-RPR-
Vydalo vydavatelství MAGNET n. p. Praha 1, Vladislavova 26, tel. 26 15 51, Jako součást periodické řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace Pavel Frček. Grafická úprava Irena Vršecká. Adresa redakce: Praha 6 -Liboc, Vlastina 710, tel. 368 836. Rozšiřuje Poštovní novinová služba, do jednotek ozbrojených sil Magnet — administrace, Praha 1, Vladislavova 26.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko závod 08, Praha. Cena výtisku 8,— Kčs. - 45 510 -
Krátká ukázka:
Podporučík Bušek položil před Martina zmuchlanou vstupenku. Před chvílí se oba vrátili z prohlídky místa činu. Martin se nedozvěděl nic víc, než dosud zjistil Bušek.
„Jak se tam vrah mohl dostat?“ uvažoval Martin.
„Zámek neporušen, okno zavřeno zevnitř, zvenku žádné otisky, že by měl klíče? A odkud by je vzal?“
Přišel podporučík Ulrich. „Tak už máme pitevní zprávu. Šlo to fofrem.“ Položil papír na stůl.
Bušek do něj se zájmem nahlédl. „Doktor měl pravdu. Oběť byla dopována. Fenmetrák a ždibec LSD.“
Martin zakroutil hlavou. Smrt nastala asi o půl třetí ráno. Tolerance plus minus hodina. Známky posmrtné ztuhlosti spolu s dalšími znaky to potvrzují. Naposledy jedl asi v deset. V žaludku bramborový salát a kousek ryby. Asi filé. Smrt nastala okamžitě. Ostrý, dlouhý předmět. Nůž, dýka, nebo něco takového. Stav nervových buněk nezvratně dokazuje, že oběť užívala drogy pravidelně a značně dlouho. Nejméně už rok.
Martin odložil pitevní nález.
„Oběť musela vraha dobře znát. Pokud pachatel nevnikl do bytu klíčovou dírkou, jsou jen dvě možnosti.“
„Buď přišli společně, nebo oběť vrahovi klidně otevřela,“ doplnil Ulrich dedukci poručíka Ditricha.
Nový nemocniční pavilón ze směsi betonu a namodralého skla se tyčil mezi bloky budov jako košíkářský pivotman mezi průměrně vzrostlými hráči.
Vrátný u vjezdu do areálu hleděl přísně ze své kukaně a neměl se k tomu, aby zvedl závoru. Považoval příchozí za některou z pohodlných návštěv, které je zatěžko odstavit vůz na parkovišti a projít pár desítek metrů.
Řidič se vysunul z okénka. Pohled na uniformu dodal vrátného ruce kýžený impuls k tomu, aby stiskla tlačítko.
Závora loudavě stoupala vzhůru.
Vozidlo zamířilo k novému pavilónu.
Martin Ditrich vystoupil, zkusil rychlým tempem pár kroků, s úlevou konstatoval, že noha dala na chvíli pokoj. Otevřel skleněné dveře s nápisem PSYCHIATRIE, ukázal vrátné odznak Kriminální služby a dal se vyvézt do třetího patra.
Teď seděl v lékařském pokoji, na jehož dveřích visela cedulka: MUDr. Alois Senefelder, a s povděkem vítal šálek vroucí kávy.
„Kolik kostek?“ zeptal se příjemným barytonem lékař.
Nečekal na odpověď, sám si vhodil do šálku tabletku cukerínu a nechal hosta, aby si posloužil.
„Dvě,“ poprosil Martin.
„Diabetes,“ usmál se omluvně lékař a nervózně míchal, podle Martinova názoru zcela zbytečně, mikroskopickou tabletku. „A navíc jsem se nastydl. Představte si, v létě a člověk aby nosil teplý kabát.“
Měl pravdu, nepřeháněl. Na věšáku visel módní flaušák.
„Promiňte, jistě máte málo času, nechci vás zdržovat, ptejte se, prosím,“ začal úslužně lékař.
„Překvapilo mě, že není na záchytce,“ řekl poručík po prvním doušku kávy.
„To se stává… hned ráno nám ho sem kolega poslal…“ Lékař sáhl po složce s nápisem MILOŠ ŽULDA a lehce po deskách bubnoval štíhlými prsty. „Ta opilost nebyla tím nejhorším, nakonec krevní zkouška neukázala zas tolik, 1,34 promile. Jenže u Apolináře zjistili ještě něco jiného…“
„Copak?“
„Hysterické stigmaty.“
„Můžete mi to nějak blíž vysvětlit? Jak se projevují?“
„Podívejte, soudruhu, hysterikové jsou sugestibilní zvláštním, specifickým způsobem. Není snadné je léčit, jsou spíše vděčnějšími typy pro takzvané zázračné lékaře, pro graduované už hůř. Dochází u nich k fingovaným sebevražedným pokusům, k záchvatům s pády na zem, prudkým dýcháním, stenáním. Trpí úzkostmi, strachem, v noci často volávají lékařskou pomoc. Potrpí si na živé představy, které nemají daleko k halucinacím, mají vize příšerných postav, starců a stařen, divých žen a podobně. Měl jsem pacienta, který neustále viděl svůj pohřeb…“
„Zajímavé,“ divil se Martin. „Ale konkrétně náš, chci říci váš pacient?“
Doktor se zachmuřil „Bájivá lhavost. Také jeden ze symptomů. Tahle vlastnost vede občas k neuvěřitelným historiím. Nadpřirozeným, detektivním i třeba špionážním.“
„Prosím?“ Martin se nechápavě usmál.
„Nebojte se, to chci jen připomenout historku s jednou naší pacientkou. Tvrdila, že je pronásledována diverzantem, který jí ukládá úkoly a když mu nechce vyhovět, poškrábe ji ve tváři. A to jen proto, že ona prý má známost s jistým plukovníkem. Ten plukovník ovšem vůbec neexistoval, jak se později zjistilo. Jenže já ty její výmysly musel hlásit a zdržoval jsem tak Bezpečnost i sebe od vlastní práce.“
„Kdo pronásleduje Miloše Žuldu?“
„Vůbec nikdo. Předstírá třesy, zrychlené dýchání, kroutí končetinami, škube hlavou. A přitom je už prakticky střízlivý.“
„To je také hysterický symptom?“
„Jsou to evidentní hysterické znaky tak zvaného funkčního plus, soudruhu. U toho chlapce přímo vzorové. Budu si ho tady muset nějaký čas nechat. I když mezi námi – hysterická psychopatie je prakticky vrozený stav, nikoli choroba. Jde v podstatě o změny mozkových funkcí.“
„Potřebuji s ním mluvit,“ oznámil poručík.
Lékař pokrčil rameny. „Obávám se, že to nepůjde tak lehce.“ Podíval se na hodinky. „Povolím vám pět minut, jistě chápete…“
Martin rychle dopil kávu a vstal.
Lékař ho vedl dlouhou chodbou.
Pacient ležel v pokoji sám. Když oba vstoupili, nepřirozeně začal kroutit hlavou. Lékař k němu přistoupil a vzal ho lehce za zápěstí. „Tep se zklidnil,“ pravil spokojeně, „prosím…“ Pokynul Martinovi a vyšel na chodbu.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Martin vlídně.
„To víte, ne?“
„Bolí tě něco?“
„Všechno se ve mně kroutí.“
„Tvůj kamarád je mrtev.“
„Jaký?“ vykřikl.
„Karel. Srnec. Ten, cos mu chtěl namlátit v Besídce.“
Mladík na lůžku se dal do hysterického, přerývaného smíchu. Kroutil se při tom, jako by ležel na žhavých uhlících. „To je dobrý… a prachy mi dluží…“
„Za co?“
„Pučil sem mu, no…“
„V občance máš napsáno studující, ale z výtvarničiny tě vyhodili. Nechodils tam. Proč?“
„Dejte mi pokoj, jo?“
„Víš něco o starých zbraních?“
„Ne.“
„Řekls, že je feťák. Jaks to věděl?“
„Chlubil se. No a co? Já se koksem necpu.“
„Kdo je doktor?“
„Jakej?“
„DOKTOR MU DÁ! Tohles křičel na celou ulici. Tak co?“
Mládenec se vzepřel na loktech. „Feťáky léčej doktoři. Myslel ste, že někdo jinej?“ Jeho hrudník pod pruhovaným pyžamem se začal otřásat návaly nepřirozeného smíchu.
Otevřely se dveře. Na tváři doktora Senefeldera přelétl mráček nespokojenosti.
„Tak to by stačilo,“ pravil nesmlouvavě.
Martin se otočil a bezeslova vyšel na chodbu. Z pokoje zazníval hysterický smích. Za chvíli se objevil lékař.
„Promiňte, viděl jste sám…“
„Kdy s ním budu moci déle mluvit?“ zeptal se poručík tiše.
„Nejdřív za dva dny. Jinak si to nevezmu na odpovědnost. Pokud byste si přál vědět, jak se mu daří, můžete mi zavolat. I domu.“ Chvatně načrtl na kus papírku, který vyňal z kapsičky pláště, telefonní číslo. Začínalo trojkou.
„Asi budeme sousedi,“ poznamenal Martin. „Taky bydlíte na Petřinách?“
„Ano. Ve vilové čtvrti.“
„Znám,“ odtušil poručík. „Je odtamtud krásný výhled na město.“
Lékař se potěšeně usmál.
Z kapsy bílého pláště mu vyčnívala podivná krabička.
Martin ji se zájmem zaregistroval. Lékař si všiml jeho pohledu a bezbarvě pravil:
„Vysílačka. V moderních nemocnicích nepostradatelná pomůcka. V případě potřeby se personál nemusí shánět běháním a telefony. Beztak pořád nefungují.“
„A na ty vysílačky je spolehnutí?“ zajímal se poručík.
„Stoprocentní.“
Martin Ditrich se kvapně rozloučil. Když nasedl do auta, zhluboka se nadechl. Řidič vyčkával.
„Víte, kde pracuje moje žena?“ zeptal se Martin. Řidič přikývl. Auto se kvílivě rozjelo k východu.
Martin přivřel oči. Cítil se unaven jako po vyčerpávajícím závodě, kterému předcházelo úmorné a nekonečné síto rozběhů a meziběhů. Svaly ztuhnou, hlava se najednou ocitne jako mezi čelistmi svěráku, který utahuje neuvěřitelně silná ruka.
„Ksakru,“ ulevil si polohlasně. Řidič se pootočil. „Je vám něco?“ zeptal se starostlivě.
„Nic.“
„Nedělejte si starosti. Nožičku vám pěkně vykuchají a ještě do olympiády vám přijdu na Strahov zafandit.“
Martin mlčel. Starožitnou zbraň, kterou nalezli v kufru mrtvého, odhadli na cenný kousek. Škoda, že na ní zůstaly jen jedny otisky. Patřily Karlu Srncovi, který příliš důvěřoval noční návštěvě a šalebnému kouzlu omamných prášků. Fenmetrazin se ještě horko těžko dá opatřit.
Ale kde přišel k LSD? Tenhle uzel, který má rozmotat, je proti jeho gordickému předchůdci zašmodrchán drobet důmyslněji.
Samozřejmě, stačilo se podívat na seznam ukradených zbraní z posledních loupeží. Pistole pochází z hořínské sbírky. Pěkná ukázka puškařského mistrovství Matěje Nowotného z Litoměřic, cenný sběratelský kousek a exemplář z navýsost proslulé dílny, pracující v Čechách do roku 1837. Bušek se ve svém odhadu stáří moc nezmýlil.
Písmeno g na hlavni jasně dokládá, že se jedná o zbraň z párové soupravy, cestovní nebo jezdecké.
