Naše vojsko Praha 1969. 28-047-69. 13/33 - brož. 13,50 Kčs.
Známý spisovatel detektivních románů přináší tentokrát se zajímavou zápletkou i veselou zábavu při sledování komplikací, které nastanou panu Ludvovi Lácemu, autoru 321 detektivek, jeho ženě Lole a policejnímu inspektorovi Kamilu Čepelákovi. Tito hrdinové jdou zachránit Lácovu víkendovou vilu od loupeže, jejíž plán byl přece jen předem vyzrazen, ačkoliv pečlivě připravován pražským zločineckým podsvětím.
Krátká ukázka:
Paní Lola štíhlou rukou v rukavici rychle otírala zamlžené sklo.
„Proboha!" vyjekla a už padala, „havárie!"
Inspektor Čepelka se moudře uhnul. Vystoupil druhými dvířky a skákal k Pikolce. Řidič už tam stál.
„Mrtvola žádná," hlásil a hrozně se mračil.
Nikdo z nich ovšem nemohl tušit, že Pikolku odstrčila banda Paklíče, aby mohla s vozem pana Fordsona projet. Že jim při tom náhodně sklouzla do příkopu, z toho si těžkou hlavu nedělali.
„Tak mám dostat tisícovku," hučel taxikář, „nemám ještě nic, ale bude to asi stejně málo. Takhle se nezachází se svěřeným majetkem."
„To se vytáhne," odsekl inspektor.
„Já vím, ale bez koleček. Dneska stojí surový blatník dvě stě, pane."
Svěží ranní vzduch, proudící do vozu, paní Lolu probudil. Položila hezoučkou nožku na stupačku a vyškrábala se ven.
„Kde je Ludva?" úpěla, „hledejte Ludvu!"
„Není tady, milostivá," řekl inspektor zasmušile.
„Díval jste se do kufru?" pravil posupně taxikář, „není-li v kufru, pak odtud asi po anglicku zmizel. Tady je pořád o něco strach a já se bát nemám. Čím teď budu živit ženu a děti?"
Inspektor netrpělivě podupával.
„Ručíme za náhradu škody," uklidňoval ho, „vlezte si ke kormidlu. Musíme pokračovat. On to zatím nikdo nezvedne, nebojte se."
Paní Lola se dívala k vile. Nebylo tam znát nic pozoruhodného.
„Zavřete dvířka," poručil inspektor, když opět všichni vlezli dovnitř, „nebo nastydnete. Počkejte ještě. Co se plašíte? Zastavit a vpadnout do vily by byla neprozřetelnost. Nevíme, jak to tam vypadá. Máte klíče, milostpaní?"
„Nemám. Ludva má."
„Tak dobře. Však se dovnitř dostaneme. Já tam s vámi nemohu, mne znají. Já nechci, aby se polekali, že v tom má nos policie. Půjdete tam vy, milostpaní, a tadyhle náš přítel vás pro ochranu doprovodí. Já počkám dole ve voze."
„Heleme se," řekl taxikář, „to mi nějak nevoní. Nejsem zbrojnoš."
Spustil si větrák na teplý vzduch, poněvadž mu v Ludvově svrchníčku byla zima.
„Dostanete dobře zaplaceno."
„A proč," rozčilila se paní Lola, „proč už by se té komedii neudělal konec? Vraťme se pro četníky, nebo vytáhněte revolver a vtrhněte na ně.“
„Milostpaní, bude-li to nutné...“
„Zdá se mi, že už je to nutné."
Inspektor vzdychl. Jak jenom ten spisovatel mohl s touhle ženskou žít pod jednou střechou.
„To se ukáže za chvíli, milostpaní. Budu čekat dole. Jakmile bych něco tušil, uděláme tomu podle vašeho přání rázný konec. Ale prozatím zůstaňme při mém plánu."
„Mně je to jedno," řekl taxikář, „tu drožku mi stejně zaplatíte."
Pak se hnul z místa a zastavil až těsně před vilou.
Nejevila známky života. Možná, že tam dosud všichni spali. Paní Lole se chvěla kolínka, když vystupovala. Taxikář vylezl rozvážně.
„Nebojte se, milostpaní," pravil, „mám v kapse kudlu."
„Hej...“ hučel inspektor, spouštěje okénko, „nezvoňte. Zkuste, není-li otevřeno."
Bylo. Paní Lolu to neznervóznilo, nýbrž spíše naopak. Zlost v ní rostla. Měla jen strach o Ludvu.
Jejich příjezdu si nikdo nepovšiml, neboť okna haly k cestě nevedla. Uvnitř stále ještě svíral gentleman z Ameriky láhev za hrdlo. Mlčky jedl šunku s vejci, podávaje si sousta pouze jednou rukou. Chutnalo mu výborně. Na bolest hlavy již zapomněl. Zlatovlasá Mili, prohledavši zásoby ve spíži, našla i konzervu s kalifornským ovocem, jehož používáním si nyní spravovala žaludek. A Ludva Láce měl ovšem na jazyku jenom roubík a polykal hrozně nasucho.
Když zaslechli, že někdo vchází (s poměrnými obtížemi, neboť gentleman silně mlaskal), měli za to, že je to slíbená policie.
„G-men,“ pravil pan Fordson spokojeně, „brigáda contra gangsterstvo. Budéš mít eléktrickou stolici."
Slečna Mili odložila rozčileně otevřenou konzervu a vyšla. S paní Lolou se setkala dole v malé předsíňce, hned za venkovními dveřmi.
Otevřela ústa údivem. Zdejší poměry podle všeho příliš dobře neznala, ale takhle v této zemi asi četnictvo nevypadalo.
„Co si přejete?" řekla.
Paní Lola zůstala klidná. Také taxikář prozatím kudlu sklapl. Toto děvče zde bylo nevinně. Avšak paní Lola nevěděla, že trojka Paklíče již zde není.
„Hledám...“ odvětila, „hledám jednoho muže...“
Přemítala, jak vysvětlit, že se zajímá o šoféra, jenž včera měl ve vile na Kofilův příkaz garážovat a jenž místo do garáže zajel do příkopu o kilometr dál. Ale zlatovlasá Mili si náhle na něco vzpomněla.
„Ach!“ zvolala, „vy jste příbuzná pana Láce!“
„Jsem," přiznala paní Lola mimoděk.
„Vy jste žena misionáře z Polynésie!"
Paní Lola se proměnila v solný sloup po vzoru manželky Lotovy. Ani ve snu jí přirozeně nemohlo napadnout, co včera Roura Kofila brebtal před její svatební fotografií.
„A vy jste ten misionář!" obrátila se Mili k taxikáři, „jsem Milifred Fordsonová. Těší mne velice."
„Misionář?" podivil se taxikář, „co vás vede."
Mili hned žvatlala dál, neboť taxikář v Ludvově čepici a svrchníčku vypadal dosti důvěryhodně jako cestovatel.
„Odpusťte, že vás zdržuji zde. My God. Ihned vás povedu nahoru, ale musím vás na něco připravit, na nezvyklé okolnosti. Pan Láce se vrátí před polednem. My jsme od něho tuto vilu koupili — totiž — právě to sjednáváme, ale to nevadí — jste mými hosty. My God, až z Polynésie. My jsme z Ameriky, já a můj papa. Papa je nahoře. Složil pětkrát sto tisíc korun zálohy a pan Láce si jel dát proplatit šek ...“
Ani Mili ani její papa si nepamatovali, že tu pitomost provedli v dolarech.
„Já vím, pane misionáři," pokračovala Mili, „poznala jsem vaši paní choť už včera v tom — v té, v tom bufet... seděla u sýra. Já si vzpomínám."
Misionář s kudlou v kapse mrkal děsem.
„Měli jsme takovou nehodu... příhodu... ten člověk, který přivezl pana Láce malým taxi, víte... také seděl včera v bufet — to byl gangster, kidnapper, bootleger."
Nově jmenovaný misionář často čítal na štaflu pokoutní literaturu, a věděl tedy, že zlatovlasá slečna má na mysli výkvět podsvětí. Zachvácen dojmem, že tu někdo něco tropil na jeho účet, postoupil o krok. Ale paní Lola, krásná a chladná, energicky vztáhla ruku. Podle toho byli misionáři v Polynésii pod pantoflem.
„Pokračujte, slečno."
„Ach ano. Velice nepříjemné. Šofér zde měl přespat, ale pak se vloupal do haly a zamýšlel ukrást vystavený šek. Byl přistižen a vykázán z domu. Pak se patrně opil... neboť...“
„Opil?“ užasla paní Lola nelogicky.
„Opil. Vloupal se sem znovu, vlezl do mé ložnice — ach, ani bych to snad neměla říkat, paní misionářová — líbal mne, když jsem spala...“
„Líbal vás?“
„Ano. Cítila jsem na ústech protivně alkohol — to mne probudilo. Představte si — kousal mi vlasy!"
„Kousal vám vlasy!"
„Ano, a stáhl mne za nahou nohu s lůžka. Musel být opilý. Věděl přece, že nejsem v domě sama a že budu křičet...“
„A křičela jste?"
„Co jsem měla síly. A pak ho tajemník pana Láce spráskal a přivázal ho na židli a jeli pro policii."
Paní Lola neomdlela. Byla jen hrozně bledá.
„To není možné!" zasténala.
„Ach ano, u nás v Americe ano."
„Tady není Amerika, slečno Fordsonová."
„Tak vidíte."
„A kde je ten šofér? Na policii?"
„Ne na policii. Pan Láce se ještě nevrátil."
„Jste tu tedy sami s panem Fordsonem?"
„A s tím bootlegerem, ano. Ale ten je přivázaný k topení."
Paní Lola se obrátila k taxikáři. Nebyla již bledá, nýbrž hořela jako vysoká pec.
„Dojděte pro inspektora!" poručila úsečně.
Zděšený taxikář uposlechl. Misionáři v Polynésii si asi přinášeli křesťanskou pokoru i do manželství.
„Nic si z toho nedělejte, slečno," řekla paní Lola, „počkám na návrat pana Láce, dovolíte-li..."
„Ó, s radostí."
Mili vedla hosta půvabně do haly, kde zatím gentleman domlaskal svůj ham-and-eggs.
„Papa —" volala, „je tu paní misionářová z Polynésie. Dovol, abych tě představila. Musíme do Polynésie na prázdniny. Je to asi velmi zábavné. Myslím, že tam muži myjí nádobí a drhnou podlahy.“
Román byl také zfilmován.
Film Paklíč měl svou premiéru 22. prosince 1944. Režíroval jej Miroslav Cikán, který společně s Jaroslavem Mottlem napsal také scénář. Hudbu k filmu složil Josef Stelibský. Představiteli stěžejních rolí byli Oldřich Nový (spisovatel detektivek Gabriel Anděl), Jiřina Steimarová (jeho žena Lola), Jaroslav Marvan (Vilibald Škarda), Vlasta Hrubá (Lilian, alias Fróny Škardová), Miroslav Homola (podvodník Kofila), Antonín Jirsa (podvodník Halama) a Ferenc Futurista (Čechoameričan Fordson alias Šajna).
Děj románu i filmu je zasazen do českého prostředí a nejen to, přímo do domácnosti českého spisovatele detektivek „v županu". Ludva Láce (ve filmu Gabriel Anděl) a jeho nápaditá a rozmarná žena Lola (Fiker se roku 1936 oženil s herečkou Lolou Inemannovou, jíž je také kniha věnována) se zapletou do skutečné detektivní historie. Autor využívá své už osvědčené kombinační schopnosti, umění živého dialogu, pracuje s přesně načasovanými zvraty děje a s originální charakteristikou postav podvodníků i drobných podvodníčků z podsvětí. V románu Paklíč zvolil formu, která snad lépe odpovídá duchu českého čtenáře než obvyklý detektivní žánr — detektivní humoresku, v níž se po způsobu opravdových humoristů dokázal smát i sám sobě.
