Stránky

úterý 10. prosince 2019

Bartolomějská ulice - Kalčík Rudolf



-RPR-

Bartolomějská ulice, poslední kniha zasloužilého umělce Rudolfa Kalčíka, je nazvána symbolicky; podle známé pražské ulice, odkud se vede boj se zločinem. Obsahuje deset kriminálních příběhů, svědčících o namáhavé a i vzrušující práci československé Bezpečnosti. Jejich jádro je autentické. Spisovatel vycházel ze skutečných loupežných přepadení, vražd, vydírání a podvodů, spáchaných krátce po válce i v letech pozdějších. Připomeňme z nich alespoň případ odhalení hromadného vraha Pilčíka, jehož televizní verzi známe ze seriálu Třicet případů majora Zemana. Kalčíkovi ovšem nešlo o holé vylíčení událostí, spíše o kořeny zločinu a hlavně o charaktery těch, kteří šli po jeho stopách až ke konečnému odhalení pachatele, případně o sondu do psychiky člověka, který přestoupil zákon. Svůj "pitaval těch bouřlivých dob" napsal s osobitým a vytříbeným vypravěčským mistrovstvím.

Obsah:

01. Konec starých časů
02. Nedokončená
03. Vražda ve středu kružnice
04. Strýček smrt
05. Hra na slepou bábu
06. Věci doličné
07. Most přes řeku Svratku
08. Vyděrač
09. Dvě hodiny jako čtrnáct dní
10. Neznámý
---
O autorovi - PhDr. Jiroslava Jiráčková
Poslední kniha - PhDr. Jiroslava Jiráčková

---
28-045-86 - 13/33 - Brož. 24 Kč.

Knižnice československé mládeže, svazek 483.
Medailon a doslov napsala - PhDr. Jiroslava Jiráčková.
Ilustroval: Pavel Štefan.
Obálku s použitím kresby Pavla Štefana a grafickou úpravu navrhl Zdeněk Ziegler.
Fotografie autora je od Zdeňka Labíka.
Vydání druhé, v Našem vojsku druhé, 1986.
Vydalo Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih, n.p. v Praze, jako svou 5585. publikaci, stran 320. 
Redakci beletrie řídí Antonín Hendrych.
Odpovědná redaktorka - PhDr. Jiroslava Jiráčková.
Výtvarný redaktor Jan Parkman.
Technická redaktorka Jarmila Lorencová. 
K tisku schváleno 24.3.1986.
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, n.p. v Praze.
AA 20 (z toho ilustrací AA 0,72). VA 20,57.
Náklad 124.000 výtisků.
28-045-86. 13/33.
Brož. 24 Kčs.
601/22/826.

---

Ukázka

Tolikrát v životě viděl mrtvého, že už si na to dávno zvykl. Daleko těžší byla úloha posla smrti. Viděl prsty, držící křečovitě nějakou bílou kabelku. Je vdaná, uvědomil si, když oči našly snubní prstýnek. Ozval se tiše:
   - Nebude to lehké, co uslyšíte... Vaše maminka je mrtvá. Někdo ji zabil. 
Ale pak, když nejtěžší už bylo řečeno, se poručík přistihl, že myslí již pouze na vraždu a na čas, nelítostný pro vraha i ty, kteří ho mají vypátrat.
   Tak měli ve Straňanech, v kraji, kde je nejnižší trestnost ve státě, svou vraždu. Nehodila se do té krajiny, zobrazované často Mikolášem Alšem, s tichými lesy a rybníky, odrážející bílé štíty selského baroka. Starý a usedlý venkov tu obkličoval poměrně malé, ale průmyslově silné Straňany s velkou továrnou na motory a známou textilkou. Třicet kilometrů dál na jih začínalo šumavské pohraničí.V celém tom prostoru mohl někdo být - ale v době stoupající motorizace ani nemusel - a žít svůj život vrah. Kriminalisté s ním začali hrát starou známou hru "na slepou bábu". Jejich údělem jako vždy nezáviděníhodná úloha zatím tápajícího slepce, pozorovaného statisíci, milióny diváků.

***

Mrtvého našlypřed několika dny - jak se bohužel až příliš často stává - děti. Bylo to v lese zvaném Korbelka, asi kilometr od silnice č. 18, nedaleko jsou Stankovany a o kus dál lázně Lubochňa. Mrtvolu odkrylo začínající jarní tání. Ležela tváří k zemi na prudkém svahu, po němž spouštějí lesní dělníci dřevo k údolí, děti si tam asi zaběhly na lyžovačku a místo toho našly mrtvého. Bylo to nějak kolem poledne, ze stromů kapalo, sníh se postupně vytrácel z hor. Byli jsme tam za chvíli.
 - Leží tu tak tři měsíce, řekl doktor. - Tři, snad čtyři, záleží na tom, co povědí meteorolové, jak to tu bylo s počasím. Tři měsíce, řekl bych. 
Byl starý praktik. Ukázalo se, že odhadoval přesně. 
Neznámý byl asi 180 centimetrů vysoký, štíhlé postavy, mohlo mu být dvacet až třicet let, víc ne. Prohlídka mrtvého, jeho šatstva a okolí nálezu přinesla s sebou dva velké otazníky. Člověku, který tam tak dlouho odpočíval, chyběly především jakékoliv doklady, žádná občanská legitimace, žádný vstup do závodu, průkaz na dráhu, nebo něco podobného, nějaký lístek z čistírny, úschovny zavazadel nebo tak. Tedy člověk nezjištěné totožnosti, neznámý.

---


pondělí 9. prosince 2019

Smrt talentovaného ševce - Václav Erben




Ukázka:


Vojtěch Matějka stanul na nízkém návrší, kde u starých a nakloněných božích muk byla malá plošinka. Postavil stojan, připevnil na něj rám s plátnem, kufřík položil do trávy. Měl za zády silnici a kaštany, nad sebou jejich koruny a před sebou Opolnou se zámkem, který tomuto pohledu dominoval. Chopil se palety a štětců. Na tomto místě stával v každé roční době a téměř za každého počasí skoro třicet let. Nebylo krajana a rodáka, nebylo v celém okrese Meziboří kulturně vyspělého občana, který by neměl obraz Opolné od Vojtěcha Matějky. Ti z krajských výtvarnických kruhů, kteří mu vlastně záviděli jeho stálý zdroj příjmů a koneckonců úspěch, posměšně vedli řeč o nesmyslnosti jeho cest nad Opolnou, protože za ta léta věčného cviku by opolenský zámek namaloval se zavřenýma očima i vrchní Karlík z hotelu Rychta. Ale přes všechny tyhle řeči: Vojtěch Matějka maloval dobře. Štětec vedl s profesionální jistotou a jeho Opolné byly lyrické i strohé, zasněné i pyšné, smutné i jemně protkané něžnou zelení, když se jaru zachtělo a dýchlo do kraje. 
Listonoška paní Provazníková jela jako každého dne do státního statku s balíkem pošty a novin. „Dobrý den mistře,“ pozdravila. 
„Dobrý den, paní Provazníková…“ 
Jela dál a najednou se zastavila, seskočila z kola. Chvíli přemýšlela. Pak se vrátila. 
„Copak, paní Provazníková, mám dopis?“ 
„Vy jste to neslyšel?“ 
„Copak?“ „Zabili starýho Rambouska.“ 
„Cože?“ 
„Zabili starýho Rambouska. V parku!“ 
Vojtěchu Matějkovi poklesla ruka s paletou. Štětec mu vypadl z ruky. 
„Bohouše?“ 
„Jo.“ 
„To… to přece… Prosím vás, zabili…?“ 
„Tak,“ řekla otevřeně a přímo paní Provazníková. 
„Jak říkám. Strčili ho do jeskyňky. Jen mi, prosím vás, mistře, řekněte, kdo to moh udělat? A proč?“ 
Matějka zavrtěl hlavou. 
„Bohouše… No, to je hrůza… To snad někdo opilý, omylem… nebo co?“ 
„Jo,“ řekla poštovní doručovatelka. „Omylem. Prej tam byl od předvčíra. A to zrovna svítil měsíc. Koukejte, mistře, vy jste přece znal pana Rambouska stejně jako já. Řekněte: moh vy byste si ho s někým splíst? I kdyby byla tma jak v ranci?“ 
„No, ale kdo ho neznal…“ 
„Ten by ho nezabíjel. Ne?“ 
„Já tomu, paní Provazníková, nerozumím…“, balil malířské náčiní. 
„Nemůžu tomu pořád věřit… V parku…“ 
„V parku. Ráno ho našly děti, co v jeskyni mají skrejš. Chudáci děti. Budou z toho poznamenaný na celej život. Tak já jedu, mistře. Na shledanou.“

* * *

Správce zámku Kaláb hleděl ponuře na pískovcové kostky, jimiž bylo vydlážděno nádvoří. Tvářil se jako kapitán dálné plavby, když sleduje strašně klesající ručičku barometru. 
„Tohle je smutný,“ řekl suše. „Je to vražda.“ 
Kalábová vzdychla. „Ještě nikdo nedokázal,“ řekla svým zvláštním melodickým hlasem, „že to byla vražda. Třeba se opil, spadl a rozbil si hlavu…“ 
Seděla na desce psacího stolu, pobledlá, a neklidně kývala nohama. Neříkala to manželovi u okna, spíš synovi, který se rozvaloval ve zvetšelém křesle vyřazeném ze zámeckých sbírek. Před křeslem ležely mokré tenisky a mladý muž přehodil bosé nohy přes opěradlo. 
„Ano,“ řekla Kaláb suše, „Rambousek se opil, protože se ve svých šedesáti hořce zamiloval, a spadl ze skály nad jeskyní, a to rovnou tak, že mu ještě síly stačily na to, aby se odplížil do úkrytu, kde skonal.“ 
„Fuj,“ řekla. Muž se obrátil, usedl na široký parapet a rozhlédl se po kanceláři, jako kdyby ho mělo postihnout stěhování. Výraz jeho obličeje byl ponurý snad proto, že si uvědomil pustotu kanceláře, zdobené sešlapaným kokosákem a třemi zašlými rytinami. Záclonka na okénku do průjezdu byla teď zatažená. Chudost kanceláře snad Kalábovi připomněla nedostatečnost jeho vlastního postavení. 
„Ale prosím vás mi řekněte,“ zeptala se Věra Kalábová, „kdo by vraždil ubohého Rambouska a proč.“

neděle 8. prosince 2019

Anakarla - Kuliš Cyril




RPR



Není to typická detektivka, spíše dobrodružný thriller. Děj se odehrává v Nikaragui na pozadí skutečných událostí.


Vydalo vydavatelství Naše vojsko, n.p., Praha 1, Vladislavova 26, tel. 26 15 51, jako součást ediční řady MAGNET.


Ukázka:

Vojáci se domlouvali pohledy, které stále častěji směřovaly k jednomu z nich. Odhadoval jsem, že to bude asi velitel. Souhlasně pokýval hlavou. Ten, který stál nejblíže k raněnému vytáhl útočný nůž a odborným, bleskurychlým pohybem ho vrazil bělochovi do krčního důlku.
Zavládlo tísnivé ticho. Běloch ani nezachroptěl.
Kat vytáhl z rány nůž a několikrát ho zabodl do země, aby ho očistil. Byl to otřesný pohled. Jestli dokáží tito contras chladnokrevně zabít druh druha, co čeká nás…
Pár sekund se nikdo nepohnul.
Potom ke mně přistoupil velitel a podal mi skládací lopatku.
„Vykop jámu!“ přikázal.
Začal jsem kopat. Zem byla vlhká a měkká, šlo mi to rychle. Stále jasněji jsem si uvědomoval, že svého druha nemuseli zabít. Kdo ví, zda to vůbec byli smrtelně jedovatí hadi. Zemřel, protože křičel. Sotva bolestí, spíš ze strachu, to se už nikdo nikdy nedozví. Fakt je, že řval na celé kolo. A bandité se báli vyzrazení. Proto ho ani nezastřelili. Zvěrsky ho zapíchli nožem. Zabijáci se báli vystřelit, aby neupozornili sandinovské hlídky.
Bylo mi jasné, že jakmile se vyskytnou sebemenší komplikace, čeká nás totéž. Znovu se mi vybavil pohled na bleskový pohyb ruky, držící nůž. Znovu jsem viděl, jak čepel zmizela v bělochově hrdle.
Při kopání jsem narazil na spleť kořenů. Dál to šlo hůř, tím větší silou jsem doloval každý centimetr hloubky.
Vykopal jsem jámu dva metry dlouhou a půl metru hlubokou.
Vojáci mě odstrčili a položili do ní bělochovo obnažené tělo. Zaházeli ho hlínou sami, na malý kopeček navalili pár velkých kamenů. Nasekali zelené větve stromů a keřů a naházeli je na rov. Udělali to důkladně. Náhodný návštěvník by jen těžko poznal, že se tu skrývá hrob člověka, který mě surově, ranou do břicha potrestal za to, že jsem ho oslovil. Netušil, že o pár hodin později mu udělám hrobníka.
Pochod pokračoval.
Vojáci se tvářili, jako by se vůbec nic nestalo. Profesionální zabijáci.
První jsem šel teď já a Anakarla po mém boku. Samopal se mi stále zarýval do zad. Bylo to jasné. Má-li někdo další doplatit na divokou přírodu, měl jsem to být já. Ale mně to už začínalo být jedno. Zkušenosti s bělochem mě přesvědčily, že nemá smysl bojovat holýma rukama proti vycvičeným vrahům.

sobota 7. prosince 2019

Rozsudek vynese vrah



RPR

Obsah:

Jednoho mrazivého rána nalezne čerpadlář nedaleko benzinové pumpy mrtvé tělo mladé dívky. Na místo se dostaví kriminálka,která brzy zjistí, že jde navíc o dvojnásobnou vraždu. Kolotoč běžné vyšetřovatelské praxe se roztáčí: zajišťování stop, pátrání za pomoci televizního vysílání, výslechy, sledování, laboratorní expertizy, ...
Major Jánský a kapitán Nedvěd musí prožít řadu dní a nocí bez oddechu, aby dosáhli cíle - vypátrání pachatele.

Osamělý mrtvý muž - Erben Václav



-RPR-
Série: Kapitán Exner 8.
Žánr: Detektivky, Literatura česká
Vydáno: 1975, Československý spisovatel
1. vydání originálu: 1975
Počet stran: 264
Jazyk vydání: český
Edice: Spirála
Autor obálky: Kamil Lhoták
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 22-058-75
Náklad: 70 000 ks

Anotace:

KAPITÁN EXNER VÁCLAVA ERBENA zakotvil v povědomí čtenářů natolik, že jeho slovní obraty a výroky bývají citovány v hovorové řeči a že popularita jeho jména překryla jméno spisovatele.
To je jistě velký autorský úspěch. Došlo k tomu zajisté i proto, že Erben velmi přesně vystihl podstatu svého žánru. Skutečnost, že detektivka je hra autora se čtenářem. Dokonce i autora se sebou samým. Hra vážná i nevážná. Děj plný zvratů a rychle se ženoucí vpřed. Tedy epika, jíž je v moderním románu tak poskrovnu. Erben ví, že detektivka není román o práci naší Bezpečnosti, ani kriminalistický román, ani špionážní román. Nicméně jeho moderní pohádka pro dospělé ukazuje velice přesně lidi a lidičky, s nimiž se denně potkáváme, a zkoumá, co s nimi udělá tak otřesný fakt, jako je vražda. To je ten hlavní problém každého příběhu o kapitánu Exnerovi. Přičemž děj se vždy odehrává v prostředí, o němž víme, že je autor velmi dobře zná. Příběh o osamělém mrtvém muži vede z periferie města do zoologické zahrady.
A osvětluje toto prostředí idylických nedělních vycházek ze zcela nezvyklého úhlu. Ani idyla, ani zvěřinec, ale pracovní prostředí lidí, kteří zde, stejně jako jinde, na jiných pracovištích, žijí drobnými i vážnými starostmi a dostávají se do situací tak rozporných, že je nejsou s to řešit způsoby běžnými v lidské společnosti.

Ukázka

Přibližně v té době volali ze záchytky na interní oddělení nejbližší nemocnice, vzdálené pár bloků. Nemělo smysl posílat vůz. Mladý internista doběhl poklusem.

„Alkohol to určitě není,“ řekli mu.

„Svlékněte ho.“

Dva lékaři stáli nad bezvládným tělem. Byla to jen náhoda, že oběma bylo kolem třiceti a měli toho dne službu.

„Taková zvláštní strnulost...“ řekl tiše internista. „Nic na něm není vidět, sakra. Dýchá mizerně...“

„Čím dál tím hůř...“

Internista vzdychl. „Zavolám starýho... Co žaludek?“

„Alkohol rozhodně ne... za ten moment... Ale tohle nevypadá na otravu nebo barbituráty... tady má škrábance... takový oděrky... tahali ho z trní...“

„Co kdybychom ho převezli k vám?“

Doktor ze záchytky se chtěl zbavit záhadného případu a kromě toho měl dole dva muže a jednu ženu, kteří byli najisto tvrdí vlivem alkoholu.

Internista bezradně přikývl.

-----

PŘI ROZEDNĚNÍ ZEMŘEL na interním oddělení fakultní nemocnice neznámý muž na neznámou nemoc. Kolegium pěti lékařů, které se podařilo na klinice během noci sehnat, nedokázalo určit
diagnózu a navrhnout terapii. Mezi nimi byl i obstojný znalec jedů, omamných prostředků a vůbec všech prášků a preparátů, kterými si lidé nebo jimiž se lidem berou životy, spíš chemik než lékař, který čas od času byl okolnostmi nucen zaskočit jako ohledač mrtvol — MUDr. Arnošt Buble, černovlasý uhlazený pán v brýlích se zlatou obroučkou, který mezi ostatními rozespalými muži a ženami v bílých pláštích byl svěží a vymydlený a vypadal na dvorního gynekologa anglické královny.

„Lak co, kolego?“ zeptali se ho.

Vzdychl. „Rád bych si zapálil, pánové...“

Vyšli na chodbu. „Všimli jste si... na levé hýždi...“

„Vpich...“

Přikývl.

„Ležel prej v trní,“ poznamenal někdo.

Doktor Buble naklonil hlavu na levou stranu a díval se na rozcuchané vlasy lékařky, která stála před ním a byla o hlavu větší. „To jsou zvláštní příznaky. Snad jsem o nich ani nečet...
Byl bez dokladů, že jo?“


„Byl“.




pátek 29. listopadu 2019

Denár v dívčí dlani - Erben Václav


-RPR-

Série: Kapitán Exner 10.
Vydáno: 1980, Československý spisovatel
Počet stran: 316
Jazyk vydání: český
Edice: Spirála
Ilustrace/foto: Jiří Jelínek
Autor obálky: Jiří Jelínek
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 22-093-80
Náklad: 70 000 ks


Ukázka:

Nekřičela. Zeptala se jen: „Je živa, pane doktore?“ 
„Nikoliv, madam.“ „Je to ona?“ zeptal se nadstrážmistr. „Iveta Svitáková?“ 
Přikývla. „Je.“ 
Doktor Bartoloměj Bouček pokynul Coufalovi, aby mrtvé opět zastřel tvář. „Myslím, že můžeme jít, Tomášku,“ řekl pokojně. „Zdá se mi, že se budeme muset na tu večerní besedu omluvit. Za jak dlouho předpokládáte, že přijede vyšetřovatel?“ zeptal se nadstrážmistra.
„Nevím, pane doktore. Čekáme na něj v Libíně.“ Doktorka Janovská se nadechla. „Musím jít telefonovat. Musím někoho zavolat. Zůstala jsem tady sama. Na výzkumu a mezi tím vším.“ „Doprovodíme vás, paní doktorko,“ nabídl se galantně Bartoloměj Bouček. 
„Pardon, pane,“ zarazil ho nadstrážmistr. „Já bych…“ „Zůstaňte zde, chlapče,“ pokynul mu Bouček blahosklonně. „My jsme tu záležitost ohlásili a my se vám ani vašemu vyšetřovateli nevypaříme. Budeme sedět Na soutoku.“

Poručík Žák z okresního oddělení Veřejné bezpečnosti stál na okraji louky, kde začínal břeh řeky. Za sebou měl keře pámelníku, kousek pod ním ležela na přikrývce mrtvá dívka, podivně bílá v prudkém světle reflektorů. Měsíc ještě nevyšel. Jen na západě bylo nebe dosud jemně modré. Technik pracoval na dokumentárních fotografiích. 
„Nerozdupej to tady jako slon.“ 
Rozhlédl se po obloze a povzdechl. 
„Ráno. Dřív ne než ráno. Teď bysme to všechno jen rozrochnili.“ 
Obrátil se dozadu na psovoda: „Tak co?“ 
Strážmistr pokrčil rameny.