Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, státní podnik, Praha 1, Vladislavova 26, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet.
Šéfredaktor Josef Gajda.
Odpovědný redaktor Jiří Pražák.
Obálka Miroslav Březina, ilustrace Josef Benedikt.
Grafická úprava Irena Vršecká.
Adresa redakce: Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6 - Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS.
Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, státní podnik, závod 08, Praha.
Cena výtisku 8 - Kčs.
Celková vzdálenost činí, zaokrouhleno 700 kilometrů. Kdyby jeli, teoreticky vzato, neustále rychlosti 70 km za hodinu, urazili by tuto vzdálenost za deset hodin. Jenže průměrná rychlost, když vše půjde podle plánu, dosáhne tak 50 km za hodinu. K tomu nějaká ta přestávka na odpočinek a jídlo ... Budeme-li tedy počítat krátkou přestávku po každých dvou hodinách jízdy, půl hodiny na oběd, půl hodiny na večeři-vycházelo mu, že budou rádi, když stihnou dojet do Košic před půlnocí.
Propletli se městem a vyrazili na dálnici. Krajina kolem ležela místy zasněžená, ale ve vzduchu už bylo cítit předjaří.
Na Dyntara šla dřímota. Ale spánku se bránil.
- Jestli jste zvyklý kouřit, tak kuřte, mně to nevadí, prohodil k řidiči.
- Jé, děkuju.
Vojín Prášek vytáhl odněkud ušmoulaný balíček startek a cvakl zapalovačem. Dálnice do Brna byla v nedělním ránu téměř prázdná. Ručička tachometru přeskakovala číslici osmdesát. Nadporučík nic nenamítal. Přemýšlel o Michaele. Objevila se mu v životě zčistajasna a nečekaně. Dokud ji nepoznal, dělil čas na zaměstnání a na zábavu s počítačem doma. Teď se mu pomalu, ale stále častěji vtírala do myšlenek v pracovní době i mimo ni.
Martin Dyntar neměl u dívek příliš štěstí. Nebyl atraktivní typ. Spíš zamlklý, tančil nerad. S oblibou četl poezii, cítil v ní protiváhu svého technického myšlení. Snil o ideálu tiché, jemné dívky, spíš nesamostatné a bezradné, které by rytířsky pomáhal. A bác ho - najednou je jeho nitro plné hezké dívky, veskrze moderní, zdravé drzé, která rozhodně o žádnou pomoc a ochranu nestojí. Nerad si přiznával, že se před Michaelou cítí nejistý. Na jeho vkus se mu zdá příliš suverénní, ale snad právě to ho k ní přitahuje. A zdá se mu, že ani jí není zcela lhostejný.
Podíval se po očku na řidiče. Ručička se ustálila na devadesátce. Dálnice byla stále téměř prázdná. Dělal, že nic nevidí a v duchu počítal, kolik asi tímto způsobem po dálnici najedou oproti vypočítanému průměru. Potom si uvědomil, že by měl s řidičem také promluvit.
- Vy jste z Prahy? začal banální otázkou.
- Kdepak. Ze Semechnic, to je u Opočna, teda blízko Dobrušky. Do Opočna jsem chodil na hnojárnu. Dělám v družstvu opraváře zemědělských strojů.
- Tak trochu to tam znám, překvapil vojína Dyntar. - Opočenský zámek, v Dobrušce plavečák, párkrát jsem si tam zaplaval. O Semechnicích náhodou vím, že se tam hraje dobrý hokej.
- No jo, hraje se to na zimáku v Opočně a když hrajou blbě, je u toho alespoň sranda.
Vida, jak se Prášek rozhovořil. Musí ho pobídnout, jen ať mluví, alespoň nezaspí.
- Tak povídejte o hokeji, to mě zajímá.
Prášek si zapálil a vyprávěl. Dyntar ho však neposlouchal. V duchu zalétal k Michaele. Snažil se znovu vyvolat nádherný pocit, když spolu jeli vlakem do Pardubic.
Nadporučík si oddechl, když vojín Prášek nazítří vepsal do rozkazu rubriky jízdního rozkazu Košice - Praha. Mikropočítač převzali, uložili do přepravních bedýnek, zabalili do dek a uložili na molitanovou matraci. Zdrželi se vypisováním dodacích listů, potom se shánělo razítko - nikdy nejde všechno tak, jak se předpokládá. Účtovatelka materiálu, která měla razítko a příslušné listiny, si odběhla k zubaři a hned se jim zdržení prodloužilo ke dvanácté hodině. Dyntar proto rozhodl, že dnes dorazí pouze do Žiliny, tam přespí na posádkové ubytovně a druhý den budou pokračovat. Stále je provázelo hezké předjarní počasí a až do Prešova řeka Torysa. V Prešově odbočil řidič doleva. - Kdepak rovně, podotkl, to bysme dojeli do Sabinova. Tam bych se nechtěl dostat. Jeden supermazák od nás tam už kroutí třetí měsíc.
- Za co?
- Za šikanu.
- U vás mazáci taky šikanují?
Jak by vojín Prášek uvítal, kdyby teď nad ním visela cedulka s nápisem - nemluvte za jízdy s řidičem. Jenže nevisela.
- U nás mazáci, to byla mafie.
- A už není?
Odpověď byla nepřímá: - Já to těch pár neděl vydržím, než mazáci odejdou. Už se na to těším.
- Jak bude mazák zase z tebe, co? A bažanti, třeste se!
Prášek pokrčil rameny. - Na rajóny rozhodně už nemáknu. Ale šikanovat nikoho nebudu. To není v mý povaze.
Umlkl a Dyntar se dál nevyptával. Vytušil, že kluk po jeho levici nemá chuť na toto téma víc hovořit.
Zanedlouho projeli Levočou a přiblížili se k Popradu. Martin už podruhé během týdne. Již z dálky viděl panoráma Vysokých Tater. Rozeklané štíty, pokryté sněhem a ledem, se třpytily ve slunečním jasu.
Martin přemýšlel, jak by to bylo prima, vydat se do Tater s Michaelou, když tu ještě nebyla. Vzpomněl si na její návrh, že by ho vzala s partou do Krkonoš. Co asi teď dělá? Mimoděk pohlédl na hodinky. Pomalu bude balit a třeba ji ani nenapadne, že na ni právě myslí on, Martin Dynstar, roztřesený a unavený nekonečnou jízdou ...
Ze Žiliny vyrazili ještě za ranního šera. Třetí den cestování neměl Dyntar už ani chuť vnímat krásu okolní krajiny. Těšil se na konec cesty, ale ten byl stále ještě v nedohlednu. Vojín Prášek jel rychle, ale spolehlivě a tak na něho a na tachometr přestal dávat pozor. Několikrát se přistihl, že ho přepadají mikrospánky.
- Tady zastav!
Kousek od silnice plynula řeka Morava. Dyntar vystoupil a zhluboka se nadechl.
Najednou ho napadlo, zda by nebylo lepší, přihlásit se ve zdejším kraji do některého JZD, které pěstuje víno. To převtělené životodárné slunce, které dovede potěšit, zahřát a povznést. A zatím on zestárne u počítačů, stane se možná kandidátem věd, třeba i doktorem a nakonec mu ze života zůstane
- co?
Skeptické úvahy prolnul obraz Michaely. Dívky, která ho poprvé dokázala odtrhnout od klávesnice počítače.
