-RPR-
Kniha obsahuje tři případy : 1. Roseana. 2. Muž, který se vypařil. 3. Muž na balkóně. Ze švédských originálů (P. A. Norstedt & Sönners Förlag, Stockholm 1965, 1966, 1967) přeložil František Frölich. Doslov „Švédské romány o zločinu“ napsal František Frölich. Vydání první.
Švédské romány o zločinu.
Martin Beck nehraje na housle, nepěstuje orchideje, nesbírá starožitnosti a není podivín. Je to obyčejný člověk, mívá často rýmu, nerad se tlačí v podzemní dráze, zato se rád dívá na lodičky, nerozumí si se ženou, občas si neví rady s výchovou dětí a svůj úmorný a kormutlivý život stockholmského kriminalisty žije jednotvárně a šedě. To, co kolem sebe vidí při výkonu svého povolání, ho nenaplňuje valnou radostí a optimistickým pohledem na svět, a není tedy divu, že zrovna nehýří veselím a vtipem. Na první pohled nepříliš sympatický suchar přicházející do let, který má hodně daleko k pohádkovým supermanům nebo originálním výstředníkům.
Když se Martin Beck objevil poprvé, bylo to roku 1965 v Roseanne, vzbudil se svými kolegy ze stockholmské kriminálky okamžitě značnou pozornost. Přinesl totiž do skandinávské detektivky něco zcela nového: střízlivý, suchý, místy sarkastický, především však kritický, věcný, realistický a při zemi se držící tón.
Mladí švédští autoři Maj Sjöwaílová a Per Wahlöö se rozhodli napsat sérii „románů o zločinu“ (jejich vlastní žánrové označení pro příběhy s Martinem Beckem a jeho kolegy) a pokusit se v nich setřít falešné pozlátko romantického podivínství, dobrodružnosti a výlučnosti, jaké detektivky tolika směrů a druhů čtenářům sugerují a pro něž je možná také mnozí lidé čtou. Jinými slovy, rozhodli se napsat sérii společensky kritických románů, v nichž by zločiny a ti, kdo se jich dopouštějí, byli nasvíceni ze sociálního hlediska a uvedeni v souvislost se společenským systémem. Jejich knihy mají opravdu dosti výrazně pokrokovou tendenci, i když se v tom někdy (pokud jde o švédské poměry a lék na tyto poměry) nedokáží vyhnout jisté naivitě. Jejich knihy nenechávají nikoho na pochybách, proti komu se obracejí - nejen proti jakým lidem, ale také proti jaké společnosti. Většina lidí, s nimiž parta stockholmských kriminalistů přijde do styku, jsou chudáci a vyvrženci, trosky hozené na břeh, mimo proud života, který z jejich hlediska nestojí za nic a který nechápou. A na druhé straně společenského žebříčku stojí lidé, kteří těmto troskám ničí život, mohou si to dovolit, protože na to mají, jsou na tom líp a bezmezné sobectví je jediným zákonem jejich života. A těmto lidem se v naprosté většině případů policisté nedostanou na kobylku, setkávají se jen s jejich oběťmi. Z toho - a z nedokonalosti lidské spravedlnosti -pramení také nemluvný a hořký smutek Martina Becka.
V této knize máme před sebou první tři práce švédského manželského páru na tomto poli: Roseanna (1965), Muž, který se vypařil (Mannen som gick upp i rok, 1966) a Muž na balkóně (Mannen pa balkongen, 1967). Po těchto třech knihách vyšlo dosud dalších šest příběhů: Noční autobus (Den skrattande polisen, 1968 - česky 1974; první neanglicky psaná kniha vyznamenaná slavnou cenou E. A. Poea za nejlepší detektivku roku), Ztracená stříkačka (Brannbilen som fórsvann, 1969), Policie, pivo pije (Poliš, poliš, potatismosl, 1970), Odporný muž Ze Saffle (Den veder-várdige mannen frán Saffle, 1971), Uzavřená místnost (Det slut-na rummet, 1972) a Vrah policisty (Polismórdaren, 1974).
Per Wahlöö začínal jako novinář a píše také sám, má za sebou řadu sociálně kritických románů (m. j. Vražda v 31. poschodí, česky 1974, Úkol, Nákladní auto a Generálové, ocenění cenou deníku Svenska Dagbladet). Dnes žije s Maj Sjöwallovou v jihošvédském městě Malmö, jejich příběhy se však odehrávají většinou ve Stockholmu, protože v prostředí velkoměsta se koncentruje všechno to, co autory přitahuje, zajímá a co kritizují jako produkt současné švédské společnosti: narkománie, alkoholismus a nejrůznější formy zločinnosti.
V detektivkách obou autorů lze vysledovat jistý posun od zločinu výlučného, neobyčejného (i když Martin Beck na jednom místě říká, že žádná vražda není obyčejná), k zločinu tak říkajíc typickému, obyčejnému, který způsobuje, že romány těchto dvou Švédů nelze posuzovat jen podle měřítek klasické detektivky. Nejde zde totiž ani o pouhý intelektuální hlavolam neobjasněného zločinu, ani o hlubinné pátrání v psychologii zločince nebo detektiva, ale vždy o něco jiného: je to pokaždé realistický příběh o práci několika policistů a o sociální determinovanosti zločinů, jimiž se kriminalisté zabývají. Tak třeba v osmé detektivce (Sjöwallová a Wahlöö jich prý chtějí napsat deset a pak přestat) je klasická záhada vraždy v uzavřené místnosti vlastně jen jedním z paralelně se rozvíjejících motivů, a to ještě ne hlavním, takže kniha se pohybuje už někde na rozhraní mezi detektivkou a satirickým románem.
Sociálně kritický záměr autorů má ještě jeden důsledek: podařilo se jim dokonale odromantizovat na jedné straně zločince a zločin - a na druhé straně policii a policisty (nebo chceme-li, detektivy). Odpudivost podsvětních ropuch i jejich ubohost rozhodně nikoho na dráhu zločinu nenaláká. A na druhém ramenu vah? Naprostá většina dobrých policistů (a v příbězích obou autorů se objevují čím dál tím častěji také špatní policisté) koná svou vyčerpávající, nebezpečnou a ubíjející práci se smutným vědomím, že je to práce nutná, že společnost se bez ní nemůže obejít, ale že je to práce, která sice tu nej horší špínu odstraňuje, ale nikterak nezabraňuje tomu, aby nevznikala další, a je dokonce proti dalšímu a dalšímu přibývání špíny téměř bezmocná. Znovu a znovu se v příbězích objevují v té či oné podobě úvahy o tom, jak je možné, aby slušný a nikoliv hloupý člověk byl u policie - ale jelikož instituce soukromých detektivů patří spíš do pohádkových oblastí wimseyovských, wolfovských, marlowovských či poirotovských, píší autoři o lidech jako Martin Beck, Lennart Kollberg, Gunvald Larsson a dalších, kteří si uvědomují, že svou práci musejí konat v rámci určitého systému a snažit se svou prací tento systém alespoň trochu zlepšit - nebo nedopustit, aby se zhoršil. („Snažíme se analyzovat situaci a naším cílem je vyvolat diskusi, jež by měla mít za následek pozitivní proměnu společnosti ve směru větší lidskosti,“ říkají autoři.)
Maj Sjówallová a Per Wahlód nechtějí tedy produkovat nezávaznou oddechovou četbu, ale seriózní kritickou literaturu naroubovanou na kmen detektivního příběhu. Mohou si to dovolit, protože umějí psát, znají zásady stavby detektivek a vědí, jak se vyhnout nezáživné suchosti a suchopárné tézovité nudě. Vědí, že příběh musí být napínavý až k samému konci, a to jejich příběhy rozhodně jsou. Vědí, že se nesmějí příliš zdržovat psychologizováním, proto i v líčení soukromých osudů těchto policistů jsou suše konkrétní, úsporní, realisticky nezdobní a neglorifikující. Vědí, že detektivka musí být co nejkonkrétnější, a jsou poučeni o magii značek, proto jsou konkrétní ve všech detailech, ať už jde třeba o angličtinu, jakou mluví Martin Beck, o oblečení, jídlo a pití, přesný místopis stockholmských ulic, zbraně či automobily. Vědí, co je to humor a jakou cenu má pro příběh tohoto druhu lidský originál, a proto nemluvnému a zasmušilému Martinu Beckovi staví po bok nejdřív Lennarta Kollberga a pak také postavu nanejvýš nekonvenčního policisty Gunvalda Larssona, muže nekonvenčních metod, názorů, zvyků, slovníku i humoru, muže, jehož obrovitá, mezi kolegy většinou nepříliš populární postava se od Muže na balkóně objevuje už ve všech dalších příbězích.
Každý další člen skupiny je individualizován, i když méně důkladně než tito tři, někteří (jako Melander, Rönn, technik Hjelm a jiní) pouze zkratkovitě, jednou dvěma zvláštnůstkami.
Od příběhů soukromých detektivů a hrdinných jedinců, v podstatě romantických, liší se tyto příběhy také tím, že jsou to příběhy o práci kolektivu, tu více tu méně sehraného a harmonického, ale vždycky kolektivu. Právě tuto kolektivnost má na mysli Kollberg, když v Muži na balkóně uvažuje o tom, že dopadení vraha bude nakonec vypadat jako náhoda, i když to pochopitelně náhoda nebude. Někdy - jako v Muži na balkóně - se dokonce nedopatřením podaří něco i vyloženě tragikomickým figurám jako Kris-tiansson a Kvant, známé posádce hlídkového vozu z obvodu Solna, jejichž role jinak spočívá hlavně v tom, že zkazí, co mohou, a že si dávají nadávat od Gunvalda Larssona, který si je zve na kobereček.
Klasická detektivka, jak ji utvářeli autoři od Dickense a Collinse až po Christieovou a Simenona (abychom zůstali v Evropě), se před námi tedy v knížkách Maj Sjöwallové a Pera Wahlöö objevuje opět v jiné podobě a znovu dokazuje, že je schopna nových a nových proměn: tentokrát proměny v realistický a společensky kritický „román o zločinu“, další verzi značně odpoetizované „poetické prózy o velkoměstě“.
Doslov napsal František Fröhlich.
