RPR
Kriminální román. Příběh, v němž poštovní doručovatelka spolu se správcovou domu objeví ubitého muže ve vlastním bytě a zřetelné stopy po zápasu, oznámí věc Veřejné bezpečnosti a rozbíhá se pátrání po pachateli. Řada svědectví o životě mrtvého muže, v povolání inženýra – architekta, umožňuje odhalit v něm rafinovaného intelektuálního vyděrače, který se snaží objevovat žalovatelné přestupky druhých a využívat jich k vydírání. Tato charakteristika pomůže spolu s jedním předmětem doličným odhalit i pachatele.
Krátká ukázka:
Na chodbě starého malostranského domu vládlo takové syrové chladno, jako by venku za těžkými dubovými vraty ani nebylo parné léto, jako by ani na Kampě nevládl červenec.
Marii Čápovskou přesto zalila vlna horka. Zavřela dveře a nerozhodně se zastavila na kamenných dlaždicích chodby, prošlapaných už šesti generacemi. Rozpačitě potěžkala útlý obdélníkový balíček, hodila ho do listonošské brašny, teď před polednem už takřka prázdné, a rozběhla se po schodech dolů. V suterénu třikrát energicky stiskla tlačítko.
Zazvonění zastihlo správcovou nad těstem a miskou jahod. Anna Doušová něco nezdvořilého zamumlala, ale utřela si ruce do zástěry a šla otevřít. Nabručený výraz se jako kouzlem proměnil v úsměv, nasupené rty povolily.
„Tak pojď dál, holka zlatá. Copak mi neseš? Snad ne peníze?"
Doručovatelka ztěžka vydechla a opřela se o oprýskanou veřej.
„Dneska nic ... Andulo — asi se něco stalo!"
„Tady u nás?"
„No právě. Podívej, nesu Havelkovi do třetího štoku něco na dobírku Nejspíše knížka, dělá to dvaadvacet korun. —"
Správcová ji rázně přerušila.
„Tak to ne. Já za něj nic neplatím. Jednak nejsem zrovna při penězích a potom s ním mám svý zkušenosti. Tuhle mu přivezli vyčištěnej koberec, závozník měl plno řečí, že jako sem nepojede nadvakrát, tak jsem ten balík vzala k sobě a zaplatila skoro padesát korun. Měsíc jsem je pak musela z Havelky páčit... Pojď si
sednout do kuchyně, udělám trochu kafe."
Čápovská konečně nabrala dech.
„Ani pomyšlení, Andulo. Tam nahoře se muselo něco stát!"
„Kde zase?"
„U Havelky přece," Čápovská si unaveně nadhodila brašnu, měla už v nohou dopolední dávku schodů a kilometrů. „Nesu mu ten balíček, zazvoním, a ono nic. Říkám si, není divu, už dávno je v práci, jestli vůbec neodjel na dovolenou. Na souseda jsem nezvonila, má už plnou schránku novin, je teď někde v cizině. Vůbec je dům jako vykradený. Už sahám pro tužku, abych Havelkovi napsala doručenku, ale ještě jednou zmáčknu zvonek a pak — ani nevím, co to do mne vjelo, člověk má někdy pitomé nápady — vezmu za kliku. A představ si — bylo otevřeno!"
V domovnici se probudila dřímající zvědavost.
„Otevřeno? To není možný! Ze by zapomněl zamknout? Takovej pedant, to se mu přece vůbec nepodobá. Ledaže by šel ráno dřív do práca a nezamkla ta jeho módedáma."
„On má nějakou ..."
„Jo, několikrát jsem tu viděla takovou zrzavou frajli... A co dál? Není doma?"
Doručovatelka pokrčila rameny.
„Ne ... Otevřu dveře, strčím hlavu do předsíně a křiknu: Pane Havelka, pošta! A nic. Dál jsem si netroufala, to víš, kdyby se pak něco ztratilo, tak to svedou na mě ... Ale nemůžeme tu takhle stát. Musíme něco dělat! Zevnitř bylo cítit něco jako - no, zkrátka smrad ..."
Správcová sáhla do nákupní tašky pro klíče.
„Že by zapomněl zavřít plyn? Spíš mu tam něco hnije. Chlapi jsou nepořádný, a čím větší inteligent, tím horší čuně. Kdyby si místo ty amantky radši pozval uklízečku!... No, pojď, zajdeme se tam podívat."
Obě ženy se zastavily před masivními hnědými, ale už trochu oprýskanými dveřmi bytu číslo osm ve třetím poschodí. Na mosazné tabulce pod zvonkem bylo vyraženo: ing. Ludvík Havelka.
Anna Doušová stiskla kliku a významně se na Čápovskou zahleděla — dveře skutečně povolily. Poněkud zaraženě a nejisté vstoupila do předsíně. Poštovní doručovatelka ji po krátkém zaváhání následovala.
„Pane Havelka!" správcová zavolala kamsi ke kuchyni.
Žádná odpověď.
Správcová prošla pootevřenými dveřmi do kuchyně a rozhlédla se.
„Na mou duši, opravdu je tu něco cítit," řekla tlumeně. „Ale plyn to není. Že by ten salám?"
Na odkládací desce kuchyňského příborníku ležela kulatá skleněná
mísa se studeným nářezem. Kolečka šunkového salámu už měla zelenavý nádech, okurky se svraštily.
„Samozřejmě!" pokračovala Doušová, stále ještě polohlasem. „V takovým horku není divu. Může to rovnou vyhodit... Doma určitě není, to by se už dávno ozval."
Listonoška nasála vzduch a uchopila správcovou za rameno.
„Andulo, já myslím, že to jde tam z toho pokoje..."
Doušová přistoupila ke dveřím s výplněmi z neprůhledného matového skla, které oddělovaly kuchyň od pokoje, a rázně je otevřela. Vzápětí zavrávorala a rychle couvla o krok nazpátek.
Otevřenými dveřmi se nahrnul do kuchyně podivný, nasládlý zápach.
Správcová se vzpamatovala první.
„Skoč do prvního patra k Bártům. Mají telefon a jsou zaručeně doma. Zavolej na komisařství. Já zatím počkám na chodbě. A nikam nechoď, musíme počkat, dokud nepřijede pátračka ... Jsme přece také nějaké úřední osoby!"
Sotva kapitán Brož nasedl do auta, přepadly ho zase ty staré pochybnosti. Nebyl si jist, jestli zavřel plynový kohoutek.
Brož se za tuhle mánii styděl, stokrát se už zapřísahal, že s ní skon cuje, ale po sto prvé se zase nervózně vracel od zastávky tramvaje, aby se na vlastní oči ubezpečil, že je vše chno v pořádku. A pokaždé to také v pořádku bylo.
Jenomže při náhlém odchodu z domova ho ta utkvělá představa popadla znovu ... Konečně, může odněkud zatelefonovat domovnici. Ačkoliv - ta přece nemá klíče od bytu! Musela by uzavřít plyn pro celý dům a Brož aby se pak v baráku několik
dní raději neukazoval, protože by kvůli němu ani jediná partaj neuvařila oběd.
Řidič služební volny prudce zabrzdil a Brož zahnal myšlenky na neviditelného škůdce, který se možná právě teď neurvale rozpíná po jeho bytě. Vystoupil a pozdravil se s mladším člověkem v plátěných kalhotách a v kostkované košili, který se vynořil vedle vozu.
„Co se děje, Emile?" zeptal se kapitán Brož mrzutě.
Na chodníku, rozpáleném dopoledním červencovým sluncem, nebylo živé duše, ale poručík Hladík se přesto k představenému naklonil a ztlumil hlas.
Mrtvola, soudruhu kapitáne. Pán v Nejlepších letech s dírou v hlavě. A vypadá to nějak podivně. Typoval bych to přinejmenším na zabití, ale možná i na vraždu."
Zabití nebo vražda," opakoval Brož a zamračil se. „Takový případ se obyčejně neobjasní za den a někdy ani za týden. Dnes je pondělí a v sobotu mám jít na dovolenou. Zbývá tedy pět dní. No, uvidíme."
„Je tady náš doktor, technik a dva pracovníci z obvodního oddělení," pokračoval Hladík. „Hned po prvním ohledání nás zavolali. A šéf chtěl, aby ti brnkli do bytu. Máš se toho ujmout."
„To mám hroznou radost. Pár dnů před dovolenou!"
Hladík zavedl Brože do třetího poschodí. V kuchyni, jejíž okna už byla dokořán, si překáželi tři muži, čtvrtý se objevil ve dveřích pokoje s fotoaparátem a bleskem v ruce.
Brož se krátkým pohledem přesvědčil, že ho nevolali zbytečně. Na podlaze pokoje ležel asi čtyřicetiletý muž. Byl oblečen v šedém obleku z velmi kvalitní vlněné látky, jako by se chystal někam do společnosti. Na parketách, těsně u jeho hlavy, se černala stužka zaschlé krve. Brož poklekl vedle mrtvého a zamyšleně se zahleděl do žlutého, posmrtnou křečí ztaženého obličeje.
Ten člověk může být už den, možná dva dny po smrti, uvažoval. Ošklivou ránu na temeni ve vlasech, ostatně už dost prořídlých, by si konec konců mohl způsobit sám, třeba pádem na nějakou hranu. Kdyby však přece jen volil tak obtížný a nespolehlivý způsob sebevraždy, určitě by se předtím nenatloukl do vlastního obličeje, ani by si nenatrhl klopu u saka a tady tu kapsu. Sebevražda tedy podle všeho nepřichází v úvahu. A nešťastná náhoda? Někteří lidé sice oplývají mimořádnou nešikovností, dovedou zakopnout o sirku, ale v tom případě Padají dopředu a rozbljou si obličej.
Nějaká závrať? Těžko. Hladík měl pravdu, nejspíše se tady jedná o zabití, snad dokonce o vraždu.
Kapitán vstal, vrátil se do kuchyně, s povděkem přijal nabídnutou cigaretu — nasládlý pach ještě z místnosti zcela nevyvětral — a cvakl zapalovačem.
„Tak povídejte!"
Nadporučík Tichý z obvodního oddělení se podíval do zápisníku.
„V jedenáct třicet volala k nám na oddělení poštovní doručovatelka Marie Čápovská ..." začal a pokračoval stručnou zprávou o dosavadním šetření.
Kapitán Brož zamyšleně vyslechl celé hlášení.
„Ten člověk z vedlejšího pokoje," obrátil se k doktorovi, „je mrtev asi tak od soboty, že?"
Lékař se pootočil od dřezu, nad nímž si myl ruce. Namydlené dlaně se zastavily.
„Přesně vám to řeknou kolegové z Ústavu soudního lékařství po pitvě. Já to mohu odhadnout jen přibližně. V takovém vedru se tělo začíná brzo rozkládat, ale přece jen bych podle stupně posmrtné ztuhlosti předpokládal, že k exitu došlo v sobotu večer nebo v noci, nejpozději v neděli časně ráno." „A příčina smrti?" „Zatím to vypadá dost jednoznačně," pokračoval doktor. „Praskla lebeční kost po úderu těžkým předmětem. Rána směřovala na temeno hlavy. Následoval výron krve do mozku a tak dále. Patrně zemřel velmi brzo po úderu." „Myslíte tedy, že ho někdo udeřil?" „Bud ho udeřil, nebo na něco upadl." „A co ty rány na obličeji?" „Na tváři má stopy po rvačce, ale nejen na tváři. Nějaké oděrky jsem našel na rukou, je poškrábaný na krku, má modřinu na rameni a na holení kostí. Jako kdyby se právě vrátil z pořádné hospodské pranice."
