-RPR-
Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p.,
jako svou 4001. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1982.
Odpovědná redaktorka Eva Kondrysová.
Vytiskly Tiskařské závody, n. p., Praha 2, Slezská 13.
9,50 aa, 9,74 va. 605 22 825.
Vydání druhé.
Náklad 100 000 výtisků.
13/34. 01-008-82.
Cena kart. 16 Kčs.
Krátká ukázka:
Florence byla na tento pokoj očividně pyšná.
„Je to tu hezké, viďte?“ zeptala se.
„Velice hezké,“ řekla Joanna s citem.
„Snažím se, co můžu, aby tu měla slečna Emily pohodlí. Samozřejmě nemohu udělat všecko, co bych chtěla a jak by to slečna měla mít. To víte, doma je doma,
tam má celý dům, tady jen pokojík.“
Florence, zřejmě ženská jako břitva, vyčítavým pohledem měřila hned Joannu, hned mne. Cítil jsem, že dneska nemáme šťastný den. Joanna si to už slízla od
Aimée Griffithové a Partridge, a teď se do nás obou pustila tahle věrná dračice.
„Byla jsem tam devět let panskou,“ dodala.
Joanna, popíchnutá nespravedlností na nás páchanou, se ozvala: „Ano, ale vždyť slečna Bartonová
chtěla dům pronajmout! Svěřila jej realitní kanceláři.“
„K tomu byla donucena,“ rozhorlila se Florence.
„A žije přece tak střídmě a šetrně! Jenže vláda ji nenechá na pokoji. Ti musí dostat své, i kdyby měli z člověka kůži
sedřít!“
Smutně jsem potřásl hlavou.
„Za staré paní tam bylo peněz, o jé,“ pokračovala Florence. „Ale pak chudinky umíraly jedna za druhou. A slečna Emily jednu po druhé ošetřovala. Obětovala se do
úpadu, a pořád tak trpělivá, slovem si nepostěžovala.
Jenže zdraví jí to nepřidalo. A nakonec ještě ty starosti s penězi! Říká, že akcie jí nevynášejí tolik co dřív - ale proč, to bych ráda věděla? Ti páni ve vládě by se měli stydět! Ubližovat dámě, která nemá hlavu na počty a nestačí na ty jejich fígle!“
„Tak na to doplácí skoro každý,“ řekl jsem, ale Florence zůstala neoblomná.
„Nic neříkám, když jde o člověka, který se vyzná v tlačenici, ale slečna Emily? Ta potřebuje, aby se o ni někdo staral. Ale dokavaď je u mne, však já už dám
pozor, aby ji nikdo neošidil ani nerozčiloval. Pro slečnu Emily já udělám všechno!“
Několik okamžiků si nás měřila, abychom nebyli na pochybách, jak doslovně to míní, a pak opustila nepřekonatelná Florence pokoj, opatrně za sebou zavírajíc.
„Nepřipadáš si jako upír, Jerry?“ zeptala se mě Joanna. „Já ano. Co je to s námi?“.
„Jde to s námi z kopce,“ řekl jsem. „Megan nás má po krk, Partridge tě neuznává jako velitelku a věrná Florence kouká svrchu na nás oba.“
„Jen bych ráda věděla,“ zamumlala Joanna, „proč vlastně Megan odešla už dneska?“
„Otravovala se s námi.“
„To si nemyslím, to vůbec ne. Ráda bych věděla co říkáš, Jerry, mohla v tom mít prsty Aimée Griffithová?“
„Zdá se ti, že jí něco nakukala dneska ráno, když spolu mluvily na schodech před domem?“
„Ano. Nehovořily spolu dlouho, to ne, ale –“
„Ale kam ta ženská šlápne,“ dokončil jsem místo ní, „tam sto let tráva neroste. Možná že jí –“
Vtom se otevřely dveře a vešla slečna Emily. Byla zrůžovělá, trochu udýchaná a zřejmě vzrušená. Modré oči se jí leskly.
Štěbetala a pletla páté přes deváté:
„Oh, moji zlatí, moc mě mrzí, že jsem se opozdila. Jen jsem si odskočila do města nakoupit, a koláče u Modré růže se mi nezdály docela čerstvé, tak jsem šla k paní Lygonové. Vždycky kupuji koláče až
naposledy, protože to pak dostanete čerstvou várku rovnou z pece a neodbudou vás těmi, které zbyly z minulého dne. Ale tolik mě mrzí, že jsem vás nechala čekat to si opravdu neodpustím –„
Joanna jí skočila do řeči:
„Je to naše vina, slečno Bartonová. Přišli jsme moc brzy. Šli jsme z kopce, a Jerry už teď rázuje tak rychle, že všude přijdeme moc brzy.“
„Nikdy není moc brzy, drahé dítě. Tohle neříkejte. Na něco hezkého není nikdy moc brzy.“
A stará dáma láskyplně pohladila Joannu po rameni.“
Joanna se rozzářila. Konečně, jak se zdálo, měla úspěch. Slečna Emily se usmála a do svého úsměvu zahrnula i mě, ale tak trochu s obavou, jako by se blížila k lidožroutskému tygrovi, který je teď - na pár okamžiků zaručeně neškodný a nic neudělá.
„Je to od vás tuze hezké, že jste přišel na tak ženské občerstvení, jako je čaj, pane Burtone.“
Stará dáma měla asi utkvělou představu – obraz muže, který nepije nic než whisky se sodou, kouří doutníky, mezitím si na chvilku odskočí a svede pár venkovských děvčat anebo naváže poměr s vdanou paní.
Když jsem to později opakoval Joanně, pravila, že bylo asi zbožným přáním slečny Emily setkat se s takovým mužem, ale běda, nikdy se jí to nesplnilo.
Slečna Emily mezitím pobíhala po pokoji, posadila Joannu i mě k malým stolečkům, pečlivě nám schystala popelníky a hned nato se otevřely dveře a
dovnitř se vnesla Florence s čajovým podnosem a několika hezkými šálky ze starého porcelánu značky Crown Derby, které, jak jsem usoudil, si slečna Emily přinesla s sebou. Čaj byl čínský, velice chutný, a k němu
mísy sendvičů, tenkých krajíčků chleba s máslem a spousta malých koláčků.
Florence teď zářila a pohlížela na slečnu Emily s mateřskou radostí, jako na milované dítě, které si hraje s panenkami „na návštěvu“".
Jedli jsme s Joannou mnohem víc, než jsme chtěli, naše hostitelka nás pobízela a nedalo se odmítnout. Malá dáma byla zřejmě celá šťastná, že se jí „čaj“ tak vydařil, a já jsem pochopil, že pro slečnu Emily jsme veliké dobrodružství -dva lidé z tajuplného Londýna a z „velkého světa“. Náš hovor ovšem brzy sklouzl na místní poměry.
Slečna Bartonová se vroucně rozhovořila o doktoru Griffithovi, o jeho laskavosti a lékařském urnu. Pan Symmington byl rovněž velice chytrý advokát a pomohl jí dostat zpět trochu peněz z daní z příjmů, které už
oželela. Byl tak hodný na své děti, měl tolik rád oba chlapce i svou manželku - zajíkla se. „Chudák paní Symmingtonová, je to strašně smutné, že chudinky děti
zůstanou bez matky. Ale nebyla prý nikdy žádná silačka a v poslední době jí selhávaly nervy.
Muselo to být pominutí smyslů. Četla jsem o něčem podobném v novinách. Za takových okolností lidé opravdu nenesou odpovědnost za své činy. A ona zřejmě
nevěděla, co dělá, jinak by myslela na pana Symmingtona a na děti.“
„To anonymní psaní ji muselo hrozně rozčilit,“ řekla Joanna.
Slečna Bartonová zrudla. Trochu káravě pronesla:
„To není zrovna hezký námět k hovoru, viďte, drahoušku? Vím, že tu lidé dostávají takové -ehm dopisy, ale nemluvme o nich. Je to ohavnost! Myslím, že je líp ignorovat je.“
Dobrá, slečna Bartonová je mohla ignorovat, ale pro leckoho to nebylo tak snadné. Přesto jsem poslušně změnil námět hovoru a začali jsme povídat o Aimée Griffithové.
„Báječná, opravdu báječná,“ chválila ji slečna Emily. „Její energie a její organizační schopnosti jsou skutečně skvělé. A tak dobře to umí se skautkami. A je
tak praktická a každým coulem moderní. Je duší celého Lymstocku. A bratra má tak ráda! Je moc krásné, když člověk vidí tak oddanou lásku bratra a sestry.“
„A nepřipadá mu někdy, že to Aimée trochu přehání?“ zeptala se Joanna.
Slečna Emily se na ni strnule, zděšeně zahleděla.
„Tolik se kvůli němu obětovala,“ řekla s vyčítavou důstojností.
Viděl jsem v Joanniných očích náznak „No nazdar!“ a kvapně jsem obrátil řeč na pana Pye.
Slečna Emily nevěděla dost dobře, co je pan Pye zač.
Všecko, co o něm může říci, opakovala rozpačitě, je to, že je to velice laskavý člověk - ano, velice laskavý.
A taky velmi zámožný a tuze štědrý. Občas k němu chodí moc divné návštěvy, ale to víte, zcestoval kus světa.
Shodli jsme se na tom, že cestování nejen rozšiřuje duševní obzory, ale někdy získává člověku i velice zvláštní známosti.
„Často jsem si sama přála podniknout cestu do ciziny, třebas po moři," vzdychla slečna Bartonová toužebně. „Čtu o tom v novinách, a zní to tak lákavě!“
„Proč tedy nejedete?“ zeptala se Joanna.
Ten obrat od snu ke skutečnosti slečnu Emily očividně vylekal.
