Edice Magent 7/1982
Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n. p., Vladislavova 26, Praha 1, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady Magnet. Šéfredaktor Jiří Pražák. Obálka a ilustrace M. Havlíček. Grafická úprava I. Vršecká. Adresa redakce Vlastina 710, Praha 6-Liboc, tel. 36 88 36. Rozšiřuje PNS. Informace o předplatném podá a objednávky přijímá každá administrace PNS, pošta a doručovatel. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS - ústřední expedice a dovoz tisku Praha, závod 01, administrace vývozu tisku, Kafkova 19,160 00 Praha 6. Do jednotek ozbrojených sil rozšiřuje vydavatelství Naše vojsko, n. p. - administrace, Vladislavova 26, Praha 1. Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n. p. závod 08. AA 8. Cena výtisku 8 Kčs. 59-141-82
Krátká ukázka:
Mildle East Airlines ho neuspokojila a cizinec ve žlutém tričku se brzy poroučel. Vešel do vedlejšího Aeroflotu a zdálo se, že tady dostane spojení, které potřebuje. Zástupce aerolinek pozval dokonce světlovlasého muže do své soukromé kanceláře. Nejspíš na šálek ruského čaje, možná i na skleničku stoličné vodky.
- Nejsi nejskromnější, Jan, - řekl obtloustlý menší muž čistou ruštinou a upřené se na svého hosta zadíval.
- Nemám na vybranou.
- Vím. Dobrá, pomůžeme ti. Překládání provedou naši lidé. Nákladní auto se skříní... Hm, taky máme ... Zajímá mě to, věř mi, hochu, zajímá.
- Ani se nedivím, Sergeji.
- A rizika?
- Jako vždycky...
- To znamená velká, - řekl muž. - V každém případě je třeba vysílací středisko včas předat do provozu.
- Dík a na shledanou, Sergeji.
- Hodné štěstí, Jan!
Turista ve žlutém tričku vyšel z kanceláře letecké společnosti a s očividným uspokojením si prohlížel modročervenou letenku. Nejspíš kontroloval, zda všechna data souhlasí, protože člověk nikdy neví...
Toho dne už se nemělo nic zvláštního přihodit, a tak se cizinec vracel pomalu, rozvážným krokem do hotelu. Cestou znovu, po kolikáté už, zvažoval otázku rizika. Byl si vědom toho, že udělal všechno, aby riziko bylo co nejmenší a přesto se snažil prokombinovat celou akci ještě jednou a objevit možné skulinky, kterých by protivník mohl využít.
Bylo to horkem a nebo už vymyslel všechno, čeho byl schopen? Nenacházel žádnou další alternativu, žádnou lepší možnost. Riziko podstupuje člověk vždycky. Sedět nyní s rukama v klíně je totéž jako kdyby si říkali o malér. Ne, musí se to udělat takhle a musí se to podařit. Vzít iniciativu do svých rukou, nečekat, nenahrávat soupeři vlastní pasivitou. Předejít ho, překvapit...
Ačkoliv muži v žlutém tílku chybělo ke spokojenosti hodné, nedal to na sobě znát. V hotelové jídelně si objednal grilované kuře a lahvičku červeného vína. Číšník nejprve tomu přání nechtěl rozumět, ale nakonec se vypravil liftem do sklepa. Po dvaceti minutách přinesl láhev nedefinovatelného bordeaux a pokusil se ji otevřít vývrtkou, která byla nejspíš ruční prací středověkých kovářů.
Jan Fišer mu vývrtku odebral, opatrné napíchl zátku
uprostřed, zavrtal, naklonil mírně láhev, stiskl její útlé hrdlo, zatlačil, zatáhl a hladce zátku vytáhl. Burgundské by bylo lepší, pomyslel si a propustil číšníka, který se na něj tvářil ne právě pohostinně.
* * *
Nedovřenými okenicemi se do pokojíku dral hustý vzduch z ulice, prosycený kořeněnou vůní pečených ryb, bobové kaše, pražící se kávy a desítkami jiných opojných vůní, které vycházely z krámků obchodníků i obchodníčků v nejlidnatějši čtvrti Adenu, Crateru.
Tady bylo živo i po půlnoci, světla, petrolejové svítilny a ohniště pouličních kuchařů ozařovaly oprýskané zdi na sebe namačkaných dvoupatrových domů i matné postavy, míhající se bez cíle uličkami.
Fasáda hotelu Étoile byla stejně zašlá jako fasáda městské věznice či obrovské páchnoucí tržnice. Hotel Étoile byl útočištěm nejchudších, rozedraných hostů, kteří tady skončili svou pouť, když je nohy už dál nedonesly.
Za nedovřenými okenicemi malinkého pokoje, ve kterém stála jen rozvrzaná židle a v koutě ležela rohož s ušpiněným polštářkem, se neklidně pokoušel usnout Ali Hadži Belkadi. Rušil ho mumraj hlasů, pisklavá hudba, které jindy tak rád naslouchal, dráždily ho opojné vůně, dusil ho vzduch venkovního světa, ale především mu hrdlo svíral strach.
Hadžimu ležely před očima obrázky posledních dnů. Bílá žena, která se zlobí, mudír Mustafa mu dává poslední šanci... Jak se to zdálo zpočátku lehké, jak jednoduché. Dinárky, které padají z nebe, dinárky, jež potěší srdce každého obchodníka. A nakonec se hadži svěří takovému nezdárníkovi, takovému zrádci... Při vzpomínce na Muhammada, syna Saidova, se hadži otřásl hnusem i hrůzou. Muhammad ho zradil, Muham-mad ho oklamal, všechno zkazil a ještě ho teď pronásleduje i ve snu. Opuchlá fialová tvář utopeného rybáře, tvář Muhammada, syna Saidova, člověka vyzáblého, rybáře nehodného, tvář prašivého sluhy Alláhova ...
Pozdě odpoledne ho mudír Mustafa naložil doautaazavezl za Little Aden. Je tam poklidná zátočina, skrytá zvědavým očím. Zátočina nedaleko rybářské vesničky. Ali si dobře pamatoval, že tam Muhammad lovíval makrely, kingfiš, lobstry i malé langustiny.
Mudír Mustafa zavedl Aliho pár kroků od břehu na mělčinu, kde se pohupovala stará odřená loďka, jakoby právě přirazila ke břehu z lovu. Na jejím dně ležel Muhammad, syn Saidův, nehodný sluha Alláhův a civěl na Aliho Hadži Belkadiho mrtýma vypoulenýma očima.
Ošklivě civěl, tak strašně ošklivě, že se hadžimu najednou udělalo mdlo a mudir Mustafa ho musel podepřít, aby se starý muž nezhroutil.
- Tak končí všichni zrádci, milý Ali, - řekl mudír Mustafa medovým hlasem. - Alláh je spravedlivý, plavci z Brány slz jsou také spravedliví, i naši přátelé chtějí spravedlnost... - mudír Mustafa se odmlčel a šetrně odváděl Aliho zpátky na břeh. Na písečné pláži si nazuli sandály a usedli do auta.
- Dáme ti ještě příležitost. Nemusíš se bát... Dáme ti poslední příležitost. Poslední rozumíš? - Mudír Mustafa se pousmál a nastartoval.
- Zítra před letištěm bude stát auto a do něj lidé, které už znáš, naloží pět velkých beden. Rozumíš, Ali, pět beden Mustafa roztáhl prsty na jedné ruce. - Z těch beden nesmí zůstat ani prášek, rozumíš, Ali? Ani prášek ... Musíš to udělat právě tam. Až auto pojede, nesvedl bys to. A až přijedou na místo, bude pozdě, nepustili by tě tam nebo by to dopadlo stejně jako s Muhammadem. A to ty jistě nechceš. Rozumíš, vid?
Ali Hadži Belkadi poslušně přikyvoval a cítil, jak mu vlhnou dlaně.
- Bojíš se? - zeptal se posměšně mudír Mustafa. Ali zavrtěl hlavou.
- Tak je to správné, sluha Alláhův se nebojí smrti. Kdo nezradí Alláha, nemusí se bát smrti. Pomůžeme ti, přijede pro tebe auto, dobrý řidič, dobré auto ... Dáme ti vše potřebné. Stačí, když na okamžik zastaví a... - Mudír Mustafa se pousmál. Pak chvíli mlčeli. Vraceli se prašnou cestou zpět do města. Když projížděli kolem krámku s rybářskými potřebami, jehož otlučená roleta zůstala toho dne zatažená, Alimu se sevřelo srdce a úzkost mu stáhla hrdlo. To sevření do večera nepovolilo, napovolilo ani teď v noci a měl strach, že ho již nikdy neopustí.
Ali Hadži Belkadi se otočil na bok a snažil se uhodnout, co ho čeká zítra, co pozítří, za týden, za měsíc, za rok. Čeká ho vůbec něco? Dole na chodníku se usadili hráči domina. Hadži zřetelně slyšel jak klapou kostěné kameny o dřevěnou podložku a záviděl těm neznámým mužům bezstarostnou radost ze hry. Znovu se otočil, pevně zavřel oči a snažil se usnout. Trvalo to dlouho, než přišel nepokojný, sny přetrhávaný spánek.
Když si Jil Adamsová jako každodenně uběhla liduprázdnou ulicí své tři kilometry, mírně se zapotila. Tak je to správné. Tak to radila příručka, kterou si spolu s růžovou soupravou
zakoupila na singapurském letišti. Po návratu do vily shodila propocený úbor, osprchovala se a přistoupila k lednici. Nalila si sklenici pomerančového džusu.
Pak se rychle ustrojila, nalíčila, zabouchla za sebou domovní dveře a nasedla do své oranžové obludy. Zapjala air condition, magnetofon a nastartovala.
Mladá, samostatná, energická a krásná žena ujížděla do své kanceláře, kde bude psát dopisy, zvedat telefon a vařit sobě i šéfovi kávu.
Kancelář neměla klimatizační zařízení, jen u stropu se otáčela obrovská vrtule, která jakž takž napomáhala proudění vzduchu. Z oken bylo vidět na adenský přístav, kde kotvilo denně na dvacet nákladních lodí. Byl to hezký výhled a Jil v těch nekonečných chvílích, kdy tu musela vysedávat i když neměla co na práci, pozorovala lodě, mírně se pohupující na hladině.
V šéfově pracovně našla Jil lísteček s lakonickým vzkazem: Jsem v terénu.
Tak prosím, pomyslela si. Den, dva, možná tři budu sama. Kávu jen sobě, telefony jen sobě, sama svou paní... Když je šéf pryč, stejně nikdo nezavolá, nikdo nepřijde.
Uvařila si tedy kávu, pohlédla na hodinky a přistoupila k oknu. Z modrého bezmračného nebe nad přístavem se snášelo stříbrné letadlo. Jil se znovu podívala na hodinky. Bylo za pět minut deset. Jsou přesní, pomyslela si a přešla kancelář. Na zdi vedle jejího psacího stolu visel trhací kalendář, který firma o vánocích posílala svým dobrým zákazníkům. Už byl hodně zesláblý, vždyť do konce roku scházelo tak málo. Utrhla lístek s včerejším označením pondělí. Objevil se další, na něm veliká číslice" modrý nápis úterý a červené, drobnějšími písmeny heslo dne: I když dnes neuspěješ, nenech se odradit a šlapej do toho!
No prosím, pomyslela si Jil, přešla k oknu a vyhlédla ven na oblohu. Letadlo zmizelo na Chumaksarském letišti a na obloze po něm zůstala jen bílá šmouha.
Ta bílá šmouha jí připomněla sen, který se j í v noci zdál. Bylo to kdesi u nich doma, v obrovském rozsáhlém lesoparku. Z nebe, střídavě modrého a šedivého, jemně pršelo, chvílemi probleskovalo letní slunce a vymalovalo skrze vodní clonu nádhernou duhu. Klenula se nad sytou zelení luk a věkovitých stromů. Jil stála pod starým dubem, pod paží schovávala tenisovou raketu, pozorovala déšť, duhu, hru slunce a vody a myslela na štěstí. Pak se probudila a bylo ji líto, že to byl jenom sen.
