Z anglického originálu The Woman in White, vydaného nakladatelstvím Collins, London and Glasgow 1952, přeložil a upravil Tomáš Korbař. Obálku s použitím kresby Jaroslava Faigla a vazbu navrhl Leon Novotný. Graficky upravil Milan Albich. V roce 1969 vydalo Lidové nakladatelství. Václavské nám. 36, Praha 1, jako svou 1260. publikaci. Odpovědná redaktorka Alena Vlčková. Písmem Didot vytiskl knihtiskem Tisk, knižní výroba, n. p., Brno, závod 1. Formát papíru 80/100. AA 15,82, VA 16,38. 336 stran. 13-32. 3. vydání (v Lidovém nakladatelství 1.).
26-052-69. Cena váz. 24 Kčs.
Toto je obálka a vazba vydání z roku 1969. V databázi je ještě vydání z roku 1977.
Krátká ukázka:
Nikdy jsem se bohužel nenaučila číst ani psát. Celý život jsem tvrdě pracovala a řádně se chovala. Proto vím, že je to hřích říkat nepravdu, a proto řeknu všechno tak, jak to vím, a prosím toho pána, který si má slova poznamenává, aby mé chyby opravil a prominul mi, že jsem nevzdělaná žena.
Letos v létě jsem byla bez místa a doslechla se, že jakýsi pan Fosco v St. John’s Wood hledá kuchařku. Byla jsem přijata na zkoušku. Má paní byla Angličanka, pán byl italský hrabě. V domě byla ještě jedna služebná. Nebyla sice příliš čistotná, ale jinak byla docela pořádná. Byly jsme jediný personál v domě. Naši páni přijeli až po nás a po příjezdu nám řekli, že čekají někoho z venkova. Šlo o neteř naší paní a my pro ni připravily poslední ložnici v prvním poschodí. Paní mi řekla, že lady Glydová (tak se ta neteř jmenovala) je moc nemocná, a že proto musím vařit vhodná jídla. Nepamatuji se už, který den přijela, ale když přijela, tak nás strašně vylekala. Pán ji k nám přivezl odpoledne a služka otevřela dveře a zavedla je do salónu. Za dlouhou chvíli potom, co se vrátila ke mně do kuchyně, uslyšely jsme seshora velký křik a náhle začal zvonit domácí zvonek jako blázen a paní volala někoho na pomoc.
Obě jsme běžely nahoru a tam jsme spatřily onu cizí paní, jak leží na pohovce, obličej bílý jako křída, ruce zaťaty v pěst a hlavu skloněnou na stranu. Paní řekla, že ji něco strašně vylekalo, a pán nám řekl, že dostala záchvat. Vyběhla jsem ihned ven, a protože jsem to v okolí znala líp než všichni ostatní, běžela jsem pro lékaře. Za chvíli jsem se vrátila s doktorem Goodrickem, který provozoval lékařskou praxi spolu s doktorem Garthem a který tu měl, jak jsem slyšela, moc dobrou pověst.
Chudák paní měla jeden záchvat za druhým, takže doktor tu ani nemohl napřed moc pomoci. Nakonec byla zcela vyčerpaná a bezmocná jako novorozeně. Položili jsme ji do postele a doktor Goodricke odešel pro lék. Vrátil se asi tak za čtvrt hodiny. Pak si lady Glydovou prohlédl a řekl naší paní, která byla s námi v pokoji: „Je to s ní velmi vážné, doporučuji vám, abyste ihned napsala jejím příbuzným.“ Paní se ho zeptala: „Je to nějaká srdeční nemoc?“ A doktor povídal: „Ano, a to velmi vážná!“ Paní přijala tuto zprávu daleko klidněji než pán. Byl to velký, tlustý a starší muž, který choval bílé myšky a ptáčky a rozmlouval s nimi, jako by to byli lidští tvorové. To, co se stalo, ho zřejmě strašně zdrtilo. Na jednu otázku, kterou paní položila doktorovi o nadějích ubohé lady Glydové na uzdravení, jich pán položil padesát. Musím říci, že nás všechny strašně rozčiloval, a když se konečně uklidnil, odešel do zahrádky, kde natrhal květiny, a mně nařídil, abych je odnesla do pokoje nemocné a vyzdobila jej. Jako by tohle nějak mohlo pomoci! Myslím, že to někdy neměl v hlavě moc v pořádku, ale špatný pán to nebyl. Měla jsem ho daleko raději než paní, to byla ženská tvrdá jako ocel!
Později večer se lady Glydová probudila. Otevřela oči a dívala se kolem sebe. Musela to být hezká paní, když ještě byla zdravá, s plavými vlasy, modrýma očima atd. V noci prý spala velmi neklidně, alespoň to říkala naše paní, která u ní bděla. Vešla jsem k ní jen jednou, abych se zeptala, zda mám něco přinést. Slyšela jsem ji, jak mluví sama k sobě úplně zmateně. Když jsem tam vešla znovu ráno příštího dne, byla zcela vyčerpána a ležela zpola v mdlobách. Později se probudila a zdálo se, že se jí daří podstatně lépe. Ale ani já, ani služebná jsme k ní nesměly do pokoje. Doktor přišel zase odpoledne. Zakázal nám, abychom s ní mluvily, protože musí mít klid a pokud možno hodně spánku. Pak odešel a řekl, že se vrátí v pět hodin. Asi v tuto hodinu (bylo to před pánovým návratem) vyběhla paní z ložnice a zavolala na mne, abych doběhla pro doktora Goodricka a řekla mu, že lady Glydová omdlela. Zrovna jsem si přehodila přes sebe šálu, když na štěstí doktor právě přišel na slíbenou návštěvu. Vpustila jsem ho do domu a vyšla za ním nahoru po schodech. „Lady Glydové se vedlo jako předtím,“ hlásila mu paní u dveří. „Byla vzhůru a dívala se kolem sebe takovým zvláštním, nechápavým způsobem, až tu náhle slabě vzkřikla a omdlela.“ Doktor přistoupil k posteli a sklonil se nad nemocnou. Tvářil se velmi vážně a náhle jí přiložil ucho k srdci. Paní se mu zahleděla do obličeje. „Snad nezemřela?“ zašeptala a začala se chvět od hlavy až k patě. „Ano,“ přitakal doktor, „zemřela. Když jsem včera vyšetřoval její srdce, bál jsem se, že k tomu tak náhle dojde.“ Paní ustoupila při jeho slovech od postele. „Mrtva,“ šeptala si. „Tak náhle zemřela. A tak brzy. Co tomu řekne hrabě?“ Doktor Goodricke ji požádal, aby sešla dolů a trochu se uklidnila. „Byla jste vzhůru celou noc a vaše nervy jsou otřeseny,“ řekl. „Tahle osoba (myslel tím mne) zůstane zatím v pokoji.“ Paní uposlechla doktorova příkazu a opakovala stále: „Musím na to připravit hraběte, musím ho na to připravit.“
Jak pán přijal tuto zprávu, nevím, protože jsem u toho nebyla. Když jsem ho viděla, vypadal velmi zdrceně. Seděl tiše v koutě, tlusté ruce na kolenou, hlavu skloněnou. Vypadal spíš vyděšeně a vylekaně než smutně. Všechny věci spojené s pohřbem zařizovala paní. Pohřeb musel stát hromadu peněz – zejména rakev byla moc krásná. Manžel lady Glydové prý byl v cizině, ale paní (byla to její teta) to zařídila s jejími příbuznými (prý v Cumberlandu), aby tam byla pohřbena ve stejném hrobě jako její matka. Pohřeb byl prý moc krásný a účastnil se ho pán i paní. Zejména pán vypadal ohromně v hlubokém smutku, s vážnou slavnostní tváří.
Závěrem musím prohlásit v odpověď na otázky, které mi byly položeny:
1. že ani já, ani služebná jsme neviděly, že by náš pán byl lady Glydové podával nějaký lék,
2. že pán, pokud vím, nebyl nikdy sám v pokoji s lady Glydovou,
3. že nevím, co způsobilo onu náhlou hrůzu, která se podle slov mé paní zmocnila lady Glydové, když poprvé vstoupila do našeho domu.
Toto prohlášení mi bylo přečteno. Nemám, co bych k němu dodala nebo co bych z něho škrtla. Přísahám, že vše, co v něm je, je čistá pravda.
Nikdy jsem se bohužel nenaučila číst ani psát. Celý život jsem tvrdě pracovala a řádně se chovala. Proto vím, že je to hřích říkat nepravdu, a proto řeknu všechno tak, jak to vím, a prosím toho pána, který si má slova poznamenává, aby mé chyby opravil a prominul mi, že jsem nevzdělaná žena.
Letos v létě jsem byla bez místa a doslechla se, že jakýsi pan Fosco v St. John’s Wood hledá kuchařku. Byla jsem přijata na zkoušku. Má paní byla Angličanka, pán byl italský hrabě. V domě byla ještě jedna služebná. Nebyla sice příliš čistotná, ale jinak byla docela pořádná. Byly jsme jediný personál v domě. Naši páni přijeli až po nás a po příjezdu nám řekli, že čekají někoho z venkova. Šlo o neteř naší paní a my pro ni připravily poslední ložnici v prvním poschodí. Paní mi řekla, že lady Glydová (tak se ta neteř jmenovala) je moc nemocná, a že proto musím vařit vhodná jídla. Nepamatuji se už, který den přijela, ale když přijela, tak nás strašně vylekala. Pán ji k nám přivezl odpoledne a služka otevřela dveře a zavedla je do salónu. Za dlouhou chvíli potom, co se vrátila ke mně do kuchyně, uslyšely jsme seshora velký křik a náhle začal zvonit domácí zvonek jako blázen a paní volala někoho na pomoc.
Obě jsme běžely nahoru a tam jsme spatřily onu cizí paní, jak leží na pohovce, obličej bílý jako křída, ruce zaťaty v pěst a hlavu skloněnou na stranu. Paní řekla, že ji něco strašně vylekalo, a pán nám řekl, že dostala záchvat. Vyběhla jsem ihned ven, a protože jsem to v okolí znala líp než všichni ostatní, běžela jsem pro lékaře. Za chvíli jsem se vrátila s doktorem Goodrickem, který provozoval lékařskou praxi spolu s doktorem Garthem a který tu měl, jak jsem slyšela, moc dobrou pověst.
Chudák paní měla jeden záchvat za druhým, takže doktor tu ani nemohl napřed moc pomoci. Nakonec byla zcela vyčerpaná a bezmocná jako novorozeně. Položili jsme ji do postele a doktor Goodricke odešel pro lék. Vrátil se asi tak za čtvrt hodiny. Pak si lady Glydovou prohlédl a řekl naší paní, která byla s námi v pokoji: „Je to s ní velmi vážné, doporučuji vám, abyste ihned napsala jejím příbuzným.“ Paní se ho zeptala: „Je to nějaká srdeční nemoc?“ A doktor povídal: „Ano, a to velmi vážná!“ Paní přijala tuto zprávu daleko klidněji než pán. Byl to velký, tlustý a starší muž, který choval bílé myšky a ptáčky a rozmlouval s nimi, jako by to byli lidští tvorové. To, co se stalo, ho zřejmě strašně zdrtilo. Na jednu otázku, kterou paní položila doktorovi o nadějích ubohé lady Glydové na uzdravení, jich pán položil padesát. Musím říci, že nás všechny strašně rozčiloval, a když se konečně uklidnil, odešel do zahrádky, kde natrhal květiny, a mně nařídil, abych je odnesla do pokoje nemocné a vyzdobila jej. Jako by tohle nějak mohlo pomoci! Myslím, že to někdy neměl v hlavě moc v pořádku, ale špatný pán to nebyl. Měla jsem ho daleko raději než paní, to byla ženská tvrdá jako ocel!
Později večer se lady Glydová probudila. Otevřela oči a dívala se kolem sebe. Musela to být hezká paní, když ještě byla zdravá, s plavými vlasy, modrýma očima atd. V noci prý spala velmi neklidně, alespoň to říkala naše paní, která u ní bděla. Vešla jsem k ní jen jednou, abych se zeptala, zda mám něco přinést. Slyšela jsem ji, jak mluví sama k sobě úplně zmateně. Když jsem tam vešla znovu ráno příštího dne, byla zcela vyčerpána a ležela zpola v mdlobách. Později se probudila a zdálo se, že se jí daří podstatně lépe. Ale ani já, ani služebná jsme k ní nesměly do pokoje. Doktor přišel zase odpoledne. Zakázal nám, abychom s ní mluvily, protože musí mít klid a pokud možno hodně spánku. Pak odešel a řekl, že se vrátí v pět hodin. Asi v tuto hodinu (bylo to před pánovým návratem) vyběhla paní z ložnice a zavolala na mne, abych doběhla pro doktora Goodricka a řekla mu, že lady Glydová omdlela. Zrovna jsem si přehodila přes sebe šálu, když na štěstí doktor právě přišel na slíbenou návštěvu. Vpustila jsem ho do domu a vyšla za ním nahoru po schodech. „Lady Glydové se vedlo jako předtím,“ hlásila mu paní u dveří. „Byla vzhůru a dívala se kolem sebe takovým zvláštním, nechápavým způsobem, až tu náhle slabě vzkřikla a omdlela.“ Doktor přistoupil k posteli a sklonil se nad nemocnou. Tvářil se velmi vážně a náhle jí přiložil ucho k srdci. Paní se mu zahleděla do obličeje. „Snad nezemřela?“ zašeptala a začala se chvět od hlavy až k patě. „Ano,“ přitakal doktor, „zemřela. Když jsem včera vyšetřoval její srdce, bál jsem se, že k tomu tak náhle dojde.“ Paní ustoupila při jeho slovech od postele. „Mrtva,“ šeptala si. „Tak náhle zemřela. A tak brzy. Co tomu řekne hrabě?“ Doktor Goodricke ji požádal, aby sešla dolů a trochu se uklidnila. „Byla jste vzhůru celou noc a vaše nervy jsou otřeseny,“ řekl. „Tahle osoba (myslel tím mne) zůstane zatím v pokoji.“ Paní uposlechla doktorova příkazu a opakovala stále: „Musím na to připravit hraběte, musím ho na to připravit.“
Jak pán přijal tuto zprávu, nevím, protože jsem u toho nebyla. Když jsem ho viděla, vypadal velmi zdrceně. Seděl tiše v koutě, tlusté ruce na kolenou, hlavu skloněnou. Vypadal spíš vyděšeně a vylekaně než smutně. Všechny věci spojené s pohřbem zařizovala paní. Pohřeb musel stát hromadu peněz – zejména rakev byla moc krásná. Manžel lady Glydové prý byl v cizině, ale paní (byla to její teta) to zařídila s jejími příbuznými (prý v Cumberlandu), aby tam byla pohřbena ve stejném hrobě jako její matka. Pohřeb byl prý moc krásný a účastnil se ho pán i paní. Zejména pán vypadal ohromně v hlubokém smutku, s vážnou slavnostní tváří.
Závěrem musím prohlásit v odpověď na otázky, které mi byly položeny:
1. že ani já, ani služebná jsme neviděly, že by náš pán byl lady Glydové podával nějaký lék,
2. že pán, pokud vím, nebyl nikdy sám v pokoji s lady Glydovou,
3. že nevím, co způsobilo onu náhlou hrůzu, která se podle slov mé paní zmocnila lady Glydové, když poprvé vstoupila do našeho domu.
Toto prohlášení mi bylo přečteno. Nemám, co bych k němu dodala nebo co bych z něho škrtla. Přísahám, že vše, co v něm je, je čistá pravda."
Vydání z roku 2020, e-kniha:
