-RPR-
Obsahuje tři detektivky:
The Gooseberry Fool, 1974, Victor Gollanez, Ltd. London
The Snake, 1975, Victor Gollanez, Ltd. London
The Blood of an Englishmann, 1980, Macmillan, London
Až se ucho utrhne. (přeložil Jan Válek)
Had. (Pavel Medek)
Čichám, čichám člověčinu (Vladimír Klíma)
The Gooseberry Fool, 1974, Victor Gollanez, Ltd. London
The Snake, 1975, Victor Gollanez, Ltd. London
The Blood of an Englishmann, 1980, Macmillan, London
Černobílý svět Jamese McClura.
Necelou desítku románů, jež od počátku sedmdesátých let James McClure vydal, můžeme podle prostředí, v němž se odehrává děj, rozdělit do dvou nestejných hromádek. V té menší líčí svět zločinu a policejních pátrání v Anglii a najdeme tu například pozoruhodný román Čtyři a dvacet panen (Four & Twenty Virgins, 1973), v té větší nás zavádí do své vlasti, Jihoafrické republiky, a seznamuje s dvojicí detektivů — poručíkem Trompem Kramerem a bantuským seržantem Mickeym Zondim.
Oba poprvé promluvili česky v Parním válci (The Steam Pig, 1972, Odeon 1977) a slovenský v trojici románů Parné prasa — Vsetečník — Kat, které vyšly v nakladatelství Slovenský spisovatel’ v roce 1982.
Jejich autor se narodil roku 1939 v tehdejší Jihoafrické unii, odkud teprv později, již jako dospělý, odešel do Velké Británie, kde si čtenáři záhy oblíbili jeho romány, v nichž nerozluční hrdinové Kramer a Zondi, sloužící u kriminálky v natalském Trekkersburgu, společně pátrají po vrazích. Všechny McClurovy příběhy začínají vraždou, ať je obětí prohnaný svatoušek Hugo Swart v detektivce Až se ucho utrhne (The Gooseberry Fool, 1973), tanečnice Eve v Hadovi (The Snake, 1975) či Bonzo Hookham v románě Čichám, čichám člověčinu (The Blood of an Englishman, 1980). Ať vrahova ruka třímá nůž nebo střelnou zbraň, vždy se oběť musí zhroutit ještě před koncem první kapitoly, aby pak mohla následovat velkolepá,, duchaplná a vzrušující detekce. Spisovatel se nezpronevěřuje tradičnímu kodexu detektivních románů a poskytuje každému stejnou příležitost lámat si hlavu: kdo, jak, proč . . .
McClurovy romány jsou plny dějových zvratů a překvapení. Koho z nás by napadlo, že Hugo Swart je vlastně vyděrač zneužívající moderní techniky odposlechu ve zpovědnici k zištným cílům? Zločinec vždy nějak souvisí se společenskými poměry a od legalizovaného slídění po "podvratných živlech" v románu Až se ucho utrhne již není tak daleko k šibenici, kterou si vybudoval soukromý kat v Katovi (The Sunday Hangman, 1977), aby mohl pěstovat svou zálibu — věšení lidí. Ale nezapomínejme, že to provádí v zemi, která dosáhla smutného světového rekordu v počtu poprav za rok právě v době, kdy se v jiných zemích rozvíjela kampaň za úplné zrušení trestu smrti.
V románě Čichám, čichám člověčinu nacházíme zas odraz demoralizačních důsledků druhé světové války. Přestože afrikánská reakce sympatizovala s fašismem a usilovala o neutralitu Jihoafrické unie, podařilo se anglicky orientovaným Jihoafričanům připojit zemi k boji spojeneckých sil proti mocnostem Osy Z tehdejší rozporuplné společenské situace autor odvíjí tenkou leč pevnou motivační nit příběhu, který má moto z pohádky o obrovi, oběť i vraha z řad bývalých letců RAF a tolik falešných stop, že trekkersburští kriminalisté již málem nevěří v úspěšné objasnění případu.
Že jde o dost výjimečné vztahy? Že jsou McClurovi násilníci nezřídka vyšinutí, takže po stezkách jejich osobité logiky musíme tak trochu klopýtat? Ale oč těžší to mají Kramer se Zonddim, kteří často riskují život a přitom neztrácejí humor. I jejich soukromí má daleko k poklidnému zátiší a je neustále narušováno služebními povinnostmi a dotírajícími dedukcemi. Jejich pátrání se doslova potýká s postoji kolegů méně demokraticky smýšlejících, s vrtochy a hypotézami nadřízených, s vymoženostmi, ale též omezeními laboratorní techniky. A objasnění každého případu stojí oba detektivy hodně plahočení.
Nebýt však téhle věčné honby za stopami a svědky, neuplatnila by se tak výrazně spisovatelova verva při kresbě prostředí. Zatímco talentovaný zulský seržant proniká díky své černé pleti do náleven, nevěstinců a podsvětních doupat, poručík Kramer, hovořící afrikánsky stejně dokonale jako anglicky, navštěvuje kt-nosné vily a kluby bělošských boháčů. A své poznatky si navzájem sdělují, jaksi přes onu rasovou přehradu, která v Jižní Africe existuje i v policejní službě a nejednou dodává pátracím t» stupům groteskně absurdní ráz.
Jižní Afrika nežije jen ve stínu tmářských předsudků, ale důl ponuje i moderními vědeckými a technickými možnostmi. Apartheid působí jako skandální anachronismus v zemi, v níž probij haly první Barnardovy transplantace srdce. Můžeme se jen trper usmívat, když je bantuský zřízenec vykazován z pitevní síně. at« nemohl uzřít útroby dámy, jež násilnou smrtí neztratila nic ae své bělošské nadřazenosti. A narážky ha to, že by v černochových žilách kolovala krev jiné barvy než červené, mají blízko k šibeničnímu humoru. Sebedrsnější McClurův výjev si tak uchová i hluboce humánní podtext.
Spisovatel nemíní čtenáře jen vzrušovat líčením násilností a vzbuzovat napětí popisem pátracích zákrutů. Není jediné jeho knihy, v níž bychom necítili zájem o mravní profil současného člověka, v níž bychom nenašli rozbor motivace a výklad fakt: i narušujících současníkovu duševní rovnováhu. Tyto drobečky a poutavé exkurze do psychologie dovede McClure dovedně vsazovat do mozaikovitého obrazu jihoafrické reality, jejíž specifiku nikdy neztrácí ze zřetele.
Nemoralizuje; kritiku poměrů vyjevuje sám konkrétní tragický příběh. Tragický, avšak neutopený v přívalu bezútěšnosti, neboť autor nespatřuje své hrdiny v pravém smyslu toho slova ani ve vrazích, ani v jejich (leckdy pochybných) obětech, nýbrž právě v oné dvojici kriminalistů, jejichž jmény je nadepsán tento svazek.
Nejde zdaleka jen o pracovní souhru a chlapské kamarádství bílého poručíka a černého seržanta, nýbrž o perspektivy spolupráce a důvěry mezi příslušníky odlišných rasových skupin. Kramer a Zondi bezesporu symbolizují překonání rasové přehrady, autorovu víru, že existuje východisko z těžké krize, do niž byla zavlečena jihoafrická společnost. Úspěch pátrání není v žádném McClurově románě z jihoafrického prostředí zásluhou jen jednoho z nich, ale je jejich společným dílem, výslednicí jejich vzájemného porozumění.
Po přečtení McClurových nejzralejších próz není jistě zapotřebí přesvědčovat čtenáře o jeho kompoziční dovednosti, o promyšleném skloubení detailů charakterizujících věci i lidi. Stačí si jen všimnout, jak autor brilantně začíná a končí kapitoly, jak rozčleňuje dramatické dějové pásmo, jak obratně vpadá do středu situací a jak je diskrétně dovede opouštět, uzná-li to za vhodné.
Zvláštní ocenění si zaslouží vpravdě moderní jazyk, který spisovatel v závislosti na sociálním a rasovém zařazení postav rozvíjí do mnoha vrstev. Citlivě rozrůzněná řeč, využívající jemných významových odstínů, odpovídá zřejmě patalskému jazykovému koloritu. Počátkem minulého století byl totiž Natal — podobně jako sousední Kapsko — britskou kolonií a anglický vliv se v něm nepřestává odrážet. Natal ovšem proslul i státotvornými a mocenskými aspiracemi Zulů, kteří odtud v první čtvrtině 19. století budovali významnou africkou říši. Asi před sto padesáti lety pak probíhal takzvaný velký trek, během něhož búrští farmáři postupovali k severu a vytlačovali bantuské kmeny z území přiléhajících k řece Vaalu. Tam posléze vznikly dvě búrské republiky — Svobodný oranžský stát a Transvaal. V nich se soustředili jihoafričtí afrikánsky hovořící běloši, kteří přes porážku od Angličanů v búrské válce (1899—1902) postupně prosadili své zájmy navzdory britské koruně. V Natalu také dosud žije mnoho asijských přistěhovalců, přesněji řečeno potomků Indů, kteří sem přesídlili v období britské nadvlády.
Tyto historické události se projevily i v natalských jazykových poměrech, jež McClure v realistických náznacích respektuje. Indických postav je v jeho románech celkem málo a vyjadřují se buď velmi prostou, nebo dokonce lámanou angličtinou. Do styku s nimi přichází spíše Zondi, který se mezi nimi — stejně jako mezi Zuly — pohybuje jako ryba v rybníku.
Kramer se setkává s těmi, pro něž je afrikánština mateřštinou, jazykem, který je již desítky let spisovný, oficiální a s angličtinou podle zákona rovnoprávný. Angličtina je dnes pro četné afrikánské Jihoafričany cizí řečí a působí jim značné těžkosti. Svou úlohu hraje i to, že je v jejich vědomí spojována s dobou britské imperiální nadvlády. A přece je v zemi mnoho anglicky mluvících Jihoafričanů a McClurovi zjevně působí potěšení, když může mírnou parodií, jindy zas dobře zvoleným idiomem naznačit jejich sociální zařazení či vzdělanostní úroveň.
Můžeme se jen dohadovat, do jaké míry ovlivnil rafinovaný jazyk a styl McClurových románů autorův přechod z Jižní Afriky do Velké Británie. Jeho knihy z britského prostředí se sice musejí obejít bez Kramera a Zondiho, avšak jsou napsány současným jazykem s poměrně častými slangovými výrazy. I v tom lze spatřovat spisovatelovo bytostné tíhnutí k realismu a příklon k aktuálním látkám. Detektivní příběhy zásadně neumísťuje do salonního prostředí, ale rozehrává je v široké sociální škále, podobně jako to dělají nejlepší představitelé americké drsné školy detektivního románu.
Literární kritika záhy postřehla McClurův tvůrčí přínos. Za Parní válec získal již roku 1971 Zlatou dýku, ocenění za nejlepší anglickou detektivku roku. Díky četným cizojazyčným vydáním popularita jeho příběhů dále roste a autor předkládá stále nová společná dobrodružství Kramera a Zondiho. Lze se proto nadít, že se ani my nesetkáváme s jeho hrdiny naposledy.
Doslov napsal Vladimír Klíma.
