-RPR-
Vydáno: 1967, Kruh (Hradec Králové)
Počet stran: 121
Jazyk vydání: český
Edice: Okamžiky - portréty
Obálka a grafická úprava Jiří Poličky - Fotografie Jiří Fiala - Vydalo Nakladatelství Kruh v Hradci Králové 1967 - Edice Okamžiky - Odpovědný redak-tor Miroslav Rampa - Vytiskl Tisk, n. p., Brno, provoz 4, Přerov - 1. vydání -Náklad 33.200 - Stran 124-AA 6,04 (text 5, - AA, ilustrace 1,04 AA), VA 6,58 -N-13*71059, škol/4140/67, 601/ /22/8.5, 46-007-67 . Tem. sk. 13 - Cena 8,50 Kčs.
Jan Dvořák se ve své knize pokouší o netradiční zpracování detektivního příběhu. Dopadením pachatele celý příběh začíná, příběh, který se nesnaží objasnit zločin, ale to, co k němu pachatele vedlo. Novela Jana Dvořáka je zpracovaná podle skutečné události.
Pachatel stále uniká. Hledají se souvislosti. Shromažďují detaily. Vypovídají lidé. Zdlouhavá, promyšlená práce mnoha dnů. Kombinace však nikdy nemohou být nekonečné; fakta vedou k závěru. Pátrání je uzavřeno. A píše se protokol ...
Tímto okamžikem však případ" nekončí. Vstupuje do jiného, leckdy dramatičtějšího, stadia, které obvykle uniká naši pozornosti. Vyšetřování. Musí se při něm proniknout do života člověka, do jeho složitých osudů. Kdo však tentokrát může se vši odpovědností „vypovídat"? Lidé, kteří ho obklopovali? Znali ho vůbec? Nebyl pro ně jen někým, kdo „prochází mimo"? Zde se již nedá pracovat s předpoklady. „Jasnost" mizí vina není prokazatelná. Snad je v tom trochu paradoxu, ale „případ" začíná ještě dávno před tím, než dojde ke zločinu. Upozornit na oba tyto aspekty je smyslem knihy Jana Dvořáka Zločin naruby, která vznikla rekonstrukcí skutečné události a skutečného lidského osudu.
Krátká ukázka:
V roce 1963 napsal Michal Hanuš za celou tu dlouhou dobu dopis, který nebyl adresován jeho rodičům, jediným občasným příjemcům.
Dostala ho Věra Hanáková, zdravotní sestra. Její manžel, ANTONÍN HANÁK, byl Hanušovým spoluvězněm.
— Není vůbec pravda, že bychom byli nějakými velkými kamarády. Prostě jsme spolu seděli, tak to říkejme. Člověk v tom prostředí na žádné přítelíčkování ani nepomyslí. Aspoň já rozhodně ne. A Hanuš, vidíte, ostatním jsem říkal jenom křestním jménem, jemu jedinému příjmením; byl spíš podivín, ne samotář, podivín. Ale jinak to byl poctivý chlap, opravdu poctivý, nestalo se, že by vám něco odmítl půjčit, i když, pravda, moc toho neměl. V dolech často dřel i za mě. To víte, já na tom se zdravím nejsem bůhvíjak, musel jsem si dělat delší pauzy, a tím bych zdržoval ostatní. Vyfasoval jsem ke všemu takovou směšnou partu, představte si — byli v ní samí zloději, ale hnali to, aby měli velké výdělky. Jako by si to venku nedovedli ukrást! Když jsem vždycky posedával, ostatní na mě většinou řvali, jen Hanuš mlčel — a díval se na mě tak nějak lítostivě jako buzerant. Dráždilo mě to; když jsem později ty pohledy přestal snášet, šel jsem vždycky raděj pryč. V duchu jsem se tomu ovšem chechtal. A ženě psal, že už ji ani nepotřebuju, že mám „manželíčka" — nebo aspoň „chůvičku". Pak že se nečtou dopisy, vím dobře, že Hanuše vzali na nějaké vyšetření, ale nic nezjistili. Snad mu něco řekli — nebo se to jinak dozvěděl — ale od té doby na mě nepromluvil ani ty běžné blbinky jako obvykle. Bylo to nepříjemné, člověk se v takovém prostředí spíš snaží s každým vyjít, když ho máte na očích, a utéct není kam. No, vydržel jsem to.
Ne, on nezačal mé ženě psát. Mluvil jsem o ní, jako se obvykle o ženských mluví, ale on k tomu byl netečný, stejně jako když hovořili ostatní. Začala mu psát sama, vím to bezpečně. Snad ji tehdy zaujalo to slovo „chůvička", já si to tak myslím. Ona má totiž ráda samé charitativní případy. Sama je totiž taková ubohoučká, angina pectoris, píchá si injekce, pravda, ale to není hlavní, i kdyby jí nic nebylo, určitě by si vymyslela. Vyžaduje péči, kdybyste věděl — jakou péči. Stále si stěžuje, od rána do večera si stěžuje, a vy jí to musíte vymlouvat. Když přestanete, je zle.
Později jsem se dozvěděl, že se Hanuše v dopise ptala, kolik jsem si vydělal v kriminále, že jsem jí dlouho nic nedal, že se povaluji, trápím ji atakdále, atakdále. Vybrala si Hanuše, ale byl to jen nový v řadě, kterému si začala stěžovat. Odpověď jsem už četl. Ani nebyla tak „suchá", jak jsem čekal. No nic — její výlevy by snad dojaly mrtvolu. V prvé části jí psal, jak to se mnou bylo, že jsem si často poseděl, prý se musí pořádně zabrat, když tam chce člověk něco mít. Pak několik dalších povšechností o naší práci. Řeknu vám, zvláštní dopis to byl. Sice samá fakta, ale někde vespod jako bych četl, že jsem padouch. Nedovedu vám říct, proč. Celé to bylo uzavřeno tím, kolik on si už zhruba vydělal. Asi pro názornost.
Hrozně mě to ponížilo, urazilo. Dal jsem jí pár facek a třásl se vzteky. Ale stalo se, co sem nečekal. Nezabrečela, jen stála, jako by byla duchem nepřítomná, a pak odešla. Starý se na mě rozeřval, co si to dovoluji sahat na jeho dceru, ale už jsem ho nevnímal. On i ona, její matka, mi nadávali skoro nepřetržitě, až jsem otupěl. Ale ty nadávky mně příliš nevadily, nejsou v tomto směru ani moc původní. Vynalézali si ovšem rafinovanější prostředky, jak mě vydráždit. Stalo se třeba, že jsem celou neděli přestavoval nábytek, dělával jsem to často, nemám rád, aby byly věci dlouho na svých místech, mlčeli k tomu, ale když jsem v pondělí přišel z práce, bylo zase všechno při starém. Nevím, proč to dělali. A ona se mě nikdy nezastala. Úplně jim ve všem podléhala. Když jsme byli u sebe ještě poměrně krátkou dobu, vždycky jsme se na něčem domluvili, ona s tím souhlasila, dokonce se i radovala, ale stačilo, aby přišla tchyně, všechno to shodila — a hned šla na její stranu. Víte, je to takový nepříjemný pocit, když je vám jasné, že si nejste doma svým pánem, že si nemůžete dělat, co chcete. Nemáte vlastně nikde žádné soukromí. Abych se bál trochu si v neděli přispat, už mi vyčítali, že se pořád jenom flákám, zatímco oni pracují. Ale — jak pracují! Stále se motají kolem dokola; pečlivě složí prádlo, ale hned ho rozházejí a skládají znovu. A nevykládejte mi něco o tom, že aspoň děti v tom mnoho změní. Nejdřív jesle, pak školka, celý den jsem je skoro neviděl. Někdo vám to neřekne, ale já jo, nic neskrývám, ani jsem k nim mnoho necítil. Vždycky na mě večer křičely, co jsem jim přinesl a hrozně si vzájemně záviděly. Mě skoro nerespektovaly. Pochopitelně, chtěl jsem je nějak získat. Ale jak? Děda jim donekonečna něco vykládal, byly to ukrutné nesmysly, ale bavilo je to. Tchyně se s nimi zase mazlila. No — a na mě zbyly „povely". Pozoroval jsem, že se mě bojí. A tak jsem na ně přestával mluvit. Moc jsem si jich nevšímal.
Když se večer po té scéně vrátila, řekla, že si bude psát, s kým chce a o čem chce, že se aspoň dozví úplnou pravdu. Věděl jsem, že teď to určitě uskuteční, kdyby pro nic jiného — tedy jenom ze vzdoru. Dopisovali si zhruba jednou za měsíc, potom častěji. Nikdy ty listy neschovávala, naopak, schválně mi je nechávala na očích. Nevím, co tím sledovala. Snad mě chtěla ještě víc podráždit. Byly to krátké dopisy, spousty různých maličkostí. Teprve později se to stávalo všechno trochu srdečnější, dokonce jí napsal, že by si přál, kdyby ho navštívila. Vždycky jsem se divil, jak je možné, že si s ní byl ochoten dopisovat. Nevěřil bych, když jsem s ním seděl, že ho někdo a něco může zaujmout. A dopisy zvlášť!
Dělal jsem, že o ničem nevím, že mě to prostě nezajímá. Už jsme spolu vlastně ani moc nemluvili. Víte, někdy jsem se na ni tak díval, usilovně chtěl něco říct, ale nemohl jsem, nedokázal bych pokračovat v hovoru. Nevěděl jsem, čím to je. I když se v manželství lidi sebevíc sekají, aspoň občas něco prohodí o večeři, o prádle, o děckách a tak. My ne. Mlčeli jsme.
