Z anglického originálu 4.50 from Paddington (Pan Books Ltd, London) přeložila Eva Ruxová.
Kresba na obálce a ilustrace Jiří Moček.
Obálka a grafická úprava Rostislav Vaněk.
Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1982 jako svou 4774. publikaci.
Odpovědná redaktorka Hana Mullerová.
Výtvarný redaktor Bohuslav Holý.
Technický redaktor Václav Oulík.
Vytiskla Severografia, n. p„ závod 7, Most AA 12,22 (text 11,72, il. 0,50), VA 12,69.
Vydání první. 13/34. Stran 256.
Náklad 70 000 výtisků. 22-009-82.
Kčs 26,-
Agatha Christieová, nejvýznamnější spisovatelka současného detektivního románu, napsala za svůj dlouhý život řadu knih, jejichž počet se téměř blíží stu, počítáme-li v to i její romány nedetektivní z počátku její tvorby. O jejím díle lze říci to, co neplatí o díle některých jiných stejně plodných autorů tohoto žánru, totiž že je ve své kvalitě celkem vyrovnané a má málo slabších míst. Agatha Christieová za to vděčí především své velké znalosti lidských povah, kterou projevuje v umění charakteristiky. Je výbornou pozoroyatelkou, se shovívavým, pobaveným úsměvem \hledí na drobné lidské slabosti, ale dovede se dívat i kriticky a demaskovat závažné morální a sociální nedostatky svých postav. Vytváří poutavou atmosféru anglické vesnice a maloměsta, na jejímž pozadí charaktery nabývají ještě většívýraznosti. Bohatá, léty nevysychající invence, která je zárukou vtipné zápletky a napínavého děje, patří rovněž, k výsnauinýni rysům její tvorby.
Vlak z Paddingtonu má všechny tyto klady. Vyšel poprvé v roce 1957 a o něco později byl zfilmován a u nás uveden pod názvem „To je vražda, řekla". Detektivem je zde slečna Marplová, která vyřeší záhadu zločinu zahlédnutého v kupé míjejícího vlaku. Děj zavádí čtenáře do ponurého měšťanského domu, v němž touha po majetku vytváří příznivou situaci pro pachatele.
Ukázka:
Paní McGillicuddyová se ze svého okna dívala do oken kupé souběžně jedoucího vlaku. Většina rolet byla stažena, ale občas bylo v některých kupé cestující vidět. Tento vlak nebyl příliš plný a mnoho kupé bylo prázdných.
V jednu chvíli, kdy oba vlaky budily zdání, že stojí, vylétla v jednom kupé s cvaknutím nahoru roleta. Paní McGillicuddyová pohlédla do osvětleného kupé první třídy, které bylo od ní vzdáleno sotva půldruhého metru.
Pak zalapala po dechu a napolo vstala.
Zády k oknu a k ní stál muž. Jeho ruce svíraly hrdlo ženy stojící proti němu; pomalu a nemilosrdně ji škrtil. Oči jí vylézaly z důlků, obličej měla brunátný, křečovitě stažený. A jak se na ně paní McGillicuddyová jako uhranutá dívala, nastal konec; ženino tělo umdlelo a zhroutilo se v mužových rukou.
Zároveň vlak paní McGillicuddyové zase zpomalil a druhý vlak začal nabírat rychlost. Přejel kolem a za několik minut zmizel z dohledu.
Téměř automaticky ruka paní McGillicuddyové vylétla k záchranné brzdě, ale pak se nerozhodně zastavila. Koneckonců k čemu by to bylo zatáhnout za brzdu ve vlaku, v kterém jede ona? Hrůza z toho, co viděla tak zblízka a za tak neobyčejných okolností, ji ochromila. Bylo třeba něco okamžitě udělat — ale co?
Dveře jejího kupé se otevřely a průvodčí řekl: „Jízdenku, prosím."
Paní McGillicuddyová se k němu prudce obrátila.
„Nějaká žena byla uškrcena," řekla. „V tom vlaku, co právě projel kolem. Viděla jsem to."
„Co prosím, paní?"
„Nějaký muž uškrtil ženu! Ve vlaku. Viděla jsem to — tímhle oknem." Ukázala na okno.
Průvodčí vypadal nesmírně pochybovačně.
