Mikki Merrilová ví, že by si s magií neměla zahrávat. Ale když její spolubydlící Diana je po všech stránkách tak dokonalá – krásná, chytrá a protivná. Mikki by ji ráda vytrestala. Zkusí proto malé, celkem neškodné kouzlo. Nic hrozného, bolestivého, ani něco, co by se nedalo odvolat, to ne. Ale chudák Mikki musí zažít na vlastní kůži, že není malých, celkem neškodných kouzel. Alespoň ne v Údolí přízraků.
Stopy hrůzy 17
Ze seriálu Údolí přízraků.
Z anglického originálu The Spell, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1992,
přeložila Eva Franklinová. Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 48. publikaci, Praha 1993.
Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum. Vytiskl Tisk, s. p., Brno. 1. vydání
1. vydání.
ISBN: 80-85279-80-0
Vazba brožovaná, 126. stran.
Krátká ukázka:
Mikki zkameněla hrůzou. Bez hnutí pozorovala, jak se na ni z hluboké noci řítí obrovský nákladní vůz.
Když ji řidič spatřil, nalehl celým tělem na klakson. Zavytí klaksonu projelo nocí a vytrhlo Mikki z hypnotického spánku. Instinktivně se vrhla na stranu a dopadla na kraj vozovky. Náklaďák se s řevem přehnal a tlak vzduchu ji srazil až do příkopu.
Zůstala tam bez dechu ležet, dokud úděs z toho, co právě prožila, nezeslábl. Pomalu se rozhlédla kolem sebe – byla na silverbellské silnici.
Jak se sem dostala? Copak jsem náměsíčná? V životě se jí něco podobného nestalo.
Ještě celá roztřesená se zvedla a teprve teď si všimla, že je v noční košili. Dala se na zpáteční cestu ke škole. Po chvilce něco před ní vyskočilo ze tmy a zakňučelo. Mikki zaječela.
Byla to Hepčí, kočka paní Wembleyové. Neměla o tom nejmenší pochyby, Hepčí byla nezaměnitelná s jakoukoliv jinou kočkou.
„Hepčí,“ zavolala na ni rozechvěle. Kočka nahrbila hřbet a vztekle na Mikki prskla. Pak se rozběhla opačným směrem k Silverbellu.
Mikki se chvíli za ní dívala a horečně přemýšlela. Ta potvora ji musela Špehovat. To znamená, že se nějakým způsobem dozvěděla, že Mikki bude tady – na silverbellské silnici. A to mohlo znamenat jen jedno: že všechny její problémy mají něco společného s paní Wembleyovou.
Naštěstí se brzy dostala na cestu vedoucí ke škole. V noci tu nikdy nebyla, proto nevěděla, jak černý a strašidelný může být noční les. Slyšela houkání sovy a vytí kojota. Po obou stranách cesty se ozývalo praskání, jako by ji někdo sledoval. Zrychlila krok. Nestraš sama sebe, Mikki… je~ to jenom les… jsou to jenom zvířata.
Najednou zaslechla hlasité prasknutí a hned po něm temné zavrčení. Co to bylo? Puma? Medvěd? Nebo něco ještě horšího? Muselo to být přímo před ní. Na okamžik se jí zdálo, že ze tmy zablýskly žluté oči. Nikdy nevěřila strašidelným historkám o Údolí přízraků, ale tehdy nevěřila ani v magii. Teď ten temný, hrdelní zvuk zazněl znovu. Mikki se dala do běhu. Když dorazila k velkému trávníku před školou, byla úplně vyčerpaná a bez dechu.
Veranda už byla na dosah, když jí něco tmavého přeletělo nad hlavou. Než se vzpamatovala, to černé něco se spustilo střemhlav dolů. Hrůzou vykřikla a se zbytkem sil se snažila doběhnout k verandě. Kroužilo jí to nad hlavou a vydávalo podivný pískavý zvuk. Teprve tehdy, když zvuk začal slábnout, odvážila se zdvihnout hlavu a s úlevou zjistila, že to byl netopýr, který asi lovil hmyz.
Ještě pár kroků a stiskla kliku u hlavních dveří. Sláva, bylo odemčeno. Uvnitř zůstala chvilku stát, opřela se zády o těžké dveře a čekala, až chytne dech. Teď už jen proklouznout do pokoje, aniž by ji někdo viděl. V chodbě ani v klubovně nikdo nebyl – starý Fernandez se asi potuloval někde venku.
Přes všechnu únavu Mikki nemohla usnout. Pořád před sebou viděla ten hrozný náklaďák. Mohla jsem beji mrtvá nebo přinejmenším těžce zraněná. I když se té myšlence bránila, byla si skoro jistá, že za tím vším nějak je paní Wembleyová. Příští den byl jedním z těch, kdy ji pravidelně navštěvovala. Rozhodla se, že se jí zeptá přímo, ať to dopadne, jak chce.
„Dobrý den, paní Wembleyová, vypadáte dneska ohromně.“
„Ale jděte,“ řekla potěšené Wembleyová. „To myslíte vážně?“
„Je z vás úplná mladice,“ řekla Mikki po pravdě. Stařenin obličej byl skoro bez vrásek a vlasy jí ztmavly. Je tak zdravá a plná energie, pravý opak mě, smutně si pomyslela Mikki.
„A jak se máte vy? Pořád ještě unavená?“
„Kdyby jen unavená, to by nebylo tak zlý… musím s vámi mluvit o něčem opravdu vážným.
„Ale, děvenko,“ řekla stařena chlácholivě, „nechrne to na později.“
„Ne, radši ne,“ Mikki se zhluboka nadechla a začala. „Paní Wembleyová, poslední dobou se se mnou dějou podivný a nevysvětlitelný věci.“
„Snad už zase nevyvádí ta vaše spolubydlící?“
„Ne, s Dianou to nemá co dělat. Vy přece víte, že mi nebylo dobře. Předevčírem jsem měla podivnou nehodu na zkoušce a včera v noci mě na silverbellský silnici málem přejel náklaďák.“
„Propánakrále, to snad není možný!“ divila se paní Wembleyová.
Mikki se snažila zůstat klidná, když vyprávěla o tom, co se dělo minulou noc. Nevynechala ani to, že viděla Hepčí. Zdálo se, že ji stařena poslouchá jen na půl ucha.
„To musela být noční můra,“ suše poznamenala stará žena. „Vždyť se vám přece nic nestalo.“
„Žádná noční můra! Podívejte se na můj loket!“ trvala Mikki na svém. Odřela se do krve, když ji v poslední vteřině proud vzduchu srazil do příkopu.
„Vy máte ale fantazii,“ řekla Wembleyová s úsměvem. „Jak jste mohla vidět mou kočku? Přece víte, že ji nepouštím ven.“
Jako by chtěla potvrdit slova své paní, Hepčí, která se rozvalovala na knihovně, hlasitě zapředla.
„Ale…“ Mikki nevěděla, co na tohle. říct. Ještě před chvílí byla skálopevně přesvědčená, že v tom všem má prsty paní Wembleyová. Ale teď se jí zase zmocnily pochybnosti. Možná, že má stařena pravdu… možná, že jsem fantazírovala… možná, že začínám ztrácet zdravý rozum.
„Pořád si myslím, že jste si toho nabrala moc. To mi nevymluvíte. Kdybyste se tolik nehonila, měla byste čas někdy postát třeba u růží, přivonět k nim…“
Vždyť já už na ty kytky ani nevidím, pomyslela si smutně Mikki. Paní Wembleyová má asi pravdu. Zkusím víc odpočívat. „Nemám vám přečíst zase něco o upírech?“ zeptala se stařeny.
„To víte, že ano. Můžete ale minutku počkat? Chtěla bych si jen skočit do kanceláře pro poštu. Dneska by mi měla přijít penze.“
„Jistě,“ souhlasila Mikki. Pozorovala stařenu, jak přešla pružným krokem zarostlé prostranství. Ze zkušenosti věděla, že kdykoliv šla paní Wembleyová do kanceláře, nevrátila se dříve než za patnáct minut, které obvykle proklábosila se správcovou. Mikki chvíli okouněla a pak jí padly oči na knihovnu. Vzpomněla si, že na nejvyšší polici měla Wembleyová knihu kouzel. Možná, že bych našla nějaký zaříkávání, který by mi pomohlo. Vylezla na štafličky a natáhla ruku. Ale po knize tam zůstala jen prázdná díra.
Asi ji ještě potřebuje, kdepak by mohla bejt? Podívala se po stolcích a poličkách, ale nikde nic. Bude asi v ložnici, usoudila. Ložnice byla tak malá, že se do ní nevešlo víc než úzká postel s nočním stolkem a police s rodinnými fotografiemi. Na nočním stolku byly keramické figurky, které ji fascinovaly. Jednorožci, okřídlené opice a dráčci. Opatrně zdvihla jednu z nich a zblízka si ji prohlížela. Obdivovala barvy a detailní práci – odkud asi byla tahle zvláštní keramika? Už se málem vrátila do obýváku, když něco třpytivého na okně zaujalo její pozornost. Na parapetu ležela křišťálová koule.
Nahnula se přes postel, aby na ni líp viděla. Zjistila při tom, že mezi postelí a zdí je mezera, ve které jsou nějaké věci. Vylovila odtamtud pár papírových kapesníků a zlomený hřeben. Na dně se něco červenalo. Poznala knihu kouzel. Byla ráda, že ji konečně našla. Hbitě ji vytáhla a sedla si s ní na okraj postele. Kniha se otevřela v místě, kde byla háčkovaná záložka. Mikki musela použít lupu z nočního stolku, aby mohla přečíst drobný tisk.
Kapitola měla titul ‚Mládí’. Sotva se dostala přes pár úvodních vět, rozbušilo se jí srdce. ‚Aby kouzlo účinkovalo,’ četla, ‚je nutno získat spolupráci subjektu, nejlépe pomocí nějakého triku. Příprava: vezměte špetku mletého zubu ptáka Noha a smíchejte s jedním vlasem dotyčného subjektu. Takto upravený vlas vložte pod polštář a spěte na něm jednu noc. V rozmezí jednoho týdne musí subjekt vstoupit do přímého měsíčního světla, přesně v 11.11…’
Mikki rychle očima přelétla zbytek návodu. To bylo přece to kouzlo, které dostala od paní Wembleyové pro Dianu. Na konci kapitoly bylo proloženě vytištěno: ‚Účinky.’
‚Je-li kouzlo provedeno přesně podle návodu, je velmi účinné. V několika okamžicích pocítí subjekt mravenčení po celém těle a krátce po tom se proces stárnutí rapidně zrychlí. Iniciátor kouzla by měl současně prožívat postupný návrat mládí. V případě, že…’
Mikki najednou zaslechla nějaký šramot a trhla sebou. Ale byla to jen Hepčí, která vyskočila na hromadu papírů. Mikki tomu nemohla uvěřit. Kouzlo mělo sloužit k tomu, aby vysálo energii z mladého člověka a přeneslo ji na starou osobu. Wembleyová ji podvedla! Že chtěla taky Dianiny vlasy, byl jen trik.
To vysvětluje všechno – proč jsem se cítila tak mizerně, proč mám vlasy a kůži jako troud, proč vidím tak…
Byla tak ohromena tím odhalením, že úplně zapomněla na Wembleyovou. Dveře karavanu se s bouchnutím otevřely. Mikki ve zmatku vyskočila a kniha se jí svezla z klína. Než ji mohla zvednout, stařena stála ve dveřích.
„Mikki!“ vykřikla stařena. „Co tu děláš?!“
