-RPR-
Michail Čerňok - ZE SOBOTY NA NEDĚLI
Z ruského originálu Sledstvíjem ustanovleno, vydaného v časopise Slblrsklje ognl, 1974, No-vosibirsk, přeložil Jiří Barbaš. Obálku s kresbou Jiřího Petráčka navrhl a graficky upravil Jaroslav Fafgl. V roce 1976 vydalo Lidové nakladatelství, Václavské nám. 36, Praha 1, jako svou 1665. publikaci. Odpovědná redaktorka Alena Vlčková. Vytiskla Severografla, n. p., závod 01, Liberec. Formát papíru 58/84. AA 8,14, VA 8,80. 144 stran. Náklad 60 000 výtisků. 13-34. 1. vydání. Rozšiřuje PNS.
26 032-76. Cena kart. 11 Kčs
Krátká ukázka:
Mochov přišel k výslechu stejně jako minule se se-bevědomím zkušeného recidivisty. Začal, aniž vyčkal, až promluví vyšetřovatel:
„Tak už je Fedka jasnej, šéfe? Mám podepsat žalobu, co?“
„Se žalobou zatím nemusíme pospíchat,“ Birjukov mluvil s naprostým klidem a přitom položil na stůl hodinky. „Poznáváte?“
Pouze na okamžik Mochov vypadl z konceptu. Pře-kvapením jen pootevřel ústa. Ale ihned lhostejně utrousil:
„Neznám.“
„Tak tedy tyhle hodinky přinesl na vyšetřovací oddělení Vladimír Ostroumov.“ A odmlčel se. „Pamatujete se na Kudrnáče?“
Mochov vypadal, jako by ho někdo praštil palicí do hlavy. Zděšeně zamžikal očima, několikrát polkl a uchýlil se k svému obvyklému triku — začal pištět.
„Zase mi chcete něco přišít na triko, šéfe? Jaký kudrnáči? Žádný kudrnáče neznám!“
„A doktora Igora Vladimíroviče Ajrapetova?“
„Žádnýho neznám! A nic si přišít nedám! Zas mi nakládáte na hřbet cizí nůši? Kdepak, na to vám neskočím!“
„Co tady ječíte! S Ostroumovem jste seděl, s ním jste se opil a dostal se do rvačky a Ajrapetov vás pak ošetřoval. Ve Sputniku jste spolu s ním pil šampaňské, jel jste s ním na nádraží pro inženýra z Moskvy a tak dále. Není to všechno pravda?“
Mochov polkl nasucho:
„Ale co s tím mají co dělat ty hodinky?“
Birjukov se usmál:
„No vidíte, taky se divím, co tak křičíte.“
„Hodinky jsem střelil za babku na blešáku,“ pištěl opět Mochov.
„Prosím vás, kdo dneska chodí kupovat hodinky na bleší trh?“ nevěřil Birjukov.
„Tak si zkuste koupit pořádný zlatý hodinky v obchodě, no jen to zkuste.“
„Jak se ty hodinky dostaly k Ostroumovovi?“ přešel Birjukov na přísný tón. „Už mám dost toho vašeho vykrucování.“
Mochov se udeřil pěstí do prsou:
„Shazovat nikoho nebudu, to teda ne! Nic nevím. Ať kápne božskou Fedka Kostyrev, je to jeho facha.“
Mochovova útočnost pramení z nedostatku odvahy, to je jasné. Ale jak to, že tak drze všechno svaluje na Kostyreva? Čím je si tak jist?
Na kriminálku se Anton vrátil pozdě odpoledne. Inspektor Stukov byl na operativní poradě. Na stole měl lístek: Antone, volal Goluběv. Letadlo má zpoždění. Igor si vede slušně. Čeká. Kontakty žádné. Na noc při- jed ke mně. Slávek se také dostaví. Moje rodina je venku. Uděláme si pánskou jízdu.
Birjukov si sedl ke stolu a unaveně se opřel lokty. Vtom zadrnčel telefon. Někdo chtěl mluvit s inspektorem Štukovém.
„Je na poradě,“ odtušil Anton.
„Promiňte, v jaké funkci jste tam vy,“ ozvalo se v telefonu.
„Vyšetřovatel z okresního města, Birjukov."
„Tak to vy vedete vyšetřování ohledně té prodejny?“
„Ano, já.“
„Tady Ajrapetov. Musím vás bezpodmínečně vidět.“ „Přijďte. Počkám na vás.“
„Víte, právě mi přijela maminka. Neměl byste nic proti tomu, kdybychom se na půl hodinky sešli tak říkajíc u kulatého stolu? Třeba v restauraci Sibiř? A propos, večeřel jste?“
„Ani jsem pořádně neobědval, mám-li říct pravdu.
„Výborně. Tak za půl hodiny v Sibiři,“ prohlásil takovým tónem, jako by mluvil se svým nejlepším přítelem. A zavěsil, aniž vyčkal odpovědi.
Eugenie Petrovna, Igorova matka, s pohledem znalce studovala jídelníček.
„Našel jsem toho ševče,“ pronesl Igor pološeptem k Birjukovovi.
„Proč jste to dělal?“
„Přece nebudu sedět se založenýma rukama, když jsem se dostal do takové šlamastiky.
„Ostroumov by nám nikam nezmizel.“
„O tom nepochybuji. Měl jsem jinou ideu. Aby k vám přišel s doznáním. To je přece ta lepší varianta, ne? On bude mít za upřímné doznání mírnější trest a vy méně práce.“
„Hrozná kuchyně!“ zvolala Eugenie Petrovna a prudce odhodila jídelníček. „Nechápu, jak se tady můžeš stravovat, Igorku.“ Její mohutná postava se vztyčila. „Musím si promluvit s šéfem tohoto podniku.“
Ajrapetov se omluvně usmál.
„Nedivte se tomu, Antone. Maminka je ředitelkou velkého restaurantu. Mluví z ní uražený znalec.“ Položil na stůl krabičku rostovek, zapálil si a zamyšleně prohlížel zapalovač. „Chtěl jsem to zařídit co nejlíp ...“
„Někteří svědci bohužel ve své snaze pomoci vyšetřování zapomínají, že se po nich žádá pouze, aby mluvili pravdu a do vyšetřování sami nezasahovali.“
„To je zvyk. Nemohu sedět nečinně,“ Ajrapetov potáhl z cigarety. „Uznejte sám —- každou chvíli mám na krku obhajobu disertace, a najednou ta nemožná aféra s břitvou.“
„Opravdu jste zachránil Ostroumovovi život?“
„No — měl namále. Ale pro záchranu nebylo třeba žádné geniality. Stačila okamžitě dodaná krev. A já měl stejnou skupinu. Operoval ho potom jiný lékař.“
Birjukov si mechanicky pohrával s balíčkem Igorových cigaret.
„Jsou dobré?“
„Ujdou. Už deset let kouřím výhradně rostovky.“
„V Novosibirsku nejsou obvyklé. Vlastně je vidím poprvé.“
„Také byste je tu nesehnal. Maminka mi je posílá každý měsíc.“
„Právě takovou krabičku jsme v našem městě našli ve vyloupené prodejně,“ lhostejně utrousil Anton.
Ajrapetov zbledl jako křída:
„Kde se tam mohla vzít? Tyhle cigarety jsou v Novosibirské oblasti opravdu vzácné.“
Vyšetřovatel pokrčil rameny. Ticho, jež nastalo, bylo tíživé. Ajrapetov svraštil čelo k soustředěnému přemýšlení.
„A víte, že jsem byl minulou sobotu ve vašem městečku? Náhodou jsem potkal Mochova a neměl co kouřit. Vzpomínám si, že jsem mu dal načatou krabičku, ''o, by do toho šel spolu s Ostroumovem? Ale to ho musíte okamžitě sebrat!“
„Už se stalo,“ pohlédl Igorovi do očí. „A dále byl zatčen Fjodor Kostyrev.“
„Toho neznám. A přiznali se?“
„Co není, může být..
Po další chvilce mlčení se Birjukov otázal:
„U koho jste tam byl?“
„U Lídy Cursinové. Vlastně jsem u ní byl brzy dopoledne. Na chvilku. Chtěl jsem si vyjet z města a u vás je kouzelná příroda. Nikolaj Petrovič, můj strýc, je u ní někdy třeba celý den.“
„Je vám známo, že se jí před několika dny přihodilo neštěstí?“
Igorův obličej jevil upřímný údiv. Takhle může být překvapen pouze neinformovaný člověk.
„Lidušce?“ řekl nedůvěřivě. „Nespletl jste se? Strýc od ní přijel v neděli a všechno bylo v pořádku.“
„Naneštěstí je tomu tak,“ povzdechl si Birjukov. „Po té příhodě s obchodem si Lýdie Ivanovna vzala abnormálně velkou dávku pachykarpinu a teď lékaři bojují o její život.“
„Říkáte pachykarpinu? To je skoro vyloučené. Tímhle medikamentem se ženy často samy léčí, dá-li se tomu říkat léčení, aby přerušily těhotenství. Zpravidla to končívá nevesele. Co k tomu Lidušku pohnulo?
„Asi nějaký důvod byl.“
„Myslíte ta loupež v obchodě — nebo...
„Možná nebo,“ protáhl Birjukov záhadně.
„Tak k té loupeži došlo v její prodejně?“
„Myslím, že jsem to řekl dost jasně.
Ajrapetov zrozpačitěl.
„Namouduši mi nesedí, že by Liduška ... lakové milé děvčátko. Skromné, tiché... Člověka opravdu napadá, že tichá voda břehy mele.
„Když jste u ní byl, nezdála se vám třeba neobvykle nervózní?“
„Absolutně ne. Byla veselá, usměvavá. Měla radost ze zlatých hodinek, které si koupila.
