Hans Walldorf - NEJMENŠÍ RÁŽE
Z německého originálu Mit kleinstem Kaliber, vydaného nakladatelstvím Mitteldeutscher Verlag, Halle (Salle) 1973, přeložila Béla Dintrová. Obálku s použitím kreseb Jiřího Petračka navrhl a graficky upravil Jaroslav Faigl. V roce 1976 vydalo Lidové nakladatelství, Václavské nám. 36, Praha 1. jako svou 1715. publikaci. Odpovědná redaktorka Alena Vlčková. Vytiskl Tisk 5, provoz 56, Brno. Formát papíru 58/84. AA 8,88, VA 9,56. 144 stran. 13-34. Náklad 60 000 výtisků. 1. vydání. Rozšiřuje PNS.
26-0-40-76. Cena kart. 12 Kčs
Krátká ukázka:
Zatímco Ota pil a naslouchal a naslouchal útržkům hovoru vedeného v cizí řeči černochem a světlovlasým mužem, nebe se zatáhlo, nad vzdáleným horským hřebenem se spustil liják a pak znovu vyšlo slunce. Hostinský se ještě jednou zastavil u Otova stolu a prohodil: „Už jen chvíli.“
O deset minut později seděl mladý Machonín před Kardou. Poručík byl opět v civilu; košili měl u krku rozhalenou a vázanku uvolněnou. V duchu se spíš ještě zabýval rozmluvou, kterou krátce předtím měl s Haaginsem, než aby bedlivě sledoval, co mu Ota vypráví. Brzo pochopil, že se mladík bojí nebezpečí, hrozícího otci, a pokouší se omluvit ho: táta prožil zlé roky v Německu, má dodnes strach z každé uniformy, poděsí se, sotva někdo vykřikne, a neměl by být podezírán jen ( proto, že utekl.
„Vždyť ho taky nepodezíráme," uklidnil syna poručík. „Copak bych ho jinak pustil domů? Všechno chápeme. Díky, žes přišel — a vůbec si nedělej starosti."
Podal mladíkovi ruku a když Ota odcházel, díval se za ním s pocitem, že promarnil drahocenný čas. Doufal, že už je Slavík v Chebu a sedí proti ženě, která se vydávala za Hermínu Bouwensovou. Znovu vzal do ruky Haaginsovu výpověď, jak mu ji zapisovatelka zaznamenala. Tak tedy s Hermínou se odpoledne před vraždou sešel v Klatovech jakýsi Trost, který právě cestuje po Československu v mercedesu dvě stě dvacet. Trost nechtěl, aby to vyšlo najevo, a Haagins Kardu požádal o zachování diskrétnosti při prověřování jeho informací. Po Trostovi je nutno pátrat, ale při výslechu se mu nesmí hned pověsit na nos, kdo prozradil jeho styky s Hermínou Bouwensovou; ať si ten pán klidně myslí, že československé kriminálce pomáhá duch svatý. Údaje o Trostovi zatelefonoval Karda do Klatov a vyslovil zároveň příkaz, co je nutno zařídit. Pak se znovu zahloubal do překladu dopisů zavražděné.
Vida, slečna Bouwensová byla veselý ptáček. Z Lyonu jí psal jakýsi Francois, že hodiny s ní strávené byly sladké jako jiskřivé víno ze Samosu, a toužil po dni, kdy ho služební cesta znovu přivede do Amsterodamu. Dag z Kodaně se dotazoval, neztratil-li u ní manžetový knoflíček: byl prý zlatý a navíc památka, a pisatel prosil, aby mu Hermína odpověděla poste restante. James z Birminghamu poslal fotografii sebe na lodičce a připsal: „Kdy zase spolu vyplujeme do sedmého nebe?"
Mezi ostatními byl i dopis od Kerkenaacha: „Právě se do-vídám, že náš všemocný šéf rozhodl vzít nás s sebou do Čech. Pochopitelně to má být služební cesta, i když tam sotva bude co dělat. Jistě ale najdeme možnost v naprostém klidu probrat všechno, co se v denním spěchu vždy jen krátce odbude. Hermíno, jsem velice, velice rád.“
Karda se zahleděl přes zalesněné svahy ozářené neskutečným modravým světlem. Nechával na sebe působit tón listu: bylo to snad nesmělé milostné psaníčko? Pokus o vyznání lásky plachého muže, který byl už jednou odmítnut? Poručík přelétl ještě překlady zbývajících dopisů: sestřenice nabízela přivézt Hermíně kožešinovou vestu ze Švýcar a strýc Heintje pozdravoval z Kanady. Karda se nakonec vrátil ke Kerkenaachovu psaní. Litoval, že tu není Slavík, aby se mohl Holanďana přeptat na smysl jeho řádek, a uvažoval, má-li jako tlumočnice použít zapisovatelky. Nakonec usoudil, že kapitánovi, který vede vyšetřování, nebude do ničeho zasahovat.
Příslušníci pohraniční kontroly zatím vykonali dobrý kus práce. Muž a žena, cestující jako Hermína Bouwensová a Ludvík Herrmanns, byli odděleně vyslechnuti a žena už podepsala následující výpověď:
„Jmenuji se Irena Móllerová, narodila jsem se 23. 4. 1944 v Lipsku. S panem Herrmannsem jsem se seznámila před dvěma roky při veletrhu. Později mě v Lipsku dvakrát vyhledal, při druhé návštěvě jsme se zasnoubili. Nabídl mi, že mě na doklady jiné ženy propašuje přes československé hranice do Spolkové republiky. Podle úmluvy jsme se dnes setkali v Praze. Herrmanns mi sliboval..
Slavík protokol odložil a řekl: „Chtěl bych si s ní pohovořit."
Podle výrazu v očích Ireny Móllerové se zdálo, že se dosud nevypořádala se zděšením, které vyvolalo zatčení. Věkem, výškou i postavou přibližně odpovídala mrtvé. Slavík si porovnal fotografii v cestovním pasu Hermíny Bouwensové s tváří Ireny Móllerové a zjistil, že podoba není právě valná: obočí i ústa vypadaly docela jinak, jen tvar obličeje, nos a čelo měly cosi společného. S tímto průkazem však mladá žena mohla klidně hranice přejít, neboť při silném provozu v letních měsících žádná pasová kontrola nemůže fotografie podrobně prohlížet. Móllerová byla dopadena jen proto, že se pátralo po Herrmannsovi, a ona jej doprovázela.
„Zajímá mě především, odkud ten průkaz máte.“
„Od svého snoubence.“
„Jak k němu přišel? Co vám o tom řekl?“
„Někomu — někomu ho sebral.“
„Ukradl."
„Hledal ženu, která by mi odpovídala věkem a výškou a aspoň trochu typem; když ji našel, průkaz mi přinesl."
„Kdo je ta žena?"
„Hermína Bouwensová, Holanďanka. Naučila jsem se její osobní údaje nazpaměť.“
„Umíte snad holandský?“
„Ne, ale vím, že to žádný z vašich pohraničníků nemůže zjistit. Učesala jsem se jako Bouwensová, můj snoubenec říkal, že to stačí."
„Co ještě o té ženě vyprávěl?"
„Seznámil se s ní někde v chatovém táboře. Večer šla tančit a on jí zatím vlezl oknem do pokoje. Průkaz tam vzal.“
„Sebral ještě něco jiného?"
„Už nic."
Slavík dal Irenu Mohérovou odvést a za několik minut před ním seděl Ludvík Herrmanns. Nedočkavě sáhl po cigaretě, kterou mu kapitán podal.
„Teď mi naprosto přesně vypravujte, jak jste k průkazu přišel," vybídl ho Slavík.
Herrmanns lačně kouřil a přitom ne právě souvisle líčil, jak krádež provedl. Viděl, že Holanďanka i ostatní z chat odcházejí do Liščí boudy. „Po setmění jsem větrákem v jejím okně prostrčil klacek, tím jsem pootočil okenní kličku a vlezl dovnitř. Pas jsem našel v nočním stolku a stejným způsobem jsem zase odešel. Okno jsem jen přitáhl; chtěl jsem je za sebou zavřít, ale nepovedlo se mi to už. Ještě tu noc jsem odjel do Prahy."
„Vaše snoubenka tam už na vás čekala?“
„Přijela až druhý den."
„Co jste mezitím dělal?“
„Byl jsem v Ledeburské zahradě, na Maltézském náměstí a prošel jsem místa, která jsem dosud neznal.“
„Kde jste přenocoval?"
„Ve voze. Nedostal jsem pokoj.“
„Měl by vám někdo potvrdit, že jste v ten den i následující noc byl v Praze."
„Pročpak.'" zvolal Herrmanns. „Přece nic nezapírám: ukradl jsem pas a chtěl jsem svou snoubenku převést přes hranice. Co ještě chcete?"
„Důkladně přemýšlejte, kdo by si mohl vzpomenout, že vás v uvedeném čase viděl v Praze. Snad se na vás pamatuje vrátný v hotelu nebo někdo u benzínové pumpy.“
„V žádném hotelu jsem se neptal, poněvadž všude visí tabulky, že mají obsazeno. Auto mi nikdo neopravoval a tankoval jsem ještě před Prahou. Obědval jsem v samoobsluze a k večeři jsem si koupil salám a housky. Ten obchod bych už nejspíš vůbec nenašel."
„Ještě poslední otázku: líbí se vám dámské punčochy se švem nebo bezešvé?"
Herrmanns rázem vzplanul: „Copak celý svět zešílel? Na tak pitomé otázky prostě neodpovídám. Je to snad test, jestli jsem se nezbláznil?"
„V cele se uklidníte, pane Herrmannsi.“
Teprve když Slavík za chvíli zůstal sám a kolem se rozhostilo ticho, ucítil v lebce znovu vrtání bolesti. Začal se zabývat úvahou, může-li si člověk na něco podobného zvyknout, a zdali by mu pomohlo, kdyby dokázal na bolest prostě nemyslet. Obstará si prášky a při jízdě zpět se prospí. Podle všeho jel do Chebu zbytečně; přesněji řečeno cesta ho dokonce mohla svést ze správného směru.
Dal se odvézt do Klatov, zatelefonoval nahoru do Liščí boudy a s Kardou si navzájem stručně sdělili, co během dne zjistili. „Jedu přímo k vám,“ zakončil Slavík. „Poproste hostinského, aby mi připravil pokoj, v němž bydlela Hermína. — Že už jste to udělal? Snad mě osvítí spásná myšlenka, když tam dnes přespím.“
K Liščí boudě přijel pozdě odpoledne a Kardu našel v místnosti za výčepem. „Nezdá se, že byste zrovna hýřil zdravím," přivítal ho poručík. „Měla by vás dostat do rukou Tereza.“
„Jak vypadá situace?“
Karda vylíčil, co mu Haagins sdělil o Trostovi. „Dal jsem po něm pátrat. Na hranicích si poznamenali číslo jeho vozu. Máme tedy další vodítko.“
„To je opravdu zajímavé: Bouwensová tedy jela odpoledne před vraždou do Klatov — třeba tam byl i Decker, a ne v té horské chatě. Mimochodem: kde se v tu dobu zdržoval ten inženýr ze Cviková a jeho žena?“
„Prý v lese a potom večeřeli ve své chatě."
„Jakpak se jmenují?"
„Kolbergovi."
„Ano. A podle výpovědi učitelky z jižních Čech se paní Kolbergová s Holanďankou pohádala."
