Vydalo vydavatelství MAGNET, n. p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 261551, jako součást periodické řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Grafická úprava a obálka Miroslav Březina.
Pro fotografickou přílohu použito snímků Jaromíra Komárka.
Adresa redakce: Praha 1, Jungmannova 24.
Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil Magnet - administrace, Praha 1, Vladislavova 26.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, závod 02, Praha.
Cena výt, 8,— Kčs.
Krátká ukázka:
Dýchavičná lokomotiva vypustila obrovský oblak nažloutlého, hustého dýmu, hlasitě zasípala v průduškách a ulehčené vypískla, když se z průseku lesa před ní objevilo malé horské venkovské nádražíčko.
Brzdy zaskřípěly, zacvakaly o sebe nárazníky starých vysloužilých vagónů, které pamatovaly zcela určitě ještě c. a k. mocnářství, a konečně se ozvalo i vítězné vypuštění páry, ohlašující zcela jednoznačně: zdolali jsme to!
Vláček se zastavil.
Bylo to typické horské nádražíčko na Šumavě, malé, opuštěné a ospalé, s vysokým štítem, sroubeným tlustých sosnových polen a s příkrou břidlicovou střechou, aby sníh nemohl příliš zatěžkat krovy a snadněji sjel z hřebenu.
Vítr v tomhle předjarním čase hučel v korunách nedalekých jeřabin a hnal přes hornatou a zalesněnou krajinu těžké, mokrým sněhem napité mraky směrem k blízkým pohraničním oblastem.
Nic dosud nesvědčilo o blížícím se jaru. Jen sněhu bylo neobyčejně málo, skoro žádný, jako celou tuto zimu. Dřevěné truhlíky pod okny nádražní budovy byly dosud pusté, zem v nich stará a našedlá a teprve čekající na barevnou záplavu tradičních řeřichových květů, svítících do dálky jako nejostřejší anilínové barvy.
Z posledního vagónu vystoupil jako jediný cestující mladý muž. V ruce držel odřený černý vojenský kufřík, který také už musel mnohé pamatovat, brigadýrku měl nasazenu hluboko do čela, aby mu ji zlomyslný vítr náhodou nesebral, oblečen byl ve staré četnické uniformě, vylepšené vysokými, skoro novými černými holínkami. Otevřený dlouhý plášť mu zavlál ve větru, a tak si jej raději zapjal.
Rozhlédl se po pustém peróně.
Nebyl tu ani výpravčí.
Ze dveří prvního vagónu teď vyhlédl průvodčí, přejel očima celou lokálku a pak krásně zatroubil na malou zlatou trubku, již měl pověšenu na červené šňůrce na krku.
Odpočinutá obstarožní lokomotiva mohutně zafuněla jako malý býček, puštěný ze řetězu, její kola zabrala a několikrát se naprázdno protočila na hladkých, do stříbrna vyleštěných kolejnicích, a pak se celá ta stará paráda dala do pohybu a za ní se táhl chvost těžkého žlutého čpavého dýmu, jaký vzniká z nekvalitního hnědého uhlí a zbytků mouru.
Vítr se okamžitě téhle nové hračky chopil, začal dým cupovat bleskurychle na drobné cáry a vesele si do té ničitelské rošťárny hvízdal v korunách stromů.
Jan Zeman – tak se jmenoval onen mladý muž – prošel otevřenou brankou v laťkovém plotě, ohrazujícím perón a zahrádku nádražíčka. Ocitl se na rozšířeném silničním prostoru před nádražní budovou. Rozhlédl se. Na protější straně vozovky u krajnice stála oprýskaná tabule, na niž kdosi tuší napsal: KATEŘINSKÁ HORA a k tomu nakreslil zakřivenou šipku, ukazující směr doprava.
Jan Zeman už už vykročil tím směrem, když náhle pudově pocítil, že ho někdo upřeně pozoruje.
Ohlédl se.
U vchodu do čekárny stál muž, oblečený v prošívanou vojenskou vestu, staré manšestrové kalhoty, dole sepnuté sponou pro jízdu na kole, turistická bagančata. Na hlavě měl klobouk s klopenou krempou, poněkud připomínající myslivecký. Kolem krku měl omotánu tlustou šedivou šálu, skrývající i značnou část obličeje.
V okamžiku, kdy Zeman na něj pohlédl, muž uhnul očima, chytil staré jízdní kolo, nasedl a rozjel se opačným směrem, než kterým měl namířeno Zeman.
Chvíli za ním překvapeně hleděl, protože ten chlapík určitě z vlaku nevystoupil. Snad tu čekal na někoho, kdo nepřijel? Pak nad tím vším mávl rukou a odhodlaně se vydal po silnici, táhnoucí se od nádraží vzhůru do kopce.
Šel rázně, ale přitom hluboce předkloněn, aby se mohl lépe prodírat proti tomu neodbytnému větru, který jako by si z člověka dělal jen samou legraci a co nejdříve ho měl v úmyslu povalit někam do strouhy.
Před Zemanem se nyní otevřela dlouhá náhorní planina, posetá šedivou, prožloutlou vyschlou travou a nízkou horskou klečí.
Zastavil se.
Pravičkou si podržel štítek brigadýrky a zahleděl se před sebe na silnici. Podle mapy, kterou si prohlédl ještě ve vlaku, měl před sebou do Kateřinské Hory ještě dobrých sedm či osm kilometrů. Pak si uvědomil, že na silnici před ním se cosi děje. Musel si zastínit a protřít oči, slzící v tom silném větru.
Nemýlil se.
Asi tři sta metrů před ním stál na vozovce šedivý, opelichaný a oprýskaný německý bojový vůz KDF. Kapotu měl otevřenou a nad motorem se skláněl muž v pískově nažloutlé uniformě německého afrika – korpsu, doplněné krásnými žlutými semišovými holínkami a čepicí horských myslivců s předlouhým slunečním štítkem. Přes safari košili měl přetažen zelený americký armádní límcový svetr z dodávek UNRRA.
Muž zdvihl hlavu od motoru a zahleděl se na Zemana. Pak se vztyčil a jadrně zaklel: „Hrom do toho krámu uhoď!“
Zdvihl ruku k ústům a začal profukovat trysku karburátoru, kterou držel v prstech, ušpiněných od motorového oleje. To už stál Zeman skoro u něho.
Muž se zazubil. „Nazdárek! Prošvih‘ jsem tě, kamaráde, ale za to může tenhle zatracenej germánskej šmejd. Furt se to zanáší, potvora. Von i ten benzín stojí dneska za bačkoru.“ Muž na důkaz svého opovržení kopl do pneumatiky auta, znovu se sklonil nad motorem a začal šroubovat trysku do karburace.
Poněkud překvapený Zeman se nerozhodně zastavil nad zdviženou kapotou. Muž pracoval neobyčejně rychle a obratně, musel mít v této činnosti značnou rutinu. Když se Zeman znovu podíval na jeho utrmácený a vysloužilý vůz, vůbec se nedivil.
„Hod si kufr dozadu, pak mě roztlačíš, baterka je totiž taky v čudu, kapišto?“ zasmál se znovu ten chlapík a pak zaklapl víko kapoty a znovu s gustem nakopl pneumatiku, která chudák už ani nepamatovala, že někdy mívala vzorek. „Je to totiž zlomyslnej německej šmejd,“ dodal nevybíravě. Mluvil pražským žargonem, samozřejmě, sebevědomě a halasně jako každý chlápek, který se vyzná v tlačenici. Znovu se usmál. Jeho úsměv nebyl nesympatický; ten muž, kterému bylo asi pětatřicet, byl určitě znamenitý společník a dobrý kumpán v každé hospodě a v každé společnosti a rysy jeho tváře i chytré oči prozrazovaly dávku přirozené inteligence.
„Ty se jmenuješ Zeman, viď? A jak dál? Franta? Véna? Lojzík? Ladík? Jakpak ti říkala maminka?“ utíral si muž ruce do špinavého hadru.
Zeman se trochu zamračil. Neměl rád tenhle nezávazný vtíravý tón a už vůbec neměl rád, když se k němu hned při prvním seznámení někdo choval jako starý kamarád, s nímž snad kdysi pásal krávy. Odpověděl možná odměřeněji a příkřeji, než původně chtěl. „Jsem Jan Zeman, čekatel SNB, a jedu…“
Ale chlapíka se to vůbec nedotklo. Mávnutím ruky hodil špinavý hadr kamsi do škarpy a přerušil Zemana.
„To je mi prosím jasný, všechno vím, všechno znám, bylo mi tajný jenom to, jak ti říkala maminka, tak se neštěť, tolik jsem snad neřek‘… Honzo!“ To konečné oslovení vyznělo skoro jako bodré a milé pokárání. A zase ten docela milý úsměv. Musel o tom vědět, ten chlapík, že s takovýmhle úsměvem získá mnoho lidí docela zadarmo. I Zeman se za svou příkrost poněkud zastyděl, ale neměl čas cokoli říct, protože chlapík už zase pokračoval.
„Tvůj novej starej, strážmistr Vydra, mě totiž, jak jsi už asi pochopil, poslal, abych tě přivez‘ i s kufrem. No a vidíš, jak to ta stará herka pěkně zvorala,“ šťouchl, teď najednou docela přátelsky, loktem do auta, až plech v jeho útrobách zaharašil. Pak podal Zemanovi na přivítanou loket, jak se to dělává při špinavé práci. „A já jsem nějakej Velenský, Ludva. Dali mi tady do národní správy zdejší pivovar. A taky dělám správního referenta v místní správní komisi. A taky všechno možný jiný,“ rozesměje se, „takže přitom všem jsme koneckonců vlastně tak trochu kolegové, ne?“
Zeman se konečně také usmál. Stiskl Velenského loket a rázně hodil kufr na zadní sedadlo vozu. „Tak jo. A kolik je vás vůbec celkem tady v Kateřinský Hoře?“
„Šestasedmdesát novejch lidí z vnitrozemí, teď vlastně o jednoho víc,“ uculí se na Zemana, „a sedm set třicet šest hakenkrajclerů. Přesně. No nejev se, to nejni tak moc, tohle nebejvala žádná zapadlá díra. Zaplaťpámbu, že se bejvalej Katherinensberg takhle pořádně smrsknul,“ odplivl si, bravurně přeskočil dvířka vozu a dopadl na sedadlo řidiče. Pak se znovu otočil na Zemana.
„Tak se do toho verku opři, prosím tě. Až to blafne, skoč sem ke mně a tradá domů! Můžeš!“ uvolnil Velenský ruční brzdu.
Zeman se opřel o zadek vozu a automobil se začal pomalu rozjíždět.
Velenský zasunul rychlost, vůz se zarazil v pohybu, pak škytl a konečně se z výfuku za docela slušné detonace vyvalil oblak černého dýmu ze spáleného oleje. Vůz se rozjel.
Zeman přeběhl k boku auta, naskočil podobným stylem, jaký viděl u Velenského, a usadil se na předním sedadle vedle řidiče. Velenský na něho uznale mrkl, zasmál se a vesele zanotoval: „Na tu svatů Kateřinu, Katerinskú nedělu, verbovali šohajíčka na vojnu…“
Zeman neodolal a přidal se.
Prudké poryvy větru nesly tu veselou písničku až kamsi k oněm černým pohraničním lesům. Ale zdejší vítr asi neměl tuto písničku příliš v lásce, protože jeho poryvy sílily, začaly vztekle cloumat celým vozem a ohrožovaly i Zemanovu brigadýrku, takže ji musel sejmout z hlavy.
A pak se v údolí před nimi objevilo malebné městečko: Kateřinská Hora.
