Z polského originálu Dymisja nadinspektora Willburna, vydaného nakladatelstvím Iskry, Warszawa 1966, přeložila Helena Stachová. Obálku s kresbami Jiřího Petráčka navrhl a graíicky upravil Jaroslav Faigl. V roce 1972 vydalo Lidové nakladatelství. Václavské nám. 36, Praha 1, jako svou 1442. publikaci. Odpovědná redaktorka Alena Vlčková. Vytiskla Severografia, n. p., závod 01, Liberec. Formát papíru 58/84. AA 7,37, VA 8,00. 128 stran. 13-34. Náklad 80 200 výtisků. 1. vydání. Rozšiřuje PNS.
26-023-72. Cena kart 9 Kčs.
Saturn svazek 65.
Krátká ukázka:
„Řeknu vám celou pravdu, pane Willburne," řekl ti še Ely. Byl skleslý, bledý, oči měl plné slz. Willburn. dobře cítil, jak je zoufalý.
„Nemáš právo, Henry!" vykřikla paní Elyová. „Nemáš právo! Pane Willburne, neposlouchejte mého muže! Pojďte do salónu." Její hlas už byl klidnější, přestala plakat. „Pane Willburne," pokračovala, když se otočil a díval se na ni, „věřte, prosím vás, tomu, co vám řeknu. O žádné tlupě pašeráků nic nevíme. Jsme lidé, kteří se o takové věci nezajímají. Jakékoli podezření by pro nás bylo nesnesitelné. To, co jste spatřil v ordinaci mého muže, nijak nesouvisí s případem, který vás zajímá."
„Věřím vám, madam," řekl Willburn, přestože věděl, že lže. „Jste si však jista, že tomu uvěří i jiní? Váš muž je lékař, může mít doma narkotika. Ale je to velice nejasná záležitost. Právě tady v Shottlee našli dobrý úkryt bandité. Měla byste pochopit, že budu nucen podniknout určité kroky."
„Jaké kroky?" zeptala se chladně paní Elyová. Znělo to jako výzva.
„Především budu muset důkladně prozkoumat minulost vašeho manžela," řekl klidně. Tušil, že právě tohle nechce paní Elyová za žádnou cenu připustit.
„S mým manželem to nemá nic společného," zvolala prudce. „Můj muž je úplně nevinen!"
„Paní Elyová, nebylo by lepší, kdybyste mi konečně řekla úplnou pravdu?" pravil Willburn smířlivě.
Na vteřinu zaváhala. Pohlédla na Willburna svýma velkýma očima, v nichž byl hněv, lítost a rezignace.
„Zajděte si za pastorem Millesem, pane Willburne," pravila tiše. „Jděte tam a zmizte nám z očí. To je všechno, co vám mohu říct."
Pochopil, že se od ní nic víc nedozví, a současně byi přesvědčen, že se dověděl velmi mnoho. Vtom uslyšel zlomený hlas doktora Elyho:
„Pastor Milles je manželčin otec."
Když vyběhl z pokoje, uslyšel tlumený, zoufalý ženský pláč.
Slunce jasně svítilo, oteplilo se. Willburn si koutkem oka povšiml, že Ullman běhá mezi zvonicí a kostelní zdí bez pláště Zřejmě ho hřálo vzrušení.
Willburn stál za sloupem, který podpíral strop nad vchodem do chrámu. Vedle něho stál policista s odjištěnou pistoli v ruce. Willburn nebyl zrovna nadšen, že ho Ullman tak diskrétně chrání, jako by byl bezbranným stařečkem. Willburn se cítil výborně, chladná ;ažba pistole, kterou měl. v kapse, ho bavila a současně dráždila. Kolikpak let už neměl v ruce zbraň.
Poslední hodina událostmi přímo překypovala. Willburn byl spokojen. I když se dopustil podstatného omylu, uchopil nit za správný konec, když šel do domu doktora Elyho.
Když odtamtud odešel, měl už plán hotový. K pastoru Millesovi šel spolu s Ullmanem a dvěma muži z londýnského operačního oddělení. Nechtěl angažovat místní policii do této aféry, která se beztoho jistě stane na dlouhá léta předmětem pověstí a komentářů všech obyvatel Shottlee.
Pastor Milles byl suchý, vysoký, zamračený stařec. Byla na něm patrna krajní obezřetnost a maximální nervové napětí. Přijal je v tmavém pokoji, kde byla okna zakryta těžkými brokátovými závěsy. Bylo tam šero. Willburn napínal zrak, aby viděl pastorovi dp tváře. Milles stál u krbu, kostnatou pravici opřenou o těžký bronzový podstavec. Bylo to gesto agresivní a plné determinace.
„Přináším vám pozdravy od vaší dcery, pastore Millesi," řekl Willburn ostře. „Máte velice krásnou dceru."
Milles sebou trhl a tiše se zasmál.
„Má hluboká poklona, pane policisto," pravil trpce. „Váš talent mě naplňuje obdivem. Ti tupí strážci pořádku v Shottlee na to nepřišli za dva roky, a vám stačily dvě hodiny."
„To není má zásluha," odpověděl Willburn. „Všechno mi řekla paní Elyová."
Willburn hrál. A hrál výtečně,
„To není pravda!" zvolal rozzlobeně Milles. „Ta by se toho nikdy neodvážila!"
„A přece se odvážila, pastore Millesi," řekl Willburn. Odmlčel se, aby nepřetáhl strunu. Paní Elyová mu přece neřekla dohromady nic. Jen její manžel mu prozradil příbuzenský stav s pastorem, který byl dosud tajemstvím. Ale ukázalo se, že to Willburnovi úplně stačí. Milles se chvěl na celém těle. Rukou křečovitě objímal hlavu bronzového lva.
„No tak dobře," řekl nezřetelně. „Vypiji tedy tu číši hořkosti do dna." Postavil se doprostřed pokoje, zkřížil ruce na prsou a řekl pateticky:
„Jsem připraven!"
K čemu je ten starý osel připraven? — pomyslel si vztekle Willburn.
Ale UUman neztratil duchapřítomnost.
„Kam jste je ukryl, pastore?" otázal se drze.
„Jsou nahoře ve zvonici," odpověděl Milles a svěsil hlavu.
UUman ještě s jedním policistou okamžitě vyběhli z pokoje. Willburn položil pastorovi ruku na rameno.
„Byl bych vám velice vděčen, kdybyste mi odpověděl na několik otázek, pastore," pravil.
„Už jsem řekl, že jsem připraven," odpověděl pastor.
Willburn prudce rozhrnul závěsy na oknech. Do pokoje vtrhlo sluneční světlo. Pastor přimhouřil oči. Teprve teď si Willburn povšiml, že Milles má úplně ztrhaný obličej, vpadlé tváře, holou lebku. Jeho oči, lemované červenými váčky a žilkami, nebyly známkou ctihodného věku jako spíše organismu zničeného nemocí či narkotiky.
„Vy jste měl kontakt s pašeráky, že?"
„Ne, prostě jsem od nich kupoval heroin, to je všechno. Věděl jsem přirozeně, že pochází z nelegálního pramene. Heroin se v téhle zemi nedá koupit v knoflíkářství."
Mluvil tvrdě a prchlivě, ale vyhýbal se Willburno-vu pohledu.
„Znáte jména těch lidí?"
„Znám jenom jedno jméno. Perkins. Takový malý hubený zrzek. Ten mně vždycky léky dodával."
Moc pěkně to vražedné narkotikum pojmenoval — prolétlo Willbuinovi hlavou. „Perkins je taky ve zvonici?"
„No jistě, to on za mnou ráno přišel s těmi ostatními !"
„Kolik jich bylo?"
„Já jsem je nepočítal, milý pane! Zločinci mě nezajímají."
Willburn se kousl do rtů. „Proč jste jim poskytl úkryt?"
„Prosil mě o to Perkins. Jemu vděčím za to, že jsem pravidelně dostával drahocenný lék."
„Chápu. Uvědomujete si, že jste se dopustil zločinu?"
„Já uznávám jen zákony božské, milý pane. Vašimi zákony pohrdám!"
Vůči takovému cynismu byl Willburn bezmocný. Ten pastor mu chvíli připadal jako zosobněné zlo. Ale když se na něj podíval pozorněji, musel konstatovat, že má před sebou prostě šílence. Milles nebyl normální. Byl obětí podivných sil, navzájem si odporujících a vytvářejících podivnou konstrukci. Fanatické, mora-lizátorské nadšení tohoto kněze bylo neoddělitelně smíšeno se zhoubnou náruživosti. Výsledkem byla duševní deformace, zajímavý klinický případ pro psychiatra, a ne pro detektiva.
„Vy jste si nikdy nepíchal heroin sám, že?"
Milles byl pobouřen na nejvyšší míru.
„Přirozeně že ne! Všecky ty jehly, ampulky a stříkačky jsou vynálezem ďáblovým. Bylo Elyho povinnosti, aby mě léčil!"
„A Ely s tím souhlasil?"
„Je to můj zeť! Dal jsem mu dceru a jmění! Je to můj otrok, ten špatný, zlý člověk! Modlil jsem se za něho i za ni..."
Willburn už měl toho blábolení dost. S lítostí pomyslel na krásnou paní Elyovou, která za cenu blaho-Dytu a cestování po zahraničí přistoupila na tyranii pološíleného otce a na manželovu praxi, odporující ékařskému zákoníku. Položil Millesovi poslední otázku:
„Pastore, znáte jméno Birtsch?"
„Ne," odpověděl Milles bez zaváhání. „Ale je to špatné jméno. Zní ošklivě."
Willburna nezajímaly pastorovy úvahy o jménu Birtsch. Sám moc dobře věděl, že je to ošklivé jméno. Odešel z pokoje, aniž pohlédl na Millese, který setrvával ve své mučednické póze.
Nyní stál za sloupem a čekal na další vývin událostí. Ullman zjistil, že bandité utekli na vrchol zvonice, a rozhodl se je vyzvat, aby slezli dolů a odevzdali zbraně.
„Hoši, nebuďte tvrdohlaví," volal Ullman ukrytý pod stříškou. „Nechci tu zbytečně dělat rámus, nezbývá vám nejmenší naděje."
Odpovědělo mu mlčení. Willburn vstrčil ruku do kapsy a ucítil chladnou ocel. Byl už netrpělivý.
„Máte minutu na rozmyšlenou, děťátka!" volal zase Ullman. „Potom vás odtamtud vytáhnu za límec a připočtu vám, že jste se stavěli policii na odpor!"
„Co tak řvete?" ozval se shora ochraptělý bas. „Nebudeme si to dělat ještě horší. Člověk holt nemá vždycky štěstí!"
„Já si to taky myslím," zvolal Ullman. „Tak co bude?"
„Už jdeme. A budeme prosit malé pivo."
„Máte je mít," odpověděl Ullman a vylezl zpod stříšky.
Willburn si pomyslel, že je Ullman asi zklamán. Měl jistě velkou chuť si trochu zastřílet. A najednou mu bleskla hlavou ta nejhrůznější. nejhorší myšlenka. Jdou tedy dolů. Nebudou se bránit, nebudou bojovat. Nemají na svědomí vraždu, a proto se raději klidně odevzdají do rukou policie. Vědí, že jim hrozí trest za pašování narkotik, ale takový trest se přece dá vydržet. Kdyby byl tam nahoře vrah, nevzdal by se bez boje na život a na smrt. Vrah nemá co ztratit. Ví dobře, co mu hrozí.
Rezignovaně svěsil ruce. Nit se zase přetrhla, zase nenašel to, co už dva dny tak zoufale hledal. Lhostejně pozoroval pět mužů, k nimž přistupovali policisté. Byli dobře oblečení, měli elegantní kabáty, klobouky a boty. Jako první kráčel obr, který vážil aspoň dvě stě padesát liber. Podlízavě se usmíval a volal:
„Kde je to slíbené pivo, pane šéf?"
Policisté se bezstarostně smáli. Osobně přece vůbec nic neměli proti tomu silákovi, který půjde na několik let do Dartmooru anebo Tonderu na zaslouženou odtučňovací kůru.
Za obrem kráčel drobný maličký mužík s vlasy jako plamen a s bledým obličejem výrostka. Perkins — pomyslel si Willburn. Podíval se mu na nohy a spatřil hnědé boty na gumové podrážce.
„Ullmane!" zvolal.
„Prosím," objevil se ihned Ullman po jeho boku. „Toho zrzavého džentlmena bych opravdu rád pozval na pivo."
Otočil se a kráčel pomalým krokem ulicí vedoucí k policejní stanici v Shottlee. Měl už všeho zrovna dost, a kdyby mu byl teď Ullman viděl do tváře, jistě by užasl.
V kanceláři velitele místní policejní stanice na něho čekala horká káva a láhev jamajského rumu. Pil rum, kouřil playrsy a mlčky upíral pohled na Perkinse, který seděl naproti, z druhé strany stolu. Byl to mladý muž téměř chlapeckého vzezření. Willburn měl dojem, že mu ten obličej někoho připomíná, že v něm nachází podobnost s někým, na koho si nemůže vzpomenout.
„A co teď, člověče?" řekl.
Perkins lehkovážně pokrčil rameny. Tvářil se dost vyzývavě.
„Jak dlouho už provozuješ tohle řemeslo?" „Několik let... Nevzpomínám si přesně kolik. Možná tři, možná dýl." „Zisk byl velký?"
„Docela to šlo. Ale výdaje byly taky obrovské. Když chce člověk dělat takovéhle nejisté kšefty, musí vyházet spoustu peněz na reprezentaci..."
„To jistě," souhlasil Willburn. „Zvlášť když má tak nóbl a tak náročné odběratele, jako je zdejší pastor."
Perkins si povzdychl.
„Je to hrozně divný člověk. Vždycky jsem měl strach, že se to nakonec prošvihne kvůli němu. Řeknu vám, že jsem k němu neměl důvěru. Vůbec nemám k narkomanům důvěru. Jsou nevypočitatelní."
Willburn neuměl skrýt své veselí. Ten chlap měl zvláštní smysl pro humor.
