dnes žije s Maj Sjöwallovou v jihošvédském městě Malmö, jejich příběhy se však odehrávají většinou ve Stockholmu, protože v prostředí velkoměsta se koncentruje všechno to, co autory přitahuje, zajímá a co kritizují jako produkt současné švédské společnosti: narkománie, alkoholismus a nejrůznější formy zločinnosti.
V detektivkách obou autorů lze vysledovat jistý posun od zločinu výlučného, neobyčejného (i když Martin Beck na jednom místě říká, že žádná vražda není obyčejná), k zločinu tak říkajíc typickému, obyčejnému, který způsobuje, že romány těchto dvou Švédů nelze posuzovat jen podle měřítek klasické detektivky. Nejde zde totiž ani o pouhý intelektuální hlavolam neobjasněného zločinu, ani o hlubinné pátrání v psychologii zločince nebo detektiva, ale vždy o něco jiného: je to pokaždé realistický příběh o práci několika policistů a o sociální determinovanosti zločinů, jimiž se kriminalisté zabývají. Tak třeba v osmé detektivce (Sjöwallová a Wahlöö jich prý chtějí napsat deset a pak přestat) je klasická záhada vraždy v uzavřené místnosti vlastně jen jedním z paralelně se rozvíjejících motivů, a to ještě ne hlavním, takže kniha se pohybuje už někde na rozhraní mezi detektivkou a satirickým románem.
Sociálně kritický záměr autorů má ještě jeden důsledek: podařilo se jim dokonale odromantizovat na jedné straně zločince a zločin - a na druhé straně policii a policisty (nebo chceme-li, detektivy). Odpudivost podsvětních ropuch i jejich ubohost rozhodně nikoho na dráhu zločinu nenaláká. A na druhém ramenu vah? Naprostá většina dobrých policistů (a v příbězích obou autorů se objevují čím dál tím častěji také špatní policisté) koná svou vyčerpávající, nebezpečnou a ubíjející práci se smutným vědomím, že je to práce nutná, že společnost se bez ní nemůže obejít, ale že je to práce, která sice tu nej horší špínu odstraňuje, ale nikterak nezabraňuje tomu, aby nevznikala další, a je dokonce proti dalšímu a dalšímu přibývání špíny téměř bezmocná. Znovu a znovu se v příbězích objevují v té či oné podobě úvahy o tom, jak je možné, aby slušný a nikoliv hloupý člověk byl u policie - ale jelikož instituce soukromých detektivů patří spíš do pohádkových oblastí wimseyovských, wolfovských, marlowovských či poirotovských, píší autoři o lidech jako Martin Beck, Lennart Kollberg, Gunvald Larsson a dalších, kteří si uvědomují, že svou práci musejí konat v rámci určitého systému a snažit se svou prací tento systém alespoň trochu zlepšit - nebo nedopustit, aby se zhoršil. („Snažíme se analyzovat situaci a naším cílem je vyvolat diskusi, jež by měla mít za následek pozitivní proměnu společnosti ve směru větší lidskosti,“ říkají autoři.)
Maj Sjówallová a Per Wahlód nechtějí tedy produkovat nezávaznou oddechovou četbu, ale seriózní kritickou literaturu naroubovanou na kmen detektivního příběhu. Mohou si to dovolit, protože umějí psát, znají zásady stavby detektivek a vědí, jak se vyhnout nezáživné suchosti a suchopárné tézovité nudě. Vědí, že příběh musí být napínavý až k samému konci, a to jejich příběhy rozhodně jsou. Vědí, že se nesmějí příliš zdržovat psychologizováním, proto i v líčení soukromých osudů těchto policistů jsou suše konkrétní, úsporní, realisticky nezdobní a neglorifikující. Vědí, že detektivka musí být co nejkonkrétnější, a jsou poučeni o magii značek, proto jsou konkrétní ve všech detailech, ať už jde třeba o angličtinu, jakou mluví Martin Beck, o oblečení, jídlo a pití, přesný místopis stockholmských ulic, zbraně či automobily. Vědí, co je to humor a jakou cenu má pro příběh tohoto druhu lidský originál, a proto nemluvnému a zasmušilému Martinu Beckovi staví po bok nejdřív Lennarta Kollberga a pak také postavu nanejvýš nekonvenčního policisty Gunvalda Larssona, muže nekonvenčních metod, názorů, zvyků, slovníku i humoru, muže, jehož obrovitá, mezi kolegy většinou nepříliš populární postava se od Muže na balkóně objevuje už ve všech dalších příbězích.
Každý další člen skupiny je individualizován, i když méně důkladně než tito tři, někteří (jako Melander, Rönn, technik Hjelm a jiní) pouze zkratkovitě, jednou dvěma zvláštnůstkami.
Od příběhů soukromých detektivů a hrdinných jedinců, v podstatě romantických, liší se tyto příběhy také tím, že jsou to příběhy o práci kolektivu, tu více tu méně sehraného a harmonického, ale vždycky kolektivu. Právě tuto kolektivnost má na mysli Kollberg, když v Muži na balkóně uvažuje o tom, že dopadení vraha bude nakonec vypadat jako náhoda, i když to pochopitelně náhoda nebude. Někdy - jako v Muži na balkóně - se dokonce nedopatřením podaří něco i vyloženě tragikomickým figurám jako Kris-tiansson a Kvant, známé posádce hlídkového vozu z obvodu Solna, jejichž role jinak spočívá hlavně v tom, že zkazí, co mohou, a že si dávají nadávat od Gunvalda Larssona, který si je zve na kobereček.
Klasická detektivka, jak ji utvářeli autoři od Dickense a Collinse až po Christieovou a Simenona (abychom zůstali v Evropě), se před námi tedy v knížkách Maj Sjöwallové a Pera Wahlöö objevuje opět v jiné podobě a znovu dokazuje, že je schopna nových a nových proměn: tentokrát proměny v realistický a společensky kritický „román o zločinu“, další verzi značně odpoetizované „poetické prózy o velkoměstě“.
Doslov napsal František Fröhlich.
Autor: Rudolf Kalčík
Příběhy z poúnorového života dřevařské vesnice u bavorských hranic a ze života pohraničníků, kteří dlouho bezvýsledně pátrají po nepolapitelném muži, „Králi Šumavy“, a snaží se překazit jeho protizákonnou činnost, vyplývající z nenávisti k novému politickému a státnímu zřízení.
-RPR-
První z případů - Případ pobouřených pozůstalých byl poprvé vydán v roce 1958, Případ tichého společníka v roce 1940 a Případ zdráhavé modelky byl poprvé publikován v roce 1961.
Tento svazek obsahuje díla vydaná samostatně: Hluboký spánek (The big sleep, 1939), Loučení s Lennoxem (The long goodbye, 1954), Sbohem buď, lásko má (Farewell, my lovely, 1940). Tři detektivky napsané zakladatelem americké drsné školy, nejvýznamnějším zástupcem tzv. Hard-boiled fiction. Z anglických originálů The Big Sleep (Penguin Books, 1962), Farewell, My Lovely (Penguin Books, 1961), The Long Good-Bye (Penguin Books, 1961) přeložili František Jungwirth (Hluboký spánek), Heda Kovályová (Sbohem buď, lásko má) a Josef Schwarz (Loučení s Lennoxem).
Tři detektivní příběhy (Záhada čínského zlata, Záhada čínského bludiště, Záhada čínského hřebíku) umožňují čtenáři sledovat životopis soudce Ti a jeho logické řešení obtížných a záhadných případů.
-RPR-
Tři detektivní romány úspěšného amerického detektivkáře (nar. 1886), individuálně spojujícího principy tzv. „drsné školy", zavádějí do amerického prostředí dvacátých až padesátých let a vystupuje v nich řada společných postav Wolfovy detektivní agentury v čele s detektivem, milovníkem orchidejí Wolfem a jeho sekretářem a tělesným strážcem Goodwinem. Příběhy se vyznačují originalitou kresby prostředí a překvapivým logickým rozuzlením.
Detektivky známého finského spisovatele, novináře a dramatika. Tato kniha obsahuje tři případy : Kdo zavraždil paní Skrofovou, Omyl komisaře Palmua, Hvězdy to řeknou.
-RPR-
Tři detektivní příběhy známé autorky. Spojuje je postava sympatického inspektora Adama Dalglieshe z Metropolitní policie, který je protagonistou i jiných románů. Všechny příběhy prokazují dokonalou znalost prostředí, ať už jde o psychiatrickou léčebnu, zapadlou vesnici na východním pobřeží či univerzitní město. Stejnou péči věnuje autorka vykreslení atmosféry a charakteru postav a věrohodnými zápletkami posouvá klasickou detektivku zcela nenásilně do současnosti.
-RPR-
Krátká ukázka:
Florence byla na tento pokoj očividně pyšná.
„Je to tu hezké, viďte?“ zeptala se.
„Velice hezké,“ řekla Joanna s citem.
„Snažím se, co můžu, aby tu měla slečna Emily pohodlí. Samozřejmě nemohu udělat všecko, co bych chtěla a jak by to slečna měla mít. To víte, doma je doma,
tam má celý dům, tady jen pokojík.“
Florence, zřejmě ženská jako břitva, vyčítavým pohledem měřila hned Joannu, hned mne. Cítil jsem, že dneska nemáme šťastný den. Joanna si to už slízla od
Aimée Griffithové a Partridge, a teď se do nás obou pustila tahle věrná dračice.
„Byla jsem tam devět let panskou,“ dodala.
Joanna, popíchnutá nespravedlností na nás páchanou, se ozvala: „Ano, ale vždyť slečna Bartonová
chtěla dům pronajmout! Svěřila jej realitní kanceláři.“
„K tomu byla donucena,“ rozhorlila se Florence.
„A žije přece tak střídmě a šetrně! Jenže vláda ji nenechá na pokoji. Ti musí dostat své, i kdyby měli z člověka kůži
sedřít!“
Smutně jsem potřásl hlavou.
„Za staré paní tam bylo peněz, o jé,“ pokračovala Florence. „Ale pak chudinky umíraly jedna za druhou. A slečna Emily jednu po druhé ošetřovala. Obětovala se do
úpadu, a pořád tak trpělivá, slovem si nepostěžovala.
Jenže zdraví jí to nepřidalo. A nakonec ještě ty starosti s penězi! Říká, že akcie jí nevynášejí tolik co dřív - ale proč, to bych ráda věděla? Ti páni ve vládě by se měli stydět! Ubližovat dámě, která nemá hlavu na počty a nestačí na ty jejich fígle!“
„Tak na to doplácí skoro každý,“ řekl jsem, ale Florence zůstala neoblomná.
„Nic neříkám, když jde o člověka, který se vyzná v tlačenici, ale slečna Emily? Ta potřebuje, aby se o ni někdo staral. Ale dokavaď je u mne, však já už dám
pozor, aby ji nikdo neošidil ani nerozčiloval. Pro slečnu Emily já udělám všechno!“
Několik okamžiků si nás měřila, abychom nebyli na pochybách, jak doslovně to míní, a pak opustila nepřekonatelná Florence pokoj, opatrně za sebou zavírajíc.
„Nepřipadáš si jako upír, Jerry?“ zeptala se mě Joanna. „Já ano. Co je to s námi?“.
„Jde to s námi z kopce,“ řekl jsem. „Megan nás má po krk, Partridge tě neuznává jako velitelku a věrná Florence kouká svrchu na nás oba.“
„Jen bych ráda věděla,“ zamumlala Joanna, „proč vlastně Megan odešla už dneska?“
„Otravovala se s námi.“
„To si nemyslím, to vůbec ne. Ráda bych věděla co říkáš, Jerry, mohla v tom mít prsty Aimée Griffithová?“
„Zdá se ti, že jí něco nakukala dneska ráno, když spolu mluvily na schodech před domem?“
„Ano. Nehovořily spolu dlouho, to ne, ale –“
„Ale kam ta ženská šlápne,“ dokončil jsem místo ní, „tam sto let tráva neroste. Možná že jí –“
Vtom se otevřely dveře a vešla slečna Emily. Byla zrůžovělá, trochu udýchaná a zřejmě vzrušená. Modré oči se jí leskly.
Štěbetala a pletla páté přes deváté:
„Oh, moji zlatí, moc mě mrzí, že jsem se opozdila. Jen jsem si odskočila do města nakoupit, a koláče u Modré růže se mi nezdály docela čerstvé, tak jsem šla k paní Lygonové. Vždycky kupuji koláče až
naposledy, protože to pak dostanete čerstvou várku rovnou z pece a neodbudou vás těmi, které zbyly z minulého dne. Ale tolik mě mrzí, že jsem vás nechala čekat to si opravdu neodpustím –„
Joanna jí skočila do řeči:
„Je to naše vina, slečno Bartonová. Přišli jsme moc brzy. Šli jsme z kopce, a Jerry už teď rázuje tak rychle, že všude přijdeme moc brzy.“
„Nikdy není moc brzy, drahé dítě. Tohle neříkejte. Na něco hezkého není nikdy moc brzy.“
A stará dáma láskyplně pohladila Joannu po rameni.“
Joanna se rozzářila. Konečně, jak se zdálo, měla úspěch. Slečna Emily se usmála a do svého úsměvu zahrnula i mě, ale tak trochu s obavou, jako by se blížila k lidožroutskému tygrovi, který je teď - na pár okamžiků zaručeně neškodný a nic neudělá.
„Je to od vás tuze hezké, že jste přišel na tak ženské občerstvení, jako je čaj, pane Burtone.“
Stará dáma měla asi utkvělou představu – obraz muže, který nepije nic než whisky se sodou, kouří doutníky, mezitím si na chvilku odskočí a svede pár venkovských děvčat anebo naváže poměr s vdanou paní.
Když jsem to později opakoval Joanně, pravila, že bylo asi zbožným přáním slečny Emily setkat se s takovým mužem, ale běda, nikdy se jí to nesplnilo.
Slečna Emily mezitím pobíhala po pokoji, posadila Joannu i mě k malým stolečkům, pečlivě nám schystala popelníky a hned nato se otevřely dveře a
dovnitř se vnesla Florence s čajovým podnosem a několika hezkými šálky ze starého porcelánu značky Crown Derby, které, jak jsem usoudil, si slečna Emily přinesla s sebou. Čaj byl čínský, velice chutný, a k němu
mísy sendvičů, tenkých krajíčků chleba s máslem a spousta malých koláčků.
Florence teď zářila a pohlížela na slečnu Emily s mateřskou radostí, jako na milované dítě, které si hraje s panenkami „na návštěvu“".
Jedli jsme s Joannou mnohem víc, než jsme chtěli, naše hostitelka nás pobízela a nedalo se odmítnout. Malá dáma byla zřejmě celá šťastná, že se jí „čaj“ tak vydařil, a já jsem pochopil, že pro slečnu Emily jsme veliké dobrodružství -dva lidé z tajuplného Londýna a z „velkého světa“. Náš hovor ovšem brzy sklouzl na místní poměry.
Slečna Bartonová se vroucně rozhovořila o doktoru Griffithovi, o jeho laskavosti a lékařském urnu. Pan Symmington byl rovněž velice chytrý advokát a pomohl jí dostat zpět trochu peněz z daní z příjmů, které už
oželela. Byl tak hodný na své děti, měl tolik rád oba chlapce i svou manželku - zajíkla se. „Chudák paní Symmingtonová, je to strašně smutné, že chudinky děti
zůstanou bez matky. Ale nebyla prý nikdy žádná silačka a v poslední době jí selhávaly nervy.
Muselo to být pominutí smyslů. Četla jsem o něčem podobném v novinách. Za takových okolností lidé opravdu nenesou odpovědnost za své činy. A ona zřejmě
nevěděla, co dělá, jinak by myslela na pana Symmingtona a na děti.“
„To anonymní psaní ji muselo hrozně rozčilit,“ řekla Joanna.
Slečna Bartonová zrudla. Trochu káravě pronesla:
„To není zrovna hezký námět k hovoru, viďte, drahoušku? Vím, že tu lidé dostávají takové -ehm dopisy, ale nemluvme o nich. Je to ohavnost! Myslím, že je líp ignorovat je.“
Dobrá, slečna Bartonová je mohla ignorovat, ale pro leckoho to nebylo tak snadné. Přesto jsem poslušně změnil námět hovoru a začali jsme povídat o Aimée Griffithové.
„Báječná, opravdu báječná,“ chválila ji slečna Emily. „Její energie a její organizační schopnosti jsou skutečně skvělé. A tak dobře to umí se skautkami. A je
tak praktická a každým coulem moderní. Je duší celého Lymstocku. A bratra má tak ráda! Je moc krásné, když člověk vidí tak oddanou lásku bratra a sestry.“
„A nepřipadá mu někdy, že to Aimée trochu přehání?“ zeptala se Joanna.
Slečna Emily se na ni strnule, zděšeně zahleděla.
„Tolik se kvůli němu obětovala,“ řekla s vyčítavou důstojností.
Viděl jsem v Joanniných očích náznak „No nazdar!“ a kvapně jsem obrátil řeč na pana Pye.
Slečna Emily nevěděla dost dobře, co je pan Pye zač.
Všecko, co o něm může říci, opakovala rozpačitě, je to, že je to velice laskavý člověk - ano, velice laskavý.
A taky velmi zámožný a tuze štědrý. Občas k němu chodí moc divné návštěvy, ale to víte, zcestoval kus světa.
Shodli jsme se na tom, že cestování nejen rozšiřuje duševní obzory, ale někdy získává člověku i velice zvláštní známosti.
„Často jsem si sama přála podniknout cestu do ciziny, třebas po moři," vzdychla slečna Bartonová toužebně. „Čtu o tom v novinách, a zní to tak lákavě!“
„Proč tedy nejedete?“ zeptala se Joanna.
Ten obrat od snu ke skutečnosti slečnu Emily očividně vylekal.
Erle Stanley Gardner - Třikrát Perry Mason.
Tři brilantní detektivky vybrané z více než sedmdesáti prací amerického mistra tohoto žánru. Jeho naprosto reálné příběhy jsou nejen napínavé, ale mají i cenu ryze literární. S opravdovým požitkem čteme líčení soudních procesů, v nichž případy vrcholí. Jejich hrdina, advokát Perry Mason, exceluje, když vynalézavě hájí právo a dává průchod pravdě a spravedlnosti.
Případ nedbalé nymfy, Případ bázlivé bardámy, Případ roztěkané rudovlásky.
Výbor uspořádali: František Jungwirth, Milan Stuchlík a Josef Škvorecký.
Z anglických originálů
The Case of the Negligent Nymph (Pocket Books, Inc., 1955), The Case of the Hesitant Hostess (Pocket Books, Inc., 1960) a The Case of the Restless Redhead (William Morrow & Company, New York 1954) přeložili František Jungwirth (Případ nedbalé nymfy), Zdeněk Kirschner (Případ bázlivé bardámy) a Wanda Zámecká (Případ roztěkané rudovlásky). Revizi právnických terminů provedl JUDr Jaroslav Sodomka.
Vazbu navrhl Jiří Toman.
Graficky upravila Hana Blažejová.
Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 2474. publikaci v redakci krásné literatury.
Praha 1968.
Odpovědná redaktorka Wanda Zámecká.
Vytiskla a vazbu provedla
Stráž, tiskařské závody, n. p., závod 4, Vimperk. 36,88 autorských archů, 37,36 vydavatelských archů. 602 22 865.
Vydání druhé. Náklad 110 000 výtisků.
01-126-68
13/24 - Váz. 42,50 Kčs
Krátká ukázka:
Posledních patnáct minut bylo jasné, že Harry Fritch, náměstek státního zástupce, zdržuje. Prohraboval se v papírech, opakoval otázky a tu a tam kradmo pohlédl na hodiny na stěně soudní síně.
Náhle se narovnal. „To je vše,“ řekl, obrátil se k Perrymu Masonovi a s oficiálně zdvořilou úklonou dodal: „Prosím, pane Masone, můžete začít s křížovým výslechem.“
Mason vstal a pochopil léčku, kterou naň náměstek nastražil.
„Jestliže slavný soud dovolí,“ řekl vlídně, „je pátek odpoledne, za pět minut tři čtvrti na pět.“
„Co má být?“ zeptal se soudce Egan svým nejpopuzenějším tónem.
„Pouze toto,“ dodal Mason s úsměvem. „Mám pocit, že by soud nerad přerušil křížový výslech této svědkyně tím, že by přelíčení odročil. Domnívám se, že mé kontrolní otázky budou poněkud delší, a kdybychom snad výslech odložili na pondělní ráno…“
V běžných případech, kdy nesoudila porota, byl soudce Egan zdvořilost sama, když však byla soudní síň plná obecenstva, když byla přítomna porota, byl soudce Egan úmyslně hrubý, jakožto chytrý politik se už dávno naučil, že lidé mají rádi, když ovládá soudní síň a prohání právníky. Právníci ho nenáviděli, ale voliči ho zbožňovali.
„Přelíčení bude odročeno v obvyklou dobu, pane Masone,“ tekl soudce. „Přelíčení se odročuje v době k tomu určené, a nikoliv tehdy, kdy se to hodí obhajobě. Máte k dispozici nějakých dvacet minut. Porotci chtějí mít tento případ za sebou, aby se mohli vrátit ke své práci. Pokračujte v křížovém výslechu.“
„Prosím, Vaše Ctihodnosti,“ řekl Mason, okázale se obrátil, a probíraje se v papírech na svém stolku, získal několik drahocenných vteřin, aby si promyslel svou strategii.
Svědkyně byla strašlivě chytrá. Nebude-li moci otřást její výpovědí, bude obžalovaný shledán vinným. Mason měl v záloze jedno, jen jedno jediné překvapení. Doufal, že to bude bomba. Do pěti hodin měl už moc málo času, aby s tímto překvapením vyrukoval a těžil ze zmatku, který vyvolá; bude-li však dvacet minut pokračovat s výslechem, který nikam nepovede, jen tak pro nic za nic, bude porota přes neděli pevně přesvědčena, že se svědectvím té ženy nedá otřást.
Mason se rozhodl.
„Madam Lavino,“ řekl a dvorně se usmál.
Výborně oblečená, hezká svědkyně se naň usmála také a její úsměv jako by naznačoval, že je skutečně ráda, že bude podrobena co nejostřejšímu křížovému výslechu.
„Vy jste,“ řekl Mason, „identifikovala obžalovaného v tomto procesu jako člověka, který se dopustil onoho přepadení.“
„Ano, pane Masone.“
„Kdy jste viděla tohoto obžalovaného prvně? Kdy jste ho vůbec v životě viděla prvně?“
„Ten večer, kdy jsme byli přepadeni. Pan Archer zastavil vůz na červenou. Obžalovaný přiskočil, jako by spadl z nebe, otevřel dveře vozu, vrazil panu Archerovi revolver skoro až do obličeje, klidně mu potom vytáhl náprsní tašku, diamantovou jehlici do kravaty a sebral mou kabelku Odehrálo se to všecko tak rychle, že jsem si sotva uvědomila, o co jde, teprve když ten člověk utíkal zpátky na chodník, skočil do auta obráceného do protisměru a odjel.“
„A snažil se ho pan Archer pronásledovat?“
„Ovšemže ne. Takovou hloupost pan Archer neudělal. Ten člověk byl ozbrojen. Pan Archer ne. Pan Archer přejel křižovatku, zastavil u jednoho dragstóru a zatelefonoval pro policii.“
„A co jste udělala vy?“
„Čekala jsem ve voze,“ řekla, „dokud jsem nezjistila, že už déle čekat nemohu.“
„Jak dlouho jste čekala?“
„Řekla bych tak dobrých pět minut. Potom se objevil vůz policejní hlídky.“
„Co se stalo potom?“
Řekla: „Zatímco pan Archer mluvil s policií, jela kolem jedna mladá žena, kterou znám. Ta mě poznala, jak jsem seděla ve voze předjela mě a zaparkovala vůz. Zavolala jsem nějakého člověka, který tam stál, a řekla jsem mu, aby pověděl panu Archerovi, že kdyby policie chtěla nějaké prohlášení, jsem k dispozici, ale že jedu do Vily.“
„Proč jste nepočkala a nepromluvila si s policií?“
„Pan Archer jim mohl povědět vše, co potřebovali vědět. Měla jsem jakési nutné záležitosti, kterým jsem se musela věnovat. Daňoví poplatníci si platí policii, aby byla k dispozici daňovým poplatníkům. Kdyby si policie ode mne cokoliv přála, byla by maličkost přijít a najít si mě.“
„V době přepadení jste byla s panem Archerem?“
„Zajisté, pane Masone. Několikrát jsem to už řekla.“
„A kam jste se odebrala, když jste opustila pana Archera?“
„Do Vily.“
„Tedy Vilou míníte Vilu Lavina?“
„Přejete-li si to přesně, pane Masone, Vilu Lavina č. 2.“
„Její majitelkou jste vy?“
„Nemovitosti nejsou mé, ty mám pronajaty. Ale Vila sama je můj majetek, nebo bych snad měla říci, že ji řídím.“
„V době přepadení jste byla s panem Archerem na cestě do Vily?“
„Ano.“
„A kdo to byl, co jel“ okolo autem a vzal vás s sebou – ta mladá žena, o níž jste říkala, že ji znáte?“
„Slečna Kaylorová.“
„Slečna Kaylorová je tuším víc než pouhá známá.“
„Je to známá, přítelkyně a zaměstnanec.“
„Pracuje pro vás?“
„Přejete si patrně vědět, zda pro mne pracovala v době přepadení?“
„Ano.“
„Ano, dělala bardámu.“
„A vzala vás s sebou z místa přepadení?“ zeptal se Mason.
Madam Lavina se sladce usmála. „Ne,“ řekla.
Mason zdvihl obočí. „Vyrozuměl jsem, že jste řekla…“
„Nevím, pane Masone, jestli na mne líčíte nějakou past, ale já jsem naprosto jasně řekla, že pan Archer po přepadení projel křižovatku a zaparkoval vůz u jednoho dragstóru. Místo odkud mě vyzvedla Inez, bylo asi čtyřicet až padesát metrů od místa přepadení.“
Škrobeně se pousmála a jeden nebo dva porotci se zašklebili.
„Nechtěl jsem na vás líčit žádnou past,“ řekl Mason, „mluvil jsem všeobecně.“
„Já si nemohu dovolit mluvit všeobecně. Víte, pane Masone já jsem tu pod přísahou.“
Soudní síní zřetelně zašuměla vlna veselí.
Mason se s dramatickým gestem odvrátil od svědkyně. „Pane Paule Draku,“ zvolal.
Paul Drake, štíhlý a vysoký šéf Drakovy detektivní kanceláře, se narovnal. Zvědavé oči diváků se k němu obrátily.
„Byl byste tak laskav, prosím vás,“ řekl Mason, „a zašel byste do právnické knihovny a přivedl do soudní síně Inez Kaylorovou?“
Drake kývl a odešel uličkou a dvojitými lítačkami.
„A teď chci slyšet pravdu,“ řekl Mason, obraceje se čelem ke svědkyni. „Jste si naprosto jista, že Inez Kaylorová jela kolem a vzala vás s sebou?“
Svědkyně zkameněla, ale ovládala do té míry výraz obličeje, že nebylo možno vyčíst jeií myšlenky ani z mrknutí řas, ani ze zachvění rtů.
„Nuže,“ řekl Mason, „můžete na tuto otázku odpovědět?“
Svědkyně pomalu odvrátila oči a jaksi přemítavě se zamračila. „Jsem si docela jistá, že to byla Inez Kaylorová. Je to ovšem, pane Masone, už nějakou dobu a…“
„Jak dlouho znáte Inez Kayiorovou?“
„Asi tak osm měsíců.“
„Jak dlouho jste ji znala, než došlo k tomu přepadení?“
„Myslím asi dva měsíce.“
„Jste majitelkou řady barů známých jakožto Vila Lavina?“
„Nikoliv řady, pane Masone. Jsou jenom tři.“
„Dobře. Řídíte je?“
„Ano.“
„Zaměstnáváte bardámy?“
„Ano.“
„Kolik?“
„Celkem osmnáct.“
„Jste dobrá obchodnice?“
„Snažím se být.“
„Jste se všemi svými bary ve spojení každou noc?“
„Ano.“
„Jezdíte z jednoho do druhého?“
„Ano.“
„Sledujete, kdo pracuje a kdo ne?“
„Snažím se.“
„V době přepadení jste znala Inez Kaylorovou asi dva měsíce?“
„Ano.“
„Po tu dobu jste ji vídala každou noc?“
„Myslím, že nepracovala každou noc.“
„Skoro každou noc?“
„Ano.“
„Do té doby jste však nikdy předtím neviděla obžalovaného?“
„Ne.“
„Nikdy v životě?“
„Ne.“
„Přesto však, že jste obžalovaného zahlédla tak letmo, tak letmo, že…“
„To nebylo letmo. Hleděla jsem mu přímo do obličeje.“
„Přepadení bylo provedeno velice rychle?“
Z hlasu jí nezmizela jedovatost, když triumfálně řekla: „Velice rychle. Bylo provedeno s obratností, jaká se získává dlouholetou zkušeností, pane Masone.“
„Poznámka svědkyně se škrtá,“ řekl soudce Egan unuděným monotónním hlasem. „Svědkyně nechť se zdrží poznámek. Porota nechť nebere na vyjádření svědkyně zřetel, to jest, na vyjádření, pokud se týká obratnosti na základě dlouhé zkušenosti.“
Mason zaťal zuby. Poznámka svědkyně způsobila škodu, kterou soudcova výstraha porotě ještě zmnohonásobila. Jakýkoliv další Masonův počin neštěstí jenom zhorší.
„Viděla jste ho pouze poměrně krátkou dobu?“ zeptal se Mason lhostejným hlasem.
„To záeží na tom, co myslíte poměrně krátkou dobou.“
„Ani ne minutu?“
„Možná.“
„Možná jenom třicet vteřin?“
„Možná.“
„Slečnu Kaylorovou jste znala dva měsíce. Nastoupila jste k ní do vozu a jela jste až do Vily Lavina č. 2.“
„Není to odtamtud ani kilometr.“
„A trvalo vám to jak dlouho?“
„Pár minut.“
„Čtyřikrát tak dlouho, jako trvalo obžalovanému přepadení?“
„Snad.“
„Pětkrát tak dlouho?“
„Možná.“
„Šestkrát tak dlouho?“
„Já opravdu nevím, pane Masone.“
„Přesto však nyní chcete na této porotě, aby vám uvěřila, že poznáváte obžalovaného jakožto člověka, který provedl přepadení, podle toho, jak jste ho jednou zahlédla, že si však nejste jistá, že ten, kdo vás svezl do Vily Lavina, byla Inez Kaylorová?“
Náhle spatřil Mason v jejích očích výraz triumfu. Pravila: „Já jsem neřekla, že si nejsem jista, jestli to byla Inez, kdo mě svezl. Řekla jsem, že jsem si docela jistá, že to byla ona. Tím myslím, že si jsem docela jistá.“
Mason se otočil a podíval se přes rameno.
Paul Drake stál ve dveřích sám. Zachytil Masonův pohled a pomalu zavrtěl hlavou.
Mason se ve zdvořilosti vyrovnal svědkyni. Obrátil se k Paulu Drakovi. „Nemusíte vodit Inez Kaylorovou do soudní síně. Jestliže si je madam Lavina jistá, budu věřit jejímu slovu.“
„Děkuji vám,“ řekla svědkyně sladce a v očích měla výraz posměvačného triumfu.
Mason se spěšně podíval na hodiny.
Už nebylo kdy na to, dávat si dohromady, jak se mohlo stát, že ho převezli. Situace vyžadovala, aby byl vlídný, přívětivý, rozvážný po dobu příštích třinácti minut, třinácti minut, po které musí svým rozumem čelit chytré ženě, která ví, že teď už není v jeho moci dokázat opak čehokoliv, co řekne ona. Drží všechny trumfy a ví, že je drží.
„Vy jste viděla obžalovaného podruhé,“ řekl Mason.
„Ano, pane Masone.“
„Kde to bylo?“
„Na policii při předvádění.“
„A tam jste obžalovaného identifikovala?“ řekl Mason.
„Bez váhání.“
„Jste si naprosto jistá, že od chvíle přepadení jste ho neviděla, až teprve na policii?“
„Tak jest.“
Mason na chviličku přestal a hleděl na svědkyni. „Kdo byl s vámi, madam Lavino, při identifikaci na policii?“
„Pan Archer.“
„Byli jste tam společně?“
„Přirozeně.“
„Proč říkáte přirozeně?“
„Protože jsme byli společně přepadeni a já se domnívám, že policie chtěla, abychom identifikaci provedli oba.“
„Proč tedy, když si chtěli být jisti, neprováděli identifikaci s každým zvlášť?“
„Na to se budete, pane Masone, muset zeptat policie.“
„Naznačila vám policie nějaký důvod, proč tam jste společně?“
„Ano.“
Jaký?“
„To je ovšem svědectví z druhé ruky,“ přerušil je soudce Egan.
„Není námitek, Vaše Ctihodnosti, není námitek,“ řekl Harry Fritch s úsměvem. „Jen ať pokračuje.“
„Vnáši to nepořádek do zápisu,“ řekl zlostně soudce Egan. „Soud nepřipustí svědectví z druhé ruky. A soud si nepřeje žádné zdržování a lovení v kalných vodách při výslechu,“ dodal. „Tak pokračujte, pane Masone.“
„Kdo ho identifikoval nejdříve – vy nebo pan Archer?“ zeptal se Mason.
„Byla to současná identifikace.“
„Jakmile jste ho spatřila, označila jste ho jako toho pravého?“
„Naprosto určitě, absolutně a s konečnou platností, pane Masone.“
„A pan Archer učinil totéž, přímo ve vaší přítomnosti?“
„Ano, pane Masone.“
„Jak jste ho označila?“
„Ukázala jsem na něj prstem.“
„A co učinil pan Archer?“
„Ukázal na něj.“
„Natáhli jste prst současně?“
„Téměř ve stejném zlomku vteřiny, pane Masone.“
„A od doby přepadení jste obžalovaného neviděla až do doby identifikace?“
„Nikoliv, prosím.“
Mason se zamračil. „Viděla jste jeho fotografii?“ zeptal se.
Zaváhala.
„Viděla?“ zeptal se Mason a náhle jakoby oživl.
„No ano.“
„A kdy jste ho viděla? V souvislosti s identifikací při předváděčce?“
„Den předtím.“
‚Skutečně! A kdopak vám ukázal fotografii obžalovaného?“
„Pan Archer.“
„A kdo byl v tu dobu s panem Archerem?“
„Nějaký policista.“
„Takže když jste identifikovala obžalovaného při předváděčce, měla jste už předtím prohlédnutou jeho fotografii?“
„Ano, viděla jsem jeho fotografii.“
„Můžete popsat okolnosti, za nichž jste viděla tuto fotografii?“
„Bylo to ve Vile Lavina č. 3. Přišel ke mně pan Archer v doprovodu tajného, na jehož jméno si nevzpomínám, a řekl: „Marto, chytili toho člověka, co nás přepadl. Našli mou náprsní tašku a tvou kabelku. Z peněz neobjevili nic, jehlici taky ne. Tvoje kabelka byla rozříznutá a podšívka vytržená, ale není pochyby o tom, že to je tvoje kabelka…“
„Řekl policista něco?“
„Říkal, že nemá smyslu, abychom se obtěžovali a chodili tam a dívali se na předvádění, dokud si nebude úplně jistý, že má toho pravého.“
„A tak vám ukázal fotografii toho člověka?“
.Ano.“
„A to byla fotografie, kterou pořídila policie?“
„Ano.“
„Pan Archer viděl tedy fotografii dříve, než jste ji viděla vy?“
„Přirozeně. Musel ji vidět dříve.“
„A vy jste fotografií identifikovala?“
„Ano, řekla jsem, že vypadá hodně jako ten člověk.“
„A potom jste si tedy umluvili schůzku na druhý den ráno na policii?“
„Ano, na deset hodin.“
„Byla jste si svou identifikací jista, když jste viděla tu fotografii?“
„Dost jistá.“
„Pan Archer si byl jist?“
„Ano.“
„Jak to víte?“
„Řekl mi to.“
„A tu fotografii vám ukázal on?“
„Ano.“
„Takže pan Archer vám podal tu fotografii, a řekl: ‚Marto, to je ten člověk, co nás přepadl,‘ nebo něco v tom smyslu.“
„No, přesně tak to nebylo.“
„Řekl vám, že je to ten člověk, který vás přepadl?“
„No, on řekl, že ho identifikoval jakožto člověka, který nás přepadl, a že by chtěl, abych se na něj podívala a řekla mu co si myslím.“
„Takže než jste šla na tu předváděčku,“ řekl Mason, „seznámila jste se prohlížením fotografie s rysy obžalovaného?“
„Tak bych to neřekla, pane Masone.“
„Já to tak říkám,“ odsekl Mason. „Odpovězte na otázku.“
..Podívala jsem se na tu fotografii.“
„Prohlédla jste si ji dobře, že ano?“
„Domnívám se, že ano.“
„A důkladně jste se seznámila s rysy tváře toho člověka tím, že jste se dívala na fotografii?“
„Ano.“
„Takže jste identifikovala obžalovaného dřív, než jste šla obžalovaného identifikovat na policii?“
„Ne.“
„Identifikovala jste fotografii? Ne?“
„To není obžalovaný.“
„Avšak tu identifikaci jste provedla?“
„Ano.“
„Nikoliv identifikaci s výhradou, ale absolutní identifikaci?“
„jistě.“
„Byla jste si jista?“
„Byla jsem si jista.“
„Řekla jste policii, že jste si jista?“
„Ano.“
„Jestliže jste si byla jista svou identifikaci podle fotografie, proč bylo zapotřebí jít na policii příští den a provádět osobní identifikaci?“
„Protože… Mám dojem, že říkali, že to soud vyžaduje jakožto součást svědecké výpovědi.“
„Jinými slovy, jediným důvodem, proč jste šla na tu předváděčku, bylo vyrobit svědectví, jehož by se dalo použít u soudu?“
„Vaše Ctihodnosti, ohrazuji se proti použití slova ‚vyrobit‘,“ prohlásil náměstek státního zástupce.
„Vyhovuje se.“
„Jediným důvodem, který jste měla, abyste šla příštího dne na policii provést identifikaci obžalovaného, bylo opatřit důkaz?“
„Není tohle snad jediný důvod každé identifikace, pane Masone?“
Mason řekl zlostně: „Ptám se vás, zda jediným důvodem vaší cesty na policii nebylo, podívat se na obžalovaného na předváděčce?“
„Já… inu, já se domnívám, že ano.“
„A vy už jste věděla, že jednou z osob při předváděčce bude obžalovaný?“
„Ano.“
„A vy jste dotyčnou osobu identifikovala už předtím podle obrázku?“
„Ano.“
„Když vám pan Archer dal fotografii obžalovaného, neukázal vám fotografie jiných lidí a nezeptal se vás, jestli v tom souboru fotografií vidíte někoho, jehož tvář vám připadá známá?“
„Jistěže ne. Byli jsme přátelé. Jednoduše řekl: Marto, policie chytila toho člověka, co nás přepadl. Peníze nenašli, ale toho člověka mají. Tady máš jeho obrázek.“
„Nejdřív vám řekl, že to je ten člověk, a pak se vás ptal, jestli to ten člověk je?“
„Ptal.“
„A potom se vás zeptal policista, jestli myslíte, že byste mohla obžalovaného identifikovat na předváděčce?“
„Ano.“
„Aco jste mu řekla?“
„Řekla jsem mu, že jistě“
„Držela jste ještě pořád tu fotografii, když jste mu to řekla?“
„Ne, to už jsem mu ji vrátila.“
„Vrátila jste ji panu Archerovi, nebo jste ji vrátila policistovi?“
„Vrátila jsem ji policistovi.“
„A když vám řekl, že by chtěl, abyste šla na policii a označila při předváděčce obžalovaného, podívala jste se znovu na fotografii?“
„Ano.“
„Proč?“
„Chtěla jsem si být jistá.“
„Jistá čím?“
„Že je to ten člověk.“
„Takže když jste tu fotografii viděla poprvé, tak jste si jistá nebyla?“
„Byla, ano, byla jsem si jistá.“
„Právě jste však říkala, že jste se podívala na fotografii podruhé, abyste si byla jistá.“
„Já myslím, abych si byla jistá, že ho při předváděčce budu moci označit.“
„Při předváděčce jste ho tedy označila nikoliv podle toho, jak jste si ho vybavovala ze vzpomínky na ten večer, kdy vás přepadl, nýbrž ze vzpomínky na fotografii.“
„No, z obojího.“
Mason pohlédl zoufale na hodiny. „Proč jste požádala, abyste si mohla prohlédnout fotografii podruhé?“
„Vaše Ctihodnosti, ohrazuji se proti této otázce, jelikož byla již zodpovězena,“ řekl náměstek státního zástupce.
„Vyhovuje se,“ odsekl soudce Egan. „Domnívám se, že obhajoba již vyčerpala tuto část křížového výslechu a že by měla přistoupit k nějakému dalšímu bodu.“
Mason řekl: „Teď bych vám, paní svědkyně, rád položil několik otázek týkajících se toho, co se přihodilo v době přepadení. Byla jste na cestě do Vily Lavina č. 2?“
„Ano.“
„Jak jste byla oblečena?“
„Měla jsem na sobě stejné šaty, jako mám teď.“
„A předpokládám,“ řekl Mason nedbale, „že jste měla i stejnou kabelku, jako držíte teď na klíně?“
„Ano.“
Náhle se kousla do rtu. „Ne, to jsem popletla. V době přepadení jsem měla jinou kabelku. Přirozeně tamtu kabelku sebral ten člověk, co nás přepadl, pane Masone.“
„Na okolnosti přepadení si vzpomínáte zřetelně?“
„Ano.“
„Je pan Archer váš dávný přítel?“
„Znám ho už nějakou dobu.“
„Kouří?“
„Myslím, že ano, kouří.“
„Kouřil v době přepadení cigaretu?“
Odvrátila pohled od Masonových očí. Ruku v rukavičce si položila na tvář a řekla: „Počkejte… to nevím určitě.“
„Nebylo to tak,“ řekl Mason, „že když pan Archer zastavil vůz na červenou, dal si do úst cigaretu a naklonil se kupředu, aby stiskl zapalovač vedle volantu, a lupič se přiblížil k autu z levé strany, a proto jste ho neuviděla, až když otevřel dvířka?“
Uběhla chvíle ticha.
Soudce Egan pohlédl na hodiny a nepokojně se zavrtěl v křesle.
