Stopy hrůzy 1
Monika našla panenku a duch ji chce zpátky.
Máte dobré nervy? Monika Caseová se domnívala, že má. Pak našla panenku s planoucíma očima a nápisem na náhrdelníku "Všechna tvá přání". Moničina přání se plní, avšak s hrůznými následky. Zastaví Monika panenku ještě dřív, než zničí i ji samotnou? Nebo bude poslední obětí dívky posedlé ďáblem?
Z anglického originálu " The Evil One" vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1991, přeložila Daniela Richterová. Obálku navrhl Oldřich Pošmurný.
Grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99.
Vydalo Studio dobré nálady - nakladatelství KREDIT v edici Buldok jako svou 13. publikaci.
Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum.
Vytiskl Tisk, s. p., Brno. 1. vydání. Praha 1992. Cena 25 Kčs
ISBN 80-85279-44-4
Krátká ukázka:
Zbytek dne prožila jak ve snu. I ve třídě, když odpovídala na otázky spolužáků, byla duchem stále nepřítomná.
Jsem opuštěná, úplně sama – až na Allegru.
Bylo jí tak příšerně, že ani nemohla jíst. U večeře pozorovala talíř se smaženým kuřetem a rýží, jako by byl neskutečný. Jednou kradmo pohlédla k Bridgetinu stolu. Čekala, že uvidí její uštěpačný úsměv. Ale Bridget byla plně zaujatá hovorem s přátelí.
Pomyslela si, že ona už nikdy nebude schopna se vesele bavit a žertovat. Odnesla podnos do jídelny a vlekla se do svého – Allegřina pokoje.
Zvedla zablácenou panenku z postele a posadila ji opět na prádelník. Vzpomínala na první šťastné dny v Údolí přízraků, které pokládala za nový domov. Vzpomněla si na svůj první dojem z pokoje, jak hřejivý a útulný se jí zdál.
Teď už pokoj tak hřejivě nevypadal. Zdál se nebezpečný, s ďáblem číhajícím v každém koutě.
Těžce se tu dýchá. Došla k oknu a otevřela ho dokořán. Pršelo a do pokoje zavanul chladný vzduch. V dálce za trávníkem se rýsovaly vysoké obrysy borovic. I les se nyní zdál plný nebezpečí.
Sedla si na postel a opřela se o polštář jako předtím panenka. Oči se jí zalily slzami. Zdálo se jí, že si ji panenka zlověstně měří, i když už měla svůj obvyklý namalovaný obličej. Snad se jí jenom zdálo, že se jí vysmívala. Pochopila, že klíčem k jejím problémům je panenka.
Musím vrátit panenku Allegře. Ale jak? Připadala si rozpolcená. Allegry se bála, ale přesto ji bude muset vyhledat. Jak se s ní ale setkat a panenku jí vrátit, když Allegra si přicházela a odcházela, jak se jí zachtělo. Možná, kdyby trpělivě čekala, někdy se objeví. Ale čekat nechtěla. Chtěla to vyřídit hned.
Hleděla na panenku. Oči se jí zastavily na náhrdelníku. „Všechna tvá přání.“
Ovšem! Využije panenku. Jejím prostřednictvím přinutí Allegru, aby přišla. Původně tenhle nápad odmítla, ale teď se k němu upnula jako k poslední naději.
Bez ohledu na možné nebezpečí zvedla panenku z desky a pevně ji uchopila.
Přeji si, zavřela oči a soustředěně si v duchu přeříkávala, přeji si, aby Allegra přišla sem za mnou. Přeji si Allegru, přeji si…
Chvíli se nic nedělo. Pak se silně zablesklo a vzápětí zaburácel hrom. Světla zablikala a zhasla. Otevřela oči a strnula. U skříně se objevilo podivné mihotavé světlo a zvolna se zformovalo do tvaru Allegry Chilleenové.
Byla krásná jako vždy. Tentokrát však v ruce držela hořící petrolejovou lampu a tvář jí hyzdil podivný pokřivený úsměv. Pomalu lampu pozdvihla výše, jako by jí Monice nabízela, jako by od ní něco očekávala.
S úděsem si Monika vzpomněla na novinový výstřižek popisující, jak pomocí petroleje Allegra podpálila rodný dům. Allegra vykročila směrem k ní a vybídla ji, aby lampu převzala. Oheň uvnitř plápolal jasněji a jasněji.
Ó ne. Chce to udělat znovu! Chce, abych jí pomohla podpálit školu. Nestačí jí, že vyvraždila celou svou rodinu. Je skutečně posedlá ďáblem!
Musím ji zastavit!
Allegra se zase o krok přiblížila. Už cítila žár plamene z její lampy. Oheň v lampě byl tedy skutečný. Byl dost skutečný na to, aby při požáru školy zahynula spousta nevinných osob.
„Ne“! šeptala a couvala k posteli.
Allegra se k ní přiblížila na krok a otevřela ústa. Monika poprvé uslyšela její přízračný hlas. Zdálo se, jako by vycházel z její vlastní hlavy.
„Pojď, Moniko,“ šeptala Allegra. „Pojď! Teď to uděláme. Teď je čas.“
„Čas na co?“
„Vždyť víš,“ odpověděla Allegra. „Víš, co se musí udělat.“
„Ne!“ Monika hlasitě vykřikla. V tu chvíli se opět zablesklo. Pokoj se zaplnil třpytivým světlem, které rozptýlilo až další zaburácení hromu. Potom se opět setmělo a ve tmě mámivě zářila lampa.
„Musíš,“ řekla Allegra Monice a donutila ji vzít lampu. „Nezvládnu to sama. Potřebuji tvou pomoc!“
Ne, zhrozila se Monika. Ne, to já neudělám! Nepodpálím školu. Je mi jedno, co se se mnou stane, ale neudělám to!
„Pojď,“ šeptala stále Allegra, která už nyní stála před Monikou. Z lampy sálalo intenzívní teplo. „Udělej to,“ šeptala Allegra. „Pomoz mi to udělat!“
Monika cítila, jak ji ruka ducha vede. Neschopna odporu zvedla ruce a sejmula cylindr. Nyní měl vzduch volný přístup k plameni.
Monika a Allegřin duch stály a hleděly na sebe. Allegřina tvář byla napjatá, jako by jediná věc na světě, na které záleží, bylo právě to, co mělo následovat.
Já to neudělám, pomyslela si opět Monika, ale její ruce se stále pohybovaly. Ne, prosím, ne, žadonila, ale paže ji neposlouchaly.
Jak to dopadne? ptala se v obavách.
Stále bojovala, ale spatřila své třesoucí se ruce blížit se k lampě, sledovala, jak se chápou smrtícího ohně. Ztratila nad nimi kontrolu. V beznaději pohlédla Allegře do očí. Očekávala, že uvidí šílenství – spatřila však smutek.
Náhle si všimla, že se její paže pohybují od lampy zpět k panence sedící na prádelníku. S větší silou, než jaké si kdy byla vědoma, obemkly panenku a zvedly ji k sálajícímu plameni.
Pokojem zaznělo děsivé kvílení. Držela panenku v plameni a cítila, jak v jejích rukou ožívá, kroutí se a svíjí jako had. Ale udržela ji.
Panenčiny vlasy se rozhořely, její kdysi hezký porcelánový obličej začal černat.
Venku se opět zablesklo. Pokojem otřásl hrom.
Celá panenka hořela, šaty i hlavu měla v plamenech. Podivné bylo, že Moničiny ruce, držící hořící panenku, zůstaly chladné. Klidná, jak již dlouho nebyla, Monika vyhodila panenku z okna. Dívala se, jak letí jako planoucí, padající hvězda.
Děsivé kvílení znělo stále Slaběji.
Fascinovaná i vystrašená se dívala dolů. To, co zůstalo z panenky, hořelo pod ní, až nezbylo nic než popel. Zaplavila ji úleva a prostoupil jí klid.
Rozhlédla se po ztichlém pokoji. Allegra tu už nebyla. Hebký vánek ji pohladil tváře. Zdaleka, ale zřetelně zaslechla hlas Allegry Chilleenové. Děkuji ti, Moniko. Osvobodila jsi nás obě. Nyní mám konečně klid…
Zachvěla se. „Sbohem, Allegro,“ zašeptala s úsměvem.
Bouře přešla. Stoupla si k oknu a vdechovala svěží vůni borového lesa.
Naklonila se, aby uviděla místo, kam panenka dopadla.
Vše, co po ní zůstalo, byla téměř neznatelná tmavá skvrna na trávníku.
