Eduard Fiker (21.11. 1902 — 3.3. 1961), autor detektivních románů se narodil v Praze, kde vystudoval reálku a několik semestrů techniky. Po smrti svého otce z vysoké školy odešel a živil se sám. Vydělával si mj. jako houslista. V této době strávil také asi rok v Anglii, kde pracoval v Birminghamu. Posléze byl zaměstnán jako nakladatelský redaktor zábavných sešitových románů edice Rozruch, kterou vydával Melantrich. Knižnice byla roku 1942 zastavena a Eduard Fiker se stal spisovatelem z povolání. Lákal jej detektivní žánr, který v té době už prošel mnohými proměnami, od sbírek soudních příběhů a polohororových historek až ke klasické detektivce s pečlivě promyšlenou stavbou děje v uzavřeném okruhu prostoru i osob. Je to žánr, jehož čtenáři vděčně čekají na dovedně vymyšlené a nastražené léčky při hledání viníka a případ řeší současně s detektivem. Jejich požitek z knihy připomíná uspokojení z dobře vyřešené šachové partie či vyluštěné křížovky.
Eduard Fiker napsal od roku 1933, kdy vyšla jeho první kniha, úctyhodnou řadu detektivních i dobrodružných příběhů, knihy pro děti a mládež; pracoval také pro rozhlas jako dramatický autor. Jeho tvorba našla svůj ohlas v zahraničí, byla překládána do polštiny, maďarštiny, rumunštiny, největší úspěch zaznamenala v Německu. Po Karlu Čapkovi a Emilu Vachkovi náleží k průkopníkům detektivního žánru v české literatuře.
Několik Fikerových příběhů bylo zfilmováno — jako první Paklíč roku 1944. Třináctý revír z roku 1946 s původním názvem Zinková cesta patří dnes už ke klasickým ukázkám českého filmu tohoto období. Následovaly další: Strach s původním titulem Kilometr 19, Na kolejích čeká vrah (Série С — L), Krok do tmy, Na konci města a televizní seriál Fantom opery.
V době, kdy společnost Nationalfilm natáčela Paklíč, otiskla Kinorevue Fikerovo krédo:
„k psaní detektivek jsem se dostal tak, že jsem je nejdříve četl, a to od nejútlejšího mládí, a tak důkladně, že to dnes klidně mohu nazvat studiem. Podle mínění jistých kruhů bych měl být tedy dnes veskrze prolezlý špatností. Avšak místo toho, abych dnes před vámi stál jako individuum několikrát trestané, představuji se vám jako zastánce názoru, že lehká (a tedy i detektivní) četba je neodstranitelnou nutností a že tedy potřebuje tvůrčí pracovníky přinejmenším stejně svědomité a zdatné jako jiné druhy umělecké tvorby. Neboť opravdu málokde bylo napácháno tolik hříchů nakladatelských a spisovatelských. Vzal jsem na sebe dosti nesnadný úkol to napravit, to jest psát zábavnou knihu bez ohledu na heslo »umění pro umění«; knihu všem přístupnou a přece hodnotnou v takové míře, jaká je jí zdravá; nepřekultivovanou a přece zakotvenou na stupni literárnosti, a to ne výš ani ne níž, než kam patří; vtipnou v koncepci a přitom rozumnou; někdy snad záměrně zesílenou v originalitě zápletek, ale vždy logickou a za daných okolností povahových i technických možnou; zajímavou až napínavou, avšak přísně odpovědnou; chlapskou, ale ne vulgární; někdy hodně zvláštní v ději, ale vždycky s figurkami z masa a krve. A to všecko s úmyslem přimět čtenáře, aby se automaticky naučil opovrhovat skutečným brakem a požadovat úroveň. A aby věděl, i když to snad nevědí ti, kdož by to měli vědět, že lehká literatura neznamená totéž jako literatura odbytá, poněvadž se nesmí zapomínat na její silný vliv.
Mám-li ovšem svému úkolu dostát, musím být především důsledný a pilný, to je postavit do pole více než jednoho nebo několik málo vojáků. Jsem dávno přesvědčen, že rychlost podmíněná vytrvalostí a pílí neškodí tvůrčí práci, spíše naopak.
Další podmínkou pro splnění mého úkolu je zajisté věrnost k němu. Za léta mé činnosti již leckdo mi dal otázku, proč nejdu za úkoly vznešenějšími, jestliže mě sama kritika do nich pobízí. Domnívám se však, že nejvznešenější ze všeho je stát pevně na vykázaném místě. U nás se již vyskytli pracovníci, kteří projevili úspěšné porozumění pro tento druh literatury, ale o nichž není možno říci, že »správně míří stále výš« jen proto, že sobecky od něho utekli a zanechali po sobě mezeru ve chvíli, kdy poznali, že »dorostli na spisovatele«. V tom případě buď to přece jen nebyli ti praví, nebo se dopustili v jistém směru zpronevěry a nevděku. Někdo však přece jen musí zůstat na nebezpečném místě, totiž tam, kde nával bahna stále hrozí protrhnout hráze, ačkoliv literárnímu nebi může zůstat lhostejné, kdo se v tom utopí. Literární nebe sice vztahuje v dobré vůli dolů ruku ku pomoci, ale zapomíná, že ne každý je tak velký, aby této ruky dosáhl. V tom případě jsem ochoten nastavit vlastní hřbet, aby někdo — chce-li — použil ho jako stoličky. A směrem k nebi se dívám vlídně, i když oni tam by mi ukazovali tváře ledové. To už jsem také zažil." (Kinorevue X, 1943 — 44, str. 285 — 286).
Marie Krulichová
Z dalších děl:
Noc na Arnwaysu
Dvanáct nemocných
Pán stínů
Nikdo není vinen
Zlatý úsměv
Ochránce nebohých
Voskový les
Zlatá čtyřka
