-RPR-
Saturn svazek 18.
Z ruského originálu Kobra pod poduškoj, vydaného nakladatelstvím Sovětskij pisatel, Moskva 1961, přeložil Vladimír Michna. Obálku navrhl a graficky upravil Jaromír Valoušek. Vydal Svět sovětů, nakladatelství Svazu československo-sovětského přátelství, jako svou 1070. publikaci. Odpovědný redaktor Dušan Kubálek. Písmem Primus vytiskl knihtiskem Tisk, n. p., Brno, provoz 4, Přerov. Formát papíru 84/108. AA 5,21, V A 5,73. 96 stran. 0-0750429. Náklad 50 000 výtisků. 13-34. 1. vydání.
Rozšiřuje PNS 26-004-66. Cena kart. 4 Kčs.
PEMBROKOVY POZNÁMKY
(BŘEZEN - ČERVEN 1943)
(Po válce — až uplyne určitá doba — bude možná odvoláno tabu z některých tajemství a některé operace zpravodajské služby bude možno zveřejnit. Pak budu moci napsat i to, co se mne za války nějak týkalo.
Pro tento případ si budu některé věci zapisovat. Možná, že se to bude hodit.)
Skupina profesora Shuttleburyho předložila náčelníkovi Úřadu pro zvláštní operace ještě před invazí v Africe dvě informace o epizodách z dějin Číny a Japonska.
V prvním dokumentu byl zachycen tento příběh:
Vedle Číny se v jedenáctém století prostíralo obrovské tangutské království. V čele tangutské armády stáli velmi schopní a zkušení vojevůdci.
Tangutské království Číně překáželo. O jakýchkoli ráznějších diplomatických a vojenských krocích vůči ostatním sousedům nemohli uvažovat, protože jim Tangutci mohli kdykoli rychle vpadnout do zad.
Číňané si dlouho lámali hlavu tím, jak se zbavit neustálé hrozby ze strany Tangutců. Nakonec se rozhodli, že sáhnou k akci pro oslabení vojenské síly tangutského království.
Ve vězení seděl bandita odsouzený k smrti. Nabídli mu, aby splnil tajný úkol a slíbili mu za to milost. Bandita s radostí souhlasil. Oblékli ho jako mnicha a poslali do Sindzinu — hlavního města Tangutska. Řekli mu, že se po cestě setká s určitým člověkem. Musí si zapamatovat všechno, co mu tento člověk řekne, a vrátit se zpátky.
Banditu dopravili k hranici a nechali ho spolknout voskovou kuličku, pomazanou medem — prostředek pro zbystření paměti. Neupozornili ho však, že hranice je přísně střežena. Nestačil ani překročit hranici a Tangutci už ho chytili. Začali ho vyslýchat. V jedenáctém století se pro urychlení výsledků vyšetřování sahalo k psycho-technickým metodám, při kterých se používalo kleští, dřevěných jehel a podobných věcí. Bandita nevydržel a přiznal se, kdo a kam ho poslal. Řekl i o voskové kuličce.
Tangutští vyšetřovatelé se hned dovtípili, že ve vosku bude ukryt nějaký dokument. Dali banditovi projímadlo, dokument získali a zatčeného popravili. Na nalezeném papírku byla tajná směrnice čínského císaře skupině významných tangutských vojevůdců, kterým se přikazovalo zabít krále a rozpustit armádu. Tangutský král dokumentu uvěřil a uvrhl ihned vojevůdce do vězení. Mučení pak již splnilo svůj účel — vězňové házeli špínu jeden na druhého a prohlašovali, že jsou skutečně ve spojení s Číňany a připravují palácový převrat.
Král nechal vojevůdce popravit a rozhodl se prověřit i všechny ostatní velitele a hodnostáře, nejsou-li mezi nimi zrádci. Začalo hromadné zatýkání a popravy. To značně oslabilo tangutskou armádu. Tangutci měli plné ruce práce se štvanicí ve vlastních řadách a neměli čas na Čínu. Číňané se tak na dlouho zbavili tangutského nebezpečí.
Ve druhé informaci byla vylíčena podobná akce, kterou uskutečnil v polovině šestnáctého století feudál Mori Motonari v Japonsku.
Nařídil, aby z vězení propustili jednoho zločince a poslali ho jako poutníka do sousedního knížectví Amako. Přivázali mu na krk dopis, ze kterého bylo zřejmo, že několik významných vojevůdců knížectví Amako je už dávno naverbováno feudálem Mori.
Samurajové z tajné služby dopravili poutníka k hranici, zavraždili ho a v noci přehodili jeho mrtvolu na území amackého knížectví. Vojáci hlídkující na hranicích nalezli mrtvolu, přečetli dopis a oznámili to amackému knížeti. Ten padělku uvěřil a vypořádal se ihned se svými nejlepšími generály. Několik dní nato přepadl Mori amacké knížectví a snadno ho dobyl.
V obou případech šlo o podvržení agenta s falešnými dokumenty. V prvním případě u sebe měl dezinformující zprávu živý agent, ve druhém mrtvý.
5. BŘEZNA
V Casablance bylo rozhodnuto provést invazi na Sicílii — operaci Husky. Churchil však prohlásil, že „každý hlupák musí poznat, že cílem dalšího útoku bude Sicílie". Němci měli na ostrově 15 divizí (kromě italských) a pobřeží ochraňovalo mnoho torpédovek.
Provést za těchto podmínek operaci Husky bude velmi obtížné. Budeme se muset smířit s velkými ztrátami nejméně osmdesát tisíc lidí. V nejlepším případě. Je však také možné, že výsadek bude odražen. Takový byl názor amerického a anglického velení.
Úspěch operace mohl být zaručen jen tehdy, kdyby německé velení odvolalo část svých vojsk ze Sicílie. Jak k tomu však nepřítele donutit? Jedině tím, že ho oklameme. Musíme Němcům podvrhnout takové dokumenty, které je přesvědčí, že objektem další operace nebude Sicílie, ale jiná oblast.
Profesor Shuttlebury navrhl, aby Němcům byl pod-vržen agent tak, aby ho sami zabili a nalezli u něho dezinformující dokumenty. Vzorem byla profesorovi právě akce Číňanů proti Tangutcům.
Po nějaké době předložil důstojník tajné služby Mon-tague jiný návrh: podvrhnout Němcům mrtvolu se speciálně vyrobenými papíry. Základem tohoto plánu byla akce japonského feudála Moriho.
Churchill a náčelník jeho štábu generál Hastings Ismay schválili oba plány a dali příkaz k jejich provedení. Profesorův pián byl nazván „plánem Brimstone" a Mon-faguův plán „operací Mincemeat".
7. BŘEZNA
Shromáždili nás v nevelké ponuré budově Nord G House, kde sídlí tzv. Výbor pro vnitřní průzkum. Sir Ismay nám oznámil, že se nám dostalo cti plnit přísně tajný úkol a že je na nás, abychom dokázali, že jsme hodni této důvěry.
Museli jsme znovu podepsat, že zachováme práci naší zvláštní skupiny v nejpřísnější tajnosti.
Velitel skupiny — snědý a jako mumie vyschlý plukovník Carfax nás po poradě svolal do své pracovny a vysvětlil nám celý postup operace.
Musíme nalézt vhodného agenta a vyslat ho do jedné ze zemí okupovaných nepřítelem nebo přímo do Německa. Agent dostane příkaz předat někomu dokument dezinformujícího charakteru.
Jakmile bude agent strčen nepříteli pod nos, upozorníme nějak nepřítele na to, že tam byl vyslán. Zatknou ho a najdou u něho dokument o „plánu Brimstone". Zatčený bude popraven jako odhalený agent. Uvěří-li nepřítel dokumentu, začne opevňovat Sardinii na úkor Sicílie. Část vojsk bude ze Sicílie stažena a cíle naší operace bude dosaženo.
„Posíláme tedy agenta na jistou smrt?" otázal jsem se.
„Vypadá to tak," odpověděl Carfax.
„Bude o tom vědět?"
Carfax se usmál koutkem úst.
„Tetřevovi se neříká, s jakou omáčkou bude předložen na stůl."
„A bude vědět, že dokument je falešný?" „Bude mu řečeno, že je pravý."
Carfax upozornil, že profesor Shuttlebury nám dal jen schéma, kterému musíme dát konkrétní obsah, domyslet detaily a všechny varianty.
Aimes v noci někam odletěl. Měl zřejmě tak zvláštní úkol, že se se mnou nestačil ani rozloučit.
10. BŘEZNA
Musíme vybrat vhodného agenta pro úlohu tetřeva. Carfax nařídil pracovníkům skupiny, aby se seznámili s agenty, kteří mají zkušenosti z práce v zahraničí a jsou nyní ve zvláštní záloze. V prvním kole jsme vybrali sedm agentů. Dostal jsem rozkaz, abych se dvěma z nich pohovořil a pak o nich dal dobrozdání.
První agent byl violoncellista, narodil se na Jamaice a pracovat v Káhiře v hotelu Semiramis. Vypadal vznešeně — jako bankéř.
Z Egypta byl odvolán proto, že měl pletky s jakousi egyptskou studentkou, která se nám zdála podezřelá. Po jejím náhlém úmrtí (otrava rybím masem) se ukázalo, že byla odstraněna omylem. Měla pouze stejné jméno jako jiná žena, která měla bratra komunistu a měla být odstraněna.
Violoncellista na mne neudělal příliš dobrý dojem — byl příliš rozvážný a solidní, nevypadal na člověka, kterého by anglická zpravodajská služba poslala za hranice s důležitým úkolem. Oznámil jsem Carfaxovi, že se pro náš plán nehodí.
Druhý agent byla Švédka, která pro nás pracovala v Istanbulu a v Ženevě, velmi hezká, aristokratka. Hovořila francouzsky, dánsky, norsky a finsky. Carfax uvažoval o tom, že by mohla být poslána ze Švédska do Dánska, odtud se dostat do Hamburku a tam bude (s naší pomocí) chycena gestapem.
Při besedě jsem měl dojem, že přede mnou něco skrývá. Rozhodně k nám není úplně upřímná. Vydrží i nej-pronikavější pohled, ale v hloubce jejích očí mihotají sotva postřehnutelné stíny. Měla by být pořádně prověřena. Ví se o ní, že byla v Ženevě milenkou Japonce — člena správní rady mezinárodní banky. Možná, že pracuje pro Japonce?
Svěřit jí cokoli o „Brimstonu" bylo riskantní. Přemluvil jsem Carfaxe, aby ji do naší věci nezasvěcoval.
14. BŘEZNA
Aimes se vrátil. Navštívil mne. Řekl mi, že byl ve Španělsku. Tam — tentokrát v Saragoze — se konala tajná schůzka A — hosta z Anglie — s B — hostem z Německa. Anglickou stranu zastupoval tentokrát jiný člověk — známý finančník, premiérův přítel. Za Němce tam byl týž přihrblý muž s dlouhým nosem, jako v Eseorialu.
Panu B bylo znovu oznámeno, že připravujeme invazi na Sicílii, ale že se budeme tvářit, jako bychom chtěli provést výsadek ještě na jiných místech. B oznámil, že Říšský úřad pro bezpečnost, v jehož čele stojí Kaltenbrunner, nařídil svým rezidenturám ve Švýcarsku a ve Španělsku, aby vysílaly své agenty k Angličanům, aby je anglická zpravodajská služba naverbovala a tak aby pronikli do její sítě. Kaltenbrunner vůbec začal s energickými opatřeními proti anglické a americké špionáži. Zeptal jsem se Aimese:
„Jen proto jsi tam byl? Abys připravil schůzku?"
„Ne, měl jsem ještě jeden úkol. Přivezl jsem toho Francouze, kterého jsme vyslýchali v Casablance. Mar-lowe ho přetáhl k nám a pracuje teď proti Rusům. V Káhiře se setkal s několika Rusy, ale nic z toho nebylo. Carfax ho chce použít v Brimstonu."
„Poslat ho k Němcům?"
„Ano, jako pěšce v královském gambitu."
Zajímalo mne, zda Aimes nepoznal hosta z Německa, pana B. Aimes pokrčil rameny a řekl, že se domnívá, že B je vysoce postavená osobnost, zřejmě jeden z vedoucích činitelů protihitlerovského spiknutí.
„Rád bych věděl, kdo to vlastně je."
„Jednou se to dovíme... po válce."
„Viděl jsi Lilian? Co dělají ti dva?"
Otázal jsem se beze všech postranních úmyslů. Aimes však na mne podivně pohlédl a než odpověděl, zapálil si doutník. Byl v rozpacích a nedokázal to zastřít.
„Tváříš se, jako bys mne neslyšel?"
„Proč se mne ptáš?" pozvedl levé obočí, jako by měl V oku monokl. „Chtěl jsem se tě zeptat na totéž."
„Kdybych někoho z nich viděl, určitě bych ti to řekl."
Aimes začal vyprávět o býčích zápasech, které viděl v Saragoze. Nemohu pochopit, proč tak divně reagoval na zmínku o Lilian.
16. BŘEZNA
Zahlédl jsem Muchina u vchodu do obchodního domu Selfridge. Kráčel pomalu směrem k Hyde Parku. Když došel na roh, dal se doleva na Park Lane — a šel do svého hotelu. Dostihl jsem ho.
„To je milé setkání," řekl přívětivě Muchin a zeširoka se usmíval. „Právě včera jsme o vás hovořili s Lilian."
