-RPR-
Krátká ukázka:
Roger obrátil stránku předběžné zprávy o případu Denisy Morrisonové. Trochu ho už mrzelo, že se rozhodl zůstat v kanceláři tak dlouho. Zdánlivě tu měl ještě spoustu práce, ale většina toho mohla počkat až do rána; nedalo se předpokládat, že by se ředitel lodní společnosti vrátil do své úřadovny dřív. Kebble čekal, až dostane spojení na letiště. Roger přelétl očima seznam lidí, kteří „identifikovali“ mrtvou dívku. Bylo zvláštní, že nikdo z těch, kdo ji opravdu znalí, nezavolal na policii dřív než k večeru – Globe přece byl raník.
A také bylo divné, že ji nepoznal nikdo jiný; děvčata z Austrálie nejsou v Anglii žádná zvláštnost, zpravidla se rychle seznamují a navazují známosti se svými australskými krajany či krajankami. V Londýně jsou soukromé hotely a penzionáty vedené Australany, jejichž návštěvníci se rekrutují výhradně z řad australských návštěvníků Anglie. Bylo těžké věřit, že se dívka v Londýně s nikým neseznámila. A navíc tu ještě byla ta její sestra.
Na Kebblově stole zazvonil telefon. Zvedl jej rychle, ale bez zbytečné překotnosti.
„Tady je Kebble… Ano, hned, prosím… Ano.“ Následovala pauza. Roger nezvedl oči, ale rozhovor poslouchal. „Chtěl jsem se zeptat na jednoho cestujícího… Ano, je to úřední dotaz. Letový spoj 107, do Austrálie… Ano. Můžete mi říct, zda byl mezi cestujícími pan Perce Sheldon?“
Až sem probíhal hovor klidně, ve střízlivé a věcné atmosféře – Kebble měl ve zvyku chovat se jako člověk, který přesně ví, co chce, a jak toho dosáhnout. V příštím okamžiku se však jeho hlas změnil tak nečekaně, že Roger doslova nadskočil.
„Cože?“
Kebble vypadal, jako kdyby mu právě řekli, že se letadlo při startu zřítilo – stejně zděšeně.
„A nemýlíte se?“
Následovala delší pauza, než řekl normálním hlasem:
„Jak dlouho je mrtev?“
Roger vyskočil ze židle.
„Rozumím,“ řekl Kebble. „Přepojte mě prosím na úřadovnu letištní policie. Čekám u telefonu.“ Zakryl mluvítko volnou rukou. „Sheldon zemřel na letišti.“ Z hlasu bylo jasné, že se dosud nevzpamatoval.
„Cože?“
„Telefonistka tvrdí, že se skácel a byl mrtev.“
Roger zvolal: „Skácel? Mrtev?“
„Neuvěřitelné, že?“
Roger neřekl nic.
„Shoda okolností, nic jiného to nemůže být,“ pokračoval Kebble.
„Možná,“ připustil Roger pochybovačně. „Až se vám ohlásí policie, chtějte inspektora Sandyse.“
„Budete s ním mluvit sám?“
„Zeptejte se ho na podrobnosti a řekněte mu, že za ním oba jedeme na letiště. Počkejte – zeptejte se, co udělali s mrtvým. Jestli nic, požádejte ho, aby jej nechali na místě.“
„To tam vyvolá pěkný poprask –“ řekl Kebble, ale vzápětí zvedl sluchátko. „Haló?… Tady seržant Kebble, volám z pověření vrchního inspektora Westa ze Scotland Yardu… Je tam prosím inspektor Sandys?… Prosím.“
Roger kontroloval obsah kufříku, který si bral v podobných případech vždy s sebou. Bylo tam všechno – a kdykoli něco z obsahu při práci použil, nikdy nezapomněl chybějící věc doplnit. Do postranní kapsičky zastrčil lupu, zavřel kufřík a otočil se.
Kebble právě říkal: „…budeme tam za čtyřicet minut.“ Zavěsil. „Mrtvola je na letišti v ošetřovně.“
„To se dalo čekat,“ řekl Roger, „Co vám Sandys řekl? Nebyl celý pryč, když se dověděl, že může jít i o něco jiného než obyčejné úmrtí?“
„Hm – no – ten dojem to na mě udělalo,“ připustil Kebble. Když Roger obešel stůl, vstal také.
„Vezmeme si můj vůz,“ řekl Roger, „Dojděte tam a přivezte ho před hlavní vchod. Já je jdu ještě trochu prohnat do fotolaboratoře.“
Vyšel z místnosti dřív než Kebble a pospíchal k výtahu svým rázným, energickým způsobem, který pro něho byl charakteristický; ten disciplinovaný spěch už se mu stal druhou přirozeností; ‚vás hned tak někdo nedohoní‘ – vzpomněl si pobaveně na Kebblův výrok. Tenhle případ jinak moc zábavy nesliboval: zdálo se, že předtucha nečekaných potíží se začíná potvrzovat. Uvažoval, zda tenhle druh předvídavosti v lidech ze Scotland Yardu pěstuje dlouholetá zkušenost.
Výtah byl v patře. Roger vyšel o dvě poschodí výš a pospíchal do fotolaboratoře. Nebylo to sice největší oddělení Yardu, ale patřilo stále k nejvýznamnějším.
Vrchní inspektor George Cole, muž s bledou tváří a dvojitou bradou, stál u velkého stolu, na němž bylo připnuto asi dvanáct čerstvých, ještě mokrých fotografií. Když Roger vešel, otočil k němu hlavu.
„Hele,“ řekl otráveně. „To jsem si mohl myslet. Řekl jsem v půl deváté a myslel jsem tím ve dvacet třicet.“
„Hrozně to spěchá, George,“ řekl Roger.
„Od vás jsem ještě nikdy neměl práci, která by nespěchala.“
„Docela hezká holka, viď, George?“
„Co z toho. Londýn je plný docela hezkých holek a polovina z nich přijela z Austrálie – aspoň podle australského klubu to tak vypadá.“
„Přijela na parníku Kookaburra.“
„Celkem milá švitorka,“ řekl George – to byl jeho způsob vtipkování.
„Další cestující z Kookaburry se skácel mrtvý na londýnském letišti asi před půl hodinou,“ prohlásil Roger.
Cole lapl po dechu,– olízl si rty a vyhrkl: „Hrome. Který to byl?“
„Ten, co stojí na fotografii vpravo. Kdy můžeme rozeslat všechny ty zvětšeniny na policejní okrsky?“
„Aby mohli začít čmuchat, co?“ řekl Cole. „Ty chlape zatracená – Já je vyexpeduju v půl osmé.“
„George, ty jsi vlastně lepší, než se o tobě říká.“ Roger ho plácl po masitých zádech, přes rameno ještě řekl „Díky“ a vyřítil se z místnosti.
Kebble čekal u vchodu, u Rogerova černého roveru.
„Budete řídit,“ řekl Roger.
Dopravní špička už opadla a frekvence na nábřeží prořídla. Kebble znal Londýn dokonale. Proplétal se uličkami, dokud se nedostal na sběrný okruh za mostem Knightsbridge, a pak šlápl na plyn. Nikdo si na něho nemohl stěžovat. K hlavnímu vjezdu na letiště dorazili za jednatřicet minut a za další čtyři minuty zaparkovali před úřadovnou letištní policie. Když Roger vystupoval z vozu, nějaký muž vykoukl z okna v prvním poschodí a zamával mu.
„Přijdu dolů,“ zavolal.
O půl minuty později už je Roger představoval:
„Seržant Kebble – vrchní inspektor Sandys. Vsadím se, žes ještě nic nevypátral, Sandy.“
„A to jsi teda na omylu,“ usadil ho Sandys s ponurým zadostiučiněním. Byl to poměrně malý muž s cihlově červenou tváří, žlutohnědými prošedivělými vlasy, hnědýma očima, huňatým obočím a spoustou pih na tváři i na rukou. „Zjistil jsem, v kolik hodin přijel, kam šel, s kým mluvil, co jedl – ale to všechno byla jen zbytečná ztráta času. Toho chudáka klepla mrtvice.“
„Kdo ti to řekl?“
„Já to říkám.“
„Doktor to potvrdil?“
„To je otázka času,“ trval Sandys na svém.
„Jestli máš pravdu, ušetří nám to spoustu nepříjemností,“ řekl Roger. „Kde je teď doktor?“
„Pořád ještě u mrtvoly,“ odpověděl Sandys. „To je div, že sis s sebou nepřivezl toho svého dvorního prosektora, když tak pekelně spěcháš.“
„Proč bych to dělal, dokud nemáme lékařskou zprávu?“ zeptal se Roger, Kráčeli k hlavní letištní budově, kolem celnic a k pohyblivým schodům. „S kolika lidmi tu Sheldon mluvil?“
„S prodavačem v novinovém stánku, s číšnicí ve snack baru a s jedním zřízencem. Většinu zavazadel už měl v letadle.“
„Doprovázel ho někdo?“
„Na letišti ani u budovy letecké společnosti ne.“
„Jak sem vlastně přijel?“
„Autobusem letecké společnosti.“ Sandysovi zřejmě pohotové odpovědi působily potěšení.
„Zjistili jste, jestli mluvil s někým z ostatních cestujících?“
„Nemohl jsem se jich zeptat,“ řekl Sandys. „Letadlo odstartovalo bez něho – podle letového řádu. Můžeme se dotázat pilota rádiem, jestli to pokládáš za důležité.“
„Důležité by to být mohlo,“ řekl Roger. „Může to ale klidně půl hodiny počkat – teď už to na věci nic nemění.“
„Ty že bys taky někdy nepospíchal?“ Zdálo se, že tato eventualita Sandyse téměř rozjařila. Šel před nimi po schodišti a ukázal jim místo, ohrazené provazem – prostor asi patnáctkrát dvacet stop. „Tady se skácel,“ prohlásil Sandys s ještě větším uspokojením.
„Věděls přesně, co máš udělat,“ řekl Roger.
„To je jen běžná, solidní práce,“ chvástal se Sandys ironicky. Poprvé od chvíle, co se setkali, měl Kebble dojem, že se Sandys nepokouší vrchního inspektora trumfnout. „Tahle náhlá úmrtí se mi někdy nezamlouvají, Hezoune. Vždycky říkám, že je deset procent pravděpodobností, že v nich něco nehraje.“
Došli k místu, obehnanému bílým provazem obtočeným kolem přenosných stojánků, vysokých asi po kolena, jichž se používá k vyznačení cesty na volném prostranství; nebylo na tom nic senzačního, nic, co by vzbuzovalo pozornost. Zevlovala tu jenom dvojice mladých lidí, kteří vypadali dost plaše.
Sandys začal, vysvětlovat, co se stalo. Zdálo se, že to mladý pár neobyčejně zajímá. Kebble je už chtěl požádat, aby se vzdálili, ale zdálo se, že Rogeru Westovi jejich přítomnost nevadí.
„…tady klopýtnul,“ řekl Sandys. „A padl k zemi jak podťatý.“
Plachý mladík s malou bradkou a měkkými rty, hotové kuře ve srovnání s Kebblem připomínajícím krocana, pojednou řekl:
„Promiňte.“
Sandys na něho upřel oči a zatvářil se tak, že by to odradilo i otrlého vlasatce.
„Máme tu nějakou úřední práci.“
„Já – ano – já vidím, ale –“
„Cyrile, nestojí to za to, neztrácej s tím čas,“ přerušila ho dívka. Byla menší než její kostnatý a ušlápnutý společník, statná, tmavovlasá, s ofinou, která působila, že se její kulatá tvář podobala tvářičce japonské panenky. „Pojď pryč.“
„Ne, Sal, to nemůžu.“
„Cyrile – prosím tě.“
„Jestli nám můžete v něčem pomoct – budeme vám vděční,“ řekl Roger. „Viděli jste, jak k nehodě došlo?“
„Jakápak nehoda?“ odfrkla dívka. „Viděli jsme, jak ten člověk umřel.“
„Máte pravdu, bylo to něco jiného než nehoda.“
Roger se na ni přísně podíval. „Viděli jste, co se stalo, než pan Sheldon zemřel?“
Děvče neodpovědělo.
