Frontispice a kresba na obálce Karel Teissig. Obálka a vazba Václav Sivko. Grafická úprava Jan Wild. Vydala Mladá fronta, nakladatelství ČSM, jako svou 1679. publikaci. Edice Smaragd, svazek 15. Odpovědná redaktorka Alice Kantorová. Vytiskl Mír, novinářské závody, n. p., závod 2, provozovna 22, Legerova 22, Praha 2. 12,25 AA, 12,45 VA. 0-13*10077. Náklad 30.000 výtisků. Them. skupina 14-5. Druhé vydání. Praha 1961. Stran 192. Cena vázaného výtisku Kčs 16,—. 63/VII-10.
Krátká ukázka:
Na pilotově čele viditelně vyvstával pot. Rozhodil rukama:
„Nervy...“
„Mladý stihač a nervy? Nu, soudruhu nadporučíku, jděte k lékaři, jděte!“ — Velitel se obrátil k pobočníkovi: „Zavolejte ihned poručíka Bláhu!“
A zamyšleně sledoval, jak nadporučík Zdeněk Matouš zvolna odchází...
Šest korun deset, prosím, zašveholil pan Šmatlík.
Ruka ozdobená prstenem s velkým černým kamenem mu podala peníze. Host se zvedl, unuděně zazíval a liknavým krokem opustil restauraci „U trnu“.
Pan Šmatlík oprášil stůl. Vysypal popelník na cínový tácek a udiveně zavrtěl hlavou; devět, jedenáct... čtrnáct cigaret vykouřil ten mladý blonďák za ďvě a půl hodiny...! Inu jo, člověk se stává otrokem svých vášní!
A ten pan Jiřička zrovna nevolal...
* * *
Z navršeného popelníku přepadl polozdušený nedopalek a doutnal na desce stolu. Koukol ho hbitě zamačkl. Závoje dýmu se vlnily nad hlavami mužů, ale nikoho nenapadlo, aby otevřel okno.
Kapitán Kotrbatý zamyšleně prohlížel malý stříbrný peníz.
„Jupiter s pávem...“ pravil s údivem a zavrtěl hlavou.
„Je tady jedna věc,“ ozval se Homola, skloněný nad svými poznámkami. „Ten pan záloha ujel ze Šumařova na kole, ale podle výpovědi železničáře přišel na stanici bez kola.“ Vojta si promnul oči.
„Ano, už jsem na to myslil. Nelíbilo se mi, že by to kolo někde odložil, ale vzpomněl jsem si: před Vranovem u cesty je malý rybníček. Jestli ho budou někdy vypouštět, asi se podiví, až tam najdou bicykl...“
Koukol nahlížel přes rameno kapitánovi, který listoval ve Vojtových zápiscích.
„To je historie!“ zasmál se zrzavý staršina. „Člověk by netušil, že je třeba jet na rekreaci, aby se něco pořádného zažilo.“
„Nu-u,“ protáhl náčelník a zadíval se s úsměvem na Vojtu, „je to opravdu zajímavé, a na dva dny je toho až dost.
Kdybyste byl, soudruhu poručíku, ve službě, byl bych nucen vyslovit vám pochvalu. Ale takhle, Vojtíšku, musím se ti přiznat: nevím dobře, co s tím.“
„Já jsem přesvědčen, že Vojtovy závěry jsou správné!“ namítl neobvykle rozhodně Homola.
„Dobrá, já celkem taky, ale ted na místě nemohu rozhodnout, budeme-li se tímhle případem zabývat. Musím si to celé pročíst ještě jednou pořádně... Pak bude třeba identifikovat mrtvolu, budou ji mít pravděpodobně v Plzni — a budu muset předložit celý případ náčelníkovi, a teprve pak se rozhodne, až zkrátka uvidíme, jaká je to vlastně hra.“
„Přimlouval bych se za to, neztrácet čas,“ podotkl Vojta zasmušile.
„Samořejmě,“ souhlasil Kotrbatý a pohlédl na hodinky. „Ale teď musíme dokončit poradu o případu Pittermann. Zůstaň, Vojto, zůstaň!“ řekl rychle, vida, že se poručík zvedá. „Až skončíme, pohovoříme si ještě.“ Vojta se odklidil do rohu místnosti.
Přepadla jej náhlá únava, spíše duševní než fysická.
Po kolikáté již cestou po této stopě stanul na konci...! Vždycky se ještě utrhl dál, ale ted — ted už je opravdu konec. A Vojta resignoval : ano, tuhle partii nedohraje. K matu ji povede jiný hráč, šťastnější...
Zvrátil hlavu do lenošky a zavřel oči. U stolu vykládal náčelník o nějakém ztraceném Pittermannovi. Vojta neznal žádného Pittermanna, nikdy o něm neslyšel. Nezajímalo ho to, poslouchal jen jako v polosnu. Slyšel, jak Karel Kotrbatý vysvětluje, že Pittermann byl vyslán s mimořádně významným úkolem: provést těžkou politicko-špionážní diversi v československém vojenském letectvu. Prý...
Co se stalo ?
Vojta kvapně otočil hlavu: proč Standa tak podivně, násilně vyhekl?
Náčelník tomu nevěnoval pozornost, ale Vojta viděl, jak taršinovy oči těkají ve zvláštním zmatku, jak jeho tvář . purpurověla, jak se zmateně drbe v ryšavých vlasech. \no, Stanislav má brouka! Copak tak najednou? Vojta opět přivřel oči a očekával, kdy Koukol promluví; ale až do konce porady, konečně už velmi kratičké, se staršina neozval.
