Stránky

Zobrazují se příspěvky se štítkem1992. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem1992. Zobrazit všechny příspěvky

S úctou Maigret - Georges Simenon

 

S úctou Maigret - Georges Simenon

V prvním příběhu, S úctou Picpus, vyšetřuje komisař Maigret vraždu jedné pařížské věštkyně, ve druhém, Inspektor Kostra, zdánlivou sebevraždu mladého milence dcery významného občana malého provinčního městečka. Hrdina obou detektivek, komisař Maigret, je policista poněkud zvláštní – neopírá se při svém pátrání ani tak o aparát spolupracovníků, řeší své případy spíše intuicí. Pečlivě vnímá atmosféru místa, kde došlo ke zločinu, přímo prožívá život lidí, kteří měli se zločinem něco společného. Kouří svou lulku, rád se napije, chodí, přemýšlí, v duchu spojuje různé osudové nitky, až je náhle případ zcela jasný. Oba příběhy mají komorní ladění, jsou napínavé a kromě vtipně řešených zápletek vynikají i znamenitým sociálním postřehem a sugestivním vylíčením prostředí.

2 x Nero Wolfe - Robert Goldsborough

2 x Nero Wolfe - Robert Goldsborough


 Autor,jako velký obdivovatel Rexe Stouta po jeho smrti oživil Nero Wolfa a Archieho Goodwina a zapojil je do vyšetřování nových případů. Vražda v e mol - násilná smrt slavného dirigenta Smrt v poslednej chvíli - vyšetřování v novinářském prostředí.

Případ toulavé panny - Gardner Stanley Erle

 

Případ toulavé panny - Gardner Stanley Erle

Detektivní příběh, v němž proslulý advokát Perry Mason vyšetřuje vraždu, do které je zapletena krásná mladá dívka.

Dům hrůzy - Wallace Edgar

 

Dům hrůzy - Wallace Edgar

Hlavní hrdina románu J.G.Reeder se snaží dopadnout nebezpečného lupiče a vraha, který po útěku z vězení se svými lidmi připravuje velkou loupež.

Oběť - Hitchcock & Queen

Oběť - Hitchcock & Queen 1

 

Oběť - Hitchcock & Queen

-RPR-

Hitchcock & Queen: Oběť. Druhý svazek výboru detektivních povídek ze světově proslulých amerických magazínů, které publikují nejlepší díla tohoto žánru vytvořená v posledním roce v USA. Vybral a uspořádal Jan Pišta. Soubor hororových povídek od amerických autorů.


John L. Breen: Hercule Poirot 2010
Ellery Queen: Řidič za volantem
Edward D. Hoch: Krádež matadorovy pláštěnky
Robert Lopresti: Případ pro federál
P. D. Jamesová: Oběť
William Bankier: Zamčené kupé
Clark Howard: Dakar znamená smrt
Molly MacRaeová: Slovo je most
Ann Bayerová: Dvě hlavy jsou lepší než jedna
Eleanor Sullivanová: Bolesti růstu
Frank Orenstein: Do Chelsea už nikdy
George Baxt: Muž, který příliš zabíjel
Michael Talbot: Neobvyklé zboží
Ruth Rendellová: Straší na faře v Shawley?
Nastavení stránky Vyhledávat v popisu Možnosti Stránka: UpravitDalší příspěvky načteny.

Mlčení jehňátek - Harris Thomas

 

Mlčení jehňátek - Harris Thomas

-RPR-

Clarice Starlingová, nadaná studentka na akademii FBI, se specializuje na psychologii a kriminalistiku a připravuje se ve výcvikovém středisku Quantico ve Vermontu. Je přidělena k vedoucímu oddělení, agentovi Jacku Crawfordovi, vyšetřujícímu případ masového vraha, který dostal přezdívku Buffalo Bill, protože zabíjí plnoštíhlé ženy, které pak stahuje z kůže. Domnívá se, že stopu by mu mohl poskytnout jiný masový vrah, nebezpečně inteligentní bývalý vynikající psychiatr Hannibal Lecter, který si pro svou úchylku vysloužil přezdívku Hannibal Kanibal. Crawford za ním do baltimorské vězeňské nemocnice, kde je přísně střežená speciální cela, pošle Clarice, ale důrazně ji před Lecterem varuje. Odsouzený psychiatr Clarice zároveň děsí a fascinuje. Ten ji provokuje a pohrává si s ní jako kočka s myší, ale skutečně jí naznačí stopu vedoucí k vrahovi.

Vražda na golfovém hřišti - Christie Agatha

 

Vražda na golfovém hřišti - Christie Agatha

Hercule Poirot a kapitán Hastings se rozhodli strávit dovolenou v Normandii, velký detektiv si tam ovšem moc odpočinku neužil. Hned prvního večera ho požádal o pomoc Paul Renauld, majitel hotelu, v němž se přátelé ubytovali. Hoteliér vyjádřil obavy o svůj život, Poirot ho tedy nazítří navštívil, přišel však už pozdě. V noci kdosi manžele Renauldovy přepadl, paní svázal a muže unesl, tělo zmizelého bylo posléze nalezeno na golfovém hřišti s nožem v zádech. Poirotovi celý případ neodbytně připomíná jiný zločin, k němuž došlo před deseti lety v Anglii. Odjíždí tedy do Londýna, aby si dal promítnou staré filmové zpravodajství...

Klobouk v podzimním listí - Bidlo Zdeněk

 

Klobouk v podzimním listí - Bidlo Zdeněk

-RPR-


Detektivní román o pátrání po vrahovi žen.Napínavé sledování stop zločince,který svým činem vstoupil do života jednoho z našich obyčejných sídlišť.


Případ z nábřeží zlatníků - Roy Michel de

 

Případ z nábřeží zlatníků - Roy Michel de

Vzrušující případ nejen z pohledu strážců zákona ale i z pohledu pachatelů, kteří se mylně domnívají, že jsou nepolapitelní.

Jak nevodit policii za nos - Westlake Donald E.

Jak nevodit policii za nos - Westlake Donald E.

 -RPR-


Humoristické detektivky amerického autora Donalda E. Westlakea (např. Jak neukrást smaragd a Jak nevyloupit banku) si už získaly srdce mnoha našich čtenářů. Ironický nádhled nad životem a pichlavý humor, vlastní všem autorovýmhrdinům, neopouštějí ani protagonistu románu Jak nevodit policii za nos,filmového kritika CareyhoThorpa, který se nedobrovolně ocitne na šikmé ploše a zároveň se nechtě musí stát i amatérským detektivem. Kniha nabízí toto typicky westlakeovské »morální ponaučení«: když už jste spáchal vraždu, nespěte proboha alespoň s ženou inspektora vyšetřujícího váš případ ... 

25 -056-92 


13/34 ISBN 80-205-0252-1 

Který ze sedmi? - Suneson Vic

 

Který ze sedmi - Suneson Vic

-RPR-

V městské knihovně je zabit majitel antikvariátu. Komisař, který vraždu vyšetřuje je náhodou spolužák ze střední školy. Motiv vraždy je nejasný a navíc se do vyšetřování stále pletou vzpomínky na školní léta i klukovskou partu. V okamžiku, kdy se komisaři vzpomínky prolnou se současností, už ví, kdo je vrah. Který ze sedmi spolužáků.


Vysoké okno - Chandler Raymond

 

Vysoké okno - Chandler Raymond

-RPR-


Vydání z roku 1969.


Soukromý detektiv Phil Marlowe řeší další případ. Opět v něm není nouze o bohaté slečny s pochybnou pověstí, pány nevalného charakteru, rodinná tajemství a sarkastický humor trochu protivného Marlowa. Tentokrát si jej najme bohatá pasadenská vdova Elizabeth Bright-Murdocková ...

Případy doktorky Olmerové - Kraus Pavel

 

Případy doktorky Olmerové - Kraus Pavel

-RPR-


Policistka Ilona Olmerová se s odvahou a ženským šarmem vrhá do boje s rafinovanými zločinci a mazanými podvodníky a občas zacloumá i s mužskou ješitností svých kolegů.


Beach Lynn - Posedlá

 

Beach Lynn - Posedlá


Stopy hrůzy 1


Monika našla panenku a duch ji chce zpátky.

Máte dobré nervy? Monika Caseová se domnívala, že má. Pak našla panenku s planoucíma očima a nápisem na náhrdelníku "Všechna tvá přání". Moničina přání se plní, avšak s hrůznými následky. Zastaví Monika panenku ještě dřív, než zničí i ji samotnou? Nebo bude poslední obětí dívky posedlé ďáblem?

Z anglického originálu " The Evil One" vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1991, přeložila Daniela Richterová. Obálku navrhl Oldřich Pošmurný.

Grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99.

Vydalo Studio dobré nálady - nakladatelství KREDIT v edici Buldok jako svou 13. publikaci.

Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum.

Vytiskl Tisk, s. p., Brno. 1. vydání. Praha 1992. Cena 25 Kčs

ISBN 80-85279-44-4


Krátká ukázka:

Zbytek dne prožila jak ve snu. I ve třídě, když odpovídala na otázky spolužáků, byla duchem stále nepřítomná.

Jsem opuštěná, úplně sama – až na Allegru.

Bylo jí tak příšerně, že ani nemohla jíst. U večeře pozorovala talíř se smaženým kuřetem a rýží, jako by byl neskutečný. Jednou kradmo pohlédla k Bridgetinu stolu. Čekala, že uvidí její uštěpačný úsměv. Ale Bridget byla plně zaujatá hovorem s přátelí.

Pomyslela si, že ona už nikdy nebude schopna se vesele bavit a žertovat. Odnesla podnos do jídelny a vlekla se do svého – Allegřina pokoje.

Zvedla zablácenou panenku z postele a posadila ji opět na prádelník. Vzpomínala na první šťastné dny v Údolí přízraků, které pokládala za nový domov. Vzpomněla si na svůj první dojem z pokoje, jak hřejivý a útulný se jí zdál.

Teď už pokoj tak hřejivě nevypadal. Zdál se nebezpečný, s ďáblem číhajícím v každém koutě.

Těžce se tu dýchá. Došla k oknu a otevřela ho dokořán. Pršelo a do pokoje zavanul chladný vzduch. V dálce za trávníkem se rýsovaly vysoké obrysy borovic. I les se nyní zdál plný nebezpečí.

Sedla si na postel a opřela se o polštář jako předtím panenka. Oči se jí zalily slzami. Zdálo se jí, že si ji panenka zlověstně měří, i když už měla svůj obvyklý namalovaný obličej. Snad se jí jenom zdálo, že se jí vysmívala. Pochopila, že klíčem k jejím problémům je panenka.

Musím vrátit panenku Allegře. Ale jak? Připadala si rozpolcená. Allegry se bála, ale přesto ji bude muset vyhledat. Jak se s ní ale setkat a panenku jí vrátit, když Allegra si přicházela a odcházela, jak se jí zachtělo. Možná, kdyby trpělivě čekala, někdy se objeví. Ale čekat nechtěla. Chtěla to vyřídit hned.

Hleděla na panenku. Oči se jí zastavily na náhrdelníku. „Všechna tvá přání.“

Ovšem! Využije panenku. Jejím prostřednictvím přinutí Allegru, aby přišla. Původně tenhle nápad odmítla, ale teď se k němu upnula jako k poslední naději.

Bez ohledu na možné nebezpečí zvedla panenku z desky a pevně ji uchopila.

Přeji si, zavřela oči a soustředěně si v duchu přeříkávala, přeji si, aby Allegra přišla sem za mnou. Přeji si Allegru, přeji si…

Chvíli se nic nedělo. Pak se silně zablesklo a vzápětí zaburácel hrom. Světla zablikala a zhasla. Otevřela oči a strnula. U skříně se objevilo podivné mihotavé světlo a zvolna se zformovalo do tvaru Allegry Chilleenové.

Byla krásná jako vždy. Tentokrát však v ruce držela hořící petrolejovou lampu a tvář jí hyzdil podivný pokřivený úsměv. Pomalu lampu pozdvihla výše, jako by jí Monice nabízela, jako by od ní něco očekávala.

S úděsem si Monika vzpomněla na novinový výstřižek popisující, jak pomocí petroleje Allegra podpálila rodný dům. Allegra vykročila směrem k ní a vybídla ji, aby lampu převzala. Oheň uvnitř plápolal jasněji a jasněji.

Ó ne. Chce to udělat znovu! Chce, abych jí pomohla podpálit školu. Nestačí jí, že vyvraždila celou svou rodinu. Je skutečně posedlá ďáblem!

Musím ji zastavit!

Allegra se zase o krok přiblížila. Už cítila žár plamene z její lampy. Oheň v lampě byl tedy skutečný. Byl dost skutečný na to, aby při požáru školy zahynula spousta nevinných osob.

„Ne“! šeptala a couvala k posteli.

Allegra se k ní přiblížila na krok a otevřela ústa. Monika poprvé uslyšela její přízračný hlas. Zdálo se, jako by vycházel z její vlastní hlavy.

„Pojď, Moniko,“ šeptala Allegra. „Pojď! Teď to uděláme. Teď je čas.“

„Čas na co?“

„Vždyť víš,“ odpověděla Allegra. „Víš, co se musí udělat.“

„Ne!“ Monika hlasitě vykřikla. V tu chvíli se opět zablesklo. Pokoj se zaplnil třpytivým světlem, které rozptýlilo až další zaburácení hromu. Potom se opět setmělo a ve tmě mámivě zářila lampa.

„Musíš,“ řekla Allegra Monice a donutila ji vzít lampu. „Nezvládnu to sama. Potřebuji tvou pomoc!“

Ne, zhrozila se Monika. Ne, to já neudělám! Nepodpálím školu. Je mi jedno, co se se mnou stane, ale neudělám to!

„Pojď,“ šeptala stále Allegra, která už nyní stála před Monikou. Z lampy sálalo intenzívní teplo. „Udělej to,“ šeptala Allegra. „Pomoz mi to udělat!“

Monika cítila, jak ji ruka ducha vede. Neschopna odporu zvedla ruce a sejmula cylindr. Nyní měl vzduch volný přístup k plameni.

Monika a Allegřin duch stály a hleděly na sebe. Allegřina tvář byla napjatá, jako by jediná věc na světě, na které záleží, bylo právě to, co mělo následovat.

Já to neudělám, pomyslela si opět Monika, ale její ruce se stále pohybovaly. Ne, prosím, ne, žadonila, ale paže ji neposlouchaly.

Jak to dopadne? ptala se v obavách.

Stále bojovala, ale spatřila své třesoucí se ruce blížit se k lampě, sledovala, jak se chápou smrtícího ohně. Ztratila nad nimi kontrolu. V beznaději pohlédla Allegře do očí. Očekávala, že uvidí šílenství – spatřila však smutek.

Náhle si všimla, že se její paže pohybují od lampy zpět k panence sedící na prádelníku. S větší silou, než jaké si kdy byla vědoma, obemkly panenku a zvedly ji k sálajícímu plameni.

Pokojem zaznělo děsivé kvílení. Držela panenku v plameni a cítila, jak v jejích rukou ožívá, kroutí se a svíjí jako had. Ale udržela ji.

Panenčiny vlasy se rozhořely, její kdysi hezký porcelánový obličej začal černat.

Venku se opět zablesklo. Pokojem otřásl hrom.

Celá panenka hořela, šaty i hlavu měla v plamenech. Podivné bylo, že Moničiny ruce, držící hořící panenku, zůstaly chladné. Klidná, jak již dlouho nebyla, Monika vyhodila panenku z okna. Dívala se, jak letí jako planoucí, padající hvězda.

Děsivé kvílení znělo stále Slaběji.

Fascinovaná i vystrašená se dívala dolů. To, co zůstalo z panenky, hořelo pod ní, až nezbylo nic než popel. Zaplavila ji úleva a prostoupil jí klid.

Rozhlédla se po ztichlém pokoji. Allegra tu už nebyla. Hebký vánek ji pohladil tváře. Zdaleka, ale zřetelně zaslechla hlas Allegry Chilleenové. Děkuji ti, Moniko. Osvobodila jsi nás obě. Nyní mám konečně klid…

 Zachvěla se. „Sbohem, Allegro,“ zašeptala s úsměvem.

 Bouře přešla. Stoupla si k oknu a vdechovala svěží vůni borového lesa.

 Naklonila se, aby uviděla místo, kam panenka dopadla.

 Vše, co po ní zůstalo, byla téměř neznatelná tmavá skvrna na trávníku.

 


Klíčem je strach - Alistair MacLean

 

Klíčem je strach - Alistair MacLean


Detektivní román umístěný do subtropického prostředí začíná činem neznámého Angličana, který se prostřílí ze soudní síně a unese Mary Ruthvenovou.

Obálka Martin Zhouf
Překlad P. Haškovec, N. Haškovcová, M. Zahrádková
Odpovědný redaktor Tomáš Jirkovský.
Jazykový redaktor Helena Šebestová.

Vydalo nakladatelství Laser jako svou 40. publikaci, Plzeň 1992, vydání 1. Náklad 20000 výtisků. Cena 48,- Kč.

Krátká ukázka:

   Napřáhl jsem ruku s revolverem, až se hlaveň dostala do úrovně mých očí - stříleni bez míření od boku na způsob čarostřelce Dana se hodí leda na ptáky - a jak se šerifova ruka přiblížila k záhybům pláště, stiskl jsem spoušť. Rozlehl se výstřel těžkého koltu - mnohokrát znásobený uzavřenými zdmi malé soudní síně - a přehlušil jakýkoliv jiný zvuk. Jestli šerif vystřelil, jestli mu kulka prostřelila ruku nebo se trefila do pistole v jeho ruce, to nikdo nemohl uhodnout; všechno, čím jste si mohli být jisti, bylo to, co bylo vidět na první pohled. Šerifova pravá ruka a celá pravá strana se křečovitě třásla a pistole spadla na zem, několik palců od sešitu ustrašeného zapisovatele.
   Ihned nato můj kolt zamířil na člověka u dveří.
   „Pojďte sem a připojte se k nám, kamaráde," pozval jsem ho.
   „Vypadáte, jako byste pomýšlel na přivolám pomoci."
   Počkal jsem, dokud nebyl na půli cesty v chodbičce, a pak jsem se prudce otočil zpět do síně, kde jsem za sebou slyšel šoupání a šum.
   Nebylo proč spěchat. Policajt sice vstal, ale to bylo všechno, co se o něm dalo říci. Byl skoro celý ohnutý, jednou rukou se držel za bránici, kotníky té druhé šmátral po podlaze; silně sténal a lapal po dechu, aby ulehčil bolesti v celém těle. Pak se pomalu zvedl do shrbené polohy a jeho tvář neprozrazovala žádný výraz strachu, pouze bolest, hněv, stud a rozhodnost k boji na život a na smrt.
   „Zadržte svého hlídače, šerife," řekl jsem krátce, „příště může dostat opravdu pořádnou ránu."
   Šerif na mne jedovatě zíral a vydal ze sebe jen jedinou nadávku.
   Schoulil se na židli, levou rukou se pevně držel za pravé zápěstí; dělal dojem člověka, který je celý příliš zaujatý svým vlastním zraněním, než aby se staral o bolesti ostatních.
   „Dej mi tu pistoli!" - žádal chraplavě policista. Zdálo se, že má sevřené hrdlo, slova vypouštěl jen s potížemi. Udělal jeden škubavý krok dopředu a dostal se přibližně šest stop ode mne. Bylo to ještě
dítě, nebylo mu zřejmě více než jednadvacet let.
   „Soudce!" řekl jsem prudce.
   „Nedělejte to, Donnelly!" Soudce Mollison překonal první šok ze zděšení. „Nedělejte to! Ten člověk je vrah. Nemá co ztratit, když zabije ještě jednou. Zůstaňte, kde jste."
„Dej mi tu pistoli."
   Soudce Mollison mohl mluvit ze všech sil, které je možno vložit do slov, ale nebylo to nic platné. Hlas Donnellyho byl jako neživý, bez emocí, byl to hlas člověka, jehož rozhodnutí v něm leží tak hluboko, že to už ani není rozhodnutí, ale jediná utkvělá příčina jeho existence.
   „Zůstaň, kde jsi, synáčku," řekl jsem klidně, „jak řekl soudce, nemám co ztratit. Uděláš ještě jeden krok dopředu a prostřelím ti stehno. Máš aspoň nějakou představu o tom, co může udělat kulka s
měkkým hrotem a malou rychlostí, Donnelly? Když ti prostřelí stehenní kost, tak se roztříští, že zůstaneš jako já a budeš celý zbytek života chodit o holi; když ti prostřelí hlavní tepnu, tak vykrvácíš k
smrti, ty pitomče!"
   Podruhé se soudní síň otřásla ostrou a ohlušující ranou koltu.
Donnelly ležel na podlaze, oběma rukama si objímal spodek stehna a zíral na mne s výrazem smíšeného nepochopení a zmatené nedůvěry.
   „My všichni se musíme občas učit," - řekl jsem monotónně.
   Díval jsem se na dveře; výstřely musely vyvolat pozornost, ale nikdo
tam nebyl. Ne, že bych se toho bál; kromě těch dvou, kteří po mně
skočili v La Contessa a kteří prozatím nebyli schopni výkonu služby,
celou policii Marble Springs tvořili šerif a Donnelly. Ale i tak by
zdržování bylo stejně hloupé jako nebezpečné.
   „Daleko se nedostaneš, Talbote!" Šerifova ústa s tenkými rty se křivila, když cedil slova přes zaťaté zuby. „Během pěti minut po tvém útěku po tobě bude pátrat každý policista v obvodě, během
patnácti minut to bude platit pro celý stát," zarazil se a trhl sebou, jak mu vlna bolesti zkřivila tvář, a když se na mne znovu podíval, byl jeho výraz velmi zlý. „Půjde se po vrahovi, Talbote, ozbrojeném
vrahovi; budou mít rozkaz okamžitě střílet a dokonce i zastřelit."
   „Podívejte se, šerife, teď..." začal soudce, ale dál se nedostal
   „Promiňte, soudce, je můj!" Šerif se díval na policistu, který se svíjel a sténal na podlaze. „V tom okamžiku, kdy vzal do ruky pistoli, přestal patřit vám... Radši rychle běž, Talbote, nemůžeš nám
daleko utéci."
   „Zastřelit, eh?" řekl jsem zamyšleně. Rozhlížel jsem se síní.
   „Ne, ne, ti gentlemani ne mohli by se odhodlat položit život anebo získat medaili..."
   „Co to k čertu plácáš?" zeptal se šerif.

   „Ty mladé lady z vysoké školy také ne. Hysterie..." mumlal jsem. Zavrtěl jsem hlavou a pak jsem se zadíval na děvče s tmavě
blonďatými vlasy. „Promiňte, slečno, ale musíte to být vy!"
   „Co... co tím myslíte?" Možná, že byla vystrašená, možná, že to jenom dělala. „Co chcete?"
   „Vás. Slyšela jste, co řekl tady ten polda- jakmile mě poldové uvidí, začnou okamžitě na všechno střílet. Ale nemůžou střílet na
děvče, zvláště ne na tak hezké, jako jste vy. Jsem v pasti, slečno, a potřebuji bezpečnostní štít. Tím budete vy. Pojďte!"
   „Jděte k čertu, Talbote, to nemůžete udělat!" Hlas soudce Mollisona zněl úplně slabě, ustrašeně. „Nevinné děvče. Vystavíte její život nebezpečí..."
   „Já ne," ukázal jsem, „jestli někdo ohrozí její život, budou to přátelé tady pana šerifa."
   „Ale... ale slečna Ruthvenová je mým hostem. Já... já jsem ji sem dnes odpoledne pozval..."
   „Rozpor s pravidly staré severní pohostinnosti... Znám to.
   Emily Post bude mít co vyprávět." Vzal jsem ji za ruku, nepříliš něžně jsem do ní strčil, aby vstala, a vešli jsme do uličky. „Hněte sebou, slečno. Nemáme..."
   Pustil jsem její ruku a dlouhými kroky jsem kráčel uličkou s nabitou pistolí v ruce. Už nějaký čas jsem si dával pozor na toho člověka s rozpláclým nosem, který seděl o tři místa za děvčetem, a na změnu výrazů v jeho rozbitém neandrtálském ksichtě, které ukazovaly, jak se rozhodoval a nakonec udělal rozhodnutí, na něž by neupozornily jasněji ani bijící zvony a rozsvícená světla.
   Byl skoro ve vertikální poloze a napůl v chodbičce, pravá ruka sahala hluboko pod kabát, když kulka z mého koltu zasáhla jeho pravý loket. Výsledek otřásl dokonce i mou rukou, takže jsem mohl odhadnout, co to udělalo s jeho: hodně moc, podle řevu a podle toho, jak rychle klesl zpět na lavici. Možná, že jsem toho muže špatně odhadl, snad sahal jenom pro jiné cigáro; to by ho mělo naučit
nenosit krabičku s cigáry pod levým podpažím.
   Vydával ještě hodně hluku, když jsem proběhl uličkou, vystrčil děvče do vestibulu a zabouchl dveře. Získal jsem tím pouze deset, maximálně patnáct sekund, ale to bylo všechno, co jsem potřeboval.
   Uchopil jsem děvče za ruku a běžel jsem chodbou na ulici.

Ďábelské kouzlo - Beachová Lynn

 



Mikki Merrilová ví, že by si s magií neměla zahrávat. Ale když její spolubydlící Diana je po všech stránkách tak dokonalá – krásná, chytrá a protivná. Mikki by ji ráda vytrestala. Zkusí proto malé, celkem neškodné kouzlo. Nic hrozného, bolestivého, ani něco, co by se nedalo odvolat, to ne. Ale chudák Mikki musí zažít na vlastní kůži, že není malých, celkem neškodných kouzel. Alespoň ne v Údolí přízraků.


Stopy hrůzy 17

Ze seriálu Údolí přízraků.

Z anglického originálu The Spell, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1992,

přeložila Eva Franklinová. Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 48. publikaci, Praha 1993.

Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum. Vytiskl Tisk, s. p., Brno. 1. vydání

1. vydání.

ISBN: 80-85279-80-0

Vazba brožovaná, 126. stran. 


Krátká ukázka:

Mikki zkameněla hrůzou. Bez hnutí pozorovala, jak se na ni z hluboké noci řítí obrovský nákladní vůz.

Když ji řidič spatřil, nalehl celým tělem na klakson. Zavytí klaksonu projelo nocí a vytrhlo Mikki z hypnotického spánku. Instinktivně se vrhla na stranu a dopadla na kraj vozovky. Náklaďák se s řevem přehnal a tlak vzduchu ji srazil až do příkopu.

Zůstala tam bez dechu ležet, dokud úděs z toho, co právě prožila, nezeslábl. Pomalu se rozhlédla kolem sebe – byla na silverbellské silnici.

Jak se sem dostala? Copak jsem náměsíčná? V životě se jí něco podobného nestalo.

Ještě celá roztřesená se zvedla a teprve teď si všimla, že je v noční košili. Dala se na zpáteční cestu ke škole. Po chvilce něco před ní vyskočilo ze tmy a zakňučelo. Mikki zaječela.

Byla to Hepčí, kočka paní Wembleyové. Neměla o tom nejmenší pochyby, Hepčí byla nezaměnitelná s jakoukoliv jinou kočkou.

„Hepčí,“ zavolala na ni rozechvěle. Kočka nahrbila hřbet a vztekle na Mikki prskla. Pak se rozběhla opačným směrem k Silverbellu.

Mikki se chvíli za ní dívala a horečně přemýšlela. Ta potvora ji musela Špehovat. To znamená, že se nějakým způsobem dozvěděla, že Mikki bude tady – na silverbellské silnici. A to mohlo znamenat jen jedno: že všechny její problémy mají něco společného s paní Wembleyovou.


Naštěstí se brzy dostala na cestu vedoucí ke škole. V noci tu nikdy nebyla, proto nevěděla, jak černý a strašidelný může být noční les. Slyšela houkání sovy a vytí kojota. Po obou stranách cesty se ozývalo praskání, jako by ji někdo sledoval. Zrychlila krok. Nestraš sama sebe, Mikki… je~ to jenom les… jsou to jenom zvířata.

Najednou zaslechla hlasité prasknutí a hned po něm temné zavrčení. Co to bylo? Puma? Medvěd? Nebo něco ještě horšího? Muselo to být přímo před ní. Na okamžik se jí zdálo, že ze tmy zablýskly žluté oči. Nikdy nevěřila strašidelným historkám o Údolí přízraků, ale tehdy nevěřila ani v magii. Teď ten temný, hrdelní zvuk zazněl znovu. Mikki se dala do běhu. Když dorazila k velkému trávníku před školou, byla úplně vyčerpaná a bez dechu.

Veranda už byla na dosah, když jí něco tmavého přeletělo nad hlavou. Než se vzpamatovala, to černé něco se spustilo střemhlav dolů. Hrůzou vykřikla a se zbytkem sil se snažila doběhnout k verandě. Kroužilo jí to nad hlavou a vydávalo podivný pískavý zvuk. Teprve tehdy, když zvuk začal slábnout, odvážila se zdvihnout hlavu a s úlevou zjistila, že to byl netopýr, který asi lovil hmyz.

Ještě pár kroků a stiskla kliku u hlavních dveří. Sláva, bylo odemčeno. Uvnitř zůstala chvilku stát, opřela se zády o těžké dveře a čekala, až chytne dech. Teď už jen proklouznout do pokoje, aniž by ji někdo viděl. V chodbě ani v klubovně nikdo nebyl – starý Fernandez se asi potuloval někde venku.

Přes všechnu únavu Mikki nemohla usnout. Pořád před sebou viděla ten hrozný náklaďák. Mohla jsem beji mrtvá nebo přinejmenším těžce zraněná. I když se té myšlence bránila, byla si skoro jistá, že za tím vším nějak je paní Wembleyová. Příští den byl jedním z těch, kdy ji pravidelně navštěvovala. Rozhodla se, že se jí zeptá přímo, ať to dopadne, jak chce.


„Dobrý den, paní Wembleyová, vypadáte dneska ohromně.“

„Ale jděte,“ řekla potěšené Wembleyová. „To myslíte vážně?“

„Je z vás úplná mladice,“ řekla Mikki po pravdě. Stařenin obličej byl skoro bez vrásek a vlasy jí ztmavly. Je tak zdravá a plná energie, pravý opak mě, smutně si pomyslela Mikki.

„A jak se máte vy? Pořád ještě unavená?“

„Kdyby jen unavená, to by nebylo tak zlý… musím s vámi mluvit o něčem opravdu vážným.

„Ale, děvenko,“ řekla stařena chlácholivě, „nechrne to na později.“

„Ne, radši ne,“ Mikki se zhluboka nadechla a začala. „Paní Wembleyová, poslední dobou se se mnou dějou podivný a nevysvětlitelný věci.“

„Snad už zase nevyvádí ta vaše spolubydlící?“

„Ne, s Dianou to nemá co dělat. Vy přece víte, že mi nebylo dobře. Předevčírem jsem měla podivnou nehodu na zkoušce a včera v noci mě na silverbellský silnici málem přejel náklaďák.“

„Propánakrále, to snad není možný!“ divila se paní Wembleyová.

Mikki se snažila zůstat klidná, když vyprávěla o tom, co se dělo minulou noc. Nevynechala ani to, že viděla Hepčí. Zdálo se, že ji stařena poslouchá jen na půl ucha.

„To musela být noční můra,“ suše poznamenala stará žena. „Vždyť se vám přece nic nestalo.“

„Žádná noční můra! Podívejte se na můj loket!“ trvala Mikki na svém. Odřela se do krve, když ji v poslední vteřině proud vzduchu srazil do příkopu.

„Vy máte ale fantazii,“ řekla Wembleyová s úsměvem. „Jak jste mohla vidět mou kočku? Přece víte, že ji nepouštím ven.“

Jako by chtěla potvrdit slova své paní, Hepčí, která se rozvalovala na knihovně, hlasitě zapředla.

„Ale…“ Mikki nevěděla, co na tohle. říct. Ještě před chvílí byla skálopevně přesvědčená, že v tom všem má prsty paní Wembleyová. Ale teď se jí zase zmocnily pochybnosti. Možná, že má stařena pravdu… možná, že jsem fantazírovala… možná, že začínám ztrácet zdravý rozum.

„Pořád si myslím, že jste si toho nabrala moc. To mi nevymluvíte. Kdybyste se tolik nehonila, měla byste čas někdy postát třeba u růží, přivonět k nim…“

Vždyť já už na ty kytky ani nevidím, pomyslela si smutně Mikki. Paní Wembleyová má asi pravdu. Zkusím víc odpočívat. „Nemám vám přečíst zase něco o upírech?“ zeptala se stařeny.

„To víte, že ano. Můžete ale minutku počkat? Chtěla bych si jen skočit do kanceláře pro poštu. Dneska by mi měla přijít penze.“

„Jistě,“ souhlasila Mikki. Pozorovala stařenu, jak přešla pružným krokem zarostlé prostranství. Ze zkušenosti věděla, že kdykoliv šla paní Wembleyová do kanceláře, nevrátila se dříve než za patnáct minut, které obvykle proklábosila se správcovou. Mikki chvíli okouněla a pak jí padly oči na knihovnu. Vzpomněla si, že na nejvyšší polici měla Wembleyová knihu kouzel. Možná, že bych našla nějaký zaříkávání, který by mi pomohlo. Vylezla na štafličky a natáhla ruku. Ale po knize tam zůstala jen prázdná díra.

Asi ji ještě potřebuje, kdepak by mohla bejt? Podívala se po stolcích a poličkách, ale nikde nic. Bude asi v ložnici, usoudila. Ložnice byla tak malá, že se do ní nevešlo víc než úzká postel s nočním stolkem a police s rodinnými fotografiemi. Na nočním stolku byly keramické figurky, které ji fascinovaly. Jednorožci, okřídlené opice a dráčci. Opatrně zdvihla jednu z nich a zblízka si ji prohlížela. Obdivovala barvy a detailní práci – odkud asi byla tahle zvláštní keramika? Už se málem vrátila do obýváku, když něco třpytivého na okně zaujalo její pozornost. Na parapetu ležela křišťálová koule.

Nahnula se přes postel, aby na ni líp viděla. Zjistila při tom, že mezi postelí a zdí je mezera, ve které jsou nějaké věci. Vylovila odtamtud pár papírových kapesníků a zlomený hřeben. Na dně se něco červenalo. Poznala knihu kouzel. Byla ráda, že ji konečně našla. Hbitě ji vytáhla a sedla si s ní na okraj postele. Kniha se otevřela v místě, kde byla háčkovaná záložka. Mikki musela použít lupu z nočního stolku, aby mohla přečíst drobný tisk.

Kapitola měla titul ‚Mládí’. Sotva se dostala přes pár úvodních vět, rozbušilo se jí srdce. ‚Aby kouzlo účinkovalo,’ četla, ‚je nutno získat spolupráci subjektu, nejlépe pomocí nějakého triku. Příprava: vezměte špetku mletého zubu ptáka Noha a smíchejte s jedním vlasem dotyčného subjektu. Takto upravený vlas vložte pod polštář a spěte na něm jednu noc. V rozmezí jednoho týdne musí subjekt vstoupit do přímého měsíčního světla, přesně v 11.11…’

Mikki rychle očima přelétla zbytek návodu. To bylo přece to kouzlo, které dostala od paní Wembleyové pro Dianu. Na konci kapitoly bylo proloženě vytištěno: ‚Účinky.’

‚Je-li kouzlo provedeno přesně podle návodu, je velmi účinné. V několika okamžicích pocítí subjekt mravenčení po celém těle a krátce po tom se proces stárnutí rapidně zrychlí. Iniciátor kouzla by měl současně prožívat postupný návrat mládí. V případě, že…’

Mikki najednou zaslechla nějaký šramot a trhla sebou. Ale byla to jen Hepčí, která vyskočila na hromadu papírů. Mikki tomu nemohla uvěřit. Kouzlo mělo sloužit k tomu, aby vysálo energii z mladého člověka a přeneslo ji na starou osobu. Wembleyová ji podvedla! Že chtěla taky Dianiny vlasy, byl jen trik.

To vysvětluje všechno – proč jsem se cítila tak mizerně, proč mám vlasy a kůži jako troud, proč vidím tak…

Byla tak ohromena tím odhalením, že úplně zapomněla na Wembleyovou. Dveře karavanu se s bouchnutím otevřely. Mikki ve zmatku vyskočila a kniha se jí svezla z klína. Než ji mohla zvednout, stařena stála ve dveřích.

„Mikki!“ vykřikla stařena. „Co tu děláš?!“



Smrt přichází bez pozvání - Lipert Bohumil, Zahrádka Jaroslav


RPR

Vraždy, které jsem vyšetřoval

Slovo úvodem
Případ pro začátečníka
Příliš mnoho krve
Nenávist
Za chyby se platí
Důchodová lapálie
Nábojnice
Pod dohledem vlády
Šestnáctiletý vrah
Vesnická balada
Začalo to u Macochy
Rádio od Bulhara
Podivná sebevražda
Železo do betonu
Chvála soudního lékařství
Případ pro důchodce

Návrh obálky Krista Pokorná


130 stran.
ISBN 80-85614-04-9
Cena 29,- Kčs
12-429-90