Stránky

Klíčem je strach - Alistair MacLean

 

Klíčem je strach - Alistair MacLean


Detektivní román umístěný do subtropického prostředí začíná činem neznámého Angličana, který se prostřílí ze soudní síně a unese Mary Ruthvenovou.

Obálka Martin Zhouf
Překlad P. Haškovec, N. Haškovcová, M. Zahrádková
Odpovědný redaktor Tomáš Jirkovský.
Jazykový redaktor Helena Šebestová.

Vydalo nakladatelství Laser jako svou 40. publikaci, Plzeň 1992, vydání 1. Náklad 20000 výtisků. Cena 48,- Kč.

Krátká ukázka:

   Napřáhl jsem ruku s revolverem, až se hlaveň dostala do úrovně mých očí - stříleni bez míření od boku na způsob čarostřelce Dana se hodí leda na ptáky - a jak se šerifova ruka přiblížila k záhybům pláště, stiskl jsem spoušť. Rozlehl se výstřel těžkého koltu - mnohokrát znásobený uzavřenými zdmi malé soudní síně - a přehlušil jakýkoliv jiný zvuk. Jestli šerif vystřelil, jestli mu kulka prostřelila ruku nebo se trefila do pistole v jeho ruce, to nikdo nemohl uhodnout; všechno, čím jste si mohli být jisti, bylo to, co bylo vidět na první pohled. Šerifova pravá ruka a celá pravá strana se křečovitě třásla a pistole spadla na zem, několik palců od sešitu ustrašeného zapisovatele.
   Ihned nato můj kolt zamířil na člověka u dveří.
   „Pojďte sem a připojte se k nám, kamaráde," pozval jsem ho.
   „Vypadáte, jako byste pomýšlel na přivolám pomoci."
   Počkal jsem, dokud nebyl na půli cesty v chodbičce, a pak jsem se prudce otočil zpět do síně, kde jsem za sebou slyšel šoupání a šum.
   Nebylo proč spěchat. Policajt sice vstal, ale to bylo všechno, co se o něm dalo říci. Byl skoro celý ohnutý, jednou rukou se držel za bránici, kotníky té druhé šmátral po podlaze; silně sténal a lapal po dechu, aby ulehčil bolesti v celém těle. Pak se pomalu zvedl do shrbené polohy a jeho tvář neprozrazovala žádný výraz strachu, pouze bolest, hněv, stud a rozhodnost k boji na život a na smrt.
   „Zadržte svého hlídače, šerife," řekl jsem krátce, „příště může dostat opravdu pořádnou ránu."
   Šerif na mne jedovatě zíral a vydal ze sebe jen jedinou nadávku.
   Schoulil se na židli, levou rukou se pevně držel za pravé zápěstí; dělal dojem člověka, který je celý příliš zaujatý svým vlastním zraněním, než aby se staral o bolesti ostatních.
   „Dej mi tu pistoli!" - žádal chraplavě policista. Zdálo se, že má sevřené hrdlo, slova vypouštěl jen s potížemi. Udělal jeden škubavý krok dopředu a dostal se přibližně šest stop ode mne. Bylo to ještě
dítě, nebylo mu zřejmě více než jednadvacet let.
   „Soudce!" řekl jsem prudce.
   „Nedělejte to, Donnelly!" Soudce Mollison překonal první šok ze zděšení. „Nedělejte to! Ten člověk je vrah. Nemá co ztratit, když zabije ještě jednou. Zůstaňte, kde jste."
„Dej mi tu pistoli."
   Soudce Mollison mohl mluvit ze všech sil, které je možno vložit do slov, ale nebylo to nic platné. Hlas Donnellyho byl jako neživý, bez emocí, byl to hlas člověka, jehož rozhodnutí v něm leží tak hluboko, že to už ani není rozhodnutí, ale jediná utkvělá příčina jeho existence.
   „Zůstaň, kde jsi, synáčku," řekl jsem klidně, „jak řekl soudce, nemám co ztratit. Uděláš ještě jeden krok dopředu a prostřelím ti stehno. Máš aspoň nějakou představu o tom, co může udělat kulka s
měkkým hrotem a malou rychlostí, Donnelly? Když ti prostřelí stehenní kost, tak se roztříští, že zůstaneš jako já a budeš celý zbytek života chodit o holi; když ti prostřelí hlavní tepnu, tak vykrvácíš k
smrti, ty pitomče!"
   Podruhé se soudní síň otřásla ostrou a ohlušující ranou koltu.
Donnelly ležel na podlaze, oběma rukama si objímal spodek stehna a zíral na mne s výrazem smíšeného nepochopení a zmatené nedůvěry.
   „My všichni se musíme občas učit," - řekl jsem monotónně.
   Díval jsem se na dveře; výstřely musely vyvolat pozornost, ale nikdo
tam nebyl. Ne, že bych se toho bál; kromě těch dvou, kteří po mně
skočili v La Contessa a kteří prozatím nebyli schopni výkonu služby,
celou policii Marble Springs tvořili šerif a Donnelly. Ale i tak by
zdržování bylo stejně hloupé jako nebezpečné.
   „Daleko se nedostaneš, Talbote!" Šerifova ústa s tenkými rty se křivila, když cedil slova přes zaťaté zuby. „Během pěti minut po tvém útěku po tobě bude pátrat každý policista v obvodě, během
patnácti minut to bude platit pro celý stát," zarazil se a trhl sebou, jak mu vlna bolesti zkřivila tvář, a když se na mne znovu podíval, byl jeho výraz velmi zlý. „Půjde se po vrahovi, Talbote, ozbrojeném
vrahovi; budou mít rozkaz okamžitě střílet a dokonce i zastřelit."
   „Podívejte se, šerife, teď..." začal soudce, ale dál se nedostal
   „Promiňte, soudce, je můj!" Šerif se díval na policistu, který se svíjel a sténal na podlaze. „V tom okamžiku, kdy vzal do ruky pistoli, přestal patřit vám... Radši rychle běž, Talbote, nemůžeš nám
daleko utéci."
   „Zastřelit, eh?" řekl jsem zamyšleně. Rozhlížel jsem se síní.
   „Ne, ne, ti gentlemani ne mohli by se odhodlat položit život anebo získat medaili..."
   „Co to k čertu plácáš?" zeptal se šerif.

   „Ty mladé lady z vysoké školy také ne. Hysterie..." mumlal jsem. Zavrtěl jsem hlavou a pak jsem se zadíval na děvče s tmavě
blonďatými vlasy. „Promiňte, slečno, ale musíte to být vy!"
   „Co... co tím myslíte?" Možná, že byla vystrašená, možná, že to jenom dělala. „Co chcete?"
   „Vás. Slyšela jste, co řekl tady ten polda- jakmile mě poldové uvidí, začnou okamžitě na všechno střílet. Ale nemůžou střílet na
děvče, zvláště ne na tak hezké, jako jste vy. Jsem v pasti, slečno, a potřebuji bezpečnostní štít. Tím budete vy. Pojďte!"
   „Jděte k čertu, Talbote, to nemůžete udělat!" Hlas soudce Mollisona zněl úplně slabě, ustrašeně. „Nevinné děvče. Vystavíte její život nebezpečí..."
   „Já ne," ukázal jsem, „jestli někdo ohrozí její život, budou to přátelé tady pana šerifa."
   „Ale... ale slečna Ruthvenová je mým hostem. Já... já jsem ji sem dnes odpoledne pozval..."
   „Rozpor s pravidly staré severní pohostinnosti... Znám to.
   Emily Post bude mít co vyprávět." Vzal jsem ji za ruku, nepříliš něžně jsem do ní strčil, aby vstala, a vešli jsme do uličky. „Hněte sebou, slečno. Nemáme..."
   Pustil jsem její ruku a dlouhými kroky jsem kráčel uličkou s nabitou pistolí v ruce. Už nějaký čas jsem si dával pozor na toho člověka s rozpláclým nosem, který seděl o tři místa za děvčetem, a na změnu výrazů v jeho rozbitém neandrtálském ksichtě, které ukazovaly, jak se rozhodoval a nakonec udělal rozhodnutí, na něž by neupozornily jasněji ani bijící zvony a rozsvícená světla.
   Byl skoro ve vertikální poloze a napůl v chodbičce, pravá ruka sahala hluboko pod kabát, když kulka z mého koltu zasáhla jeho pravý loket. Výsledek otřásl dokonce i mou rukou, takže jsem mohl odhadnout, co to udělalo s jeho: hodně moc, podle řevu a podle toho, jak rychle klesl zpět na lavici. Možná, že jsem toho muže špatně odhadl, snad sahal jenom pro jiné cigáro; to by ho mělo naučit
nenosit krabičku s cigáry pod levým podpažím.
   Vydával ještě hodně hluku, když jsem proběhl uličkou, vystrčil děvče do vestibulu a zabouchl dveře. Získal jsem tím pouze deset, maximálně patnáct sekund, ale to bylo všechno, co jsem potřeboval.
   Uchopil jsem děvče za ruku a běžel jsem chodbou na ulici.