Jedním dechem listopad 6/2018.
Obsah:
Roman Cílek - Čas říci sbohem
Ladislav Beran - Bobr se vrací
František Uher - V Portugalsku psy nejedí
Hana Doubková - Domek se špatnou pověstí
Zora Beráková - Džob OK
Jan J. Vaněk - Přesilovka
Vladimír Šindelář - Lotynka
Ladislav Beran - Bobr se vrací
František Uher - V Portugalsku psy nejedí
Hana Doubková - Domek se špatnou pověstí
Zora Beráková - Džob OK
Jan J. Vaněk - Přesilovka
Vladimír Šindelář - Lotynka
Vydává:
Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3,130 00 Praha 3, www.pvsp.cz jako periodickou publikaci v edici krimi JEDNÍM DECHEM svazek 289 (6/2018), Redakce: Olšanská 54/3,130 00 Praha 3
Tisk: TRIANGL, a. s., Beranových 65, Praha 9, ČR
Grafická úprava a obálka: Vladimír Pfeifer
Distribuci pro prodejny tisku v ČR zajišťuje PNS, a. s., Praha.
Distribuci časopisu pro předplatitele v ČR zajišťuje v zastoupení vydavatele
Česká pošta, s. p., oddělení periodického tisku, Olšanská 38/9, 225 99 Praha 3
Příjem objednávek na www.periodik.cz nebo www.pvsp.cz, případně e-mail:
postabo.prstc@cpost.cz. Telefonický příjem objednávek, oznámení změn
v odběru a reklamací na bezplatné lince 800 300 302.
Objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. s r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9, tel.: 271 199 250, fax: 271 199 902, e-mail: kauerova@mediaservis.cz.
Příjem objednávek i starších výtisků: Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., tel./fax: 222 718 046, e-mail: pvs@ms.ipnet.cz, www.pvsp.cz, tel.: 222 718 046, fax: 222 718 046 nebo poštou na adrese PVS, P.O.Box 142, 130 37 Praha 3.
Nevyžádané rukopisy, fotografie a kresby se nevracejí.
ev. č.: MK ČR E 6309 ISSN 1212-7612 ISBN 978-80-7250-825-9
Cena výtisku včetně DPH: 49 Kč. pro předplatitele: 38 Kč (roční předplatné: 228 Kč, pololetní: 114 Kč).
Krátká ukázka:
Zátiší jsem si zamilovala od prvního pohledu. Přesně po takovém domku jsem toužila, přesně takový jsem si vysnila - přízemní, tudíž bez otravných a vzhledem k občas bolící páteři i obtížných schodů, s místnostmi tak akorát - žádný palácový komplex ani žádná krabička na sardinky.
Dvě ložnice, obývací pokoj, ze kterého byl přístup přímo na terasu, kuchyně se všemi moderními hejblátky, oddělená koupelna a toaleta, samostatná spíž - ideální bydlení pro dvě tři osoby, v mém případě teda nejmíň tři, měla jsem okamžitě jasno. Zatím jsem sice byla pořád ještě sama, ale to se mělo už brzy změnit. Martinův rozvod byl na spadnutí a až se mnou začne nový život, bude jen otázkou času, než se jedna z ložnic promění v dětský pokoj, usmívala jsem se v duchu. Ani moje milované autíčko nepřijde zkrátka, oblouková stříška ho před nepřízní počasí ochrání víc než dostatečně.
A celý tento zázrak včetně zahrady s geometrickou přesností rozdělenou na část okrasnou a část užitkovou je podle realitní kanceláře k mání za milion tři sta tisíc, žasla jsem ještě nyní a se smutkem, láskou i vděčností jsem vzpomněla na tragicky zesnulé rodiče, kteří rukou společnou a nerozdílnou platili vysokou životní pojistku, aby mě pro případ nouze finančně zabezpečili. Jenom díky jejich obětavosti si teď Zátiší můžu nejen koupit, ale i vybavit podle svého, protože ze starého nábytku jsem si chtěla ponechat jenom oblíbené maminčino křeslo, tatínkův starožitný stolek a prostornou třídílnou skříň se zrcadlovou aplikací. Sice mi toho na účtu moc nezůstane a tento domek, pokud má zůstat pořád stejně krásný, bude vyžadovat pravidelnou údržbu, ale s Martinem po boku by to neměl být problém. Slušně si vydělá, je šikovný, pracovitý, se spoustou věcí si dokáže poradit sám a kvůli Zátiší, jak jsem bezpečně věděla, bude ochoten cedit krev. A žádný div - vždyť pro něho představovalo splněný životní sen. Napřed se dlouhá léta dusil - stejně jako já - v panelákovém vězení, po sňatku s Mirkou se sice přestěhoval do celkem slušné vilky, ale...vždycky je nějaké „ale", a to Martinovo se zhmotnilo do panovačné tchyně a neméně panovačného tchána. I když měli svoji půlku vilky k dispozici, zakopával o ně na každém kroku, do všeho mu kafrali, nic jim nebylo vhod a husa Mirka, místo aby stála při něm, dokázala jenom pofňukávat „To máš těžký, Martínku, jsou to přeci jenom rodiče..."
Takže i kdybychom se nepotkali, stejně byl už nějakou dobu pevně rozhodnut z toho dusícího chomoutu se vyvléci a pokud by to nešlo jinak, klidně si ustlat třeba pod mostem. ...
Stěhováci přijeli a zase odjeli a já potom neúnavně a s veselým pobrukováním poletovala z místnosti do místnosti, čistila, leštila a zkrášlovala a už napřed si v duchu vychutnávala Martinův i Sonin obdiv.
V případě Soni, mé nejlepší kamarádky, jsem se nezklamala. „Teda, Pavlo, já nestačím zírat," vydechla s nefalšovaným nadšením, když mě po týdenní dovolené, kterou strávila u babičky v Táboře, přišla navštívit a všechno si dopodrobna prohlédla. „Vždyť ty jsi ze Zátiší udělala pohádku - fakt pohádku, teď už jenom najít nějakého toho prince", mrkla na mě spiklenecky, protože o mně a Martinovi věděla všechno.
