Z lotyšského originálu Fotográfija ar sievieti un mežakuili, vydaného nakladatelstvím Liesma, Riga 1983, přeložil Vojtěch Gaja.
Obálku navrhl Jiří Petráček Vydání 1., Praha 1985.
Vydalo Naše vojsko, nakladatelstvía distribuce knih, n. p. v Praze, jako svou 5546. publikaci, 176 stran.
Redakci beletrie řídí Antonín Hendrych.
Odpovědná redaktorka Milena Havlová.
Výtvarný redaktor Jan Parkman.
Technický redaktor Petr Husák.
K tisku schváleno 4. 10. 1985.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. v Praze.
■ AA 9,91, VA 10,31.
Náklad 85 000 výtisků.
28 132-85,
13/34
Brož. 12 Kčs.
604/22/825
Krátká ukázka:
Události mimo kriminální případ.
Taxikář se nervózně vrtěl na sedadle. Zapnutý taxametr započítával další a další kopejky.
Od vrátek přes celý pozemek se táhla čistě umetená cestička se sněhovými valy po stranách. Až k vratům garáže.
Karel ještě pořád viděl, jak po ní kráčí Mudíta. Jak jde pevným, jistým krokem. Uplynulo už několik minut, co zmizela v domě, ale on ji ještě pořád viděl na cestičce - zimník rozepjatý, v jedné ruce šáteček a kabelka, vlasy padají volně, ve velkých vlnách, přes ramena.
Taxikář si zkoumavě prohlížel Žíraksovu vilu. Jeden jeho příbuzný vyslovil přání, že by se chtěl přestěhovat z venkova do města, a prosil ho, aby se poptal na ceny domů ve městě. V inzertní příloze večerníku si taxikái vypisoval několik měsíců po sobě adresy těch, co chtějí prodat - prohlížel si domy, když jel kolem. hovořil s majiteli, takže teď se v otázce prodeje domů mohl považovat za experta. Se zálibou se díval na hotovou nebo rozestavěnou stavbu, řešil svérázné rébusy. Začneme od parcely, říkal. Ta má víc než šest set čtverečních metrů, tu určitě přidělili ještě v padesátých letech. To je jasné! V okolí už dávno baráky stály, když tenhle se začal stavět. Všichni tu mají takové připláclé čtverhranné domy podle typizovaných projektů padesátých let, zvenku to nevypadá k ničemu, ani uvnitř žádná paráda, ale tenhle jednopatrový má verandu a garáž. Tady jsou znát uvolněná šedesátá léta, kdy architekti začali vymýšlet jiné plány. Dům není žádný zmetek - žádný škvárobeton, ale pořádné cihly, solidní dřevěný materiál a solidní zinkový plech na střeše. A skleník taky není špatný, důkladně postavený. Pumpa není vidět, čili ve sklepě je asi čerpadlo a uvnitř bude i celé příslušenství včetně koupelny. O zahradu se určitě dobře pečuje, myslel si taxikář a díval se na vysoké keře hortenzií u plotu a podél cestičky, na jejichž vrcholcích hnědly suché šustivé hrozny květů.
„Zajímalo by mě, co bys říkala, kdybych jednu noc nespal doma," řekl v tu chvíli zachmuřený Zigurd Žíraks. Stál na chodbě u telefonu a svlékal špinavou, zaprášenou bundu. Rukávy byly na jeho ruce příliš dlouné, proto si je vyhrnul, takže bylo vidět tuhé manžety mnoderní košile se stříbrnými manžetovými knoflíčky. Na břichu mu spočívala bezvadně uvázaná kravata. „Půjdu mu říct, aby už jel," odpověděla Mudíta a střepávala písek z jeho pečlivě vyžehlených kalhot. A káravě dodala: „Mohl by ses převléci, když jdeš do sklepa."
„To bych nedělal nic jiného, jenom se převléka! Venku je přes dvacet pod nulou, oči 'málem tuhnou mrazem."
„Zigurde, půjdu a řeknu, aby jel. Řeknu, že jsi velmi unaven. I mně se zavírají oči."
„Ne, ne, půjdeme spolu. Aspoň se podívám na toho dobráka, který mi ráno přivezl manželku."
„Nech toho!"
Žíraks měl ještě pořád podezření. Mudítiny uspěchané výmluvy je nerozptýlily, ačkoliv zněly logicky, nednlo se jim věřit. Věděl, že Mudíta je jedna z organizátorů novoročního plesu a chápal, že jí z toho plynou povinnosti navíc. Říkala, že několik rozjařených hostů nebylo možné do rána dostat ven, pak ještě bylo třeba uklidit stoly, zamést a umýt nádobí. Když odcházela, zdaleka ještě nebylo všechno hotovo, ale ostatní ji na:hali jít, protože na plese potkala spolužáka, kterému se podařilo zavolat taxíka . . . Kvůli ní jel oklikou a zavez! ji domů.
„Doufám, že nemáš nic proti tomu, když se s ním seznámím?" ušklíbl se Žíraks, obrátil se k věšáku a hledal, co by si oblékl.
„Zigurde, nehraj si na žárlivého, nesnáším to." „Nepůideš se mnou a neseznámíš mě? Mimochodem, telefonoval jsem ti, ale nikdo to nevzal."
„Jako bys nevěděl, že všechny ostatní místnost!. kromě sálu, jsou zapečetěny."
„To mě nenapadlo." Ve skutečnosti to věděl a zavolal na vrátnici, ale když vrátná zvedla sluchátko, neřekl nic
a položil ho To bylo kolem třetí ráno. V telefonu slyšel vzdálené hlasy a hudbu v sále Co měl té ženě říct? Aby zavolala Mudítu? Zná ji vůbec? Ve velkoskladu pracuje několik set lidí. A i kdyby ji znala, kde by ji v tom plesovém mumraji našla?
Zíraks si oblékl sako a přesvědčil se, má li v kapse 'peníze. V dobře padnoucím saku už tak mohuisě a venkovsky nevypadal. Prozrazovaly ho jen červené upracované ruce s krátkými prsty, jinak vypadal jako nějaký šéf menšího podniku.
Z branky vyšel na ulici první. Mudíta několik kroků za ním. Jeho bystrý pohled našel Karla na zadním sedadle. Viděl jen jeho obličej a hned v něm vzkypěla zlost, která se hromadila celou noc, když se otravoval sám doma. Ten obličej byl příliš mladý a hezký.
Obešel auto a otevřel přední dvířka.
,,Veselý Nový rok." Pohlédl na taxametr a dal šoférovi pětirublovku.
„To je dobré."
Pak se obrátil dozadu a podal Karlovi ruku. „Zíraks, Mudítin manžel."
,,Valders."
Pak uviděl vedle Karla berle a dlouhý, v papíru zabalený předmět - byla to starodávná Dimdova puška, Hele, hrají přede mnou komedii, pomyslil si, a dostal ještě větší vztek, ale dovedl se ovládnout. Dosud o Mudítině věrnosti nepochyboval, proto bylo teď jeho podezření dvojnásobné. Tenhle mladíček mu určitě nasadil parohy, když hrají takový tyátr. Ještě si sežene berle.
.Mudíta mi o vás hodně vyprávěla ... Jsem rád, že vás poznávám. Co byste řekl sklenici šampaňskeno?"
Mudíta přistoupila k otevřeným dvířkám a řekla rozzlobeně:
„Zigurde, dej mu pokoj. Je unavený, musí jet dcmů " „Jenom jeden pohár. Potom zavolám taxi. Telefon máme. Souhlasíte?" Upřeně hleděl do Karlovy rozpačité tváře.
„Jsem Mudítin spolužák. Kdysi jsme chodili do jedné třídy."
„Pomůžu vám vystoupit. Mudíta mi o vás tolik vyprávěla."
