Stránky

Operace dědictví - Voldán Jan

Operace dědictví - Voldán Jan


Vydalo Vydavatelství Naše vojsko, n.p. Praha 1, Vladislavova 26, tel. 261 551, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Miloslav Havlíček. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 889/23, 160 05 Praha 6-Liboc, tel. 368 836. Rozšiřuje PNS. Do jednotek ozbrojených sil Vydavatelství Naše vojsko, n.p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n.p., závod 08 Praha. Cena výtisku 8 - Kčs.
59-168-87 TS 13/33

Operace dědictví - Voldán Jan



Krátká ukázka:

Infield se při poslední Pavlově větě ušklíbl.
 „Ano, Raymond nám celou akci podrobně popsal. Ve vedení jsme ocenili vaši rozhodnost a odvahu. Ve zkoušce jste obstál. Mám však ještě jednu otázku, Rainerové jste skutečně vzal jen to pouzdro s penězi? Žádné jiné věci, nebo doklady?"
 „Naprosto přesně vím, že v kabelce měla ještě svůj pas a nějaké osobní propriety. Ale já potřeboval hlavně peníze, protože všechny moje věci včetně peněženky a pasu zmizely.
 Vzali mi je když jsem byl v bezvědomí."
 Infield už další otázky nekladl. Jen zamyšleně hleděl před sebe. Proplétali se hustým provozem na dálnici z letiště směrem do centra New Yorku. Po dvaceti minutách projeli
 Lincolnovým tunelem a za ním řidič odbočil doprava po West Street. Jeli tedy směrem, kterým měl jet podle instrukcí Bundesnachrichtendienstu i Pavel s pronajatým chevroletem.
 V kabině se ozval bzučák radiotelefonu. Infield zvedl sluchátko a chvilku soustředěně poslouchal. OK, pokračujte," řekl rázně, a zavěsil. Pak se obrátil k Pavlovi.
 „Čekali na vás. Muž a žena v uniformách letecké společnosti TWA. Měli průkazky pro vstup do celního prostoru. Když jste se nedostavil pro zavazadlo, odebrali se na parkoviště služebních automobilů a nyní jedou směrem k letišti Newark. Moji lidé se jim přilepili na paty.
 Prověříme si jen jejich jména a ostatní udělají naši přátelé z FBI. Raymond je třída! Nebýt jeho ostražitosti, měl byste nyní v New Yorku značné potíže, chlapče." Infield se zájmem očekával Pavlovu reakci, upřeně se mu díval do očí, jakoby studoval každý rys jeho tváře.
 O Raymondových kvalitách jsem nikdy nepochyboval. Vděčím mu za mnohé. A samozřejmě nyní i vám, pane Infielde. Děkuji vám ..."
 Infield jen odmítavě mávl rukou. Vozidlo vjelo do podzemní garáže hotelu Vista v komplexu budov World Trade Centre. Prošli mezi zaparkovanými auty k rychlovýtahu.
 Infield stiskl tlačítko s označením 7. patro. V několika vteřinách byli na místě. Zamířili ke konci chodby. Infield zastavil u pokoje s číslem 772. Místo kliky a zámku byla na dveřích kovová deska s číselnými tlačítky a miniaturním displayem. Infield stiskl kombinaci čtyř čísel a dveře se s mírným klapnutím otevřely.

Operace dědictví - Voldán Jan



 „Váš pokoj, Paule. Zámek je automat, řízený mikroprocesorem. Pokud jste nový host, je vždycky nastavený číselný kód 1111. Po otevření dveří stiskněte tlačítko N a okamžitě si můžete nastavit svůj vlastní čtyřmístný kód. Zevnitř se dveře otevírají stisknutím tlačítka OPEN. Dám vám půl hodinky na osprchování a spláchnutí únavy po cestě. Mezitím vám přivezou i vaše zavazadlo. Za třicet minut vás vyzvednu."
 „Děkuji," zamumlal Pavel. Když osaměl, jeho první kroky vedly k oknu, odkud byl nádherný výhled na ústí řeky Hudsonu a jižní část Manhattanu. Pak se svlékl a sundal náramkové hodinky. Měl na nich stále ještě středoevropský čas. V Evropě bylo deset minut před půlnoci.
 Teprve teď si uvědomil, že už je téměř čtyřiadvacet hodin bez odpočinku na nohou, pokud nepočítá čtyři hodiny horečnatého spánku v motelu u dálnice při cestě autem z Hamburku do Frankfurtu.
 V koupelně si napustil do vany teplou vodu a s blaženým pocitem se do ní ponořil. Vička se mu klížila únavou, ale znovu neúprosně zabušily v mozku události posledních dnu.
 Rainerová a lidé z izraelské špionáže mají zřejmě nesmírně vážné důvody pro své poslední akce. Otázkou však zůstává, proč čekali několik týdnů a nesnažili se získat pouzdro Elke Rainerové ihned po incidentu v Paříži. Odpověď zřejmě leží v zašifrované Schmutzerové zprávě pro centrálu Mossad, nad kterou si teď jistě láme hlavu tým expertů v Praze a spolu s nimi i major Adam s poručíkem Bednářem. Teď by Pavel nesmírně potřeboval slyšet hluboký Adamův hlas a hlavně pak jeho radu, jak postupovat dál. Za poslední měsíce sice prožil nejednu horkou chvilku, ale to vše je v porovnání s tím, co prožívá teď, úplná selanka.
 Vnitřně cítil, že nejhorší chvíle má teprve před sebou.
 Rychle se umyl a střídáním horké a studené sprchy se snažil vypudit únavu z těla. Z ledničky vytáhl plechovku vychlazeného piva a s chutí ji vypil. Přesně po uplynutí třiceti minut uslyšel rázné zaklepání na dveře.
 Infield byl nyní oblečen do šedivých kalhot a tmavomodrého saka s klubovým znakem harwardské univerzity. V límci rozepnuté bílé košile zářil bordově rudý šátek uvázaný na moderní uzel. Vedle Infielda stál hotelový zřízenec s Pavlovým kufrem.
 Vidím, že jste se osvěžil. Ale oči máte stále zarudlé od nevyspáni. Aklimatizace na časový rozdíl mezi Evropou a Amerikou vám potrvá tak tři, čtyři dny. Potom už bude všechno v pořádku. Přivezli vaše zavazadlo..." Infield dal pokyn zřízenci, aby kufr uložil do skříně. Po jeho odchodu nastavil Pavel svůj vlastní číselný kód na zámku. Nerozhodně pohlédl na Infielda.


Operace dědictví - Voldán Jan


 „Zůstaneme zde v hotelu, na stejném patře," vysvětlil Infield a přátelsky položil ruku Pavlovi na rameno. Pomalu kráčeli širokou hotelovou chodbou až k pokoji číslo 756. Infield zabubnoval prsty na dveře, které se ihned otevřely. Potom pokynul Pavlovi, aby vstoupil.
 Pokoj číslo 756 jsem měl volat podle Bossenových pokynů, uvědomil si Pavel.
 Na rozdíl od jeho jednolůžkové místnosti šlo o větší apartmá. Z předsíně vstoupili do luxusně zařízeného salónku s koženými křesly, barovým pultem a mohutným psacím stolem. Celou jednu stěnu zakrývala starodávná dřevěná knihovna s policemi pečlivě urovnaných knih, které zřejmě plnily funkci pouhé dekorace.
 Přivítal je muž kolem čtyřicítky, urostlý, v šedivém obleku. Na Pavla se přátelsky usmál. V lenošce seděl další muž, poněkud starší. Husté šedivé vlasy na zátylku mírně zvlněné, pod nosem úzký šedivý knírek. Oblečen byl do tmavomodrých šatů s podélným světlým proužkem. Pavlovi hned padla do oka jeho nápadná podobnost s anglickým hercem
 Davidem Nivenem. Muž se zvedl a s napřaženou pravicí zamířil k Pavlovi: „How do you do?"
 Arthur Infield zahlaholil: „Pánové, dovolte, abych vám představil našeho milého hosta, inženýra Paula Hartmana. Paule, pánové Eddy Fernyhough a James Thompson."
 Nejdříve stiskl ruku staršímu z dvojice, Thompsonovi a potom Fernyhoughovi. Oba se mu při představování podívali upřeně do očí. Chvilku všichni mlčeli. Ticho opět přerušil Infield.
 ,,Eddy a James jsou členové stejné studijní skupiny jako vy, Paule. Nebudeme chodit kolem horké kaše, pracují v Langley. Ale od Raymonda vím, že vás podrobně do celé záležitosti zasvětil.''
 Ano, pánové, jsem vám k službám," odpověděl Pavel uctivě. Cítil, jak mu vnitřní napětí prostupuje celým tělem. Bylo to dobré znamení, únava z cesty a z probdělé noci ustoupila.
 Teď bude potřebovat mít všech pět pohromadě.
 Arthur nás informoval o jistých problémech, spojených s vaším příjezdem do New Yorku. Je mi to opravdu líto," zahájil rozhovor muž připomínající herce Nivena. „Tady jste sice v bezpečí, ale musíme urychleně celou záležitost urovnat. Proto bych vás prosil, ještě jednou se důkladně zamyslete nad příčinami zájmu lidí z Mossadu o vaši osobu, říkám zcela záměrně lidí z Mossadu, protože jsme mezitím prověřili dvojici, která na vás čekala na Kennedyho letišti. Jejich uniformy letecké společnosti TWA byly v podstatě jen herecké kostýmy. Oba pracují pro jistou pojišťovnu v Newarku, jejímiž klienty jsou převážně židovští velkoobchodníci. Podrobnosti teď nejsou důležité, faktem je, že tato pojišťovací společnost je krycí služebnou Mossadu."
 Pavel se nerozhodně podíval na Infielda, jakoby ho žádal pohledem o souhlas, zda může otevřeně hovořit.

Operace dědictví - Voldán Jan



 Paule, mluvte zcela bez zábran. James a Eddy jsou naši němečtí soukmenovci. Jejich americká příjmení a příslušnost k Ústřední zpravodajské službě USA má pro naše hnuti nesmírnou hodnotu. Chtěli jsme, aby vás osobně poznali a společně s vámi posoudili možnosti využití německé národnostní menšiny v Československu."
 Eddy mezitím vstal a od barového pultu přijel se servírovacím vozíkem plným lahví renomovaných značek. Tázavě pohlédl na Pavla: „Co budeš pít, Paule?" zeptal se německy.
 „Prosím skotskou s ledem a sodou," odpověděl rovněž německy Pavel.
 xxxx
 V pracovně plukovníka Vladyky zavládlo po hlášení majora Adama napjaté ticho. Vladyka seděl se sklopenou hlavou a usilovně přemýšlel. Adam se napřímil na židli a kapesníkem setřel z čela pot. Už několik dní zápasil s chřipkou, cítil se mizerně, ale události posledních hodin jej donutily, aby vylezl z postele a vrátil se na pracoviště.
 Cítil, jak mu po zádech stéká nepříjemný pramínek potu, neklamné znamení, že zvýšenou teplotu dosud nezažehnal.
 Třetím v místnosti byl poručík Vládo Bednář, který první dostal do rukou fotokopie materiálu na mikrofilmu, zaslané Pavlem Hartmanem na krycí adresu v Západním Berlíně a jejich originály, přivezené spojkou z Hamburku. Také on měl za sebou noc téměř beze spánku, naplněnou horečnou činností.
 Není sporu o tom, že se Pavel shodou náhod dostal k velmi závažným informacim, určeným pro izraelskou špionážní centrálu Mossad. Na druhé straně se tím pro jeho osobní bezpečnost vytvořila velmi riskantní, řekl bych, že dokonce extrémně vyhrocená situace. Z toho musejí vycházet všechny naše další úvahy a návrhy na řešení,“ přerušil napjaté ticho Vladyka. Pomalu vstal a začal přecházet po pracovně. Adam, který s ním pracoval už léta, věděl, že Vladyka nerad zbytečně riskuje a prioritu v jeho úvahách vždy hrála starost o bezpečnost pracovníků. Bezesporu dobrá vlastnost.