-RPR-
Výprava za jedovatými hady.
Saturn svazek 21.
Z ruského originálu Za jadovitymi zmejami, vydaného nakladatelstvím Molodaja gvardija, Moskva 1963, přeložil Josef Milde. Při překladu názvů reptilií přispěl radou doc. dr. Otakar Štěpánek. Obálku s kresbou A. Sodomy navrhl J. Valoušek. Graficky upravil B. Kortus. Vydal Svět sovětů, nakladatelství Svazu československo-sovětského přátelství, jako svou 1081. publikaci. Odpovědný redaktor Jiří Barbaš. Písmem Didot vytiskl knihtiskem Tisk, n. p., Brno, provoz 4, Přerov. Formát papíru 84/108. AA 5,74, VA 6,56. 84 stran. D-07 60018. Náklad 50 000 výtisků. 13-34. 1. vydání.
Rozšiřuje PNS. 26-010-66. Cena kart. 4 Kčs.
Napínavý, reálné s fantastickým spojující příběh sovětské archeologické výpravy v Egyptě. Při výzkumu památek, jež zaplaví vody nahromaděné asuánskou přehradou, objeví stopy epochy nejstarších lidových povstání a odhalí hrob vynikajícího faraóna s nepředstavitelným bohatstvím a doklady kultury neuveřitelné výše.
Krátká ukázka:
ZMIJE, ZMIJE...
Od té doby, co jsme se usídlili na malebném břehu Murgabu, uplynulo čtrnáct dnů. Nalovili jsme mnoho užovek, hroznýšků, menších zmijí; chytli jsme osm kober, ale se zmijemi levant-skými se nám to nějak nedařilo. A přitom Mark potřeboval právě tyto zmije, a v množství co největším. Nezbylo než začít po nich pátrat.
Přecházeli jsme vysoký břeh Murgabu, vnikali do rozsedlin a jeskyní, prohrabávali jsme holemi každý keř, ale chytili jsme jen tři malé exempláře, a to ještě jeden had byl nemocný a dostali jsme ho ve stavu polovičního bezvědomí. Mark proklínal naše lovecké nezdary a po čtyřiadvaceti hodinách stáhl s hada kůži; soužen nečinností, zhotovil si z ní tak nádhernou kravatu, že moskevští parádníci, až ji uvidí, budou šílet závistí. Jen si pomyslete! Kravata ze smrtelně jedovatého hada. To je exotika!
Ale stejně nás výroba kravat nebavila, a tak jsme podnikli dalekou výpravu na východ. Šli jsme s kompasem a mapou v ruce. Ve spěchu a nerozvážně jsme pověřili Vašku, aby určoval směr, ale brzy jsme se přesvědčili, že zachází až příliš volně s předmětem na výpravách tak důležitým, jako je kompas, a tak jsme se jeho služeb zřekli. Přišli jsme na to příliš pozdě, ale zato nám to vyneslo dvanáct hodin „volného" času, jehož jsme využili k tomu, abychom vyvázli z bezvodé pouště, do níž nás Vaška svou příznačnou lehkomyslností zavedl.
Na své cestě jsme potkali pastevce. Když se dověděli, po čem pátráme, s hnusem si odplivovali. Hadů viděli v okolí mnoho a vyskytovaly se i zmije levantské. Pastevci vyprávěli, že se někdy zmije v noci připlazí k lidem a že je i uštknou. Spát ve stepi na zemi je nebezpečné. Zmije někdy chytí spícího člověka za prst.
„Myslí si, že je to myš," vysvětloval Mark. „Zmije levantská je dravec, který loví teplokrevná zvířata, hlavně v noci nebo večer. Zmije jsou schopny někdy dlouho pronásledovat svou kořist, i když ji nevidí, zvláště za tmy. Dovedou se velmi přesně orientovat a určovat směr mnohem lépe než jeden náš společný známý."
Vaška rozpačitě zabručel, ale Pavlík se otázal: „Jak si najdou kořist, když mají tak slabý zrak?"
„V té věci je zmije levantská velmi zajímavá. Má na hlavě dvě jamky a někteří lovci hadů se domnívají, že těmito jamkami vnímá tepelné záření. Tímto zvláštním radarem přijímá zmije tepelné signály, vysílané teplokrevnými zvířaty, a plazí se za nimi, až je nakonec dostihne. Právě toto velmi zajímavé zařízení umožňuje zmiji snadno si najít potravu. Zmije levantská také obratně šplhá na stromy, vniká do ptačích hnízd a pochutnává si na vejcích i na ptáčatech, ale požírá i dospělé ptáky. .Tepelné jamky' často zavedou zmiji i do nor syslů, jimiž také nepohrdne."
Té noci jsme ulehli ke spánku přímo na zemi pod širým nebem; vláčet s sebou stan se nám nechtělo a bylo tak dusno, že ani všichni hadi celé Střední Asie by nás nepřiměli zalézt do spacích pytlů. Před spánkem jsme dlouho rozmlouvali. Co nám zoolog toho dne vyprávěl o chování a návycích zmijí, nás sice nerozrušilo, ale přece jen způsobilo, že nikdo z nás nemohl usnout. Ani Markovi se nechtělo spát, dlouho kouřil cigarety a díval se na hvězdnou oblohu. Nakonec to už Vaška nemohl vydržet, rozvázal tlumok, vyňal z něho dlouhý silný provaz a obtočil jím náš tábor.
„Teď můžete klidně spát. Žádný had, který narazí na provaz, ho nepřeleze. Je to spolehlivý prostředek!"
Pavlík s údivem vydechl.
„Jeje, jeje, to je jednoduché!"
„Všechno geniální je jednoduché," odpověděl Vaška svou oblíbenou frází. „Je to vědecky dokázaný fakt!"
My s Markem jsme mlčeli. Ve Střední Asii se skutečně tu a tam užívá provazu jako záštity před hady. Je možné, že ještěrky a bojácní blavoři couvnou, když narazí na neznámý předmět, ale pro kobry a zvláště pro zmije levantské, které se nebojí ničeho, je provazový kruh pojem zcela abstraktní.
Ráno jsme se znovu vydali na lov hadů. Vaška brzy přišel na hada.
„Hola, chlapci, tady leží zmije!"
„Kde?" poplašil se Mark, a nevyčkav odpovědi, zvolal: „Chyť ji rychle, co se díváš?"
Ale Vaška zřejmě nespěchal a pomalu sahal do kapsy pro cigarety. Vyběhli jsme na pahorek a skutečně jsme spatřili zmiji. Ležela nehybně a nepohnula se, ani když jsme se přiblížili.
„Je zdechlá," řekl jsem. „Tentokrát se ti, kamaráde, nepodaří udělat si z nás blázny."
Vaska se zapřísáhl, že nežertuje, ale neměl jsem chuť se přít. Přikročil jsem k hadu a Vaška, uražen nespravedlivým podezřením, hodil na zmiji hrudku hlíny. Udělal to jenom tak, jak říkají právníci, „bez předem uváženého úmyslu".
Ale tato hrudka suché hlíny mi zachránila život. Zmije se rázem rozvinula a vrhla se mi s rozevřenou tlamou k nohám; dopadla na zemi asi deset centimetrů od mých sandálů a rychle se svinula do klubka, aby opakovala svůj skok. To jsem se už však vzpamatoval a nečekal jsem, až se mi jedovaté zuby zatnou do nohy.
Zmije několikrát zuřivě poskočila, zlobně syčela a rychle se plazila po povlovném svahu pahorku.
„Teď vidíš, jak je zdechlá!" řekl vítězně Vaška. ..Viděl jsi, jak skáče?"
Had se pomalu plazil a hledal si úkryt. Mark a já jsme se na sebe zmateně podívali. To jsme pěkní lovci! Kořist uniká a my stojíme jako přimraženi. Mark nerozhodně řekl:
„Ať si uteče! Zřejmě se už dobře seznámila s člověkem. Bylo by s ní práce až nad hlavu."
Ale já jsem byl proti takové pasivitě. Když zmiji nechytíme, může zahubit několik lidí. A kromě toho Mark zmije potřebuje. Zamával jsem na zoologa a rozběhl jsem se za hadem. Zmije hned vycítila, že se za ní ženu. Neviděla mě sice, ale velmi dobře mě slyšela. Hadi nemají zevní ucho, ale cítí i nejslabší záchvěvy půdy a vnímají i nejmenší zvukové chvění, jaké lidský sluchový aparát zachytit nedovede. Přece jen jsme ji ulovili, ale snadné to nebylo. Zmije poplašená pronásledováním se začala plazit rychleji a klouzala po zemi, aby si našla úkryt. Měla štěstí. Když jsem ji dostihl, spatřil jsem, že na povrchu zůstal jen její ocas a hlavu už měla v syslí noře. Bez dlouhého rozmýšlení jsem ji uchopil za ocas a trhl směrem k sobě. Zmije levantská má velkou sílu; když pocítila, že ji někdo drží, zuřivě se zazmítala, a tak jsem ocas trochu uvolnil, protože jsem se bál, že by si mohla zlomit páteř. Syslí nora byla velice úzká a vůbec mi nenapadlo, že by se had mohl rozvinout, stočit hlavu až k ocasu a uštknout, mě do ruky. S kobrou, která je ohebná jako bič, bych takové experimenty neriskoval, ale zmije levantská je tlustá a neohrabaná, a proto jsem se od ní takového uskoku neobával.
A tak jsem ji dál tahal za ocas. Zmije se rázem rozběsní a často bez zřejmé příčiny, a tím spíše ji rozzuřilo jednání tak nezdvořilé. Mark pozoroval mé počínání a přistoupil těsně ke mně. V tu chvíli z nory vzdálené od nás asi jeden metr vyklouzla zmije s otevřenou tlamou a vrhla se na mne. Instinktivně jsem uskočil, až jsem málem povalil zoologa, ale ocas jsem z rukou nepustil. Velká zmije, která vysunula z nory třetinu svého tučného těla, zlobně otvírala tlamu. Mark ji odhodil holí, ale zmije letmo kousla do suchého stromu, vrátila se do svého výchozího postavení a chystala se uštknout mě přímo do obličeje. Nastala kritická chvíle. Had se chystal ke skoku. Jen nerad jsem pustil ocas a odskočil. Ocas ihned zmizel, ale zato útočící zmije vyskočila z nory, jako by se byla utrhla z neviditelného podzemního řetězu, a vrhla se na nás. Rozpoutal se boj, jaký jsem v životě nikdy neviděl. Zmije útočila a my jsme se jen bránili. Skákali jsme ze strany na stranu a uhýbali před smrtelným nepřítelem a při tom jsem se ohlížel na noru, v níž se ukryla první zmije. Kdyby jí napadlo vylézt a připojit se k útočící družce, bylo by s námi zle. Ale neukazovala se, a tak jsme soustředili pozornost na druhého hada.
Mark strhl s hlavy čepici a začal zmiji dráždit, mával jí čepicí přímo nad hlavou. Hodila sebou, zakousla se do čepice a Mark ji odtrhl od země; v tu chvíli jsem ji uchopil za ocas a zvedl do vzduchu. Zatímco se zakusovala do čepice, uchopil ji Mark za zátylek a spojenými silami jsme ji zastrčili do pytlíku. Teprve teď jsme si mohli odpočinout.
Těžce jsme dýchali a usedli na drn: vedle nás se v pytlíku zmítala zajatá zmije. Přišel za námi Vaška a mlčky nám podával krabičku s cigaretami. Když jsme kouřili, všiml jsem si, že se zoologovi cigareta v ruce značně chvěje. Mark viděl, že ho pozoruji, zrozpačitěl a bylo mu trapně.
„Opravdu jsem se trochu polekal, ale podívej se sám na sebe, jsi bledý jako stěna .. ."
„Ale ne, byl jsi báječný!"
„Skončete už se svými vzájemnými poklonami," vmísil se Vaška, „oba jste vykonali divy statečnosti! Je snad něco těžkého, když dva silní chlapi trýzní jednoho malinkého hádka?"
„Ve třech bychom to byli vyřídili rychleji." řekl významně zoolog, kterého to falo do živého.
Přidal jsem se k Markovi.
„Myslím, že se mýlíš. Vaška by to byl -skvěle vyřídil sám. Prosím tě, Marku, otevři pytlík a vytřep toho ,malinkého hádka', ať ho Vaška chytí."
„Máš pravdu..." Mark uchopil pytlík, ale Vaška ho zarazil:
„Nestojím o to. Je příliš horko. Běhat v takovém vedru, to je hotová vražda."
Všichni jsme se rozesmáli a Vaška s námi. Museli jsme ještě ulovit hada, který se ukryl v noře.
Rozkopali jsme noru a nevěřili jsme vlastním očím — po hadu nebylo ani stopy, jen jeho ostrý, protivný pach se pevně držel v úzkých chodbičkách nory. Kam se poděl? Pečlivě jsme prohlédli noru a hledali postranní otvory, ale žádné jiné chodby jsme nenašli. A tu mi napadla myšlenka:
„Hoši, vždyť je to ta zmije, kterou máme v pytlíku!"
A opravdu, syslí nora byla vyhrabána ve formě písmene V, měla vstupní a výstupní otvor, a ty oba byly nedaleko od sebe. Zmije byla neobyčejně velká, a zatímco jsem ji držel za ocas, vysunula se její hlava z výstupního otvoru nory, a tak vznikl dojem, že se objevil druhý had.
„Vydali jsme se do velkého nebezpečí," poznamenal Mark. „Napříště musíme přihlížet k syslí architektuře a vůbec — stojí za to lovit hady takovým způsobem?"
Pohlédli jsme na Marka nechápavě. Zoolog, který nám po celou cestu vyčítal, že máme málo zmijí, začal teď zavádět jakási omezení... Ale Mark se bál o nás.
A přece se nám se zmijemi nedařilo. Čas nepozorovaně letěl a drahocenné dny dovolené jen hořely. Vaška a já jsme byli vážně znepokojeni. Markovi bylo dobře — byl tu na studijní cestě, kdežto nás za nějakých čtrnáct dnů čekají v Moskvě. Na „válečné poradě" jsme se rozhodli, že využijeme k lovu i denní doby. Nelze říci, že to bylo řešení humánní — slunce nás spalovalo a chodili jsme zrudlí jako vaření raci a kromě toho se ve dne hadi naskytují v poušti krajně vzácně.
Naše výprava se rozmnožila. Dva mladí železničáři, s nimiž jsme se jednou po cestě potkali, vyžádali si v zaměstnání třídenní dovolenou a vydali se s námi do pouště. Igor a Tolja, jak se naši noví přátelé jmenovali, obětavě šplhali na pahorky a přesypy a hledali jedovaté hady. Oba hoši se nejraději drželi pospolu a jako „instruktor" chodil s nimi Pavlík, kterému hoši říkali „anděl strážný". Všichni tři byli velmi sebejistí a představovali si, že za nějakou půlhodinu budou pytle napěchovány hady až po okraj. Mark se s nepokojem díval na veselé hochy a řekl mi:
„I když je s nimi ,anděl strážce', choď někde blízko nich. Jsou do toho žhaví a mohla by se stát nějaká nepříjemnost."
Chtě nechtě jsem tedy „nováčky" pozoroval. Zoolog se znepokojoval právem. Tolja, snědý, modrooký, s bělostnými zuby, se na nic neohlížel a neprojevoval ani nejmenší strach. Co dovede Pavlík, už jsme věděli, a bylo tedy možno očekávat od něho všelijaké kousky. Je ovšem pravda, že se Pavlík v poslední době začal dívat na lov hadů trochu vážněji. Ale při boji s hadem nebo při honičce za plazy rázem zapomínal na všechno. Hlavně však mě znepokojoval Igor, malý, čisťoučký a velmi zdvořilý hoch.
Celkem klidně pomáhal lovit hady, ale sám je nikdy do ruky nebral a zdvořile to přenechával jiným. V rozhodujících chvílích stál Igor opodál a dával rady, při čemž se schovával za širokými zády někoho jiného. Každý ovšem hned nepřivykne sportu tak neobyčejnému, jako je lov hadů, a proto jsme soudili, že si Igor ještě zvykne. Ale stalo se něco jiného — Igor byl s hanbou vyloučen z výpravy a dalo nám mnoho práce, abychom udrželi vznětlivého Vašku, který se s ním chtěl neprodleně vypořádat. Stalo se tak večer.
Vedro se počalo mírnit. Když jsme přešli na druhý břeh řeky, postupovali jsme pomaleji a nahlíželi do všech rozsedlin, převraceli každý uschlý kořen. Zde by se měli hadi vyskytovat, byla tu pro ně nejpříhodnější místa. Mark pečlivě prohlížel křo-viny, vtahoval nosem vzduch. Hadi vydávají specifický ostrý zápach. Slyšel jsem dokonce, že zkušení lovci dovedou podle pachu určit druhy hadů. Mně osobně se to nedařilo, i když jsem dovedl pach zmije levantské odlišit od tisíce jiných.
Pojednou v křoví cosi zachrastilo a ukázal se tlustý stříbřitý had. Ihned jsme se k němu vrhli, abychom ho překvapili znenadání. Rozpoutal se boj, který trval dost dlouho. Prodírajíce se křovím, pronásledovali jsme hada a snažili se vystihnout příhodnou chvíli; a právě v té době nedaleko od nás, přímo na břehu, udála se tragédie. Igor zpozoroval velkou zmiji a hoši se k ní rozběhli. Vasilij v tu chvíli seděl zutý na břehu a vyklepával si z bot písek, který si do nich nabral, a proto se pronásledování nezúčastnil. Tolja a Igor obešli Pavlíka a vrhli se na prchajícího hada. Had se neměl kde ukrýt, a tak se dal do boje. Igor mu přišlápl ocas a nebýt Tolji, byl by draze za svou chybu zaplatil. Hbitý Anatolij přiskočil, přitiskl hada holí těsně u hla-vy a potom uchopil zmiji rukama za krk.
„Chyť ji za ocas! A nepouštěj!"
Ale zmije se začala svíjet a zmítat, že ji pobledlý Igor pustil a odběhl. Tolja se tím ihned dostal do svízelné situace. Ač byl nezkušený, přece jenom věděl, že v žádném případě nesmí hada pustit, a ze všech sil se snažil udržet ho v správné pozici. Ale zápasit zcela sám s rozzuřenou zmijí je neobyčejně těžké. Když cítil, že mu docházejí síly, znovu zavolal Igora na pomoc, ale Igor se nehnul z místa. Anatolijovi se námahou zapotily ruce, začaly klouzat a zmije kroutila hlavou a rozvírala svou strašnou tlamu.
