Saturn svazek 161.
Z ruského originálu Možetě na meňa položíťsja, vydaného nakladatelstvím Moskovskíj ra-bočij, Moskva 1987. přeložil Vítězslav Grepl. Obálku s použitím kreseb Jiřího Petráčka navrhl a graficky upravil Jaroslav Faigl. V roce 1989 vydalo Lidové nakladatelství, vydavatelství a nakladatelství ÚV SČSP, Václavské nám. 36, Praha 1, Jako svou 2411. publikaci. Odpovědná redaktorka Jitka Tesařová. Výtvarný redaktor Petr Holzner. Technická redaktorka Eva Hájková.
Vytiskl MlR, n. p., Václavské nám. 15, Praha 1, závod 1.
AA 10,78, VA 11,44, 176 stran. Náklad 73 000 výtisků. 13-34. 1. vydání. Rozšiřuje PNS.
26-038-89 Cena kart. 13 Kčs
ISBN 80—7022—015—5
Krátká ukázka:
Pečovatelka hned otevřela, ale všechno pochopila, až když ji zamkli v koupelně. Marat pro jistotu utrhl šňůru od telefonu, který byl na chodbě a vstoupil do ložnice, kde stará paní odpočívala.
V pokoji byly stažené rolety a tudíž šero. Marata udeřil pach léků a zatuchlý vzduch dlouho nevětrané místnosti. Stará paní ležela na široké posteli, a když vstoupili, ani se nepohnula. Marat se hned vrhl ke zdi s obrazy, předem rozhodnutý neodpovídat na jakékoliv otázky nebo prosby. K jeho překvapení stařenka nepronesla jediné slovo. Maratovi stačila chvilka, aby zhodnotil a vybral nejlepší plátna a kresby. Falk, Kustodějev, Benua a Jeron se ocitli v jednom pytli. Starikov stál ve dveřích. Před odchodem chtěl Marat po staré paní, aby řekla alespoň něco. A dočkal se.
„Mizerové," pronesla jediné slovo, ale zato nečekaně čistým a mladistvým hlasem. Nic víc. Vedle její postele byl zřejmě paralelní telefon. Jinak se nedá vysvětlit, že milice byla na místě tak brzy. Minuli se jen o několik vteřin.
No a dneska třetí, už poslední kolo. Marat Galaj stojí u plotu chaty profesora Bočarova a říká si, že ta stařena měla pravdu. Je mizera. A s lítostí si uvědomuje, že už jiný nebude. Není cesty zpět. Přes keře se k němu doneslo smluvené, slabé hvízdnutí. Jak to tak vypadá, už je po všem. Když nenašli ani jedno otevřené okno, přinesli si z kůlny za domem dlouhý zahradnický žebřík, o kterém se Marat zmiňoval, a přistavili si ho k půdě. Podzimní vítr rozhoupal žebřík, který se začal chvět stejně jako Gaglidze. Ten vylezl nahoru a vymáčkl okénko na půdu. Po několika dlouhých minutách byl vchod do domu otevřen. Marat se vyšvihl na verandu, na hlavě kuklu s vystřiženými otvory pro oči, pro tento účel speciálně ušitou. Dnes mu hodně záleželo na tom, aby ho nikdo nepoznal. Byl totiž kdysi oblíbeným žákem profesora Bočarova. Tak oblíbeným, že k nim byl mnohokrát pozván domů i na chatu.
Postižený I. I. Bočarov při výslechu uvedl, že 11. 9. byli on a jeho žena A. G. Bočarovová na své chatě. Kolem desáté hodiny večer si šli lehnout. V noci je probudil nějaký hluk. Vzápětí do profesorova pokoje vešli dva muži s baterkou. Jeden z nich ho ohrožoval ložem a odvedl ho do místnosti, kde spala jeho žena. Svázali mu ruce. Dva ze zlodějů se po celou dobu nelnuli z místnosti (Starikov a Gaglidze). Kromě toho do pokoje neustále nakukoval třetí (Filonov), který vykazoval největší aktivitu a žádal, aby mu vydali peníze, zlato a jiné cenné věci. A také klíče od moskevského bytu. Manželku ohrožoval rozžhavenou žehličkou. Čtvrtého lumpa viděli jen krátce, když nahlédl do místnosti. Měl na hlavě jakousi kuklu s otvory pro oči.
Když profesor Bočarov viděl rozpálenou žehličku, řekl tiše a klidně své ženě, ať jim dá všechno co chtějí. Nestojí to za to.
Podle plánu měl jet do města Marat se Starikovem. Filonov a Gaglidze měli hlídat Bočarovovy a čekat na jejich návrat. Ale na poslední chvíli se Filonov najednou vzepřel, a že chce taky do toho „sladkýho bytečku." V jeho zlých lstivých očích Marat četl: Na to já vám neskočím. Marat začal nadávat, ale na hádky už nezbýval čas, poslední vlak odjížděl za pár minut.
Starikov a Gaglidze se zprávy z města stejně nakonec nedočkali. Ukázalo se, že byt Bočarovových byl vybaven poplašným zařízením a Marata s Filonovem tak dopadli přímo na místě činu. Zbývající dva kumpány zadrželi na nádraží, když se prvním ranním vlakem vraceli do města. Odcizené mince a obrazy brzy objevili u Jeleny Sergejevny Odincovové, nevlastní Starikovovy sestry, proti níž bylo vyšetřování zastaveno pro nedostatek důkazů. Tvrdila, že o obsahu kufru, který si k ní dal bratr do úschovy, nic nevěděla. Důkazy svědčící o opaku nebyly přesvědčivé. Tím celá věc také skončila.
Obrátil jsem poslední stránku. Vešel Suchov.
„Tak co? Bylo ti to k něčemu?" zeptal se. Vzal mi desky a uložil je zase do sejfu.
Přikývl jsem. Konečně jsem pochopil, co mi chtěl Suchov naznačit. Máme tu čest se zkušenými recidivisty, kteří se dostali na svobodu ne právě s čistým svědomím. Znovu se pustili do těch svých lumpáren a jak to tak vypadá, jsou schopni všeho.
„Tak si to shrneme," řekl jsem. „V poslední době bylo ve městě vykradeno několik bytů plných starožitností, přičemž pachatelé nebyli dosud dopadeni."
Suchov na mě udiveně pohlédl:
„To jsem ti ale přeci neříkal..."
„A nedávno," pokračoval jsem, „vykradli byt generála Dolgopolova. Nikita Dolgopolov je přítel Saši Latynina. A ukradli i pistoli s věnováním. Ta byla nalezena u Kríegera. Takže když najdu Sašu, přivede nás to na stopu, kdo vykradl Dolgopolovovy a možná i zabil Kriegera."
„Jsi pašák," řekl s obdivem Suchov. „Ty bys měl pracovat u nás."
Tak takhle tedy vypadá, pochvala od profesionála. Konečně jsem se jí dočkal. Ale nesmím usnout na vavřínech.
„I když se ti to asi nebude líbit, tak v téhle záležitosti jsem toho dost udělal. Dejme tomu, že Starikova byste našli i beze mě. Podle čísla jeho auta. Ale Marata ...?"
„No pokud jde o Marata," přerušil mě Suchov, „tak jsem ti to měl říct už dřív. Zatímco sis četl, ověřil jsem si, že jde o úplně jiného Marata."
„A o jakého?" zeptal jsem se dost nesmyslně. Zřejmě jsem ztratil schopnost normálně se vyjadřovat.
Ale Suchov to pochopil, i když po svém.
„Zajímavé, co?" zeptal se s vychytralým úsměvem. „Tak fajn, pro tebe to zjistím osobně. Nic si z toho nedělej," utěšoval mě Suchov, když mi podepisoval propustku. „To se stává. Zvláště když něco hodně chceš. Vidíš jen ty klady a žádné zápory. Jako by tu ani nebyly. V naší práci se to mimochodem stává dost často."
Pochopil jsem, že pořád jsem jen obyčejný amatér.
„Zkrátka jsme domluveni," řekl Suchov a na rozloučenou mi stiskl ruku. „Už se tím víc nezabývej."
Před půl hodinou bych mu odpověděl něco jako: bylo by dobře, kdybys to řekl i jiným. Ale teď jsem mlčel. Pomalu jsem se dlouhou chodbou vracel k východu. Měl jsem o čem přemýšlet. Pořád mi nebylo jasné, odkud se dověděli, že bydlím u Felixe. A teď se k tomu ještě přidala otázka, jak mě mohli najít v klubu novinářů. Zapomněl jsem na něco, nebo je to jen shoda okolností? Nebo obojí?
Když jsem vyšel na ulici, najednou mi něco blesklo hlavou. Ale naučili mě chovat se skepticky k takovým projevům vlastního podvědomí. Opatrně, jako bych nesl talíř horké polévky, jsem se svým objevem došel k nejbližší telefonní budce a vytočil Suchovovo číslo.
„Něco jsi mi zapomněl říct?" podivil se. „Naopak, vzpomněl jsem si na něco. Ta Starikovova nevlastní sestra se jmenuje Elena Sergejevna a Latyninova žena je taky Elena Sergejevna. Možná by stálo za to si to ověřit." Suchov mlčel.
„Halóó" křikl jsem do telefonu, „Nekřič, slyším tě," řekl trochu naštvaně. „Už jsme si to ověřili, „No a co?"
„Už zase strkáš nos, kam nemáš!"
„Je mi to jasný," radostně mi poskočil hlas. „Ber to tak, jako bych ti nic neříkal," dodal a zavěsil.
A proč se vlastně raduju, napadlo mě. Copak tahle věc, na kterou přišel přede mnou i Suchov, něco vysvětluje? Ne, to si musím přiznat. Spíš naopak, všechno to ještě víc zamotala.
V místnosti bylo silně zakouřeno. Protasov seděl za svým stolem, před sebou měl popelník plný nedopalků od cigaret a četl si nějaký časopis.
„Tak jak se ti to líbilo," zeptal se místo pozdravu.
„A co jako?" tvářil jsem se nechápavě.
„Jakto co? Copak nečteš aspoň někdy vlastní noviny?"
Teprve teď jsem si vzpomněl, že Protasov měl mít v nedělním čísle nějaký materiál. I když se na první pohled zdá, že ho na světě všechno dávno otrávilo, ke každému svému článku přistupuje s rozechvěním, jako by se jednalo úplně o někoho jiného. Když mu vyjde článek, je pak druhý den v redakci od samého rána bloumá po chodbách a očekává pochvalu. Sám mám pochvalu taky rád, ale stejně, novinový článek nežije dlouho, a má-li si vysloužit uznání, musí to být okamžitě. S nesmrtelností se tu nedá počítat. V poslední době se mi ale Protasovovy články líbily čím dál míň a začalo mi připadat, že se opakuje. Zabývat se touto skutečností bylo pro Protasova článek od článku těžší. Už teď se na mě díval jako vlk. A tak jsem raději řekl:
„Nečetl jsem ho, neměl jsem čas." Dnes jsem měl pro to dokonce pádné důvody. „Vždyť přece, Valjo, víš, že nebydlím doma. Ale Gromov má taky ty noviny předplacené, tak si to přečtu. Dneska určitě," slíbil jsem. „Nevolal mi nikdo?"
„Jo, Zavražnyj."
Vypravil jsem se tedy k němu.
„No konečně," zakřičel Gleb, když mě uviděl. „Už od rána tu na tebe čeká nějaká dívka. Říká, že chce mluvit jen s tebou. Velice milá a sympatická. Jestli z toho kouká nějaký materiál, tak ho prosím do pátku připrav." Podle Zavražného jsou všechny dívky milé a sympatické.
„Glebe," řekl jsem, „přišel jsem o novinářský průkaz."
„Za to dostaneš důtku."
„Glebe," řekl jsem slavnostně. „Přišel jsem o něj při výkonu služebních povinností." Po důtce jsem právě moc netoužil.
„A na milici jsi to oznámil?"
„Ano," odpověděl jsem upřímně a vzpomněl jsem si na Suchova.
„Dobrá, uvidíme. Běž zatím k šéfredaktorovi, ať ti vystaví nový. Ale ten materiál chci mít v pátek na stole."
Dívka byla opravdu velice milá. Oblečena byla docela prostě, žádné cizí zboží. Na tváři ani stopa po kosmetice, žádné ozdoby. Jmenovala se Irka Utkinová. Šli jsme do mé kanceláře, vyhodil jsem odtamtud Protasova, otevřel okno a začal poslouchat.
Před dvěma lety se vdala. Seznámili se na Krymu, na rekreaci. Tehdy ale mezi nimi k ničemu nedošlo. On je z Kurska. Jen tak si vyměnili adresy, nic víc.
A na podzim od něho přijde dopis: jak se máš, já se mám dobře, koupil jsem si oblek... Odepsala mu a on jí v dalším dopise poslal fotku — jako sportovec, mistr v boxu. A pak najednou zničehonic telegram: Čekej mě desátého, Sergej. Ira se vylekala. Jak čekat, kde čekat? Nemá svůj vlastní byt, bydlí se svojí starou matkou. A jak jí to má vysvětlit, když ani sama neví, proč ten mladík chce přijet. Z nádraží to ale Sergej vzal taxíkem rovnou k nim domů. Ve třech minutách rozptýlil všechny pochybnosti. Řekl: „Vem si mě za muže! A ona si ho vzala ... Podle mého názoru hlavně proto, že něco podobného jí ještě nikdo nenabídl.
Ze začátku šlo všechno celkem slušně. Sergej se k nim hned po svatbě přihlásil, pak odjel do Moskvy a sehnal si práci. Sem tam něco vypil a trochu se toulal. Opravdu z kopce to začalo jít po půl roce. Tehdy přišla Ira do jiného stavu. Sergej ji poprvé zbil. Dostalo se i na tchyni, která se do toho pokoušela plést. Novopečený manžel běsnil, že teď žádné děti nepotřebují, a bití doprovázel sprostými nadávkami a temnými hrozbami, že jestli z něho chce celý život tahat alimenty, tak má smůlu.
Od té doby už půldruhého roku Irina žije jako v jiném světě. Není ani vdaná, ani rozvedená, dokonce ani vdova. Její muž žije vedle ní, ale jako manžel se nechová. Peníze domů nenosí, pije, vodí si pořád nějaké kamarády, křičí a obzvláště rád říká:
„Jsem tu úředně přihlášený a můžu si tu dělat, co chci."
Chtěla se s ním dát rozvést, podala už dokonce žádost o rozvod, ale on jí pohrozil, že všechny zabije, ji i matku. A tak se teď bojí. Potíž je v tom, že bydlí v domě, který se brzy bude bourat a jeho obyvatelům budou dávat byty. No a on má strach, že kdyby byl čerstvě rozvedený, stálý pobyt v Moskvě už nezíská.
Šel jsem k Zavražnému a sdělil mu, že materiál by v zásadě byl. Samozřejmě, žádná bůhvíjaká senzace, ale za prvé je možné někomu pomoci a toho mizeru přivést k rozumu a za druhé napsat milý článeček o dnešní morálce.
„Tak se do toho dej," řekl Gleb.
S Irinou jsme si smluvili schůzku na příští den, schválně se kvůli tomu uvolní dřív-z práce (dělá ošetřovatelku na klinice) — sám bych asi Jejich dům nenašel. Sergej je teď prý na dovolené, po celé dny vysedává doma a pije, takže se sám budu moci o všem přesvědčit. Škoda, že maminka odjela k příbuzným na venkov, jistě by tohle všechno potvrdila.
Doprovodil jsem mladou paní k východu a nakoukl k Felixovi:
„Co je nového?"
„Volala ti ta tvoje ředitelka. Říkala, že máš pořád obsazeno. Snad nějakej novej materiál?"
Přikývl jsem. Když mám nějaký důležitý rozhovor, vždycky vyvěsím telefon, aby mě nikdo neobtěžoval.
„Říkala, že něco hoří?"
Felix pokrčil rameny.
„Vždyť ti říkám, že volala nejmíň desetkrát." „Dokonce desetkrát, říkáš?" poznamenal jsem pochybovačně a vytáčel její číslo. „Třikrát ale určitě," ustoupil Felix. „Co se děje?" zeptal jsem se už Světlany. „Před hodinou mi volal Saša Latynin." Hvízdl jsem: „A proč?"
„Aby mi oznámil, že už k nám do školy nebude chodit. Žádal o svoje papíry."
„Tak," řekl jsem a pokoušel jsem se to dát nějak dohromady. „Dobře. Přijede si pro ně sám, nebo někoho pošle?"
„Ani jedno, ani druhé. Chce, abychom mu je za nějaký čas poslali na poste restante."
„Ale kam, to samozřejmě neříká ...."
„Správně. Slíbil, že nám to sdělí později. Já si ale myslím, že odbor školství mi nedovolí poslat Jeho papíry neznámo kam, když navíc o osudu našeho žáka nebudeme nic vědět. Vytáhla jsem z něho jen to, že se chystá odjet s výpravou geologů někam na Dálný východ. Že mu tam snad slibují nějakou práci. Ale to taky nemusí být pravda, že?"
„Světlano, ty jsi génius! Ber to, jako bychom ho už našli."
„Jseš si jistý?" zeptala se pochybovačně.
„Ano. Až se dnes večer uvidíme, tak ti všechno vysvětlím."
„Dneska nemohu. Babička má svátek a máme pozvané nějaké hosty."
„Ach jo," zabručel Jsem. „Odjede ta tvoje babička vůbec někdy?"
„Už brzo," odpověděla.
Jelinův telefon jsem pochopitelně neměl, a tak jsem zavolal Marině Kostinové.
„Nejsi nemocný?" zeptala se otázkou na moji žádost. Přece jen věděla něco o mém vztahu k Jelinovi. Ale číslo mi dala.
„Jenom měj na paměti, že to je telefon domů k jeho rodičům," upozornila mě. „Tam ale podle mě moc času netráví. Našel si byt někde v Perovu a nikomu nedal adresu, ani telefon, dokonce ani vlastním rodičům, chápeš? Aby ho nevytrhovali z práce."
„A telefon do práce má?"
„Má, ale bývá tam dost málo. Tvůrčí osobnost, znáš to přece."
Pro každý případ jsem si zapsal i ten telefon do práce. Teď už jsem vůbec nepochyboval, že Jelin ví, kde je Saša Latynin, pokud ho ovšem sám neukrývá. Stačilo si jen srovnat jeho řeč na Kriegerově pohřbu a náš rozhovor cestou ze hřbitova se slovy Dálný východ a geologická expedice, aby bylo vše jasné. A když si vzpomenu na Jelinův vztah k orgánům Bezpečnosti, dá se snadno pochopit, proč Latyninovi pomáhá s útěkem z města, místo aby ho popadl za ruku a odvedl na milici. Jeline, Jeline, znova se naše cesty kříží.
Krieger do téhle záležitosti mohl zatáhnout nejen mě, ale i jeho. Možná že nás takhle chtěl svést dohromady a spojit nás jednou historií. Ale to určitě zase fantazíruju. Ať je to tak nebo tak, Jelin mě i tentokrát předhonil. Pokud proti němu vůbec mám nějakou výhodu, tak zřejmě Jen v tom, že teď daleko lépe než dřív vidím celé nebezpečí. Proto ho co nejdřív musím najít.
Ani doma, ani v práci jsem Jelina nezastihl. Na obou místech jsem nechal svůj telefon a požádal, aby mu vyřídili, že s níni potřebuju mluvit a že ml má hned zavolat.
