-RPR-
Detektivní román řešící násilnou smrt sekretářky obchodního domu, rozvíjí dramatický příběh dívky, která se v situaci beznadějné lásky k ženatému muži dostává na šikmou životní plochu.
Proč musela Aňa zemřít? Naivní mladá dívka - ženatý milenec - žárlivý soupeř. Nosí slečna Vogelová paruku? Dvakrát vystavené faktury. Neznámá blondýnka za volantem tmavě modré škodovky.
Žánr: Literatura světová, Detektivky, krimi, Romány
Vydáno: 1977, Lidové nakladatelství
Originální název: Das sanfte Mädchen, 1975
Překlad: Jana Ondřejčková
Počet stran: 160
Jazyk vydání: český
Edice: Saturn (Svět sovětů, Lidové nakladatelství) (94.)
Ilustrace/foto: Jiří Petráček
Autor obálky: Jaroslav Fajgl
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 26-047-77
Náklad: 70 000 ks
Krátká ukázka:
Hostinský odpověděl záporně a Simoš vytáhl z kapsy Aninu fotografii. „Znáte tu dívku nebo viděl jste ji někdy ve společnosti pana Hopfera?“
„Pěkná,“ potvrdil hostinský, „ale pro Artura moc mladá. Ten drží spíš na kočky mezi třiceti a čtyřiceti. Bohužel, tuhle jsem nikdy neviděl.“
Simoš zastrčil Aninu fotografii zpátky do kapsy a položil na stůl jinou, s tváří Wilfrieda Rennhaaka. Hostinský se na ni pozorně zadíval a pak znovu zavrtěl hlavou. „Neznám.“
„Dík, to je všechno.“
Hostinský vstal. „Tak to máte šestkrát pivečko.“ Simoš zaplatil a řekl Rückertovi: „Zajdu teď do zdejší družstevní prodejny. Vy si vemte vůz a objeďte v okruhu šesti až osmi kilometrů všechny okolní vesnice. Na každé stanici autobusu mi zjistěte, dá-li se jet o půlnoci do města a časně ráno zpátky.“
„Tohle mi tedy ještě scházelo!“ ulevil si Rückert.
„No právě, a co schází, musí se udělat.“
Někde vzadu zazvonil telefon. Vzápětí se ozval ženský hlas: „Oto, jsou tady ještě ti dva z města?“
Simoš už byl zpátky u výčepu, když hostinský odpo-věděl: „Jo! Moment!“ Otevřel nadporučíkovi dveře do tmavé chodby. Na stolečku stál telefonní přístroj. Simoš se ohlásil.
„Tak už vstal,“ řekl kdosi na druhém konci, „a jede v trabantíku směrem na Birkenwalde.“
„Fajn. Až se tady objeví, uvidíme se. Pokud ne, snažte se mě sehnat buď na tomto čísle nebo na okrsku. Nechám tam vzkaz, kde budu. Dík!“ Zavěsil a řekl hostinskému: „Kdyby se někdo, kdo se nemůže prokázat jako policista, ptal po panu Hopferovi nebo po nás, pak prokažte čest vašemu vývěsnímu štítu!“
Hostinský se tiše zasmál a kývl na souhlas.
Simoš s Rückertem vyšli na ulici. Venku nadporučík řekl: ,Wilfried Rennhaak je na cestě do Birkenwalde.“
Na dveřích, jež byly pouze přivřeny, byl lísteček Vstup pouze dvě osoby najednou. Simoš nahlédl dovnitř, viděl, že je v krámku jen jediný zákazník, a vstoupil.
Žena za prodejním pultem byla vysoká, světlovlasá a skutečně kus. Simoš odhadoval, že nedávno překročila třicítku. Právě říkala zákazníkovi: „Bohužel vám nemůžu slíbit, že vápno bude. Ale zrovna jsme dostali čerstvou rašelinu a jde na odbyt lip než čerstvé housky! Tak berte, dokud je!“
Muž u pultu ujišťoval, že nemá zájem ani o rašelinu, ani o čerstvé housky, nýbrž pouze a jedině o vápno. Mluvil nesměle, téměř prosebně, nespouštěje přitom zrak z pěkné prodavačky.
Důvěrně se na něj usmála. „Koukejte, s tím vápnem to máte tak: kyselou půdu s tím můžete samozřejmě neutralizovat, jenže jako zahrádkář jistě taky víte, že fůra rostlin vápno nesnáší — je to tak?“
Muž byl opravdu zahrádkář a souhlasil. „Jenže, víte, já ... to vápno nechci na zahrádku, ale chtěl bych nabílit strop.“
„Jo tak! Vy tam máte taky domek?“
Horlivě přitakal.
„No výborně! Za šest až osm týdnů vápno určitě bude. Přijďte se občas zeptat. Ale do té doby přece nenecháte zahrádku jen tak!“
Jemná výčitka se muže zjevně dotkla. Zavrtěl roz-hodně hlavou.
„Zdravá půda, na které se všechno zelená a kvete a na podzim čistě obílený domeček — to bych pak sama ráda viděla!“ zatoužila.
„Opravdu?“ zaradoval se zákazník.
Přikývla a už psala účtenku. „Řekněme — pět pytlů? Tím byla pro ni celá záležitost vyřízena a prodavačka se obrátila k Simošovi. „A kolik smím napsat vám? zeptala se s očekáváním.
„Je ml líto,“ odpověděl pobaveně Simoš, „ale já jsem spíš z těch, co se nedají opít ani rašelinou, ani rohlíkem!“
Kousla se do spodního rtu a zvědavě se na něj zadí-vala. Po chvilce řekla: „Tak takového už jsem tady dlouho neviděla.“
„Ale teď jsem tady.“ Vytáhl služební průkaz.
Když pochopila, že je od policie, odstrčila se na židli a stiskla rty.
„No tak, to vám nesluší!“ pokáral ji s úsměvem.
Prudkým pohybem odhodila tužku na pokladní blok. „Neudělala jsem nic nezákonného! Rašelina musí pryč, potřebujeme místo ve skladu! Příští týden přijde konečně cement a ten jak známo nemůže ležet venku. A kromě toho je rašelina ... “
„V pořádku,“ přerušil ji Simoš, „vy prostě rozumíte svému řemeslu. Jenže mě nezajímá ani váš cement, ani vaše skladiště. Já jsem z komise pro vraždy.“
Opakovala nechápavě a s úžasem jeho poslední slova. „A to jdete za mnou?“ vypravila ze sebe konečně.
„Můžeme si tady spolu někde v klidu pohovořit?“ „Jistě.“ Vzala z regálu cedulku s nápisem „Přejímka zboží“ a pověsila ji na dveře.
„Není to trochu přehnané?“
„Chcete si přece se mnou v klidu pohovořit,“ řekla, „a kromě toho stejně za chvíli zavíráme.“ Odklopila desku pultu, aby mohl projít, a nabídla mu židli.
„Chtěl bych se od vás dovědět něco o panu Hopfero- vi,“ začal nadporučík.
„A to zajímá komisi pro vraždy?“ zeptala se udiveně Renáta Beierová. Náhle polekaně vyhrkla: „Stalo se mu něco?“
„Nebojte se, pan Hopfer žije. A teď vy!“
„Seznámili jsme se před třemi lety na jarní slavnosti, v hospodě U tichého Oty. Od té doby jsme přátelé.“
„V čem spočívá vaše přátelství? Totiž...
„Vždyť já vám rozumím. Heleďte se, já tady den za dnem prodávám kamení, rašelinu, vápno a večer pak doma na mě všechno padá. Pro svaz mládeže jsem už kapánek stará, na akce pro důchodce zas příliš mladá. Mám taky za sebou tři roky bezdětného manželství a nechci tady zkysnout. Na dovolenou jezdím do zahraničí, jenže to jsou jen tři neděle do roka. A jinak ... Když chci jít třeba do kina, musím do sousední vesnice. A najednou do tohohle hnízda zapadne Artur Hopfer, pinďa, šeredka, ale s naditou prkenicí, který se navíc přímo chorobně rád vytahuje. Zpočátku jsem se trochu žinýrovala, ale pak jsem si řekla, že malý muž ozdobou jest ženy velké, a přestala si všímat narážek. Vyplatilo se to. Artur je štědrý a v podstatě mě slušně vybavil. Jeho ženě ničeho neubírám, říkal, že jí dává dost.“
„On vám řekl, že je ženatý?“
„Proč ne? Říkáme si všechno otevřeně. On nepomýšlí na rozvod, já nepomýšlím na vdavky, takže spolu dobře vycházíme. Já dokonce vím, že má i jiné ženské, ale většinou jen tak, navenek. Proč by mi to mělo vadit? Přicházejí a odcházejí a naše přátelství trvá dál. Jen jedno nesnáší: když přijedu do města. To kvůli jeho ženě.“
„Společný čas trávíte tedy ve vašem bytě?“ zeptal se Simoš.
Zasmála se. „To by byla otrava! A co on by z toho měl? Artur Hopfer nechce ke mně do postele, on se chce se mnou ukazovat! Kdepak doma! On zavolá, řekne, kdy přijede, a čeká pak se svým vozem někde za vesnicí. Pak zajedeme někam do města a dáme si bene.“
„Jaký vůz má pan Hopfer?“
„Tmavě modrou škodovku.“
„Číslo taky jistě znáte, že?“
Řekla mu číslo vozu a Simoš si je zapsal do notýsku. Pak vstal a šel k telefonu. „Dovolíte?“
Rychle ho spojili a Simoš nařídil, aby okamžitě zjistili majitele uvedeného vozu a sdělili mu jeho jméno a adresu. Pak opět přisedl k mladé ženě.
„Tak nevím, jestli vám ještě vůbec něco řeknu,“ pravila. „Pan Hopfer se ke mně vždy choval slušně a velkoryse. Nemám zájem ho do něčeho namočit.“
„Do ničeho ho nenamáčíte, leda do vlastního bahna, v kterém stejně vězí až po krk. Vyprávěl vám někdy o své práci? O spolupracovnících, sekretářkách...“
Pohněvaně ho přerušila: „Vím jen, že je účetní tělem i duší! A jestli mi chcete snad namluvit, že má poměr s tou či onou, můžete si tu klidně ušetřit! Nezajímá mě to.“
„Ani to, že je starý mládenec?“
„Artur Hopfer?“ zeptala se nevěřícně. „Nesmysl! lo bychom se přece nemuseli tak schovávat!"
Pěkná holka po Hopferově boku, pomyslel si Simoš, to by poskytlo důvod k různým drbům, šuškání, dohadům. Tím by jeho nimbus vzorného, i když snad trochu zkostnatělého hlavního účetního utrpěl.
„O letošní jarní slavnosti tu byl taky vozem?
