-RPR-
Nález století v hradě nad řekou.
Před časem proběhly naším i zahraničním tiskem zprávy o objevení vzácné středověké památky světového významu. Odborníci v této souvislosti hovořili o československém nálezu století. Co předcházelo vypátrání jedinečné starožitnosti, o tom vypráví I. M. Jedlička v napínavém příběhu Poklad vévody Jindřicha.
Děj nás zavádí na počátek pětaosmdesátého roku, kdy zvláštní skupina specialistů Federální kriminální ústředny stane před složitým úkolem; má přijít na kloub pověstem, které kolují v cizině a podle nichž jistý šlechtic za druhé světové války ukryl nc svém sídle někde v západních Čechách umělecký předmět nesmírné kulturní a historické ceny.
Zprvu to vypadá na hledání jehly v kupce sena. Řešitelé případu nemají tušení, o jakou památku se vlastně jedná, komu kdysi patřila a kde bylo sídlo jejího někdejšího majitele. Přitom jen v západních Čechách napočetli na tisíc bývalých panských domů. Připomínalo to, jak později poznamenal jeden publicista, známou větu z pohádky: Jdi tam, nevím kam, najdi to, nevím co...
V průběhu vyšetřování vznikne podezření, že o románskou pamětihodnost se zajímá i mezinárodní syndikát obchodníků s pokoutně obstaranými uměleckými díly. Hledači pokladu se musí vypořádat nejen s nedostatkem věrohodných informací, ale svým způsobem podstupují i závod s časem. Všechno nasvědčuje, že patrně nejsou sami, kdo chce ukrytou starožitnost získat.
Příběh se tedy odehrává na pozadí skutečných událostí, čtenář se stává účastníkem složitého pátrání a nahlíží do zákulisí výjimečného případu, který nemá obdoby v naší kriminalistické praxi. Zachráněné dílo, skvost mimořádného významu a mnohamilionové hodnoty, obohatí uměleckou klenotnici národa. Po skončení restaurátorských prací bude památka zpřístupněna naší i světové veřejnosti.
Obálku a grafickou úpravu navrhl Milan Albich.
Barevné fotografie na obálce Stanislav Wieser a Vladimír Lammer.
Vydalo nakladatelství Vyšehrad roku 1987 jako svou 777. publikaci.
Vydání první.
Stran 176, příloha 16 stran.
Odpovědná redaktorka dr. Iva Oaňková.
Technický redaktor Zdeněk Stejskal.
Ze sazby písmem Public vytiskl Mír, n. p., závod 1, Praha 1, Václavské náměstí 15.
AA 12,40 (text 11,25, ilustrace 1,15), VA 12,60.
Náklad 80 000 výtisků.
Nakladatelství Vyšehrad, Praha 2, Karlovo náměstí 5
33-777-87 13.33
17 Kčs
Krátká ukázka:
„Máte přece povolení. Když to zase dáte do pořádku ..." kastelán neměl námitek. „Ale teď už musím běžet. Tok se mějte!" Ve dveřích se zastavil, a nerozhodně, možná trochu zaraženě, se otočil k majorovi. „Část podlahy? Snad jste na něco nepřišli?"
„Už je to tak," přisvědčil Melichar. „V kapli pod podlahou. Ani ne moc hluboko." „Tak přece!" Mašek nevěřícně hleděl na kriminalistu. „Víte co na vašem místě bych zatelefonoval, že na tu komisi dneska nepřijdu. Řekl bych jim, že se vyskytl nějaký neodkladný úkol. Jako správce hradu a znalec zdejší historie byste měl být při tom, až tu věc vyzvedneme z úkrytu."
„Tak už mě nenapínejte, majore! Samosebou, že na to zasedání do Varů nepojedu. Zavolám tom . .. no, třeba že sem přijeli památkáři z Prahy. Ale teď už mi konečně řekněte, co jste našli! Já to přece nepoletím roztrubovat po městě!" Svlékl svrchník a odhodil ho na židli. ,,Už druhý týden tady kutáte a šmejdíte po celém hradě! A teď se tváříte, jako byste zrovna objevili zakopanou poklad nici Boreše z Rýznburka . . ." Vzrušeně přešel po kanceláři. „Nakonec jsem správcem hradu, tak snad mám právo ..."
Melichar se posadil ke stolu. Sáhl po odložené obálce a nakreslil na ni obrys relikviáře.
„Podívejte, pane Mašku, tak tohle jsme hledali. Hezky stará památka. A nyní si myslím, že jsme ji našli. Můžete se spolehnout, že budete u toho, až ji vyprostíme. Snad už odpoledne, možná večer. Podle toho, jak to půjde od ruky."
Kastelán si udiveně prohlížel náčrtek na obálce a nechápavě pokyvoval hlavou. Oči plné otazníků upřel na štíhlého tmavovlasého muže z kriminální ústředny.
„Nehnu se odtud," hodil čepici na věšák. „Když budeite něco potřebovat, řekněte 'nebo vzkažte. A nezapomeňte na svůj slib — že budu při tom!"
Major ho při odchodu poplácal po rameni. „Spolehněte se. Ještě dnes tu památku uvidíte."
Odpoledne vítr zesílil a strhával ze stromů zežloutlé listí. Slunce se znovu schovalo za těžké mraky. Kamenné zdivo středověké věže co chvíli zkropil studený déšť. Vlhko prostupovalo nejen vzduch a zdi, kámen a holé stromy, pronikalo i do lidí.
V kapli Navštívení Panny Marie se za svitu reflektorů začala, psát poslední kapitola operace ANTlKVITA.
Kriminalisté si po kratičké poradě znovu navlékli rukavice. Nejprve museli vytrhat další část podlahy a kolem relikviáře vyhloubit půltřetího metru dlouhou a přiměřeně širokou jámu.
Venku už vládla tma, když si Barták otřel zpocené čelo a vylezl z výkopu.
„To už snad bude stačit."
Po krátké přestávce technici znovu slezli do oválné jámy. Malými lopatkami, košťátky, plochými štětkami, škrabkami a dalšími fidlátky vyprošťovali relikviář ze zajetí suti, kamení a skleněných střepů.
Za chvíli bylo jasné, že Beaufortové památku pochovali ve skleněné vitríně. Její rám se pevně zaklínil do země. Nezbylo než železnou konstrukci vitríny rozřezat na kusy.
- „To snad není ani pravda!" V Rezkovi se probudil někdejší kunsthistorik. „Jen se podívejte. Tady na tu cizelovanou figurku!"
Melichar se sklonit k odkryté stěně románské schránky.
„Představoval jsem si, že takovou drahocennost uložili aspoň do pořádné zinkové bedny. Ale tohle.. ."
„Úplná fantazie!" rozhořčeně si ulevil Rezek. „Takový skvostl A oni ho klidně zakopou ve skleněné skříňce a zaházejí kubíkem hlíny. Museli přece vědět, že pod tíhou toho sajrajtu sklo praskne."
Major zdvihl jednu střepinu a zblízka ji prohlížel.
„Dost tenké sklo. Třímilimetrové. To dá rozum, že se vitrína musela okamžitě zbortit. Stačilo dvacet třicet lopat suti..." Znovu se napřímil. „Vypadá to, že relikviář ukrývali ve spěchu a na poslední chvíli. Jako kdyby zrovna slyšeli z rádia, že padl Berlín nebo že v Praze vypuklo povstání, a zakopávali tu památku už v notné panice." Pokrčil rameny. „Jinak si to neumím vysvětlit."
Technici začali odstraňovat zbytky suti z blízkosti schránky. Postupně se z příkrovu zeminy vynořil celý hřeben relikviáře, pak jeho sedlová stříška a posléze čelní a boční stěny. Schránka byla zhotovena z pozlaceného plechu a bohatě zdobena tepanými reliéfy. I pod nánosem prachu zářila svými plastikami, křehkým filigránem, matným leskem 'nebroušených drahokamů a polodrahokamů s rytinami. Na emailech převládaly modré a zelenomodré odstíny.
Rezek netrpělivě slezl do jámy a zblízka prohlížel jednu z čelních stěn relikviáře.
..Jestli se nemýlím, ta postava s mečem je svatý Maur. A tohle," ukázal na okrouhlé reliéfy na stříšce, ,,je dvanáct výjevů z jeho života." Rezkův pohled sjel na boční stěnu. „Sloupové arkády a figurky apoštolů — na každé straně šest."
„Takže je to opravdu relikviář svatého Maura?" ujišťoval se Melichar.
„Podle Gnirse docela určitě," potvrdil Rezek a roztáhl kovový dvoumetr. „Přesně odpovídá popisu. Také rozměry souhlasí." Kriminalista se nemohl odtrhnout od bohatě zdobené schránky a znovu se sklonil k reliéfům. „Mám dojem ...''
„Tak už vylez, Viktore,, nebo tady zmrznem!" pobídl ho major. „Zikmund to natočí na video."
Vítr zesílil a jeden závan vnesl rozbitým oknem několik žlutých listů. Průvan je odvál na hromadu z výkopu.
„Jenže jak to dostaneme ven?" zeptal se Pospíšil.
„Tam dole u zámeckých teras jsem viděl kozy a vrátek."
Barták s Pospíšilem přivlekli podstavce a postavili je u protilehlých okrajů široké jámy. Na ocelovou trubku zavěsili kladku. Další dva technici podvlekli pod relikviář popruhy.
„Můžeme začít?" zeptal se Zikmund.
Melicharův pohled přejel tváře kolem. Uvědomil si, že jim tu někdo chybí.
„Ještě ne, Luďku," kývl na Suchánka. „Zaběhni pro správce Maška. Čeká v kanceláři. Slíbil jsem mu, že bude u toho."
Kastelán se objevil takřka v mžiku. Ohromeně hleděl na jámu v podlaze. Pokročil k jejímu okraji a beze slova si prohlížel zlatě se lesknoucí schránku. Nasucho polkl a teprve po chvíli se zmohl na otázku.
„To je ..."
„Románský relikviář svatého Maura z konce dvanáctého nebo počátku třináctého století," usmál se Rezek. „Zlatotepecká práce porýnských mistrů. Beaufortovi ho získali z opatství ve Florennes
a v minulém století převezli sem na Bečov. Původně byl v kapli dolního zámku. Patrně koncem války nebo těsně po osvobození schránku ukryli tady pod podlahou."
„Ani ve snu by mě nenapadlo... něco tak jedinečného ..." kastelán rozechvěle hledal slova. „A jak to, že v tom předválečném průvodci po Bečově není o relikviáři ani zmínka?"
„Je to vlastně pozměněný separát z Gnirsovy Topografie kulturně historických památek," vysvětlil kapitán.
„Pozměněný?"
„Chybí tam právě těch šest stran o relikviáři. Místo textu jsou fotografie ze zámku a pohled na Bečov. Beaufort se asi dohodl s Gnirsem, že v průvodci nebude o schránce ani slovo."
„To tedy znamená," uvažoval kastelán, ,,,že už tehdy ve dvaatři-cátém vévoda nechtěl, aby se o té vzácné památce vědělo. A proto se o ní nepíše ani v žádné jiné publikaci."
Hodinu před půlnocí se dva technici postavili k čelům truhly a Pospíšil se ujal obsluhy vrátku. Relikviář centimetr po centimetru stoupal z výkopu a Zikmund celou operaci natáčel. Opatrně uložili památku na podlahu. Barták vzal plochou štětku a očistil dolní část schránky od posledních zbytků hlíny.
„Zkuste opatrně nadzvednout víko!" požádal Melichar techniky. Několik párů očí se napjatě zahledělo do útrob relikviáře. Na dně ležela podložka, na ní hrstka kosterních pozůstatků s kovovou destičkou.
„Je tu nějaký nápis," Barták prohlédl štítek pod reflektorem. „Ale nemohu ho přečíst."
„Podívejte se na dno!" mračil se Rezek. „Dřevěné jádro schránky je úplně ztrouchnivělé." Pokrčil rameny. „To se ví — čtyřicet nebo kolik let ve vlhké zemi!"
Kriminalisté podstrčili pod relikviář nosítka a zakryli ho průhlednou fólií.
„A co teď?" zeptal se správce Mašek.
„Půjdeme se vyspat," major se unaveně usmál. „Řekl bych, že si to zasloužíme."
„Špatně isem se vyjádřil," opravil se kastelán. „Co bude teď s relikviářem?"
„Ráno ho odvezeme do Prahy na kriminální ústřednu. A to je všechno. Víc nevím.
